Absolutní konec
Svědectví vyhasínající duše:
Jsem duše a vyhasínám. Ano vyhasínám jako plamínky ohně nad ránem. Mizím jako prchlivá láska milenky na jednu noc. Vytrácím se jako vzpomínky z opilých myslí. Teď už jen Jsem. I já předtím měla schránku, které vy říkáte tělo.
Dnes by jste mě v mé přirozené formě popsali jako světlo, čirá energie. Mé sestry i bratry potkáváte dennodenně a ani si jich nevšimnete. Každá duše se zrcadlí v tom, co jako člověk milovala. Stává se z nás vánek, hladící vaše tváře, pohrávající si s vašimi vlasy a osvěžující vaše unavené, strhané obličeje. Nebo jsme vlnky na moři, v potocích a řekách. Ty vlnky, které otravujete jedy a chytáte je do přehrad. Pozorujete nás dalekohledy a myslíte si, že jsme vesmírná tělesa osvětlená Sluncem. Ale my to my osvětlujeme vaše životy a dny. Nebudu vám vyprávět, jaký je přechod z hmotného těla do prostého Bytí. Na to by nestačilo tisíc let a vy uspěchaní lidé dnes nemáte tolik času.
Mě asi pokládáte za hvězdu. Sleduji vás z daleké Nicoty. Teď vám trochu osvětlím, proč vyhasínám. Jako člověk jsem musela milovat Zemi. Když jsem ještě byla mladá, Země byla čistá, krásná a nevinná. Lidé i zvířata zde žili spolu a s láskou ctili svou zem. Dnes Ji, vy lidé, znásilňujete a kradete její tajemství a zabíjíte její děti. Hledáte a chytáte její nejmilejší syny a dcery. Rychlonohá zvířata krotíte pro vlastní potřebu a ty neužitečné zabíjíte rozmaru.
Nejen, že nerespektujete zvířata a přírodu, ale ani navzájem sebe.
Viděla jsem dívku. Mladou a krásnou, ráda se v noci toulala v přírodě a pozorovala nás, hvězdy. Promlouvala k nám a smála se s námi, když jsme odpovídali na její písně. Milovala svět i život a také ho ctila. Jednou se vracela z noční procházky a přepadl ji muž. Zlý a podlý. Chytl ji jako zvíře a zbil ji, skoro do bezvědomý, ale byl tak krutý, že když už se nemohla bránit, znásilnil ji. Potom ji odhodil a bil ji dál. Prosila ho. Prosila a plakala, naříkala, slibovala a proklínala, on se jí jen vysmál. Poslední zbytek sil a života vložila do svých slz. Tato ubohá dívka zemřela ve špíně města a s posměchem jejího vraha. Dnes je mezi námi. Nic si nepamatuje a snad je to pro ni lepší. Byla příliš křehká pro dnešní smrtonosný svět. Ale i přesto měla mít šanci prožít svůj život.
Nebo den co den vidím umírat malé děti, které nemají co jíst, umírají v bolestech a lidé na druhé straně světa vyhazují své peníze za mrtvá zvířata a pomíjivé šperky, jimiž nic se zdobí. Ano, takový jste vy dnešní lidé. Krutí a bezcitní.
Pravda, že hrstka Věrných nepozbyla své lidskosti a stále ctíte Zákon Života, ale je vás málo, čím dál míň. Protože i vy jste ohrožený druh. I ta dívka pařila do tohoto druhu a tak zle skončila. Vy většinou umíráte jako ona. Násilnou smrtí od netvorů s lidskou podobou.
Někteří se nesrovnají se smrtí své schránky a bloudí po světě jako neutěšené duše. Vy jim říkáte duchové a bojíte se jich. Snažíte se je vypudit, místo abyste jim pomohly nalézt klid. Dříve se vaši šamani s námi radili a chovali nás v hluboké úctě. My jim na oplátku pomáhali. Dnes na nás nevěříte a lidi, kteří mají dar s námi komunikovat, zavíráte do míst, špatných míst a prohlašujete je za duševně choré, ale práv oni jsou ti zdraví. Duševně zdraví. Protože se dokázali očistit od špíny zlých skutků.
Má milovaná Země, proč jsme jen dopustili, aby tě takhle ubíjeli? Proč? Bolest, ta příšerná bolest! Říkáte si, že nemám tělo a tudíž mě nemůžu cítit bolest. Ale jsou to muka. Ne fyzická ale psychická. Každý den mě vaše krutosti zabíjí. Jediné, co mě tu drží jste vy Věrní a Oni. Děkuji vám, Věrní, za to a žehnám vám. Ale vaše síla upadá a dokonce i vás ubíjí zloba tohoto života. Někteří si berete život sami, protože je to na vás příliš velké břímě a tíha světa. Neodsuzuji vás, lituji vás.
Plakala bych, kdybych mohla, snad bych si i oči vyplakala, ale nemůžu, celé věky trpím tiše, ale brzy poznáte můj smutek, mé zatracení.
Vaši astronomové vídají náš konec a namísto smutku se rozplývají nad úžasnou podívanou. Říkají tomu výbuch hvězdy, ale pro nás je to absolutní Konec. Mnoho duší tak ukončilo svou existenci kvůli vám. Truchlíme pro ně ale Oni nám pomáhají zapomenout nebo nám pomáhají se samotným odchodem.
Kdo jsou Oni? Vaše rasa to nedokáže pochopit a popírá jejich existenci, i když by jste jim měli děkovat, za to co pro vás dělají. Ale Oni nejsou chtivý moci. I když jim úctu neprokazujete, dokonce je i zavrhujete, pomáhají vám. Pomáhají vám a vy to nevíte, říkáte si, že jste měli prostě štěstí. Ale to není. Jste jen vy, my a Oni. Kdyby chtěli, mohli by smést váš svět. Neudělají to. Proč? Jste jejich mladé děti a doufají, že pochopíte a napravíte své chyby. Milují vás, ale až jejich láska pomine a i Oni zmizí, potom bude konec i s vámi. Oni doufají , já ne. Už nemám sílu, a tak odcházím. Sbohem.
A až uvidíte, jak mizející hvězda naposledy zabliká a vyhasne na vždy, vzpomeňte si na mě, mé druhy a na sebe. Prosím vás za všechny němé tvory, zachraňte si svůj svět a zachovejte si Jejich přízeň.
***
„Podívej mami, támhle bliká hvězdička.“, ukázalo malé dítko na oblohu posetou dušemi.
„Nezdržuj mě, mám moc práce.“, odvětila zaměstnaná matka.
***
