Krátce po oslavě svých 90. narozenin se prababička rozhodla, že se podívá do světa. Po dlouhém výběru, který se řídil kritérii: v kterém televizním seriálu to místo bylo a jestli se nakonec vzali, se rozhodla pro Francii. Přesněji řečeno pro tzv. „sladkou“ Paříž, kde žila její sestřenice Olivie (praštěná snad víc než Róza). Navrhla mi ať pojedu s ní, že prý to bude „vzrůšo“ (no to taky bylo).
Sešli jsme se na letišti v Praze a já se nestačil divit: Ona si totiž prababička vzala „poněkud“ více zavazadel. Mezi jinými věcmi také horolezeckou výstroj a „menší“ nafukovací balón (ty velké létací koule občas na obloze s košem pro posádku). Chvíli se dohadovala s personálem letiště a argumentovala větami jako: „Krásná Paříž ze vzduchu, aneb v balónu by chtěl žít každý (kromě mě teda) atp.“ Nakonec jí to prošlo neboť těmto lidem nabídla svůj nejnovější destilát značky Játranatonestačí 100% a měla povolení už po třetím panáku. Nasedli jsme do letadla a kupodivu i vzlétli. Cestou na letiště Charlese de Gaulla nás nepotkalo nic zvláštního, ani několik arabských spolucestujících nejevilo při pohledu na prababiččin „velmi špičatý“ deštník chuť jít si zařídit. Přistáli jsme a v hlavní hale potkali Olivii. Tato dáma je nepřehlédnutelná: vysoká, štíhlá s černými kudrnatými vlasy a s poťouchlým výrazem ve tváři ve věku 88let (a neobyčejně vitální). „Nazdárek Ollie“, zahřměla babiččina čeština po hale až lidi zvedali ruce nad hlavu se slovy (přeloženo do češtiny): „Jsem oddaný Alláhův služebník.“ Místní četníci (prababička hledala ty ze Saint-Tropez) si nás odvedli na stanici, kde jsem se svou chabou angličtinou (Francouzska Ollie odmítala vypovídat) vysvětlil, že: „Sorry they are very ill.“ Přičemž jsem jim kroužením prstu kolem svého spánku vysvětlil, jak: „very ill and so much“.
Pustili nás a my se vydali do hotelu. Tam jsme se bez problémů ubytovali a šli na oběd, kde Róza šokovala místní svou schopností pojídat kvanta ústřic. Po obědě se Ollie s prabábi rozhodli podívat do města. Šel jsem také, neb Paříž mám rád. Shlédli jsme Eiffelovku a já pochopil, proč si brala horolezeckou výstroj. „To ne, ať tě to ani nenapadá.“, křičel jsem na Rózu, leč (jako obvykle) marně. A tak se za chvíli naskytla Francouzům i jiným turistům zvláštní podívaná (Róza na věži). Když se jí podařilo vyšplhat až nahoru, byla přítomna i místní televize, hasiči, policie a dokonce i cizinecká legie (obzvlášť ostří chlapi). Nahoře prababička rozvinula českou vlajku. Paříž nadšeně tleskala a prababička slanila bez potíží dolů.
Krom uznání ze strany francouzského lidu, jsme dostali také výpověď z Francie. Cesta zpátky ve zvláštním letadle střeženého několika stíhačky Mirage (taková ta letadla, které česká armáda mít nikdy nebude) už proběhla v klidu. Prababičku mrzelo jen jediné: Že nemohla s balónem přistát na střeše pařížské katedrály Notre-Dame.
