Moje první vzpomínka je na noční les a tmavé kmeny stromů, trčící kolem mne jako mříže. Kolem je chladno a fičí vítr. Ležím ve strouze a nemohu ven.
Nejspíš to předurčilo celé moje další osudy. Vždycky jsem kolem sebe měla mříže. Celý život jsem byla nějakým způsobem omezená, nesvobodná. Věznilo mě i moje vlastní tělo.
Zakrátko už to tak nebude a místo, abych se bála, se na to těším. Zajímá mne co bude potom.
Tehdy v lese jsem byla, pokud se pamatuji, klidná. Neměla jsem strach; věděla jsem, že jsem doma a že tam patřím. Byla jsem spokojená – čekala jsem jen, že se brzy vrátí někdo… už nevím, jestli jsem čekala matku, nebo někoho jiného. Na matku se nepamatuji, nevím ani, jak jsem se v tom lese ocitla. Ale vzpomínám na něj jako na ztracený ráj.
Poprvé jsem se rozeřvala, když mne našla ta stará cikánka. Ne že bych se jí bála, ale vzala mi klid lesa. Hanela, tak se jmenovala, mne nakrmila a neublížila mi. Nejspíš vycítila, že jí později dokážu vydělat hodně peněz. Nikdy mi neubližovala, když nemusela, na rozdíl od mnoha jiných lidí, s kterými jsem měla později co do činění. Ani mi nenadávala. A to bych jí neměla za zlé. Dost lidí se neudrží, když na mne pohlédnou. Jsem hrozná obluda. Dračice. Příšera. Zrůda. Tak mi říkají a vy mi klidně říkejte, jak chcete, ale vždycky jsem to já, hrozná dračice s devíti hlavami. Možná je to moje pravá podoba, možná jsem jen nějak zakletá, ale bohužel nevím nic o své minulosti. Možná jsem doopravdy žena. Nevím. Jisté je, že v noci, když je naprostá tma a já se soustředím, mám tělo jako každá jiná žena. Ale bolí to. A nikdo o tom neví, protože v noci se o mne nikdo nezajímá a ve dne to nikomu nemohu říci. Jako dračice jsem němá. Proto se nikdo nedozví, že nejsem jen zvíře. Jsem něco víc… ne člověk, to ne. Nikdy bych nedokázala někoho podvést tak krutě, jako oni podvedli mne. V tom jsem jiná.
Snad jen Hanela…Ta stará cikánka mi říkala Elké, to znamená tajemná, ale také dvojnice. Ona to možná věděla.
Ve zvěřinci krále Lockeeho IV., kam mne prodala, se ke mně nechovali tak dobře, jako Hanela. Jistě, krmili mne a všelijak o mne pečovali, jinak by měl král zlost, ale neměli mne rádi a dávali to jasně najevo. Nemám jim to za zlé, prostě mne neznali tak, jako mne znala Hanela. Někdy jsem v noci plakala, plakala jsem jako žena i jako dračice a kolem mne byly silné a tmavé mříže, jako kmeny stromů v lese tehdy na začátku. Jenže nad hlavou jsem neměla volnou a nekonečnou oblohu, ale strop, o nějž jsem se často praštila do některé z devíti hlav.
Báli se mne, plivali na mne a když zjistili, že jim nejsem schopná ublížit, začali mne i bít. Kdo z nás byl větší zvíře? Já jsem v životě nikomu neublížila a snad ani neublížím. Snad mne k tomu nepřinutí.
Lockee měl syna; podle pacholků od koní a podkoních a těch, co se ometali kolem zvěřince a stájí to byl rozmazlený, hloupý a zlomyslný parchant, ale to říkali, jen když nebyl nablízku nikdo, kdo by mu to mohl donést. Jmenoval se Šarta. Rád chodil do zvěřince a šťouchal zvířata dlouhou holí s železným bodcem na konci, „aby se hýbala“. Nesnášel cokoli, co stálo, nebo leželo. Nesnášel nehybné věci.
Jednou, bylo to jen několik dní poté, co jsem se do zvěřince dostala, přišel ke mně. Byla jsem rozrušená a smutná, stýskalo se mi po vlídné Hanele, chtěla jsem odtud pryč a nevěděla jsem, co od něj mohu čekat. Přistoupil k mřížím, pohupoval tou svou holí a zelenýma, maličko šikmýma očima mě pozoroval. Bylo mu asi sedmnáct. Nikdy předtím jsem neviděla nikoho tak sebevědomého a… někoho, kdo by se mi tak líbil, jako Šarta.
Žena ve mně se probudila a strašně se rozezlila na tu škaredou dračí skořápku, v níž je nucena žít. Tehdy poprvé jsem své silné dračí tělo opravdu nenáviděla. Kdybych mohla, strhala bych si tu silnou, šupinatou kůži z těla, servala bych si ji silnými drápy, a trhala bych ji tak dlouho, dokud bych se nedostala k té skryté dívce uvnitř…
Ale důležité je, že princ tenkrát jen zaklepal na mříže a obdivně hvízdl. Zelené oči mu jiskřily. Pak odešel.
Uplynulo několik měsíců a já jsem si na prince zvykla. Smiřovala jsem se s tím, že nejsem žena, krásná a bohatá žena, která by se mu mohla zalíbit. Už jsem kvůli němu neprolévala ani lidské, ani dračí slzy. A on si mě, zdálo se, docela oblíbil. Zanechal dokonce drezůry modrých tygrů a pokoušel se mne ochočit! Poslouchala jsem ho na slovo, pobavena a trochu rozlítostněna a on mi dokonce začal přiznávat špetku rozumu. Kdyby dostal víc času, možná by poznal pravdu. Možná. Ale spíš si myslím, jakkoli mě to bolí, že by neprohlédl ani za tisíc let. Byl moc zahleděný do sebe.
A pak došlo k té věci, díky níž jsem se rozhodla napsat tohle všechno. Ne pro prince Šartu, ne pro jeho otce a vůbec pro nikoho, kdo žije teď, ale pro lidi, kteří teprve žít budou, za mnoho a mnoho let. Aby viděli, jak to všechno bylo doopravdy. A že já, i princezna Inil, jsme v tom byly nevinně a byly jsme stejně napáleny a obelstěny. Inil ještě hůř než já.
Lockeeho království, Karima, nebylo nijak veliké a žilo ve stínu a ve stálé hrozbě od sousedů. Jaran XI., panovník v sousední Amaře, neměl Lockeeho v lásce a požadoval od něj cosi jako daň za mír. A Lockee platil, až se z něj kouřilo, protože byl slabší a Jaranova vojska by celou Karimu obsadila a slupla jako malinu, kdyby se odvážil vzepřít. Až potud je to celkem obvyklá historie, smutná, ale obvyklá. Dál už v ní hraji svou nedobrovolnou roli i já. A je to i příběh můj, příběh devítihlavé dračice z Imerského údolí.
Lockee s Šartou společně vymyslili plán, jak se s Jaranem pokrevně spříznit. Jaran měl tři dcery, dvě mladší byly docela průměrné královské dcerky, ale ta nejstarší byla ohromě krásná. Jako v pohádce. Každý věděl, že ten, kdo se provdá za Jaranovu nejstarší, získá vládu nad Amarou, protože vzhledem k Jaranově stáří bylo dost nepravděpodobné, že by ještě zplodil syna. A samozřejmě, že by Jarana ani nenapadlo, aby krásnou Inil provdával za Šartu.
A tak se Šarta s Lockeem smluvili a na jaře jsme se já, Šarta, několik vojáků a můj ošetřovatel tajně vydali do Amary, přesněji řečeno do Imerského údolí poblíž Jamie, hlavního města Amary, kde ležel jeskynní komplex Salenura. Ubytovali jsme se v největší jeskyni. Pak Šartův přítel, kapitán Bajkara, chytil a přivedl malého pastýře, který poblíž opatroval stádo ovcí a řekl mu, aby běžel do města a vyřídil, že v jeskyni se usadila strašná devítihlavá dračice a že žádá každý den jednu pannu, kterou by mohla sežrat, jinak poletí nad městem a bude chrlit oheň a všechno spálí.
To děcko bylo bez sebe strachem a jistě všechno pěkně zveličilo, když to doneslo ke králi. Dostala jsem vztek, protože neumím chrlit oheň, ani létat ne a navíc… Vůbec jim nevadilo, že jejich lži slyším. Ale Šarta mne pohladil a já jsem docela zapomněla na všechny křivdy a na to, že na moje hlavy házejí takové špinavosti.
Druhého dne to začalo být horší. Jaran se zalekl takové hrozby, pomyslel si, že proti devítihlavé sani chrlící oheň nic nezmůže, a dal před jeskyni přivést mladou dívku, skoro ještě dítě. Byla bosá, otrhaná, nejspíš nějaká pastýřka. Trochu škodolibě jsem se podívala na Šartu, co bude dělat teď, ale on do mne šťouchl holí a štval mě proti tomu děvčátku. Vyšla jsem ven z jeskyně a průvodci, kteří dívku přivedli, zaječeli, a utíkali odtud, jako by jim za patami hořelo. Děvče omdlelo. Opatrně jsem ji vzala do tlamy a nesla jsem ji do jeskyně. Když jsem ji položila na zem před Šartu, zaraženě se ušklíbl.
„Ona je žrát nebude…“ řekl. „Ale co s nimi? Víš jak dlouho to ještě bude trvat, než si budeme moci říci o princeznu?“
Bajkara se nejistě zasmál.
„Živit je tu všechny nemůžeme a když je pustíme, vyžvaní to všude a můžeme to tu zabalit,“ rozváděl Šarta svoji myšlenku. Nakonec dívku odtáhli někam dozadu a já jsem neviděla, co s ní dělají. To jsem ještě nevěděla, co všechno dokáže Šarta udělat, aby se dostal k moci. Kdybych ho tehdy znala tak jako teď, mohla bych to děvče zachránit, a zničit ty všiváky i s jejich velitelem, princem. Jenže tenkrát jsem ho ještě milovala. Tenkrát jsem ještě žárlila na princeznu.
Podobně to šlo ještě čtrnáct dní a čtrnáct dívek z nejprostší vrstvy obyvatel připravil Šarta s kapitánem Bajkarem o život.
A to už je to buď tolik znechutilo a znudilo, nebo se cítili natolik jistí úspěchem, že přes stejného pasáčka jako prve oznámili králi, že žádají jeho nejstarší dceru. Tedy, ne že oni ji žádají, ale že já ji žádám. Snažila jsem se protestovat, ale když jste drak a nemůžete mluvit a nechcete někoho zranit, pak je protestování opravdu těžké. Celý den vládla v jeskyni špatná nálada, princ si nebyl jist, zda to vyjde a byl nevrlý a nervózní a těkal těma svýma krutě krásnýma očima kolem sebe.
V noci byla tma tmoucí. Právě taková tma, jakou potřebuji na přeměnu. A mě bylo tak divně a nepatřičně, cítila jsem, že něco skončí a že už to nikdy nezačne – zkrátka, musela jsem se proměnit, protože jsem měla pocit, že už k tomu nikdy nebudu mít příležitost. Ale bylo to troufalé, protože princ spal vedle mne, snad se cítil v bezpečí u oddané dračice a kdybych ho probudila a on viděl kdo jsem…
Byla jsem však lhostejná a rozbolavělá hluboko v srdci, a tak jsem se soustředila a proměnila jsem se. Pekelně mne bolela hlava, ale byla to jen jedna jediná, lidská hlava a to mne naplňovalo štěstím. Cítila jsem se, jako bych byla jedna z těch dívek, jedna z těch čtrnácti a protože jsem netušila, co se s nimi stalo, bylo to příjemné. Stála jsem na chladném kameni nahá, jako vždy po přeměně a byla mi zima, protože jsem neměla svou dračí kůži. Kolem byla tma, že nebylo vidět na špičku nosu. Vítala jsem ji. Kdyby na mne dopadl paprsek světla, změnila bych se zpátky, tak jako se to jednou stalo, když Hanela nečekaně otevřela dveře místnosti, kde jsem spala a vkročila dovnitř s pochodní. Málem jsem tenkrát zemřela. Myslím, že když se zpátky proměním násilně, může mě to i zabít.
Princ vedle mě se zavrtěl a vzdychl. Trochu jsem se k němu přiblížila. Voněl docela jinak, než jak mi voněl jako dračici. To voněl jako něco lákavého, ale nedotknutelného. Teď to byla vůně neméně lákavá, a k tomu ještě dostupná a svůdná. Zatoužila jsem přitulit se k němu a nechat se od něj hladit. Lehce jsem se dotkla jeho ruky. Víc jsem v tu chvíli nechtěla, než se ho jemně dotýkat. Bylo to hrozné leknutí, když vyskočil, rázem probuzený. Správně bych se měla rychle proměnit zpět, aby nic nepoznal, ale já jsem to nechtěla udělat.
„Kdo je tady,“ zašeptal a já poznala, že mu hrdlo stahuje úzkost.
„To… to jsem já, Elké, princi,“ řekla jsem jazykem ještě trochu ztuhlým. Vždycky se musím dlouho potichu rozpovídávat, než můj hlas zní jistě a sladce.
„Jaká…jaká Elké?“
Roztřásl se. Až později jsem pochopila, že Elké bylo i jméno jedné z dívek, které jsem údajně sežrala. Šarta se bál, že nějakým zázrakem ožila a přišla ho strašit. Byl pověrčivější než cikánka Hanela.
„Já jsem ve dne dračice, pane. Jen v noci jsem žena…“ řekla jsem pokorně. Mlčel a já se bála, jestli ho to nějak nevyděsilo. Nebo jestli mi nevěří. Věřil.
„Pojď blíž, Elké,“ řekl, a dotkl se mne.
Ráno jsem se probudila zas jako dračice a princ pochrupával vedle mne. Když vstal, jako by si to, co se dělo v noci, vůbec nepamatoval. Ale nevěřím, že zapomněl. Jen měl tak tvrdé srdce, že na ten zážitek dokázal nemyslet. A zas se celý den chvěl obavami, zda Jaran pošle svou nejhezčí a nejstarší dceru.
K polednímu vydal pokyny: „Přiveďte mi mého koně a přineste zbroj. Bajkare, ty pojedeš se mnou. Až bude princezna před jeskyní, vyžeňte dračici, a ať to vypadá, že na ni chce zaútočit. Pak odtud zmizte. Ale ještě mi dejte pořádný pytel, ať mám do čeho dát dračí jazyky, na důkaz, že jsem tu obludu opravdu zabil.“
Po jeho slovech jsem strnula a nemohla jsem se ani hnout. Byla mi zima a třásla jsem se hněvem. Najednou jsem všechno pochopila. Bylo mi líto, že jsem se včera v noci proměňovala, že jsem jedinou rozkoš ve svém životě musela dostat od někoho takového.
Než jsem se trochu vzpamatovala, byl už Šarta pryč. Vytrhla jsem se vojákům a běžela jsem chodbou, kterou odešel. V té chvíli jsem mu chtěla ublížit, to přiznávám, ale vy byste nejednali stejně? Jednou mladá dívka z Haneliny rodiny zabila svého milého, který jí byl nevěrný. Tenkrát jsem ji odsuzovala. Teď jsem pochopila, jak se cítila.
V místech, kde se chodba rozšiřovala, byla vykopaná jáma. Stoupal z ní strašlivý puch. Nechtěla jsem se do ní dívat, opravdu ne. Nechtěla jsem vidět, co tak páchne, ale nakonec jsem se nad jámu nahnula.
Jestli mi dřív nebylo jasné, co Šarta dělal s těmi děvčaty, tak teď jsem to věděla a zatočila se mi z toho hlava. Vlastně všech devět hlav. Stačila jsem se jen odplížit kousek odtud.
Teď ležím v té nejzapadlejší chodbičce jeskyní a škrábu silným dračím drápem do kamene. Líbí se mi, ten můj dráp. Možná, že na prince doopravdy zaútočím. Možná se mi ho podaří zabít. Ale doufám, že se ovládnu a neudělám to. Nechci vypadat jako dračí vrah ještě víc, než jak vypadám teď. Píšu a psaní mne uklidňuje a smiřuje. Píšu svou obhajobu. Vím, jak vypadá písmo, Hanela uměla trochu číst i psát a naučila mne to, aby mohla ten zázrak – inteligentní dráče - předvádět na trzích. Tak teď píšu tenhle příběh, aby lidi věděli, jak to bylo doopravdy, protože je mi jasné, že jinak nikdo nepřijde na to, co se doopravdy stalo s těmi děvčaty. Nechci, aby jejich smrt byla až navěky přičítána mě. Brzy mne tu najdou: jeskyně nejsou tak rozlehlé, aby se v nich dalo zabloudit nebo se ukrýt. A pak mě vyženou na plácek před jeskyní a Šarta, muž, kterému jsem se jako žena odevzdala, mi jako drakovi hrdinně utne všech devět hlav. Nebude to bolet, my draci jsme poměrně necitliví k bolesti a bude to rychlé. Šarta má ostrý meč. Pak si vezme princeznu Inil. Té je mi líto, protože než pozná, co je Šarta opravdu zač, bude si myslet, že ji zachránil před obludou.
Jestli vůbec někdy pozná, že to bylo opačně. Že je za obludu provdaná.
Už slyším jejich hlasy a blikavé světlo pochodní se váhavě a ustrašeně blíží. Ale tady v koutě je ještě tma. Mohla bych se proměnit, kdybych se doopravdy soustředila, ale nechci. Jsem ráda, že jsem dračice, že nejsem ze stejného rodu jako Šarta.
Neproměním se...
(Zápis, nalezený na stěně jedné z jeskyní Salenurského komplexu v Amaře. Nalezl a přepsal larden Mergus z Rašelinišť, toho času na cestách ve službě Certhynijského krále.)
