Jak dlouho......... snad deset, snad stovky lidských generací. Ano přesně tak dlouho, ale k čemu čas, k čemu minulost , vždyť on je věčný. Nikdy neviděl svět, přesto znal mnoho věcí. Stál tam tak pevně a jistě jako smrt, jako čas, jako naděje. Jen on, nebe a země. Stál tam a žil. Roky plynuly a čas jakoby ho nepoznamenával. Neznal smrt, jen život. Nepracoval a přesto se nenudil. Žádné starosti, zlost či nenávist. Jeho domovem jsou širá pole a louky. Na ty shlíží z výšky jako z nebeské klenby. Je tu každý den jako slunce, jako úsvit. Všichni Ho znají, ale málokdo zná Jeho jméno, protože nemají potřebu Ho pojmenovávat........
Jen malý chlapec Ho nazývá Přítelem. Ten přichází každý den a vypráví. Vypráví příběhy smutku i radosti. Byl rád. Ne že by se cítil osamocen, ale někdo tu byl. On znal chlapce jen zlomek času. Pro hocha to ale byla půlka jeho života. Tak zanedbatelného lidského života. I dnes chlapec přišel, aby poslouchal šumění listů a osvobodil se. Začal vyprávět. Kdo ho poslouchal? Nebyl to vítr ani tráva. Byl to jeho Přítel. Ten věčný Přítel, který není k nikomu lhostejný. Všem poskytne stín a pochopení. Něco víc? K čemu, co víc si člověk může přát. Chlapec odešel.
Přišla zima. Listy opadaly a On usnul. Jako každý rok. Spal a snil o světě. O světě plném květů, trávy a slunce. Dny ubíhaly jako vteřiny až sen skončil. Větve se oblékly do listů a míza jako krev proudila celým tělem. Slunce pálilo a On zrovna přemýšlel o budoucnosti. Najednou spatřil postavu. Přišel muž a promluvil. V jeho hlase byla bolest. On ho poznal. Byl to ten malý chlapec. Jen dětskou tvář pokryly vousy a dětský smích vystřídal dospělácký smutek. Zase vyprávěl. Mluvil o hladu. Ale On nevěděl co je hlad. Snad proto muž odešel.
Nevěděl proč, ale cítil smrt. Muž víckrát nepřišel. Tak mu čas zas plynul jako neskrotná řeka. Přišla další z mnoha zim. Zase snil. Tentkrát však viděl černé mraky a temné slunce. Ještě nikdy se nestalo nic, co by ho probudilo ze zimního snění. Až dnes. Probral se. Na jedné z jeho větví byl uvázán provaz . Dole na zemi stál muž. Hleděli si do očí. Muž stál na dřevěném sudu. Byl bosý i když zima kralovala strašnou silou. Konec provazu byl smotán do oka. To měl muž kolem krku. Kolem stáli lidé a hleďeli na tu strašnou podívanou. On nevěděl co má tato situace znamenat, ale cítil konec. A navíc znal. Znal toho muže. Byl to přece jeho chlapec.
„Ukradl krávu z panského statku, proto musí zemřít!“ Promluvil jeden z mužů stojících okolo. Chlapec mlčel. Stále hleděl na svého Přítele. Sud se skácel. Chlapec nedosáhl nohama na zem. Zdálo se mu, jakoby se hoch vznášel. Ale on umíral. Jeho chlapec umíral. Neznal smrt. A teď na ní hleděl zblízka. Lidé odešly. Ti bezvýznamní. Jakým právem rozdávají smrt. Slunce zapadlo. Nastala noc. Jemně ho položil ke svým kořenům. Dlouho si jej prohlížel a vzpomínal na jeho vyprávění. Za celou svou existenci nepocítil lítost. Jen snil. Teď se změnil. Pochoval chlapce. Ráno přišli lidé a hlasy plnými zloby něco vykřikovali. Tam kde roste malý doubek. Ano tam je pochován chlapec. Bude žít. Bude věčný jako smrt, jako čas, jako naděje.......
Je jaro. Uprostřed širých polí se tyčí dva stromy. A kdo to mluví? Ty stromy přece. To si Přítel a chlapec vypráví o svých zimních snech. Stojí tu a shlížejí na okolní svět. Neznají nenávist jen přátelství. A i když jednou příjde oheň, sekery a pily, jejich stín tu bude dál. Lidská hloupost se totiž nevyrovná moudrosti stromu.
