Bylo mlhavé jitro, zimavé a mrholivé, tmavý les spal a většina jeho obyvatel s ním, jako by spánkem chtěli přečkat chlad a vzbudit se do hřejícího slunečního dne. A přece les nebyl, ani v hlubokém ranním spánku, zcela nehybný. Na osamělé lesní cestě se cosi ploužilo kupředu.
Kdybychom se podívali blíž, spatřili bychom jedenáctičlennou karavanu, těsně semknutou dohromady. Jedenáct osob na koních se vleklo nekonečným lesem, zabaleny do plášťů a houní, aby ranní chlad nepronikl k tělu. I ony a jejich koně teprve dospávali.
Pomalu, váhavě začalo svítat, mlha se trhala a z mraků na východě vytryskly zářivé sluneční paprsky. Les se zvolna probíral ze strnulého ticha. Procitli ptáci a hned si naladili hlasy k hádání se se sousedy, k vábení samiček a volání mláďat a prostě k té denní mluvě, již si my, lidé, vykládáme jako koncerty. Cvrčci a kobylky zazívali a rozvrzali se a stromům dal hlas vítr.
Průvod na cestě také ožil, někteří koně se dali do klusu, aby rozhýbali ztuhlé klouby a lidé začali rozprávět, povídat si, vykládat a volat na sebe, takže ticho zmizelo i z lesní cesty a to docela.
Po mlze nebylo zakrátko ani památky, zpoza roztrhaných narůžovělých dek na obloze vysvitlo slunce, usmálo se a vrhlo se s nadšením do prohřívání a sušení studené, vlhkem nasáklé krajiny. Dařilo se mu to.
Průvod vyjel z lesa na rovnou planinu. Lidé si svlékali kabáty a shazovali z ramen těžké houně, nastavujíce tváře hlazení teplého vánku. Na cestu lesem zbyly jen chmurné, studené vzpomínky založené hluboko v mysli a nepřipomínané. Začínalo být horko.
Výpravu vedl Voir na své chladnokrevné klisně, ostražitě se rozhlížel kolem a udával tempo celému průvodu. Hned za ním jeli vedle sebe Dero, Saršana a Jaktes, a za nimi ještě dva další spojenci, zatím neznámí. Jako ocásek čiperného voříška za touto sestavou poskakovali tři huculové s Rinou, Andrejem a Danerem v sedlech. Průvod uzavírala Mandla, která se na výpravu vydala až po dlouhém přemlouvání. Seděla na kozlíku krytého vozu taženého dvěma hnědáky, statečně kočírovala a tvářila se důležitě, ale to bychom jí mohli odpustit, vždyť bez ní by se žádná výprava pořádně nenajedla.
Výprava se rychle blížila k hlavnímu městu bývalé Certhynie, ale i současné Antrofánie, Nomituru.
K polednímu stánuli na kopci nad městem. Slezli z koní a Mandla s Rininou pomocí připravila oběd sestávající ze zeleninové polévky a placek s paprikovou omáčkou.
„Teď se rozdělíme,“ řekl Voir, když se najedli a trochu si odpočinuli, „a doufám, že nikomu nemusím připomínat jeho úkol. Kdyby se stalo něco, co jsme nepředvídali, nezapomeňte, že hlavní je život princezny. Ať nás všechny ochraňuje Ial, ať nám Mawir přeje s jejich pomocí snad všechno vyjde!“
„Nebo také ne,“ zašeptala po straně Saršana, ale slyšely to pouze stromy a mech pod nimi.
Na kopci zůstala jen Mandla a děti. Andrej nevěděl, stejně jako Daner s Rinou, co přesně má Voir v plánu a nikdy se nedozvěděl, jak vlastně Vivianino osvobozování probíhalo. Kluci dostali úkol, který v sobě skrýval minimum nebezpečí: měli nakoupit koně, šaty a zbraně pro Vivianu. Rina měla počkat s Mandlou na kopci.
Moc ráda by se podívala do města, ale přece jenom se bála lidí, jimiž se Nomitur hemžil, a z Antrofových vojáků, jichž ve městě nebylo málo, měla hrůzu téměř nepříčetnou.
I tady na kopci, dost daleko od města, byla celá zaražená a nesvá, všechno jí padalo z rukou a skoro nepromluvila.
Když se kluci chystali k odjezdu, chytla Andreje za ruku a podívala se mu do očí. Andrej udělal netrpělivý pohyb, jako by ji chtěl odehnat, zůstal však stát a tázavě se na ni zadíval.
„Andreji,“ řekla tiše, „dej si na sebe pozor!“
„Neblbni,“ ušklíbl se chlapec. „Mluvíš jako nějaká… no, víla.“
„Mám špatný pocit, to je vše,“ řekla Rina ještě tišeji a to, že na Andrejovo popíchnutí nijak nereagovala, bylo samo o sobě podivně zlověstné.
Poodešla stranou, opřela se o vůz a v té pozici setrvala, nehybná jako socha, dokud jí kluci nezmizeli z očí.
Andrej pobídl Karinu. Jeho veselá, bezstarostná nálada byla ta tam. Nikdy by si nepřiznal, že ho Rina zastrašila, ale bylo to téměř tak. Musel přemýšlet a když Andrej přemýšlel, hrozně se mračíval.
Cesta z kopce byla strmá a sypká, plná kamení a chlapci měli co dělat, aby si oni, koně, nebo případně všichni nezlámali nohy, nesrazili vaz, nebo se jinak nezmrzačili.
Nebezpečný úsek naštěstí překonali bez nehody a pod srázem je jako odměna čekala rovná a pohodlná cesta, po níž, stejným i opačným směrem co oni, putovaly houfy lidí i všemožných jiných bytostí. Pobídli koně do cvalu a pustili se po cestě způsobem, jež Andrej pohotově nazval: kdo neuhne ten to schytá.
Když projeli několika zákruty cesty pod loubím z větví ohromných a prastarých stromů na stráních kolem, objevila se před nimi městská brána, v níž, stejně jako na cestě, panoval čilý, obousměrný provoz.
Andrej měl srdce v krku, když, nenápadní, projížděli, spolu se spoustou stejně nenápadných lidiček, kolem zachmuřených stráží, ale jakmile se ocitli v úzkých a křivolakých městských uličkách a ulicích a v labyrintu náměstí a plácků a slepých ulic a schodišť a ghet, byl jeho strach přebyt dojmy z pestrosti, nezvyklosti a krásy staveb.
Certhynijská architektura byla pro něj neznámá a nová, nikdy předtím podobný styl neviděl, snad jen některé prvky by se daly přirovnat k renesančním, románským, nebo klasicistním; některé domy, budící dojem většího stáří, se vyznačovaly i chladnou, vznešenou krásou, jež je vlastní stavbám antickým.
Daner mu však mnoho času na rozhlížení se kolem neposkytl.
„Napřed práce a pak teprve zábava,“ upozornil Andreje, „víš, co jsme tátovi slíbili. Když tu budeme celý den okounět, zavřou nám tržiště. A musíme to mít co nejrychleji za sebou, kdyby v paláci něco nevyšlo, zavřou se brány a my budeme, jako všichni cizinci, co jsou tu vlastně bezdůvodně, podezřelí.“
Andrej zklamaně přikývl; Daner měl pravdu.
Koně nechali ve stáji u jednoho z mnoha Nomiturských hostinců, zaplatili za ně poplatek ve stříbrných mincích, na oplátku obdrželi kartičky s potvrzením a pěšky se vydali k Nomiturskému tržišti.
„Tady najdeš cokoli,“ řekl Daner. „ A když říkám cokoli, tak to myslím doslova. Takže: ty seženeš koně, a já to ostatní. Přece jen se lépe vyznám v mečích, než v kobylách a vím, jaké šaty má princezna ráda. Souhlasíš?“
Bylo to rozumné rozhodnutí a Andrej proti němu nemohl mít námitky. Rozešli se každý na jinou stranu a Andrejovi se vrátila dobrá nálada. Sraz měli smluvený u stáje, ten, kdo bude mít první vše zařízeno, vyzvedne koně, a počká na druhého, pomalejšího. A Andrej věděl, hned jak vkročil mezi stánky a boudy tržiště, že on první určitě nebude.
Procházel mezi stánky, oči mu přecházely a než stačil pořádně obhlédnout jednu věc, upoutala ho jiná, zajímavější.
Fascinovaně sledoval modrého tygra, „divou a nebezpečnou šelmu z ostrovů Amyryjských“, jak tvrdila cedulka u klece; zatajoval dech při vystoupení siláka, který se pral s medvědem, zvířetem olezlým a smradlavým; opatrně si hladil vznešeně vyhlížející, ale neuvěřitelně drzé gazely královské a o chvilku později na závodech ztřeštěných pádlovců povzbuzoval svého favorita ze všech sil. Až po dlouhé době, zmožen zábavou, se začal vyptávat po části tržiště, v níž se nachází koňský trh. Když si její polohu zjistil, zamířil k ní.
Uchvátila ho nádhera a rozmanitost koňského rodu. Nevěděl, kam se podívat dřív, byla tu snad všechna plemena koní a k tomu muly, mezci, poníci a osli…
U vznosných plnokrevníků, u silných, dlouhohřívých koní, u malých, kulatých a skvrnitých poníků, u robustních ostrovních koní s krátkou, dvoubarevnou hřívou i u melancholických šedivých oslíků se sedřenými hřbety a smutnýma očima; tam všude Andrej málem vystál důlek. Zvíře, které by bylo dost dokonalé pro princeznu Vivianu, nikde nenašel.
Bloudil kolem nízkých ohrad s kobylami, klisnami, valachy i hřebci, koňmi tažnými i jezdeckými, starými a unavenými, a mladými a na vrcholu sil, a zaježděnými a neobsedanými a hříbaty sotva odstavenými – nemohl si vybrat. Kdyby měl koupit koně pro sebe, nerozpakoval by se; vzal by první zvíře, které by se mu zamlouvalo. Takhle se bál, že Viviana nebude s jeho volbou spokojená a on jí chtěl udělat radost.
Jak se rozhlížel kolem, docela zapomněl dívat se na cestu, a tak se stalo, že málem vrazil do vysoké klisny, kterou držel na ušmudlaném kusu provazu se smyčkou scvrklý starý garvot. Svraštělá tvář, nelidská a přesto jakýmsi zvráceným způsobem člověku podobná, se k Andrejovi otočila.
„Héj, dávej pozor, kam deš, než ti jednu ubalim, ty liďáckej fracku!!!“ vykřikl garvot. V ústech se mu zaleskly drobné špičaté zoubky, jako u dravé ryby.
V Andrejovi to zabublalo vzteky, on za to přece nemohl, že se garvot plete uprostřed cesty a tudíž si nezaslouží být nazýván frackem. Naštěstí se ovládl, jen se omluvně usmál a chtěl jít dál, když mu zrak padl na garvotovu klisnu a dlouze na ní utkvěl.
Pomyslel si něco o náhodě. Klisna se mu ve všech směrech zamlouvala, nemohl na ní nalézt žádnou výraznější vadu. Protiklad mezi zvířetem a jeho majitelem bil do očí. Na Andrejově tváři s pomalu rozsvítil úsměv. Garvot na jeho dotaz rozmrzele přisvědčil, že klisna je na prodej.
Andrej ho poprosil, aby mu ji předvedl v kroku, klusu a ve cvalu. Garvot mu vyhověl, teprve když mu Andrej ukázal, že má dostatečnou hotovost ke koupi. Jako vážný zájemce si pak chlapec nechal klisnu nastrojit a trochu se projel.
Jakmile vzal do rukou otěže, znejistěl. Pochopil, že na tak dobrém zvířeti ještě neseděl.
Klisna jménem Fyova byla temperamentní, citlivá a silná, poslušná sebejemnějšího povelu nebo pobídky. Andrej ji ze zvyku pobídl trochu silněji a zahvízdl a klisna vyrazila, lehkým, plavným skokem se přenesla přes garvota, svolávajícího na Andreje hněv Tevolanansův, a když jí Andrej polekaně povolil otěže a zasedl, zastavila, mírná jako ovečka.
Když Andrej slezl, třásly se mu nohy, ale věděl, že Fyovu koupí. Pro tak náročnou a vznešenou jezdkyni, jako je Viviana, to bude to pravé.
Kolem mrzutého garvota, klisny a Andreje se během jeho extempore shlukl dav čumilů, vděčných za povyražení, smáli se, pokřikovali a tleskali. Andrejovi to nevadilo, předváděl se rád, ale garvota pozornost čumilů zřejmě vytáčela a chtěl mít obchod co nejdřív uzavřený, aby mohl zmizet.
Bez zdráhání předal Andrejovi i Fyovin postroj, nechal si zaplatit jen cenu kobyly, a ztratil se v davu. Andrej tu zůstal sám, v rukou Fyoviny otěže. Být o něco starší a zkušenější, začal by v něm v tu chvíli nejspíš narůstat pocit, že něco není v pořádku, buď s garvotem, nebo s koněm, ale protože byl mladý a koně kupoval poprvé v životě, na nic zlého nemyslel.
Čumilové se začali rozcházet, vida, že jim už nekyne žádné povyražení a tak Andrej s úctou pohladil klisnu po krásně klenutém krku a začal hledat cestu ven z tržiště.
Nebylo to jednoduché, rozhodně těžší než zabloudit. Několikrát se mezi stánky zamotal, ztratil cestu a než konečně vybloudil, zešeřilo se, město ztmavlo, pozbylo své denní přitažlivosti a krásy. Spolu s šerem se do klikatých ulic vkradl i strach.
Andrej měl tísnivý pocit, že za každým rohem číhá kdosi, kdo nemá právě kalé úmysly a částečně měl pravdu. Nomitur byl sice městem obchodníků a ctihodných občanů, ale stejně tak byl, zvlášť při noční směně, městem zlodějů, vrahů a jiných zlounů.
Fyova pohazovala hlavou, frkala a vzpínala se, lekajíc se neobvyklých stínů, protijdoucích lidí, mihotání ohnivých košů a jekotu zdivočelých koček. Andrej se s obtížemi vydrápal do jejího sedla a z výšky a nadhledu se mu hned všechno zdálo příjemnější a bezpečnější.
Než dojel k hostinci s nájemnou stájí, byla už tma tmoucí a Andrej se k smrti vyděsil, když na něj Daner vybafl.
Přitáhl Fyově otěže a citlivá klisna se vzepjala, zaržála a málem se převalila na záda. Andrej sklouzl na tvrdou dlažbu a v duchu zanadával na pečlivost Nomiturských cestářů. Nahlas zařval něco ne právě slušného.
Nestačil si ani spočítat modřiny a už u něj byl Daner a pomáhal mu sebrat se ze země. Byl ještě vyděšenější než Andrej sám.
„Nestalo se ti nic?“ ptal se úzkostlivě a i v tom šeru bylo znát, jak ho mrzí vlastní ztřeštěnost. Andrej jen zavrtěl hlavou, oprášil se a přísně si kamaráda změřil.
„Tohle už mi nedělej, jasný? Aspoň ne, když sedím na koni.“
Uklidnil frkající Fyovu, s hrdostí si vyslechl chválu na svou koupi a znovu se jí vyškrábal do sedla. Karin, která vypadala opravdu uraženě, vedl za sebou.
Cesta zpět jim nedala zabrat tolik jako cesta do Nomituru. Koně se statečně vyšplhali po drolící se stezce a už stáli na kopci.
Uprostřed louky stál vůz a o kus dál kolem ohně sedělo deset postav. Andrej seskočil z Fyovina hřbetu, přehodil třmeny přes sedlo, nechal klisnu klisnou a rozběhl se k ohni. Daner na nic nečekal a následoval ho.
Viviana byla pobledlá, připomínala rekonvalescentku po dlouhé a těžké nemoci, a v tváři měla nový rys - trpkost, zklamání a nedůvěru. Přesto vypadala šťastně, alespoň v tuto chvíli.
Přivítání s Andrejem bylo bouřlivé, chlapec princeznu málem umačkal a ona zase jeho. Daner jí nejprve s grácií sobě vlastní políbil ruku, ale pak ho přemohlo dojetí a nechal se od princezny také obejmout.
Když jí pak předali Fyovu, překrásný meč a dýku a nové šaty, které jí opravdu padly jako ulité a moc se líbily, princezna se zajíkla a nemohla jim ani poděkovat, jak se jí třásl hlas. Dlouho do noci pak všichni seděli a vyprávěli si, co dělali po dobu, kdy se neviděli…
Poslední řeřavý uhlík zablikal a zhasl a Mandla se pokusila nahnat děti do vozu, kde jim připravila lůžka. Všichni tři to odmítali jako omezení osobní svobody a nakonec si vydupali spaní pod širým nebem. Mandla se urazila. Dokonce ani Danerův široký úsměv ji úplně neusmířil.
Ustlali si tak, že měli výhled na potemnělé město pod horami. Andrej si vzpomněl, jak jednou v noci sledoval svoje město, plné naoranžovělých světel lamp, žlutých, bílých a rudých světlušek projíždějících aut a korunované červeným světlem na kostelní věži a menším na továrním komíně. Uvědomil si ten rozdíl: Nomitur do noci neblikal a nezářil, nesnažil se zastínit hvězdy. Byl černý, tmavý, spící, až na několik světel z pochodní, ohnivých košů a krbů v domech, nevýrazných a třaslavých. Tím lépe bylo vidět hvězdy a měsíce, neomezeně kralující tmě pod sebou.
Děti si dnes před spaním nepovídaly, jako by si družnou náladu vybily u ohně a teď už si neměly co říct. Daner ležel na zádech, pozoroval hvězdy a přemýšlel bůhví o čem. Ve stejné poloze zakrátko usnul. Andrej se zachumlal do deky, vidět z něj byla jen špička nosu a dřímota ho přepadla během rozjímání o Nomituru. Jen Rina zůstala vzhůru, pololeže polosedě sledovala tiché město, prsty nervózně mnula a škubala trávu.
Sužoval ji divný pocit, přítomnost něčeho zlého a přitom neodvratného v její blízkosti.
Pocit, jemuž se říká předtucha.
Pocit, jemuž se říká zlá předtucha.
Nejraději by probudila Andreje a svěřila se mu, možná by jí poradil a pomohl, ale spal tak tvrdě, že pokus o buzení by byl marný.
Rině bylo čím dál tím hůř. Schoulila se do klubíčka a zavřela oči tak pevně, až viděla rudá kola.
Spánek dlouho nepřicházel a když se konečně uráčil přijít, byl tak trhaný a podivný, že se každou chvíli probouzela s pocitem neskutečna. Teprve v onom krátkém mezidobí, kdy noční čas přechází do raně jitřního, usnula hlubokým spánkem beze snů.
Vstávali ještě před východem slunce. Nebyla taková zima jako předchozího dne a po teplé snídani se vypravili docela rychle. Než vyjeli, Viviana si ještě vyžádala pozornost. Rychle, ale důrazně oznámila toto: „Právě teď nejspíš přišli na můj útěk. Zabili jsme noční stráže a ty teď mají být vystřídány. Snažili jsme se zahladit stopy a všichni, kdo jste byli v paláci víte, jak pečlivě. Přesto není vyloučeno, že se nám Antrofovci pověsí na paty. Je nebezpečné myslet si, že jsme za vodou a v bezpečí. Nejsme. Kdyby došlo k nejhoršímu a oni nás dohonili, musíme na to být připravení a nedat se překvapit. Saršo, ty si vezmeš na starost děti, a vy tři, vy ji poslechnete, ať vám poručí cokoli! Nebudete si ničeho všímat a budete ujíždět, jak nejrychleji budete moci. My ostatní budeme bránit vůz, dokud Mandla nevypřáhne. Pak si, Mandlo, vezmeš jednoho z tažných koní a vyrazíme. Každý jinou cestou, mohlo by je to na chvíli zmást. Nejspíš půjdou po mě a po Voirovi. To by mohlo ostatním usnadnit útěk. Dero s Ravelem se nás pokusí sledovat a zjistí, jak to dopadlo. Vím, že byste raději bojovali, ale to si nechte na jindy. Pokud vám nestačí má prosba, pak vám to přikazuji. Žádné zbytečné potyčky, slyšíš mě, Dero? Ale připomínám vám, je lepší zemřít, než jim padnout do rukou. Slídí po osadě a neptají se vlídně. Všichni jste rozuměli? Dobrá, jedem!!!“
Zpět vyrazili jinou cestou, údajně kratší a pohodlnější.
Andrej s Danerem byli během chvilky zabráni do řešení záhadného klučičího problému (nejspíš se dohadovali, je-li lepší samostříl, novinka pocházející od santargejců, nebo kalašnikov, o němž Andrej podal ucelený referát), Rina jela vedle nich tichounce, schouleně a když se jí na něco zeptali (na problém přesného míření a nabíjení) odpovídala krátce, úsečně, nebo vůbec, čehož si kluci v zápalu debaty vůbec nevšimli. Kdesi v hloubi duše se jí usadil strach, tmavými pařáty jí tiskl srdce a jako mrazivý dech se jí rozléval do celého těla s ochromující silou. Víla se v sedle nahrbila a stulila, jakoby jí byla zima.
Nevěděla proč a čeho se bojí a snažila se tíseň překonat, rozpovídat se s Andrejem a Danerem, ale nedokázala to. Nebylo to jen kvůli tomu, že vůbec nerozuměla tématu, o němž se bavili.
Dusila se.
Vzdala to. Strnule civěla na cestu před sebou, na rozcuchanou hřívu a nastražené uši Jastera.
Výprava jela dnes v jiné formaci než včera. První se držela Viviana s Derem po boku, za nimi vůz kočírovaný Voirem, jehož kůň klusal vedle. Z vozu vyhlížela Mandla a za vozem jeli Lonel s Ravelem, pak tři huculové s dětmi a průvod uzavírala ostražitá Saršana.
Jeli ostrým tempem a vedoucí dvojice každou chvíli pobízela k ještě většímu chvatu. Pokaždé, když zepředu zazněl povel pronesený Vivianiným ostrým, nebo Derovým hlubším hlasem, Rina sebou trhla leknutím. Na Jastera se její neklid přenášel a nebylo divu, když nešťastnému koni trhala udidlem v hubě. Nespokojeně frkal a svůj neklid projevoval tím, že se ladným skokem přenášel přes každou nerovnost terénu.
Vjížděli na rozlehlou pláň, táhnoucí se daleko za obzor a vílce se na volném prostranství udělalo ještě hůř, neměla se čeho chytit ani pohledem a to bylo samo o sobě špatné a navíc… Navíc začala poznávat úseky cesty, které se objevovaly ve včerejším blouznivém snění. Prudce pobídla Jastera a vmáčkla se s ním mezi kluky.
Jaster po jejich koních divoce chňapal, ti si to nechtěli nechat líbit a když se situace konečně uklidnila, upřeli kluci na Rinu tázavě oči. Začala roztřeseným hlasem: „A… A… Andreji, já se… já… bojím se, že-„
Nedořekla. Přerušil ji Jaktesův výkřik: „Vojáci!!!“
Přes Vivianiny pokyny a rady nastal zmatek, koně frkali, ržáli, vzpínali se a nechtěli se hnout z místa. Přes louku se sem hnal oddíl deseti vojáků, žluté uniformy, blýskavý kov na hrudních plátech a na holeních chráničích. Rychle se přibližovali. Z lesa se vynořil druhý oddíl a od jihu sem táhl třetí. Jedinou ústupovou cestou zůstala východní strana plání, za vlnou hnědožlutých travin se dal spatřit vzdálený les, cíp souvislého masivu Světlých lesů.
Mandla s Voirovou pomocí vypřáhla dřív, než se vojáci stačili přiblížit a teď se všichni otočili k otevřenému prostoru na východní straně. Ve vzdáleném lesním šeru se však zkázonosně zažlutily vojenské posily. Saršana vykřikla vzteklou nadávku.
Vivianin skvělý ústupový plán, který nepočítal s obklíčením, byl k ničemu. Princezna to věděla a vztekle zatínala zuby.
„Každý se stará sám o sebe a snažte se ujet nebo zemřít!“ Tak zněl poslední pokyn který stačila dát, než se rozjela tam, kde byla rojnice vojáků nejhustší. Ve zdvižené pravici třímala meč a když Andrej na chvíli spatřil její obličej, pomyslel si, že je opravdu něco podivně ošklivého na tom, když bojují ženy.
Rina v první chvíli nebyla schopna pohybu, držela Jastera pevně na místě, očima hrůzou rozšířenýma sledovala a přitom jakoby neviděla dění kolem sebe. Slyšela, jak Andrej volá afektovanou veselostí: „Tak vy si chcete zahrát na rybičky a rybáře, jó, a není vás trochu moc, vy volové?“
Pak kolem ní proběhl vojenský bělouš, naštěstí už bez jezdce. Vzpamatovala se, zaryla Jasterovi paty do slabin a cvalem vyrazila k lesu na západě, kde byla teď koncentrace vojáků nejmenší.
Ničeho si nevšímala, nic neviděla a neslyšela, pozornost plně upíraje na svůj cíl, lahodnou zeleň a hněď lesa. Podařilo se jí, přímo zázračně, prorazit tou nejhorší vřavou, aniž by se jí cokoli stalo a už si oddechovala, že je v bezpečí, když si Jaster v tu nejnevhodnější chvíli vzpomněl na svůj zlozvyk a trhaným skokem, snad si ještě ve vzduchu rozmýšlel má-li skočit, se přenesl přes větev v cestě. Nepřipravené Rině se před očima mihla šedá obloha, větve krajního stromu ve vytouženém lese a zem…
Padala po hlavě a jen díky tomu, že včas nastrčila ruce, si nesrazila vaz. Překulila se měkce na záda a ani si moc nenatloukla. Být situace jiná, zůstala by ležet na zádech a uklidňovala by rozbušené srdce, ale strach jí dodal sílu, kterou by v sobě nikdy nehledala. V mžiku byla na nohou a rozhlížela se kolem, hledajíc Jastera. Poplašený kůň uháněl přes pláně tryskem, k němuž ho vybičovaly třmeny, bijící ho do boků tím prudčeji, čím rychleji běžel.
Obrátila se k lesu. Rozběhla se. Po několika krocích za sebou zaslechla dusot kopyt a vedle ní se objevil bělouš královské policie. Se zvláštní zřetelností zahlédla načernalou hlínu odlétající od jeho kopyt, nohu v kožené holince s velkou ostruhou na patě a lýtko ve žluté uniformě, pak kůň předjel před ní, zastavil a voják se sehnul a vzpouzející se vílku zvedl k sobě do sedla.
Sevřel Rinu tak pevně, že se nemohla ani hnout. Dýchal jí do obličeje pach česneku. Andrej by v takové chvíli nejspíš trpce prskal bezmocí a snad by se pokusil vojáka kousnout, víla jen pevně zavřela oči a dělala, že tam vlastně vůbec není.
