Snape - Ledový žár 12. Snapeův vánoční dárek

Dny plné sněhu zvolna plynou/ Máš ruce prázdné - svojí vinou/ A srdce plné beznaděje/ Mráz ani led je nerozchvěje.../

Nevíš zda chtít to, na coś čekal/ Čeho ses celou dobu lekal/ Nevíš zda chtít a zda se bát/ Nevíš, zda vzít a nebo dát.../

Bouchací kuličky pod rohožkou a švábi, podlézající dveře jeho kabinetu, stejně jako kliky dveří, zamazané nějakým lepivým svinstvem se pro něj staly denní realitou. Ani to nevyšetřoval, věděl, že to mají na svědomí Weasleyovi, kteří se mstí za Arine a důvod, proč je potrestat, si vždycky našel, takže Fred a George prakticky každé odpoledně trávili mezi ošetřovnou a sklepením, kde uklízeli a vůbec dělali ty nejprotivnější práce, jenom aby nazítří Snape musel odstraňovat novou várku jejich nejapných žertů. Bylo směšné, že dělají rytíře takové malé holce, navíc z nepřátelské koleje.

Kvůli incidentu s Arine měl špatné svědomí hned druhý den. Ne že by si nezasloužila menší výstrahu, mrzel se jen sám na sebe, že dopustil, aby mu takhle ujely nervy. Ta její neviňoučká prostoduchá tvář ho dokázala vytočit málem k nepříčetnosti. Být to jeho dcera, nepustil by ji samotnou ani na nákup. To, jak se svou vírou v lidi byla neschopná jakékoliv obrany... Ta potkat Voldemorta za nejbližším rohem, nabídne mu , že by se spolu mohli kamarádit. Po onom nočním setkání ho opravdu začala nenávidět, a se svou trochu dětskou upřímností to nedokázala dostatečně zakrýt ani před ním. Nemohl ji potrestat za to, co cítí nebo co si myslí, alespoň oficiálně ne. Na tento cit vůči své osobě byl ostatně zvyklý. Nenáviděl ho Potter a jeho kumpáni, Longbottom, v každém ročníku přinejmenším polovina studentů. Ale u ní mu to jedno nebylo. Proč? Nevěděl. Snad že byla ze Zmijozelu, a studenty své koleje byl odevždy zvyklý považovat tak trochu za svoji rodinu, i když jim to nedokázal téměř dát najevo.

Blížily se vánoční svátky. Každým dnem přibývalo výzdoby, cest do Prasinek a vymýšlení skrýší pro dárky. Profesor Snape neměl rád vánoce. Opravdu ne. Nesnášel to, jak jsou na sebe všichni pro nic za nic milí a všude kolem je ta zatraceně podivná atmosféra. Vždycky o vánocích musel myslet na své dětské vánoce - a na jejich smutek. Když byl ještě úplně malý, nebývalo to vždycky jenom takové. Sedával tehdy v jejich majestátním rodinném pokoji, pod obrovským, důmyslnými kouzly ozdobeným stromem a oči mu radostně zářívaly nad hromadami drahých dárků. Otec s matkou, oba ve velkých večerních toaletách, popíjeli opodál vzácné archivní víno a na nástroje v rohu pokoje hrála malá kapela. V průběhu večera se pomalu scházívali hosté - kouzelníci ze starobylých šlechtických rodů a pak ti, kteří měli tehdy největší vliv. Pokaždé, když skřítek - lokaj ohlásil nového hosta, musel Severus vstát od svých hraček a jít se uklonit. Nově příchozí ho většinou pohladil po vlasech a zeptal se, jak se mu daří. Když se všichni dospělí shromáždili v přemísťovacím kruhu uprostřed místnosti, pochopil ale, jak se věci mají - jeho rodiče dnes, jako skoro každý večer, opět odejdou... Zrovna teď, když byl tak šťastný a všichni kolem tak příjemní, když si myslel, že právě dnes se stane ten zázrak a bude mít svou krásnou maminku jenom pro sebe..... Jednou si tajně vzal Letax a vypravil se za nimi, ale na to, co následovalo, raději nevzpomínat - otec býval velmi přísný.

Nejhorší vánoční svátky byly rozhodně ty, které prožil v prvním ročníku v Bradavicích. Otec tehdy skutečně dodržel slovo a nechal ho ve škole. Spolu s ním tam zůstalo jen několik studentů, buďto sirotci, nebo velmi chudí. Nebylo to jako dnes, kdy někteří zůstávají kvůli tréninkům nebo učení, nebo prostě jen tak, tehdy se nejet na vánoční svátky domů rovnalo největší potupě. Zvlášť pro syna z takové rodiny. Severus tenkrát sice usilovným studiem dokázal jakž takž zlepšit své výsledky ve škole, ale nezvládl vydobýt si na spolužácích autoritu a úctu ke své osobě, tak, jak si to představoval otec. Ten nechápal, nebo spíše nechtěl chápat, že v Bradavicích se nikdo neohlíží na to, z jaké je kdo rodiny. A Severus si tenkrát přísahal, že udělá OPRAVDU všechno, aby se mu zavděčil a získal si jeho lásku. Až mnohem později pochopil, jak marná to byla snaha.

Teď se skláněl nad Denním Věštcem a bezmyšlenkovitě hledal něco, co by mu pomohlo strávit svátky alespoň snesitelně. Původně měl naplánovanou chatrč vysoko v horách, ale tu možnost mu Brumbál zatrhl, jen se o tom stačil zmínit. Prý v zájmu jeho vlastní bezpečnosti - nesmysl! Samozřejmě, šlo mu jako vždycky o Harryho - respektive o to, aby ho Snape chránil. Nejsou to u ředitele už první známky senility, takhle se upnout na myšlenku, že on je povolaný k tomu, aby ho udržel naživu? Často měl pocit, že Pottera co nevidět zabije on sám.

Na Štědrý den se při probuzení cítil velmi rozmrzele. Vlézt mu teď do cesty Potter, srazí mu body už za to, že existuje. Sáhl na malý stolek vedle postele - měl tam připravenou novou knihu: Lektvary 11. generace - VELMI složité a VELMI nebezpečné, kterou si včera objednal zásilkovou službou Věštce. Vedle stála láhev dvanáctileté skotské, vylepšené novým povzbuzujícím lektvarem, který sám vynalezl a před Brumbálem zatím utajil. Vzhledem ke svým zkušenostem neočekával, že by dostal nějaké dárky, a tak si udělal radost sám. Usmál se nad novým, hermelínovou kožešinou lemovaným zimním pláštěm a tuctem košil z jemného hedvábí. Když si zkoušel rukavice z kůže mláďat bengálských draků, vysoké až nad lokty a posázené stovkou droboučkých ametystů a safírů, které včera přišly z Belgie, nemohl se ubránit příjemnému pocitu, že tenhle den možná nebude až tak úplně nesnesitelný. Sice si plně uvědomoval, že ostatní v tomhle hradě nedávají dárky sami sobě, ale bylo mu to v tuto chvíli skoro jedno.

Rozevřel okno a vyklonil se ven. Bylo plno sněhu, ale slunečno. Mohl by se zase jednou proletět na svém koštěti. Měl velmi dobrý stroj - víc než dobrý, protože zamlada ho bavilo vymýšlet různá kouzla na jeho vylepšení. V Bradavicích to ale téměř nevěděli - nerad létal mnoha lidem na očích, a tady se pozornosti, a to škodolibé, prostě nevyhnul. Navíc bylo zvykem slučovat létání na košťatech s hraním famfrpálu, a k tomu on neviděl důvod. Připadalo mu daleko krásnější svištět sám netknutou přírodou, přemýšlet a nechat se unášet šílenou rychlostí úzkými průsmyky Yanicských hor, nebo soutěskami Winangských vodopádů. Vlastně už dlouho si nedopřál to potěšení, vždyť nemá ani chvíli klidu... tak proč ne dnes?

O okenní tabuli vedle něj se rozprskla sněhová koule. Ron Weasley, který to měl na svědomí, se díval zezdola s takovým děsem v očích, že se Snape málem usmál. Jen málem. Okamžitě kouli očaroval a poslal VELKOU rychlostí zpět za ním. Ještě větší rychlost měla snad jen slova: "Deset bodů za ohrožování učitele!" která křikl vzápětí. Prostranství pod jeho oknem se uspokojivě vylidnilo.

Počasí dnes projížďce skutečně přálo. Sníh se leskl v jasném zimním slunci. Nikde ani živáčka, tedy krom několika havranů hluboko pod ním. Proletěl nad Zapovězeným lesem a zamířil k horám na obzoru. Nejprve byl trochu nejistý, ale jen co se dostal nad volnou přírodu, začal zrychlovat. Radost z pohybu jej plně ovládla. Vítr mu hučel kolem uší a z krajiny pod ním se staly rozmazané skvrny. Sotva stihnul registrovat předěly mezi lesem a poli. Jeho koště, a to nikdo nevěděl, se dalo ovládat silou vůle - kdysi si tenhle svůj vynález chtěl dát patentovat. Teď napnul své mentální úsilí, a dělalo mu radost, že letí, bez pomoci rukou a nohou, jen podle svých myšlenek, tak rychle a přesně. Příjemně ho překvapilo, že je tak dobrý. Na kratičkou chvíli ho napadlo, že možná, kdyby si věřil a nepodceňoval se, mohl by dosáhnout všeho, po čem touží, i bez rizika, které přinášel Lektvar. Ale byl zvyklý žít a pracovat podle svých dlouhodobých plánů - a ty přece nezmění kvůli jednomu nepochopitelnému hloupému pocitu. I když teď měl určitý pocit, že věci jsou trochu jinak, než je vidí dole.

Hodnocení:
3.6 (14 hlasů)