WEREWOLF
Začíná vlahý letní večer. Vzhlédnu mezi stromy k obloze. Vychází první hvězdy a měsíc, hlavně měsíc. Pche, už jenom ten klid a ticho mi vadí. Už za chvíli si nebudu připadat klidně. Nebudu cítit téměř nic, až na tu chuť. Chuť na krev.
Ještě mám minutu. Ano, vím co se bude za chvíli dít. Musím najít nějaký keř, za který se schovám. Náhodnému kolemjdoucímu by bylo určitě divné proč se tu svlékám. Ušklíbnu se, když si to představím.
Pět, čtyři, tři, dva, jedna …… . Nejprve pocítím to svědění na zádech, ale brzy se rozšiřuje do celého těla. Nedokážu potlačit nutkání si zavýt. Vím, že to je jedna z věcí, které mě mohou nejvíc prozradit. Vždycky když to udělám, doufám, že to uslyší i někdo na tom tajemném, kulatém, vzdáleném – měsíci.
Je načase odejít ven z lesa v podobě vlka. Jedna oběť a za chvíli je všechno jak má být. Někdo by si pomyslel, že oběť jsem já. Ale nemá pravdu. Jsem chladnokrevný vrah. Zavraždění jsou jen obětní beránci. Bez cizí smrti bych nepřežila. Ty ubožáky si vybírám už předem, nechci zabít někoho, kdo si to podle mě nezaslouží. Stačí maličkost: má hezčí šaty, pohledného přítele, … .
Dnes to bude protivná šéfová, která mě seřvala, že jsem přišla pozdě. Nedokázala pochopit, že na prvním místě je přijít upravená, teprve potom včas. Ale co by jste čekali od zapšklé,nemoderní ježibaby. Světu bez ní bude líp.
Její venkovská chata už je na dohled. Lehce přeskočím plot. Na psa stačí jen zavrčet a dá mi hned pokoj. Do ložnice se dostanu otevřeným oknem. Její manžel bez nadsázky připomíná bečku.
Obrátím zrak k jeho partnerce. A už se těším na to co udělám. Zuby zatnu do povislé kůže na krku. Nejdříve musím zbavit oběť velkého množství krve. Ale nechci aby ani kapka nepřišla na zmar, tak ji doslova chlemtám. Později už jen labužnicky saju tu ze všech nejchutnější tekutinu. Odcházím, když je tělo úplně studené.
O úplněk později.
Mám teď skvělého přítele. Včera jsme spolu byli v kině. A díky tomu už vím, kdo bude moje další oběť. Jedna stará paní si v trolejbuse stěžovala, že už by radši byla někde jinde. Tak mě napadlo, že jí v tom můžu pomoci. Na záchodky zajdu právě včas.
Paní vcházela do tohohle domu. Výborně, ještě svítí v pokoji. Mírně zaštěkám a babička vyjde ven. „No ty jsi ale hezký pejsek, copak tu děláš?“ Zavrtím ocasem. Honem, jinak už to nevydržím a zabiju ji na chodníku. „Ty si se zatoulal, viď. Zítra tě dovedu do útulku. Teď pojď na chvíli se mnou dovnitř. Jsem tu tak sama.“ Odstoupí ze dveří a pustí mě dál. Ihned jí povalím a ukončím její domnělé trápení. (Včera mluvila o tom, že se bude stěhovat.)
Vezmu si její šaty a jdu si pro své vlastní, vypůjčené oblečení poté končí v popelnici. Zamířím k bytu a ani si nepovšimnu pozorovatele schovaného za stromem.
Martin teď začal hodně číst. Prý ho kamarád upozornil na dobrou knihu a jeho to opravdu chytlo. V knihovně teď tráví většinu volného času. Mě se teď věnuje o něco méně, ale umí mi to vynahradit.
Zítra je zase ten hrozný (nebo báječný?) den. Vzpomenu si na tu jedinečnou chuť a mlasknu. Jsem pozvaná na večeři. Žádné výmluvy nepomáhají. Martin je neoblomný. Budu mu muset utéct.
Večeře byla výborná. Slíbil mi překvapení a teď říká, že je ve sklepě. Je mi to divné, proč mi to nemůže dát tady v bytě? Nedá se odbít a musím jít s ním. Je mi zima, ale ani pro svetr mi nedovolí se vrátit. Vejdu dovnitř a rozsvítím.
Uslyším otočení klíčem a obrátím se. „Co to děláš?“ Nic mi neodpoví, jen se mírně usměje. „Otevři, tohle překvapení se mi nelíbí!“ „Chci ti něco říct, poslechneš si to?“ „Ne! Chci jí ven! Hned mě pusť ven!“ „Nejdřív ti řeknu jeden příběh, pak tě nechám odejít.“ Ještě mám chvíli, tak si to poslechnu a budu moct jít. Jinak mu klíč seberu násilím. „Dobře. Můžeš mluvit.“
„Zhruba před dvěma měsíci mi umřela matka,….“ „To je mi líto, to si mi chtěl říct? A teď už mě pusť.“ „Ne, to není všechno, …“ „ Okamžitě mě nech odejít! Jinak se stane to, co nechci.“ Snažím se zmocnit klíče, ale je silnější. „A co by se nemělo stát?“ doráží na mě. „To ti řeknu možná jindy.“
„Tak ti to povím já, ale začnu tam, kde jsem skončil.“ Řekne a brání se mým snahám o klíč. „Z mé matky něco vysálo úplně všechnu krev….“ „A co to bylo?“ začnu hrát údiv. „To jsem nevěděl, ale nedávno jsem to zjistil. když se to samé stalo jedné staré paní, která bydlí nedaleko odsud. Dokonce jsem toho tvora i viděl. Sledoval jsem tě, když si tak razantně odmítla dát si se mnou schůzku.“
Mé tělo se začíná přetvářet, ale on pokračuje dál. „Od té doby jsem hledal o vlkodlacích vše možné i nemožné. Spousta z toho byla plná výmyslů. Ale nějaká fakta mi na tebe seděla.“ Zavyju a snažím se udržet můj chtíč. „A tak vím, jak ti zabránit zabíjet další lidi.“ Skočím po něm, ale v půlce skoku do mě vrazí stříbrnou dýku. Jiné kovy mě ani nezraní. Jednou po mě střílel nějaký chlap, když viděl, že běžím přes jeho zahradu, ale to byla jeho poslední noc. A moje poslední vzpomínka.
