Hoch byl znavený a tak sotvaže se octl ve svém pokoji, shodil z ramen přeplněný kožený vak a těžko se ovládajíc dosedl na pelest. Místnost to byla malá a panovalo v ní zvláštní příšeří. Vedle postele stál nepříliš rozměrný, hrubě otesaný stolek s malou zásuvkou, nad nímž visel obrázek nějakého dřívějšího pohanského boha, nedovedl rozpoznat, jakého. Vše před očima se mu rozmazávalo do barevných, nejasných čmouh a čar. Únava ho nakonec udolala a v příštím okamžiku usnul, aniž by se alespoň převlékl. Ale noc v tomto domě, v této vesnici mu nedopřála příliš klidu a odpočinku. Ráno se proto probudil velmi znavený a celé tělo ho bolelo. Připadalo mu, že zde na něho tíha cest doléhá s ještě úpornější silou, než kdekoli jinde.
Protáhl toporné údy a mátožně vstal. Ruce a celé tělo se chlapci třásly jako v zimnici. Pomalu došel až k oknu a rozhrnul těžké závěsy, a zvířil tím tak notný oblak prachu. Úporně se rozkašlal.
,,Proboha, co je tohle za místo…" zeptal se sípavě sám sebe a otřel si uslzené oči.
Když vyhlédl ven, nečekalo jej žádné velké překvapení. Nebe bylo stále stejně šedivé, dnes však snad ještě šedivější, alespoň jemu to tak připadalo. Okno poskýtalo kdysi jistě nádherný výhled na louky a pastviny, táhnoucí se malým údolím a končící masivní hradbou tvořenou pevným kamenem, černým jako ta nejtemnější noc. Horské štíty zahalené jako pavučinou tenkou mlhou, se zdály hrozivé, rozeklané a nebezpečné. Říkalo se jim Ramö-Fah, nebo-li Dračí tlama.
Jak o tom tak přemýšlel, dospěl Tairos k názoru, že v této zemi byli Draci buď velmi obávanými, nebo naopak velmi uctívanými tvory, neboť obyvatelé podle nich pojmenovali mnoho míst v této zemi, v zemi Sorath.
Dnes se jednalo o vymřelý druh, který se tak přiřadil k Jednorožcům, Chimérám a dalším. Sám Mistr viděl za svého života pouze jedno z těchto nádherných zvířat se šupinatou kůží, mocnými křídly a tlamou budící strach. A to se za časů jeho mládí vyskytovali hojně. Tairos tyto bytosti znal pouze z obrázků nebo příběhů, které si lidé vyprávěli za studených letních nocí a on napjatě poslouchal.
,,Škoda, …" pomyslel si, odvrátil se od okna, opláchl se čerstvou vodou, která byla připravena právě pro tento účel a vyšel ven na chodbu, tichou, temnou a prázdnou…
Přede dveřmi Mistrova pokoje zaváhal. Nespí ještě? Nebude nevrlý a rozčilený, jestliže ho vzbudí? A nepracuje třebas na něčem?
I když spolu putovali jen krátce, znal hoch svého průvodce téměř dokonale, alespoň si to myslel. A myšlenka na to, že se ten ohromný muž rozlítí, mu odvahy zrovna dvakrát nepřidala. Zamyslel se, kdy vůbec a jestli viděl Mistra odpočívat nebo spát. Když tak pátral ve své mysli, dospěl k tomu, že nikdy, což ho vyděsilo ještě více. Nakonec však přeci jen vztáhl ruku, ale jen co se lehce dotkl dveří, aby zaťukal, ty se s tichým vrznutím pootevřely. Udiveně zůstal stát a uvažoval, zda má vstoupit, jestli to není nějaký trik a zkouška. Dětská zvědavost však zvítězila a mladíka pohltila temnota pokoje…
***
První co bylo, že Tairose doslova praštil do nosu odporný zápach čehosi zkaženého. Připomínalo mu to příhodu z raného dětství, kdy v sousedově zahradě nakradl švestky a pečlivě je zabalil a uschoval. Pak na ně zapomněl. Zpočátku se nic nedělo, avšak po týdnu začalo ovoce v teple kvasit, hnít a plesnivět. Dobré tři dny nemohl spát ve svém pokoji a musel se uvelebit pod nenáviděnou švestku. Od té doby nesnášel povidla a fialovou barvu.
Byla to taková facka, že mladík zakolísal a pokoušelo se o něj zvracení a mdloby. Brzy však přivykl tomuto odpudivému pachu i temnotě, která v místnosti panovala. Těžké závěsy byly rozhrnuté, okna zatažená. Na velkém dubovém stole s oprýskanou deskou si hoch povšiml nějakých svitků. Jeden z nich byl rozbalený. Rozpoznal jakési klikyháky a ornamenty, snad nějaké dávné zapomenuté písmo, jež používali Druidi a Mágové pro své recepty a kouzla…
Kouzla! Blesklo chlapci hlavou. Odsunul židli, usadil se na ní a snažil se ten podivný rukopis rozluštit. Hloubal nad tím dlouho, ale bez valného výsledku. Dal dohromady pouze jednu větu, která byla navíc ještě v cizím jazyce. Vzdal to a rozhlížel se po dalších věcech. Čekalo ho zklamání. Až na pár starých, naprosto bezcenných knih a svazků jakéhosi denníku nebo kroniky nenalezl ničeho. Potichu, jako zloděj, se vyplížil z toho pokoje a zmizel ve svém. Teprv svítalo a Tairos se rozhodl, že si ještě chvilku pospí. Ale to písmo, ty listiny, jež ležely jen tak na stole, mu nedaly klid a musel nad nimi stále přemýšlet. A přemýšlel tak dlouho, až opět upadl do dřímoty…
Čísi jemná dlaň se dotkla jeho tváře.
,,Tairosi…."
Hlas čistý jako prameny Aailosu, v němž zněl cinkot zvonků smísený s ptačím zpěvem a šuměním lesa, se v tiché ozvěně linul pokojem. Hoch pomalu otevřel oči, ale nespatřil nic, jen okno bylo pootevřené a vanul jím dovnitř lehký, osvěžující větřík.
,,Tairosi…"
Ozvalo se znovu, tentokrát hlasitěji. Ke svému překvapení nepociťoval strach, ale zvláštní nutkání, touhu rozběhnout se ven a běžet, stále běžet…
Procitl a jeho první pohled směřoval k oknu. Bylo zavřené. To celé se mu jen zdálo…
Ozvaly se těžké, odměřené kroky, které nenechaly chlapce na pochybách. Náhle ho přemohla bázeň a hrozný strach z toho, co Mistr udělá, až zjistí, že…
Těžké dveře se rozrazily a stanula v nich postava v dlouhém plášti, lýkových sandálech a prazvláštním klobouku, který sahal až k ústům. Tairos se schoulil na pelest a zavřel oči. Silueta muže se hrozivě napřímila a místností se rozlehl hlas, připomínající burácení bouře a skučení větru, který se prohání mezi útesy na pobřeží Moře temna…
