Samota
Světlo.Měsíční světlo jež dává naději, ale nevládne, ozařovalo tichou krajinu spící v hluboké noci. Ani větvička, ani lísteček se nepohnuly, jako by se bály porušit to skoro svaté ticho. Přesto se však našel někdo, kdo noční klid porušil. Temným lesem se začaly rozléhat kroky. A stromy a nebesa jakoby pobouřeny nevítaným rušitelem začaly spouštět stroj noční bouře. Z mírného vánku se zrodil vítr a po chvilce již vála vichřice. Stromy se klátily pod poryvy větru, jako by se klaněly. Klaněly dívce, jež kráčela temnou nocí.
Dívce nám všem tak známé a přesto nikým nespatřené. Její havraní vlasy se oddávaly vášni větru a její temné oči hledaly. Pátraly po člověku u něhož najde přístřeší. A Ona ho najde i když u něj nebude vítaná. Lidé jí někdy volají, a někdy odhánějí. Je však jen na ní jestli poslechne či nikoli. Je svobodná jako pták a nikdy není sama. Je družkou všem Světlem zavrhlým lidem. Když všichni odejdou, Ona přijde. Trestá i povzbuzuje, nenávidí i miluje. Bez ní by nebylo lásky, protože každý kdo jí pozná, pozná s ní i potřebu a důležitost lásky! Někdo jí miluje a jiný nenávidí. Když přijde nevhod, snažíme se jí odehnat, však marně…
A byla to právě Ona, kdo procházel temnou nocí. Věděla dobře kam kráčí! Ano lidská obydlí byla plná lidí, u kterých najde přístřeší. Vyšla z temného lesa až došla k vesnici. Procházela mezi domky a nahlížela do oken. Hledala někoho, kdo je sám. Kdo jí přivítá ve svém obydlí. Kde nebude zbytečná…
Jen třepotavé světlo svíčky ozařovalo světnici dřevěné chalupy. Jediným zvukem v místnosti bylo ticho. Ten krásný hluboký tón ticha bez ustání zněl celým prostorem.Uprostřed světnice stál velký dubový stůl s jednou židlí, u stěny velká postel a vpravo od jediného okna se tyčila jako věž mohutná akátová skříň. Na židli seděl starý muž. Jeho obličej byl pokryt vráskami a jeho stáří prozrazovaly i bělostné vlasy a vousy. Seděl bez jediného pohybu a přivřenýma očima hleděl do plamínku svíčky. Zdálo by se, že byl sám, ale v místnosti byl ještě někdo. Dívka s havraními vlasy. Stála tam a smála se. Stařec ji však , neviděl, ani neslyšel. Jen seděl a vzpomínal. Vzpomínal na svou krásnou ženu, jež dávno pochoval, na své děti, jež ho opustily a své mládí. Nikdy nebyl hrdinou, nikdy nesvíral v rukou meč. Nikdy nebyl bohatý. Ale nezoufal proto. Žil z lásky a z bohatství jež měl uzamčeno v srdci. Měl ženu, dvě krásné děti a žil každým okamžikem, jako by to byl ten poslední. A proto snad teď, když byl jeho život na sklonku, dokázal odolat dívce s havraními vlasy.
Ta si sedla na postel u stěny a se škodolibým úsměvem pozorovala starce. Myslela si, že je nešťastný ze svého osamění, ale mýlila se. Byla ráda, že mohla svou přítomností starému muži uškodit. Muž však myslel na jiné věci. Přehrával si v hlavě celý svůj život. Věděl, že si na něj po jeho smrti nikdo nevzpomene, ale přesto věřil v nějaký význam svého žití. Nelitoval. Nelitoval ani jediného dne ve svém životě. A když se dívka začala krutě smát jeho osamění a strádání, on v poklidu za pomoci své hole vstal ze židle a odebral se ke své posteli. Nejdříve chvilku seděl, a pak se položil na tvrdý slamník. Hleděl na tmavý strop. Když v tom se rozletěli okenice a do ztichlé světnice vnikla venku zuřící vichřice. Řev vichřice se spojil s až hysterickým smíchem starcovi temné společnice. Toto peklo však nemohlo vyrušit tu poklidnou chvíli umírání starého člověka. A stařec stále ležel a pomalu zavíral své oči naplněné moudrem, životními zkušenostmi, láskami, štěstím, radostí i smutkem a nyní hlavně smířením. Smířením se vším, co mu život poskytl. Svůj život přijal jako dar a teď ho s díky vrací Bohu v nějž celý život věřil a doufal v jeho existenci. Nikdo nepřišel, aby se s ním rozloučil, nikdo ho nedrží za ruku a nešeptá slova smíření a díků, jen on a Samota. A pak se stalo něco, s čím Samota s havraními vlasy nepočítala. Zemřel. Odešel za Bohem. A tak Samota poprvé ve svém životě okusila co to je být sama a osamocena jen ve společnosti Samoty, tedy sama sebe…..
