Jeskyně
Jako každé ráno jsem i dnes odešel do své kanceláře. I když výraz kancelář je asi trochu nadnesený. Byl to jen malý, tmavý krcálek, ve kterém kdysi měly uklízečky svůj vercajk. Ale pro mne to byl malý zázrak, že jsem si ve svých dvaatřiceti letech, vymohl na vedení ústavu svou vlastní kancelář.
Uvařil jsem si kávu a z tašky vytáhl čerstvé, voňavé rohlíky a šunku. Cestou do ústavu jsem se pro ně zastavil v jednom malém obchůdku. Nesnáším hypermarkety. Vždycky v nich ztratím spoustu času.
Připojil jsem svůj notebook do sítě a z stáhnul si z internetu e-maily. Moc toho nebylo. Nějaká reklama, která prošla spamovým filtrem a zbytek dopisy od kolegů z celého světa. Bylo tam i očekávané pozvání na světové sympózium antropologie do Caracasu. Zkusím řediteli navrhnout, aby se ústav finančně podílel na mé služební cestě, ale o úspěchu pochybuji. Ředitel mě zrovna nemá v lásce. Kvůli jednomu nedopatření si o mně myslí, že jsem lenoch. Je fakt, že mi to celkem vyhovuje, protože díky tomu mám dost času na své výzkumy a nikdo mě moc neotravuje, ale peněz mi moc nepřeje. Zabývám se projevy strachu, bolesti a slastí v lidských skupinách a jejich možném prolínání jedné v druhou. Pro puritánské vedení našeho ústavu, značně pochybné téma.
Jeden z dopisů mne velmi zaujal. Byl svým obsahem velmi neobvyklý, i když nejdříve mě zaujal odesílatel. Začal jsem číst.
Vážený doktore Zakku!
Jsem ředitelem psychiatrické léčebny v Uppsale. Důvodem, proč vám píši je člověk, kterého zde ošetřuji. Přivezla ho na naši kliniku policie asi před rokem. Nevěděli si s ním rady, po zdravotní stránce byl v naprostém pořádku, jen trochu vyčerpaný. Evidentně byl, ale naprosto šílený a blábolil něco v jazyce, kterému nikdo nerozuměl.
Jakmile jsem ho vyšetřil byl umístěn do zamřížovaného pokoje, kde se uklidnil. Byl vyděšený a mřížoví mu zjevně dodávalo pocit bezpečí. Všude jinde byl v ohromném stresu. Když se trochu zklidnil, vyžádal si posunky papír a tužku. Zdálo se mi to jako docela dobrý způsob terapie, tak jsme mu vyhověli. Do pokoje jsme mu přinesli papíry a pera. Od toho okamžiku jen psal a psal. Nedokážu vysvětlit, jakými cestami se ubíralo jeho myšlení, ale při psaní byl dokonale šťastný. Jako dítě, kterému dáte jeho nejoblíbenější hračku. Když usnul, vypůjčili jsme si tajně tyto jeho zápisky (za plného vědomí je nechtěl dát z ruky) a udělali kopie. Texty jsme po zjištění, že jde o češtinu nechali přeložit. Při jejich studiu jsme došli k závěru, že jde opravdu o výplody choré mysli. Doufali jsme, že pacientovi dokážeme pomoci, což se ukázalo jako neuskutečnitelné. Obsah textů byl hrůzný. Zabýval se prastarými rituály, jinými dimenzemi, cizími božstvy a doslova zrůdným popisem obětních obřadů, které se pro ně konaly.
Stav pacienta se neměnil. Vzpíral se opustit svůj pokoj. Proto jsme zatím pátrali po jeho totožnosti. Mimo jiné jsme oslovili i české instituce, které se zabývají evidencí obyvatel, ale nikde jsme neuspěli. Mezitím jsme zkoušeli další možné terapie. Nejhůře jsme dopadli, když jednoho z kolegů napadlo přinést pacientovi štěně. Reakce byla nepochopitelná. Sotva pacient štěně zahlédl, zmocnil se jej hysterický záchvat a naprosto se přestal ovládat. Běhal po místnosti jako šílený, rval si vlasy a pokoušel se z místnosti vyběhnout. Má obrovskou sílu. Když se mu zřízenci pokoušeli v odchodu zabránit, tak jednoho zranil těžce a dva lehce, než jsme jej definitivně zpacifikovali.
Zlom nastal asi před třemi týdny. Jak se zdálo, napsal pravděpodobně vše co chtěl, protože od okamžiku kdy psát přestal se dá říci, že začíná postupně komunikovat s okolím. Nejdříve to zkoušel česky. Když pochopil, že nerozumíme, začal mluvit anglicky. Nyní s námi hovoří jako rozumný člověk, jen knihu nechce dát z ruky a nechce, nebo nemůže s námi mluvit o příčinách svého stavu. Před třemi dny mne poprosil, zda bych vás nemohl kontaktovat. Prý jste jeho přítel. Taky konečně prozradil své jméno. Zní Albert Duffek. Důrazně mne žádal o spojení s vámi, což činím.
Vážený pane, pokud výše jmenovaného muže znáte, ozvěte se mi prosím na e-mail. Velmi bych uvítal, kdybyste mohl přijet a s pacientem se setkat. Domnívám se, že by to určitě pomohlo jeho uzdravení.
S pozdravem
Mudr. Ronard Fredriksson
Ředitel psichiatrické léčebny
Julie Strainové
Uppsala, Švédsko.
Dopis jsem si přečetl ještě jednou. Alberta jsem pochopitelně znal. Studovali jsme spolu antropologii a Praze, ale po studiích jsme se rozešli a od té doby jsem ho neviděl. Měli jsme na škole společné tajemství. Podrobně jsme zkoumali keltskou a severskou mytologii. Zvláště pak příběhy o zvířatech, jako božských vtěleních. Já jsem po studiích tuto zábavu opustil, ale Albert se jí bezpochyby věnoval dále, když uvážím jeho posedlost tímto tématem. Už na škole se netajil tím, že se vydá do Skandinávie a bude pátrat po zbytcích dávné civilizace, která podle nás obývala Zemi dávno předtím, než opice vzala do ruky kámen a začala pracovat. Začal jsem být zvědavý a vzrušený. Dopis doktora Fredrikssona mi vnuknul myšlenku, že Albert možná na něco přišel. Musím do Švédska. Musím zjistit, co Albert objevil.
************************************************************************
Odepsal jsem doktorovi Fredrikssonovi, že se v Uppsale objevím během následujících tří dnů. Dojedl jsem snídani, odpojil notebook ze sítě a napsal si žádanku na třítýdenní dovolenou. Jako důvod jsem uvedl ozdravný pobyt v lázních. A odešel za svým šéfem.
Ten měl pochopitelně kancelář zcela jinou, větší a pohodlnější. V chlupatých prackách držel mou žádanku na dovolenou a poulil na ni své vodnaté oči.
„Pane kolego, vy si teď berete dovolenou? Jste unaven?“ ptal se a prskal na žádanku.
„Ano!“
„Já vám ji klidně podepíšu i delší. Myslím, že to bude oboustranně prospěšné.“
Ten člověk byl slizký, jako slimák. Jeho věčně vlhká pleť i ruce ve mně vyvolávaly pocit kyselého pachu. Přeleštil si pleš kapesníkem a rozmáchle žádanku podepsal. Sebral jsem ji ze stolu a bez pozdravu odešel.
„Nevadí vám však, že je konec října?“ zeptal se nakonec.
„Ne!“
Vrátil jsem se do svého kumbálu a vzal si počítač. Nasedl jsem do své staré oktávky a zajel do banky. Vybral jsem všechny úspory. Pak jsem zajel do servisu a nechal auto připravit na extrémní zimu. Mezitím jsem se chvíli motal po městě a nakupoval. V prvé řadě jsem koupil kartu s digitální mapou Evropy. Potom teplé oblečení a dobré boty. Nakonec jsem koupil vybavení do auta. Sněhové řetězy, rozmrazovače a podobné věci. Také nemrznoucí směsi, pochopitelně nejen do auta. Zabralo mi to celé dopoledne a domů jsem se dostal až po druhé hodině.
Můj byt jsou dva pokoje a kuchyň. Jeden pokoj je ložnice a druhý zábavní centrum. Připojil jsem do něj notebook a po internetu si rezervoval lístek na trajekt z Gdaňsku do Stockholmu. Z paměťové karty jsem nainstaloval mapy a připojil je na satelity. Podle nich jsem si vytyčil trasu až do Uppsaly. Potom jsem se celý zbytek dne přehraboval v počítači a hledal poznámky ze studií. Udělal jsem si dobrou večeři a šel spát se skleničkou nemrznoucí irské whisky.
Ráno jsem vyrazil na sever. Cesta uběhla rychle a na trajektu jsem měl čas se vyspat. Když jsem dorazil do Uppsaly byla veliká zima. Všude spousta sněhu a věčné přítmí. Klinika Julie Strainové ležela na okraji města. Byla to veliká vila, postavená ve dvacátých letech minulého století, obklopená obrovskou zahradou, nyní celou zapadanou sněhem. Zaparkoval jsem auto a vešel do vestibulu. Za zasklenou přepážkou seděla sestřička něco ťukala do počítače. Představil jsem se jí a žádal ji, aby mi zavolala doktora Fredrikssona. Bohužel anglicky nerozuměla a tak zvedla telefon a brblala něco do sluchátka tou švédskou haťmatilkou. Pořád se na mne usmívala. Pochopil jsem, že se mám posadit a čekat. Za několik minut se objevil malý človíček v bílém plášti a silných brýlích na malém nose.
„Dobrý den,“ řekl anglicky. „Jsem Fredriksson, doktor Fredriksson a vy jste asi doktor Hugo Zakk, nemýlím – li se.“
Podali jsme si ruce. „Ano. Jak jste mě poznal?“
„Na parkovišti stojí škodovka, která tam ráno nebyla.“
„Jste bystrý. Tak jak se má Albert?“
„Pojďte prosím za mnou,“ ukázal na široké schodiště. „Promluvíme si v mé pracovně.“
Vyšli jsme do patra a vstoupili do dveří na konci chodby. Tady seděla sekretářka a doktor jí řekl něco švédsky. Odpověděla mu a zvedla telefon. Prošli jsme do další místnosti. Byla to Fredrikssonova pracovna. Posadil mě do křesla a sám si sedl naproti.
„Jsem velmi rád, že jste přijel,“ řekl doktor a nabídl mi marlborku z balíčku. Odmítl jsem a on si zapálil.
„Stav vašeho přítele se podstatně změnil,“ pokračoval. „Ještě před měsícem nereagoval vůbec na nic. Jen psal a psal. Dnes byste na něm nepoznal nějakou duševní nemoc, snad kromě toho, že své poznámky nechce dát z ruky. Viditelně pookřál, když jsem mu předevčírem oznámil, že za ním přijedete. Můžete se s ním setkat, ale varuji vás. Bude chtít, abyste ho odsud dostal.“
Otevřely se dveře a vstoupila sekretářka s tácem, na něm šálky s voňavou kávou. Postavila jej na stolek a odešla.
Doktor pokračoval. „Budu k vám upřímný. Nehodlám tady vašeho přítele dále držet. Zabírá mi jedno lůžko a jeho pobyt nikdo nehradí. Nebudu vám bránit, pokud ho budete chtít odvést.“
„Pane doktore, jak se sem vůbec dostal?“ chtěl jsem vědět.
„Tak, jak jsem vám to popsal v dopise. Policie ho sem přivezla polomrtvého. Jsme nejlepší klinika svého druhu ve Švédsku a on byl evidentně cizinec. Musíme dbát na pověst Švédka i v zahraničí. Víte jeho fóbie byla úžasná. Musel prožít něco velmi neobvyklého a nebojím se říci, že hrůzostrašného. A ta jeho kniha je fascinující. Bohužel, nerozumíme všemu co je v ní napsáno. Čeština je zde přece jen trochu neobvyklý jazyk. Na deskách má napsáno Necronomicon.“
„Cože?!“ vyskočil jsem ze židle.
„Vy tu knihu znáte?“ zeptal se Fredriksson. „Co je zač?“
„To je právě to, co nikdo neví. Tisíce lidí knihu hledalo. Já sám jsem četl několik podvrhů. Jistě jste ji našel i na internetu. Dnes se má za to, že je to jen výmysl. Kniha měla obsahovat kouzla a čáry, které umožní návrat na zemi civilizaci, která ji už jednou ovládala a poté opustila. Měla to být nelidská a krutá civilizace, která by lidstvo zotročila. Bolest, strach, stresy, ale i rozkoš a slast jsou prý jedinými jejími zbytky. Jsou to ale jen pozůstatky a v knize prý jsou návody na to, jak prožít opravdové slasti a nejen tyto zbytky. Proto je tato kniha takovou výzvou pro všechny její hledače.“
„To je velmi zajímavé,“ potřásl hlavou doktor. „Pojďme se nyní podívat za pacientem.“
Vyšli jsme na chodbu a doktor mě vedl po schodech do dalšího patra. Od schodiště vedla dlouhá chodba a po obou stranách bylo několik dveří. Doktor u jedněch zastavil a otevřel malé okýnko.
„Alberte, vedu vám návštěvu,“ oznámil a otevřel dveře. Vešli jsme dovnitř a doktor za námi dveře zase pečlivě zavřel.
Albert seděl u stolu a kreslil něco do velké mapy. K mému zděšení byly jeho vlasy docela bílé.
„Ahoj Alberte!“
„Ahoj Hugo,“ objal mě. „Prosím tě dostaň mě odsud.“
„Neboj, doktor Fredriksson mi slíbil, že pokud budeš chtít odejít, nebude ti nijak bránit. Ostatně jako všichni, kteří tě na chvilku poznali. Pochopitelně, kromě mě.“
„Je to pravda, doktore?“ ptal se.
Fredriksson přikývl.
Albert se hbitě oblekl a sbalil své věci. Za minutku stál před námi a hlásil, že je připraven. Na prsou tiskl sešit na jehož deskách bylo červeně napsáno NECRONOMICON.
Opustili jsme blázinec a vjeli do univerzitního města Uppsaly. Albert na mě naléhal, abychom se nejprve zastavili někde na oběd. Našli jsme si malou hospůdku u řeky a objednali si řízek.
„Alberte vysvětli mi, jak ses, proboha dostal do švédského blázince?!“
„Člověče, já nevím. Jednou ráno jsem se probudil v tom blázinci, s touhle knihou na prsou. Ten doktor mi všechno vysvětlil. Nepochybně jsem tu knihu napsal já. Hodně jsem pochopil, když jsem si ji přečetl. Poslední věc, kterou si pamatuji je, že jsem v severním Norsku vstoupil do jeskyně v doprovodu jednoho místního člověka, kterého jsem si najal, jako průvodce. Byl z vesnice, kde jsem se setkal s tím, co jsme hledali na studiích.“
Jeho vyprávění přerušila číšnice, která nám přinesla oběd. Albert i při jídle vyprávěl co se stalo tehdy v Norsku.
„Potuloval jsem se po norském severu a navštěvoval místní obyvatele. Byla to oblast celkem nezajímavá. Všude stály křesťanské kostely a lidé do nich chodili. Pro mě nezajímavé.
Jednou jsem však přijel do vesnice, která se vymykala všem ostatním. Bylo to jako bych se dostal do minulosti. Ale dávné minulosti. Na první pohled to tak nevypadalo. Několik domů, hospoda a zpustlý kostel. Auto jsem nechal stát u hospody a šel dovnitř. Hospoda byla i něco jako supermarket. Hospodský stál opřen o barový pult a sledoval v televizi hokej. Když si mě všiml přinesl mi horký čaj. Byl jsem daleko za polárním kruhem a byl konec února. Tedy tma a zima. Venku bylo asi mínus stoosmdesát stupňů a proto byl ten čaj asi automatický. Člověk si ke mně, bez pozvání, přisedl. Byl vysoký a mohutný. Měl dlouhé prokvetlé vlasy a vousy. Chyběla mu jen rohatá přilba. Na sobě měl flanelovou, kostkovanou košili a džíny s laclem. Byl velmi zvědavý. Uměl dobře anglicky. Na začátku to byly jen zdvořilostní fráze, znáš to: odkud jste, počasí je pod psa, a tak dál. Pochopitelně si všiml, že jsem dopil čaj a promptně jej nahradil vodkou. Byla dobrá, ruská. Dal jsem si i jídlo. Nějaký jejich rybí guláš. Ten byl hnusný a tak jsem jej notně topil v té vodce. Ten člověk pil se mnou. Úplně stejně. Ráno jsem se vzbudil a nevěděl jsem kde jsem. Olaf, tak se jmenoval ten hospodský, mi přinesl snídani a ptal se, co dělám v posteli, když máme jet pro zboží.
Dal jsem si sprchu a sešel dolů do výčepu. On už na mne očekával. Byl oblečen a v ruce držel kulovnici. Ta mne trochu překvapila a ptal jsem se proč ji má. Suše odpověděl, že pro jistotu. Nasedli jsme do jeho auta a vyjeli z vesnice. Bylo mínus třicet, foukal silný vítr a byla tma. Strašné počasí. Silnice byla, kupodivu, sjízdná. Jeli jsme obrovskou sněhovou plání a...“
„Zaplatíme a pojedeme do nějakého hotelu ne?“ přerušil jsem ho.
Podíval se na mne, jako bych ho zrovna vzbudil a já si pomyslel, že to asi nebyl zrovna nejlepší nápad, tahat ho z blázince. Nicméně jsme zaplatili a našli si malý penzion na periferii. Uvařili jsme si kotel čaje, nalili do něj whisky a uvelebili se v pohodlných křeslech. Když jsme si zapálili cigarety, pokračoval Albert ve vyprávění.
„Mazali jsme ledovou krajinou a v jednom momentě Olaf zpomalil, až skoro zastavil. Projeli jsme kolem tří mužů, kteří stáli u cesty a zdravili nás. Byli ozbrojeni.
Když jsem viděl ty pušky, tak jsem se znovu zeptal šoféra, jestli nám hrozí nějaké nebezpečí, že mají všichni pušky. Ujistil mně, že je to jen ze zvyku a smál se.
Jeli jsme dlouho. Dorazili jsme do nějakého přístavu a naplnili auto nejrůznějším materiálem. Olejem, náboji, chlebem, masem, nářadím, no prostě vším možným.
Při návratu jsme opět minuli skupinku hlídkujících mužů.
Teď Olaf prohlásil, že oni hlídají zemi Ledového krále.
Ve vesnici jsem vydržel rok a půl. Pak se něco stalo a já ztratil povědomost o tom co se vlastně stalo. Během toho času jsem nepotkal ve vesnici jedinou ženu. Nebyli tam ani děti a starci. Jejich jediným bohem byl Ledový král a oni jej uctívali. Radoval jsem se. Konečně jsem našel, co jsem hledal. Byl to zvláštní a krutý kult. Stal jsem se jedním z nich. Oni se připravovali ke zvláštnímu obřadu. Chytali ženy, nějakým způsobem je konzervovali a když jich měli dost, obětovali je. Všechny je oživili a odvedli je do obrovské ledové jeskyně na břehu moře. Tam stál trůn. Obrovské ledové křeslo na vysokém podstavci s deseti stupni. Ten podstavec byl také z ledu. Vypadal jako ze skla. V něm byly zmrzlé části lidských těl. Hlavy, údy, těla. Olaf mi řekl, že je to tam stovky let. Za ten půldruhý rok se ten obřad uskutečnil dvakrát. Žádná žena se nikdy nevrátila. Potřetí jsem se ho směl zúčastnit taky. Těšil jsem se. Pomáhal jsem chytat ženy a mrazit je.
Tři dny před obřadem mi dali přečíst knihu. Nevím, co v ní bylo. Myslím, že její obsah jsem napsal v době pobytu v tom blázinci a nadepsal jsem ji Necronomicon.
Pak nadešel můj vytoužený den a odvedli jsme ženy do jeskyně. Pak se něco stalo a já nevím co. Probral jsem se až v tom blázinci před třemi týdny. Hugo, musíme zjistit co se mnou stalo a co je to za obřad! Půjdeš se mnou?“
Jeho vyprávění mne zcela uchvátilo. Musel jsem poznat ten zvrácený kult, který činí z žen oběti. Začal jsem se těšit.
Dva dny nám trvalo, než jsme si nakoupili všechny potřebné věci. Stálo mě to všechny úspory. Také jsem prodal svou škodovku a koupili jsme si starší Volvo. Přece jen jsem víc věřil švédským zkušenostem, než německé teorii.
Byli jsme připraveni vyrazit. Jako občanům evropské unie nám Norsko nedělalo problém se vstupem na své území.
Bloudili jsme po norském severu a hledali vesnici, kde uctívají Ledového krále. Byl listopad. Všude tma a zima. Teplota zřídkakdy vystoupila nad deset stupňů pod nulou. Jen v poledne se na chvíli vyhoupl nad obzor pomerančový kotouč slunce.
Až jednou nás přepadla vichřice, šílená svou zuřivostí. Do té doby spolehlivé Volvo vypovědělo službu uprostřed ledové pustiny. Sníh zavál naše auto až po střechu a já jsem ucítil studené prsty bílé Smrti na zátylku. Chlad začal pronikat i kvalitním spodním prádlem. Po několika hodinách naše smysly zcela otupěly. Ještě jsme se vybičovali k zoufalému činu a zapnuli jsme se do jednoho spacáku. Naše společné teplo nám na chvíli přineslo úlevu. Ale i ta pominula a já jsem cítil, jak mi chodidla a boty zmrzli do jednoho kusu ledu. Necítil jsem bolest. Byl jsem jako opilec usínající na lavičce v chladném parku.usnul jsem.
Probudilo mne vytí vlků. Pokusil jsem se naposled zprovoznit auto. Když jsem se postavil, cítil jsem, jak se kůže odtrhla od ponožek. Boty mi zaplavila horká krev. Vystoupil jsem z auta. Venku seděl veliký, černý vlk. Lekl jsem se. Vlk štěkl a sedl si vedle mé levé nohy. Z mordy mu vysel jazyk, jako plátek šunky. Jeho dech se měnil v páru. Měl jsem dojem, že se na mne směje. Svítilo slunce a ledová pláň oslepovala. Sněžná slepota. Vlk se rozběhl a od tlapek mu odstřikovaly gejzírky sněhu. Šel jsem v jeho stopách. Přišel jsem ke břehu moře. Našel jsem co jsem hledal. V kopci se černalo ústí jeskyně. Necítil jsem žádnou bolest, ani únavu, jen štěstí. Vstupuji do snů.
Zvonění rampouchů přechází do temného dunění a záhy se ozývá i Yetti. Poznávám nádheru ledové jeskyně, kterou se rozléhají ozvěny elektrických kytar. Z dálky ke mě doléhá jemná melodie a já vstupuji do paláce Ledového krále. Nad hlavou mi přeletí černý havran a jeho krákání zní skoro jako hřmění baskytary.
Na ledovém trůnu sedí velký, bílý, lední medvěd a na hlavě má modrozlatou korunu. Na schodech vedoucích k trůnu jsou lidské otrokyně, na každém stupni dvě. Jsou oděny jen do cárů a na čtyřech vzdávají poctu Ledovému králi. Z jejich úst vychází zpěv. Chór otrokyň doplňuje temné dunění, které vyvolává ledově modrá gorila, bušící dlouhou ledovou tyčí do obrovského bílého bubnu. Gorila je očividně v transu a cení dlouhé zuby, které vypadají, jako ze skla. Dívky ječí, jako pekelní démoni, popálení svěcenou vodou. Jekot přechází v řev motorové pily, vytočené na maximum. Otáčím se a hledám odkud zvuk přichází a vidím velikého bílého kentaura, sochajícího motorovou pilou ohavnou skulpturu skřeta s rybí hlavou a lidskýma očima držícího v ruce pohár z lidské lebky. Kentaur poskakuje kolem sochy a jeho kopyta vyklepávají rytmus do kterého se mísí vytí černých vlků sedících kolem klece, ve které je připoutána bledá dívka. Ruce i nohy má vmrzlé do kusu ledu, tak že stojí jako přikována ke sloupu. K dívce v kleci vstupuje bílý Yetti a dívka začne vřískat. Ten zvuk je tak nepříjemný, že mám pocit jakoby mě nehty škrábala přímo na mozku. Dívka zmlkne až když jí Yetti otevře krční tepnu a vystříkne rudá, horká krev, kterou hbitě lapá do křišťálové vázy jedna z dívek od trůnu. Tehdy přejde vřískot v zabublání a potom úleva pod černými perutěmi Smrti.
Otrokyně přinese krev k soše, která je už hotová a kentaur krev nalije do poháru, který socha drží. Z poháru se kouří. Otrokyně u trůnu začnou zpívat a mávat rukama. Medvěd s korunou na hlavě se také postaví a začne vykřikovat slova v neznámé řeči.
Je to řeč dávných démonů a budí ve mně hrůzu. Gorila nalévá zbytek krve do velikého stříbrného tácu a střípkem ledu ji zapaluje, jako lupou. Krev plane rudými plameny a celá jeskyně se začne zmítat v jejich tanci. Vytí vlků zesiluje a přidává se k němu i brumlání obrovského kentaura. Ten je také v transu a kopyty, kterými buší do kamenné podlahy jeskyně, vykřesává snopy jisker. Opice opět buší do obrovského bubnu a zrychluje, až do frenetického tempa a mě se zdá, že s každým úderem mou mysl zachvacuje bolestivé, ale přesto ulevující šílenství. Obrovský medvěd uchopí do pracek stříbrný tác s hořící krví a všechnu ji vypije. Nestvůrná tlama je zbarvena do ruda a hořící krev seškvaří králi jeho původně sněhobílý kožich a v jeskyni zasmrádne spálenina. Medvěd hází tác na podlahu, ten kovově zazvoní. V tom okamžiku ustane veškerý zvuk v jeskyni a náhlé ticho mě bodá do uší. Medvěd pozvedne pracku a pokyne opici. Ta začíná opět pozvolna bít do bubnu a celá kakofonie se znovu rozbíhá.
Když se opět přiblíží vrchol a tempo se zvyšuje, podívám se znovu na stupně u trůnu, kde stojí otrokyně. Nemůžu uvěřit svým očím.
Dobrý Bože odnes mě odsud ! Může být peklo horší?
Všechny dívky stojí nahé a nehty si drásají hruď i tváře. Krev prýští z ran a barví jejich těla do ruda. Všechny pak přistupují k medvědovi a otírají se o něj. Za několik okamžiků je jeho bílý kožich pokryt srážející se krví. Mé oči nikdy nic hroznějšího neviděly. Obrovská šelma, celá pokrytá lidskou krví. Dívky si vyčerpaně klekají kolem svého pána a vztahují k němu krvavé ruce. Medvěd pokyne černým vlkům, ti vbíhají do lidského kruhu, prokusují hrdla a chlemtají horkou krev apatických otrokyň. Kusy masa létají všude kolem. Prosím Boha, aby mi pomohl zastřít rozum tišícím stínem šílenství, ale on se mnou nemluví.
Zato skulptura, vytesaná kentaurem začíná ožívat. Paže držící pohár se zvolna mění z ledu v maso a kůži. Na konci prstů rostou černé nehty a z kůže vyrůstají rezavé chlupy. Z odporné rybí tlamy trčí dlouhé, ostré zuby a lidské oči zamrkají. Kreatura je dokončená. Vystupuje z ledového bloku a na dlouhých, žabích nohách pomalu přichází k trůnu. Na vrcholu stojí rudý medvěd a kyne příšeře. Ta začíná stoupat po schodech, až stane vedle medvěda v tratolišti krve nebohých žen. Medvěd se sklání ke stvůře a ona se mu zakusuje do krku. Pak se medvěd narovná a potvora je stále zahryznutá do jeho krku. V nestvůrné medvědově tváři vidím zvláštní výraz. Někde jsem jej již viděl. Ano, ve tvářích těch několika málo žen, se kterými jsem měl tu čest strávit noc a pozorovat rozkoš v jejich svůdných tvářích. Ano, Ledový král právě prožíval nejrozkošnější polibek v životě a umíral pro něj. Vzpomněl jsem si na text jedné písně: Bolest má blízko k rozkoši. V tu chvíli se přestávám bát. Uvědomuji si, že tvor, který právě pustil krk mrtvého krále, vlastně není příšerný, ani zlý. Je krásný a šlechetný. Poskytuje tolik rozkoše, kolik může přinést jen sama Smrt. Zatoužím po jeho polibku a opouštím svůj úkryt. Tvor na mne volá. Jeho hlas je překrásná hudba, andělský chór. Pospíchám k němu. Z blízka je tvor půvabnější, než všechny ženy světa. Stojím vedle něj, zavírám oči a nakláním se k němu. Jeho obětí je božské. Náhle mi tělem projede nemyslitelná bolest. Křičím, ale neslyším nic. Bolest šplhá stále výše a v tom nejvyšším bodě ustane a změní se v nesmírnou rozkoš - SMRT.
Autor: Zdeněk Večeřa - Sidonius
