Vojáci si po přepadení a rozprášení záchranné výpravy dávali s návratem do Nomituru načas. Snad za to mohl stud z neúspěchu ( neboť cílem jejich tažení bylo hlavně přivést zpět princeznu Vivianu, což se jim nepodařilo ), snad tím byla vina radost z úspěchu, ( neboť se jim podařilo zabít pět povstaleckých krys, jednu z nich zajmout a nenechat se přitom zamordovat ), každopádně se jim však cesta protáhla přes noc a proto, místo aby si přispíšili do města k Antrofovi, se utábořili uprostřed lesa.
Nechtěli ovšem také přijít o pitku, která by byla v Nomituru zatrhnuta, nebo alespoň zkrácena a omezena. S příchodem noci rozdělali velký oheň a začali zapíjet dnešní den.
Po několika hodinách prvotní důvod pitky zcela zapoměli, z písní oslavujících dávná i nedávná vojenská vítězství se přešlo na hulákání sprostých odrhovaček a nakonec, když už nebyli schopni zpěvu, chraplavě vyřvávali sprosťárny a nesmysly.
Rina se celou dobu choulila ve stínu houští, sledovala opilostí pokřivené tváře, po nichž tancovaly rudé odlesky plamenů, svítící lesklé oči, a poslouchala hrůzný řev vycházející z hrdel mužů, přechodně proměněných v démony. V hlavě se jí začala s hroznou naléhavostí ozývat dvě slova: „Pryč odtud!“
Dva vojáci, kteří ji měli hlídat, pili s ostatními a ocitli se ve stejně ubohém stavu jako jejich druzi. Rina se začala pomalu, nenápadně odsouvat z dosahu světla ohně. Když byla dostatečně daleko, postavila se na roztřesené nohy a rozběhla se do tmy. A tehdy se přihlásila o slovo poťouchlá, zlomyslná náhoda, hrubě odstrčivší Rinino štěstí z cesty a postavivší se na jeho místo.
Jeden z vojáků se před chvílí odebral právě v ta místa, kam teď uháněla Rina, aby ulevil svému močovému měchýři. To by samo o sobě nebylo nic hrozného, Rina měla oči jako kočka a jistě by si vojáka všimla a vyhnula se mu, jenže… Jenže v tu chvíli zaburácel od ohniště bouřlivý chechot, nejspíš se tam stalo něco tuze vtipného a Rina se poděšeně ohlédla. A vrazila v běhu do vojáka, který si právě dopínal poklopec.
Muž se zapotácel, zahekal, ale ještě stačil drapnout vílu za rameno. Přidržel si ji ve svém zorném poli, ačkoli se vzpouzela ze všech sil, a prohlížel si ji zakalenýma, šilhajícíma očima. Když mu došlo o co jde, zamračil se.
„Ha!!!“ vybafl.
Když takto vyčerpal svou slovní zásobu, stiskl Rině rameno ještě pevněji. Vílce vyhrkly slzy. Pokusila se z jeho sevření vymanit. Vzlykla a kousla chlapa do ruky.
„HA!“ rozzlobil se a zkroutil jí ruce za zády.
Ponuře cosi zahuhňal a odvedl ji zpět k ohništi.
Druhého dne Rina stála v trůnním sále Nomiturského paláce, zkoumána a hodnocena mrazivými pohledy Antrofových rádců. Antrof sám seděl na trůně, hleděl kamsi do neznáma a přenechával veškerou iniciativu svým rádcům, tak, jak to poslední dobou dělal stále častěji. To bylo pro Rinu horší než špatné, rádci považovali vílí rod za méněcenný a zločinný a nijak se tím netajili.
Rinina drobná, chvílemi doslova průsvitná postavička se v okázalé nádheře trůnního sálu ztrácela a víla si připadala uboze a bezmocně. Nebyla to vzteklá, vzpurná bezmoc jako u Danera, spíš pasivní poddání se běhu událostí a vědomí, že jakýkoli odpor je marný a předem odsouzený k nezdaru.
Ubohá a bezmocná… to byla, ale právě ubohost a bezmoc kupodivu málem zapůsobila v její prospěch, neboť Antrof při pohledu na ní pocítil, poprvé ve svém královském životě, lítost nad někým jiným než nad sebou a potřebu ochraňovat. Že bude víla ochranu potřebovat, to bylo Antrofovi víc než jasné, znal své rádce.
Starší z nich, Porton, vstal, sípavě si odkašlal a přiklonil se k Antrofovi, aby mu cosi zašeptal do ucha. Antrof vzhlédl, jako by ho obsah Portonových slov vyděsil na nejvyšší míru a zřejmě ho vyděsil doopravdy. Než stačil cokoli namítnout, přiklonil se k němu mladší rádce, Cipfó, a hněvivě mu zasyčel do druhého ucha své mínění. Antrof se pohnul, chtěl povstat, ale nepovstal, naopak se na trůně přikrčil a vmáčkl se co nejhlouběji.
Sledován napjatými pohledy tří párů očí, pokrčil rameny a unaveně se odvrátil. Strach z vlastních rádců byl silnější než ostatní city a Antrof dal najevo, že si myje ruce a nechává rádce, ať si všechno zařídí po svém.
Cipfó se usmál a otočil se k malé víle. Ledový svit garvotových očí ji paralyzoval. Nebyla v nich ani kapka citu, jen lhostejná vypočítavost a ještě něco, jako kdyby uvnitř hlavy seděl někdo cizí...
„Co by teď asi dělal Andrej, kdyby byl na mém místě,“ táhlo Rině hlavou. „Hloupost, on by tu nikdy nestál. Nedal by se chytit a zajmout, a i kdyby, tak by v tom lese utekl a neohlížel by se, když to není zapotřebí. Kdyby mě tak viděl, jak tu stojím a třesu se strachy před garvotem. Ale já z nich cítím chlad, zimu a mrtvo a ještě… toho, jehož jméno se bojím vyslovit, toho, jehož jméno víly proklínají a garvotové velebí. To on je ovládá a dívá se na mne jejich očima a směje se… ne, on se nikdy nesměje, on zvedá hlavu a vyje…“
Zamrazilo ji.
Cipfó udělal několik kroků blíž k ní, zastavil se a hlasem ostrým jako rampouch řekl: „Teď nám zodpovíš několik otázek. Nepokoušej se lhát, ani vytáčet, víme co je pravda a co ne a poznáme to. Ve jménu Tevolanansově se tě ptám, a ty odpovídej: kde leží doupě těch povstaleckých krys?!“
Rina nedokázala zadržet výkřik, vydral se jí z úst a vznesl se ke klenutému stropu trůnního sálu jako poplašené ptáče. Když Cipfó začal mluvit, byla v ní malá dušička, ale byla rozhodnutá mlčet. Tevolanansovo jméno však uhodilo do napjatých strun kdesi v srdci a struny popraskaly.
„Tak mluv, ty vílí ksindle!“ zasyčel Cipfó a naklonil se k ní.
„Nevím…“ zašeptala Rina a málem se jí podařilo omdlít, o což se úporně snažila. Pak se zakousla do spodního rtu a znovu nabírala sílu. Před očima si promítla obraz ženské postavy v bílém a teplé konejšivé světlo, které z ní vycházelo, dodalo vílce odhodlání.
Zavřela oči a sklonila hlavu, a ačkoli vědomě tím nic podobného vyjádřit nechtěla, vypadala jako ztělesnění vzpurné mlčenlivosti.
V Cipfóově kamenné tváři se objevil vztek, narazil na odpor u slabého a bezmocného stvoření, na odpor vůči jeho vůli, jíž nedokázali odolat ani lidožraví horští draci.
„Sama ses odsoudila, vílo!“ řekl.
Otočil se k Rině zády a pustil se do šeptané debaty s Portonem a Antrofem. K viditelné zlosti obou rádců se Antrof vzchopil a rozhodl se postavit se jim na odpor, zřejmě inspirován odvahou Rininou.
Nakonec Antrof, který snad poprvé v životě prosadil svou vůli proti vůli svých rádců, jediným mávnutím ruky ukončil protesty a hrozby Cipfóovy a přivolal stráž.
Antrofovou stráží byli dva gaverlové, o nichž ještě bude zmínka později. Přiklusali rychle a tiše, v dlouhých tvářích nezúčastněné výrazy. Antrof se malinko vítězně poušklíbl na své rádce, a tím nejjasnějším hlasem, jakého byl schopen, rozkázal: „My, Antrof I., král Provincie Fraklanu, si přejeme, aby tato víla zůstala zadržena v paláci jako sloužící, neboť se sice provinila svým spolčením se s povstalci, ale stalo se tak jen pro její útlý věk a nerozum, pročež jí to ze své královské moci odpouštíme.“
Jakmile za Rinou zaklaply dveře, snesly se na Antrofovu hlavu otázky a výčitky. Rádci nechápali, proč by zrovna tahle víla měla žít, když za zločin, jehož se dopustila, ještě nikdy nikdo milost nedostal.
Antrof se tiše usmíval s pohledem upřeným do dáli, jako člověk, jemuž se právě povedl skvělý tah a jeho spoluhráči to ještě nechápou.
Nakonec vztekající se rádce shovívavě přehlédl a řekl: „Mlčte! Copak nechápete? Ona je náš trumf, náš špek v pasti na myši. Proč myslíte, že by jezdila ve společnosti Viviany a toho kluka, kdyby nebyla jejich blízkou přítelkyní? Když přišli osvobodit Vivianu, přijdou sem i pro vílu. Ale tentokrát budeme lépe připraveni. Stačí jen čekat, až sem přijdou vytáhnout svou malou přítelkyni z bryndy a my…“
„My jim přitom přišlápneme prsty, a potom krk!“ doplnil Cipfó, „Myslím, že jste rozhodl zcela správně, Vaše veličenstvo!“
To už se k Nomituru od jihu blížil jezdec na grošovaném koni.
Andrej s Danerem byli dlouhým hlídkováním na posedu omrzelí a znudění. To, co se ze začátku zdálo být skvělou zábavou, se stalo otravnou a nesmyslnou povinností. Bylo jim nabídnuto střídání, jenže Daner jej odmítl, protože považoval hlídku na posedu za věc své osobní cti a Andrej nechtěl a ani by nedokázal opustit kamaráda v nouzi. A tak dál seděli, věčně rozhádaní a rozladění ve svém hnízdě na borovici, z nějž se nakonec vyklubalo něco podobného vězení, čas od času ledabyle přehlédli pohledem krajinu a okolnost, že se zatím nestalo nic, co by je vytrhlo ze stavu letargie a netečnosti, otupila jejich bdělost natolik, že se jim pod nohama mohly konat manévry a jim by to bylo jedno.
Teď zrovna seděli zády k sobě, tvářili se uraženě a nabírali síly po poslední hádce. Šlo v ní o rozpor v poslední době až příliš často probíraný: Andrej se snažil Danera přesvědčit, že dát se vystřídat není nic ostudného a nectného, a Daner mu to přesvědčivými argumenty vyvracel.
Málem to skočilo tak, že slezli a pustili se do sebe, ale to Daner po krátkém zaváhání odmítl, nic nedbaje na Andrejovy nahlas vyslovované názory o své odvaze. Otočil se k Andrejovi zády.
Andrej, když si uvědomil, že ke rvačce jsou třeba dva, a že Daner se s ním prát nebude, následoval jeho příkladu. Seděli tiše asi dvě hodiny; ač je to oba zlobilo, a žádný nechtěl začít s usmiřovacími pokusy. Až po další hodině se Daner zvedl, a protože už bylo k polednímu, prohlásil, že jde pro jídlo. Andrej ho okázale ignoroval.
Teprve když Daner zmizel mezi stromy, začalo být Andrejovi hádky líto a usmyslel si, že se s Danerem usmíří. A jal se zpytovat své svědomí, přemýšlel a dumal.
Ve chvíli, kdy se Daner objevil s kotlíkem polévky a polovinou chlebového bochníku, byl Andrej naladěn značně pokorně a kajícně. Sjel z posedu dolů a překypuje dobrou vůlí začal Danerovi pomáhat nosit jídlo. Danera to překvapilo, ale nedal na sobě nic znát, jen se na Andreje tázavě podíval. Andrej položil chleba na sedátko.
„Hele, co kdybychom se to… jako…“ zamumlal, „jako usmířili?“
Daner se zachechtal a plácl Andreje po zádech.
„To se ví, že se musíme usmířit. Jak jinak bychom se mohli zase pohádat, kdybychom spolu nemluvili!?“
Dojedli polévku a vytřeli kotlík chlebem. Začalo se šeřit, na nebi se objevila těžká oblaka.
„Ještě že máme střechu nad hlavou!“ řekl Andrej a podíval se nespokojeně na proměnlivé nebe.
„Z tohohle bude pořádnej slejvák!“ dodal, když si večer chystali deky ke spaní.
Měl pravdu. Na noc se spustil hustý a vytrvalý déšť.
Ani ten však nemohl klukům zabránit v povídání si. Mluvili a mluvili, povídali si o blbostech i o věcech vážných, tak, jak už si dlouho nepovídali, a ne a ne přestat.
„My drbem jako starý babky,“ prohodil Andrej mezi řečí a Daner vážně dodal: „Nebo spíš jako bychom se viděli naposled.“
Nápor deště zabubnoval do střechy posedu. Andrej zívl.
„Já už jdu spát,“ řekl tiše.
Ve vsi odbila čtvrtá hodina ranní.
Kluci nic netušili a tušit nemohli o malých, třesoucích se světýlkách, probleskujících ve tmě horského průsmyku blízko osady. Ale my o nich víme a můžeme se podívat blíž. Zjistíme, že světýlka pocházejí z deseti ohňů, planoucích na krajích rozlehlé mýtiny v lese. U každého ohně se na silných houních povaluje dvacet mužů, navlečených do uniforem, jejichž žlutavou barvu zkresluje světlo plamenů na lehce naoranžovělou. Jejich zpěv zahání vše živé daleko od tábořiště. Ohně prskají a syčí pod náporem dešťových kapek, ale vojáci jsou zachumláni do dek a houní a nad sebou mají jednoduché plátěné přístřešky. Nepřízni počasí se mohou vysmát.
Dlouho do noci žhne a plápolá v lůně hor deset ohňů a na počátku nového dne, v šedivém, mrholivém ránu se vše sklízí, koně se vytírají do sucha víchy z trávy a sedlají se a na dvě stě vojáků se připravuje na cestu. Všichni vědí o blízkosti svého cíle.
Dvě stě vojáků, připravených pobít vše, co jim bude přikázáno pobít, pochoduje po cestě k vesnici jménem Miln, k vesnici, za níž leží Berokien, a v jeho lesích osada. A muži ve žlutých uniformách to vědí.
Osada by se ještě mohla zachránit, vojsko teprve vypochodovává z lesů pohoří Xedarského, ještě je čas, povstalci mohou prozrazený úkryt opustit, ale Viviana nic neví, netuší nic o blížící se hrozbě a kluci na hlídce pokojně dospávají propovídanou noc.
Naren Sqatarola, jeden z pěti nejvyšších velitelů Antrofových vojsk, hubený, šlachovitý dlouhán, který byl tažením na osadu pověřen, vjel na svém ryzákovi do vesnice, když se na posedu konečně probudil Andrej.
Hlava ho bolela z nevyspání, hrdlo měl vyprahlé žízní jak spal s otevřenou pusou. Promnul si pálící oči a natáhl se po džbánku s vodou, aby se napil. Posadil se a zamžoural do paprsků slunce, prodírajícího se zpod oblak. Zrak mu sjel na otevřenou dolinu a na Miln.
Leknutím zasténal.
„Dany!“ vyjekl. „Vzbuď se, Dany, oni jsou tady!!! Danere, jsou tu vojáci!“
Jak uslyšel o vojácích, byl Daner rázem vzhůru. Jediným pohledem zhodnotil situaci, beze slova slezl z posedu a rozběhl se do osady ohlásit nevítanou návštěvu, v očích stud a slzy zahanbení nad selháním jejich slavné hlídky.
Při pohledu na blížící se vojsko zažíval Andrej zvláštní pocity. Nejsilnějším, nejpřednějším a nejpřesněji definovatelným byl, stejně jako u Danera, stud a pocit viny. A strach. Bylo mu divně šimravě kolem žaludku, chvíli horku, chvíli zima a zatímco nohy mu ledovatěly, do obličeje se mu hrnula horká a tepající vlna. Brada se mu klepala.
Zaťal zuby a sevřel pěsti. Cítil se tak lépe a pomalu se uklidňoval.
„Bude to všechno v pořádku, všechno zas bude dobrý, děda by řek v richtyku, měl by tu teď bejt…“ drmolil šeptem skrze zuby.
Hluboko v něm se začal ozývat zlomyslný a posměvačný hlásek: „Jo, to určitě, všechno bude dobrý! Leda tak prd! Nebýt tebe, a tvojí neschopnosti, milý Andreji, a toho, že jsi udrbaný jako tetka z pavlače, bylo by to v pořádku. To ty, ty a Daner jste vinni, nehlídali jste a jste vinni vším, co se stane. Protože teď nebude nic v pořádku, Andrýsku, a to kvůli tobě…“
Uslyšel pod sebou hlasy a při pohledu dolů uviděl Voira a Vivianu. Oba mlčky a vážně vylezli na posed, přesvědčit se na vlastní oči o té zlé zprávě. Pustili se pak do vášnivé debaty, co udělat, a dokonce zapomněli dělat tajnosti před Andrejem a Danerem.
Viviana navrhovala osadu opustit, a zachránit tak „alespoň holé životy“, jak se pateticky vyjádřila, ale Voir byl proti a uvedl tak rozumné důvody, že je princezna nakonec musela uznat.
„Když všichni ujedeme,“ řekl, „a oni najdou osadu opuštěnou, pustí se za námi. Dohoní nás, princezno, nebo budeme muset obětovat všechny pomalejší. To znamená obětovat všechny ženy s dětmi a ty, na něž nezbude kůň. Není jich tolik, ale pochybuji, že bychom je dokázali opustit. Mám lepší návrh: Saršana odvede všechny boje neschopné přes Chechotky k soutoku Basny a Setowy. My ostatní tu zůstaneme a budeme osadu hájit. Bude-li nám přát štěstí, probijeme se za tmy ven a pojedeme k Velkému Schutru. Až si budeme jisti, že nás nepronásledují, spojíme se s ostatními a najdeme si bezpečnější místo pro novou osadu. V opačném případě se zachrání alespoň někteří.“
Odcházejících bylo asi třicet. Andrej dlouho bojoval sám se sebou, má-li přijmout Voirovu nabídku (nebo spíš pobídku), aby odjel také, nakonec se však rozhodl zůstat. Ohlédl se po Danerovi. Stál vedle Voira a Mandly.
Vypadalo to, že se loučí. Při bližším pohledu však Andrej poznal, že tváře těch tří zdaleka nejsou tvářemi nešťastných, loučících se lidí. Ne, na to se Daner tvářil moc rozzlobeně. Něco se tam dělo.
Daner divoce rozhazoval rukama a očima metal blesky.
„Vždyť vy se ke mně chováte, jako bych byl pětiletý děcko!“ křičel. „Už je mi skoro patnáct! U samotné Ial, já mám právo rozhodnout se sám! Přestaňte mě konečně… Přestaňte se mnou hýbat jako s loutkou, já to nesnesu!!!“
Mandla zalapala po dechu, otřela si dlaní čelo.
„Danoušku pojď s námi, pojď!“ zanaříkala. „Oni… oni by ti ublížili. Já nechci abys… abys dopadl jako Rien!“
Oči se jí zalily slzami. Voir se zamračil. Připravoval se říci synovi, aby mlčel, aby si dával pozor na pusu, aby… ale Daner ho předešel.
„Rien byl blázen!!!“ vykřikl a byla v tom touha šokovat, zranit. „Já takový nejsem! Chápete to? Já nejsem Rien, tak si mě s ním přestaňte plést! A zůstanu tu, protože kvůli mně to takhle dopadá, nikam nepůjdu, slyšíte, nikam!“
Mandla bezradně přešlápla a pokusila se Danera přivinout k sobě, ale chlapec se jí vytrhl, zmateně vzlykl a utekl.
Saršanina výprava žen, dětí a starých lidí zmizela v lese a v osadě to vřelo, klokotalo a hýbalo se. Konaly se poslední přípravy na obranu, o jejíž účinnosti a nadějnosti raději nikdo nahlas nemluvil, ale všichni si mysleli svoje. Andrej si šel vyzdvihnout meč Styrix, který měl uložený u princezny. Návdavkem dostal starší dýku, která už něco zažila a bylo to na ní vidět, přesto však byla pekelně ostrá. Dero mu daroval luk a šípy, s nimiž prý dřív úspěšně lovíval vysokou.
Teď chtěl Andrej najít Danera a to nebylo nic těžkého. Tušil, kde asi bude. Pod smuteční vrbou, shrbenou nad potokem jako stařena, šedou a jméno smuteční nosící opravdu oprávněně, měli kluci svou trucovnu a brekárnu, kam se mohli uchýlit bez obav, že je někdo nebo něco vyruší. Hustý závoj větví skryl utrápence, měkká tráva hladila tělo i duši a drsný, vrásčitý kmen starého stromu všechno pochopil a nic nevyzradil.
Andrej byl u vrby během chvilky. K jeho překvapení však bylo vysezené místo pod stromem prázdné a působilo sentimentálně a teskně jako prázdná postýlka pokrytá pavučinami a zapomenutá v nejtmavším koutě půdy.
Rozhlédl se a uviděl Danera stojícího v proudící vodě potoka zakalené bahnem z hráze, do níž divoce kopal. Svalil jedno z prken v základech a hráz se zhroutila, voda se provalila a zmáčela ho od hlavy k patě.
Andrej stál, díval se a mlčel. Do zpěněné vody žbluňkl těžký kámen a Daner se pomalu otočil, v obličeji tvrdý, nenávistný výraz.
„Takhle,“ řekl, těžce oddychuje, „takhle dopadne celá osada.“
„Proč jsi to udělal?“ zeptal se Andrej. Hrdlo měl sevřené a zdálo se mu, že se musí udusit. Daner zavrtěl hlavou. „To bych se měl dívat, jak ji rozbourávají oni? Proč? Proč!?“
Hlas zněl rozbolavěle a jeho „proč“ se ani v nejmenším nevztahovalo jen na hráz a na Andreje.
Vysoký, zmáčený chlapec stál uprostřed potoka a kladl otázku, na niž se mu nemohlo dostat odpovědi a on to věděl. Ta otázka ho bolela.
Všiml si Andrejova zmateného a ustaraného obličeje a vylezl z vody.
„Promiň Andreji,“ řekl. „Tomu ty nemůžeš rozumět. Já…no, budu si muset dojít pro zbraně. Ti Antrofovi psi tu budou každou chvíli. Doufám, že se jim nepodaří zničit nás všechny a udělám pro to, co budu moci, ale stejně odtud budeme muset odejít, a oni nenechají kámen na kameni, tomu věř.“
