Kdysi, když jsem byla ještě opravdu hodně malá, začal mi můj otec vyprávět, že kdesi vzadu za očima žijí malé potvůrky, které mi koukají z očí když zlobím. Malé mršky, které našeptávají, ovlivňují, podněcují,….
Jak jsem rostla, přestala jsem těm příběhům věřit a ani otec mi je už nevypravoval. Staly se pro nás zábavnou historkou z dětství.
Nedávno jsem, ale při urovnávání svých věcí narazila na vlastní povídky, o kterých jsem myslela, že jsou dávno ztracené. Když jsem si je tak pročítala, začala jsem si říkat, že na těch starých povídačkách může být přece jen trochu pravdy.
Co když příšerky za očima ve vaší vlastní hlavě opravdu existují, ale vlastně co když to už dávno nejsou příšerky?
Podívejte se na to takhle: Když je dítě malé, rádo sleduje, čte nebo poslouchá pohádky. Čím je starší, tím má raději spletitější příběhy, které zapojí jeho fantazii. Dá se říct, že příběhy rostou zároveň s věkem. Nakonec se u dospělého člověka stanou z pohádek horory, detektivky a podobně. Teď se zamyslete. Co když se z malých příšerek časem stanou opravdoví démoni. A o tom, jak dalece ovlivňují chování a jednání rozhoduje jen lidský charakter a vůle....
Samozřejmě je to jen úvaha vztahující se k mému dětství a proto poněkud naivní. Ale přesto....
Někdy mám pocit, že to, co píšu nejsou mé vlastní nápady. Že nepocházejí z mé hlavy. Anebo ano, možná právě odtamtud....
