|
|
poznámka autora: omlouvám se za anglický název povídky, ale jeho krátkost dobře vystihuje nevelkou délku následujícího "dílka"
Stál tam, jako ztělesněná socha koncentrace.
S nohama mírně pokrčenýma, podobajíc se tak divoké kočce připravené vrhnout se na myš.
Kolem něj se obrovskou rychlostí míhaly barevné stíny, ale on stále zůstával ledově klidný.
Tělo napnuté jako pružina, ruce schopné bleskurychlého pohybu, tak obávané u barených stínů.
Jeho mozek zvládající neuvěřitelně přesné posouzení okamžité situace, dokázal pak také správně předat informace tělu.
To všechno z něj pak dělalo doslova hráz, přes kterou se takřka nedalo projít.
A barevné stíny se zvolna blížily k němu. On se však zatím ani nepohnul, dobře vědel, že má ještě spoustu času.
Když tu najednou se mu do hlavy z ničeho nic zavrtala myškenka, a on se sám sebe musel zeptat: "Nenechal jsem u auta rozsvícená světla? V téhle vánici bych se pak s vybitou baterií nemusel dostat domů.."
Tohle maličké zaváhání však stačilo. Od vzdáleného barevného stínu se oddělila malá černá šmouha, a proletěla těsně vedle jeho nečinného těla.
Za jeho zády se se rozsvítilo tak nenáviděné rudé světlo, okolní řev, kterým se jinak nenechal rušit v tu ránu nabral na hlasitosti. A v komentátorské kabině mohl Bill Clement jen přitakat: "Ano, ano Johne, Hašek teď pustil opravdu hloupý gól..."
|
