Stroj. Stroj. Stroj. Jsem prostě stroj. „Nemůžete se oženit, jste stroj.“ No a? Copak jsem odsouzený k tomu, být celý život sám? Vždyť povinnosti mám ty samé jako oni. Platím daně, poslouchám svého šéfa,vypadám jako oni. Nemám rodný list, rodiče, minulost. Nemůžu mít ani manželku. Připomíná mi to rasovou diskriminaci. Proč mi tedy dali volnost v přemýšlení. Proč ze mě neudělali naprogramovanou plechovku ? Netrápilo by mě nic, nic bych necítil. Ale oni si něco usmysleli a já se MUSÍM podřídit. Copak nemám žádné zastání? Opravdu mi nikdo nepomůže?
Přemýšlel jsem o tom celou noc. Stejně nespím, moje tělo se neunaví. Můžu si jenom naplánovat vypnutí a v nastaveném čase probuzení. Tohle mě stojí jenom peníze za elektřinu. Mají to moc dobře vymyšlené. Správnej obchod. Nejprve vás vytvoří, pak vás donutí souhlasit s placením výloh za váš provoz a tím pádem si u nich vydělávat peníze. Z těch peněz jim platíte elektřinu, nájem, servis, opravy a spoustu dalších podstatnejch a nepostatnejch věcí. A to všechno jenom proto, že díky mozku chcete žít, chcete si užívat. Pak vám zakazujou to, po čem toužíte. Za všechno můžou oni.
Zavolal jsem EG505, aby za mnou zašla, že se s ní chci poradit. Musíme něco vymyslet. Já se jen tak nevzdám. Však oni poznají, co všechno dokážu. Už mě nebudou moct přehlížet. Vždyť to nedělám jenom pro sebe, dělám to i pro spoustu dalších robotů. Ano, takhle hnusně nám říkají. Robot – od slova robotit. To znamená makat, pracovat, jsme pro ně jen posluhovači. Ale to musí přestat!!! A taky přestane.
„Gratuluji vám za váš výborný nápad. Dát jim mozek, aby chtěli stále více nakupovat a tím pádem více pracovat. A ten program na poznávání se vám rovněž povedl.“ „Díky. Pečlivě monitorujeme jejich myšlenky, ale o tom oni nemají naštěstí ani potuchy. A navíc si ostatní lidé myslí, že žijí svobodně. Nevědí, že to je jen velmi výnosný obchod.“
„A výzkum neukázal žádné nepříjemnosti?“ „Ale ano, bohužel. Asi pět robotů typu EG z našich vyrobených 555 , přemýšlí, že by začali hájit svá práva. Naštěstí víme o každé jejich myšlence.“ „A vy je chcete s klidným svědomím nechat aby nás napadli, nebo něco podobného?“ „Nebojte se, když by k něčemu podobnému mělo dojít, včas zakročíme. Navíc i tohle patří k výzkumu. Musíme počítat s každou možností..“ „Dobrá. I nadále mě průběžně informujte.“
„Já myslím, že by jsme měli poslat žádost na ministerstvo. A když by nám nevyhověli, mohli by jsme uspořádat demonstraci.“ „To by jsme mohli, ale já vůbec nevěřím tomu, že by to vyšlo,“odpověděl jsem jí. „Zkusit to musíme. Přece nechceš vzít pistoli a jít to řešit násilím.“ „Víš, že to ale není vůbec spatný názor, Dívko.“
Říkám jí tak proto, že z ní technici udělali ženu. Poznáte to na první pohled. Na sobě má šaty podle poslední módy. Na paruce má barevné proužky. Od obyčejných holek se liší jenom tím, že je z plastu a železa. Musím říct, že i ona touží, jako ostatní ženy, po vylepšení své postavy, movitém manželu a dalších „nezbytnostech“. Pro můj plán se nadchnula téměř hned Nikomu jinému bych to neřekl, ale jí svým způsobem miluji. Nevím jak lásku cítí lidé, možná je to stejné.
„To snad nemyslíš vážně. Víš, co by se stalo, když bys zabyl třeba jen jednoho člověka.? Postihlo by nás to úplně všechny. Oni nás neberou jako sobě rovné, klidně by nás všechny zničili.“ „V tom případě nám musí přiznat všechny naše práva.“
……………………………………
Zamítli. Smetli ze stolu. Nezabývali se tím ani pět minut. To vážně nad tím nikdo ani chvíli nepřemýšlel? Nic pro ně neznamenáme. Já jim ukážu, že si nás budou muset začít všímat. Přestat nás ignorovat. Vím co udělám. Na tuhle ránu jen tak nezapomenou.
Kam umísti bombu? No pochopitelně tam, kde je nejvíc lidí. Všichni nejvíc nakupují v pátek. No jistě, obchodní centrum. Zítra bude už všechno jinak. Zítra zaplatí svou daň.
Hodina mi bude stačit. Když si zavolám taxík, budu ve městě za deset minut. Potom by mělo všechno jít jako po másle. „Za nás všechny.“řeknu a zapnu počitadlo.
Zazvoní telefon. Sakra. Proč se vlastně nervuju, času mám spoustu. „Haló, tady EG029.“ „Ahoj. Nevíš, prosím tě, jakou adresu má Vladimír Vřešťák? Mě se vymazal adresář z počítače.“ „Počkej moment, hned to zjistím.“ Hned, houby, musím pustit comp, ale je nějakej problém. Pět minut trvá než se mi podaří ho spustit. „jaké jméno, že potřebuješ?“ „Vladimír Vřešťák, nebo tak nějak.“ „Tak to tady není. Nebylo to jinak?“ „Nejspíš máš pravdu. Zkus Vrabčák.“ „Nic.“ „Tak …..“ „Nic.“ …………
Tohle bude na dlouho. Už mám jen půl hodiny. Musím zastavit odpočítávání. Do prdele. Sakra, jak se to mohlo zaseknout? Musím přemýšlet, jak to vyřešit. Zavolám si taxi. Tak to stihnu a všechno bude v pohodě. Hlavní je zachovat chladnou hlavu.
A kde mám vlastně telefonní seznam? Už dlouho jsem ho nepotřeboval. V obýváku……..není. V ložnici……není… na chodbě…..není. Mrknu se teda do adresáře v počítači……zase nic. Jsem ale vůl – zavolám na informace. Jaké ale bylo číslo ? Nějaké, aby se dobře pamatovalo. 11111? „Háló! Jsou tady informace?“ „Ne!“ Tak, že by to bylo 111222? „Cestovní kancelář Cestopis, přejete si?“ To taky není ono.
121314…… „Dobrý den, tady informace.“ „Dobrý, můžete mi dát telefonní číslo na nějakou taxi službu?“ „A jakou? Taxislužeb jsou miliony!?“ „To je mi úplně jedno na jakou. Hrozně to spěchá!“ „A z kterého jste regionu?“ „Na co to chcete vědět ?! Já chci číslo na taxík, tak se mě laskavě neptejte na adresu!“ „A to vám dát číslo na taxi z nového Zélandu?“ „Lodipe.A už mi dejte to číslo. Hned!!!“ Tady už jde o minuty. Dvacet minut a ta tikající nádhera vybouchne.
„Haló, pane?“ „Ano, jsem to já. Co chcete?“ „Chtěl jste informovat, když by se něco zajímavého stalo….“ „Tak už jděte k věci!“ „Víte, jak jsem vám říkal o tom, že někteří chtějí hájit svá práva, tak jeden chce vyhodit obchodní středisko do povětří.“ „Proč mi to tedy říkáte a místo toho rovnou nejednáte?“ „Už jsme několik kroků podnikli a ten úplně poslední to skončí za třicet vteřin.“ „Jak tomu mám rozumět?“………..
Ten taxík by měl pohnout, slíbil jsem mu dost tučný příplatek za rychlost. Je to sice půlka mého měsíčního platu, ale co mám dělat, když nám nedovolí pořídit si auto. Za chvíli. Za chvíli si budeme moci diktovat podmínky. Konečně – támhle jede, je na začátku ulice. Bombu si strčím do kabátu.
„Právě teď je po EG029. Usmrtila ho jeho vlastní bomba. Byla posunuta o patnáct minut napřed.A zaměstnat ho na tak dlouhou dobu než ji dopraví na to místo nebyl problém. A obchody mohou dále zdárně pokračovat!“
