Je temná noc, jen měsíc rudě září.
Vlastně… co je den, když tohle je noc? Den jsem nikdy neviděla… A jak jinak svítí měsíc? Vždy když ho zahlédnu, je celý rudý…
Znám jen tyto kobky. Skryté chodby pod městem. Jen občas sem zabloudí živáček… jako třeba dnes. Cítím ho. Cítím něco ve vzduchu… něco podivného, je to krev? Neznám krev, ale dnes to bude poprvé….
Plížím se temnými chodbami vystrašená víc, než kdy v životě… Proč mě sem poslali? Nepamatují, jak je to těžké?! Jak je to těžké, když to má být poprvé? Když neznáte a nevíte.. jen tušíte, že musíte jít dál… a udělat to?
Závisí na tom můj život. Musím pokračovat. Není se čeho bát, není… snad jen… ne.. Půjdu a zvládnu to.
Otvory ve stropě prosvítá ostré světlo… a ten hluk zvenčí…. Hlava se mi z toho může rozletět… Jak tam jen můžou žít? Musím se uklidnit, já to dokážu.. Už se k němu blížím, jsme stále blíž… Ale on nic nečeká…
Dnes to bude poprvé… A já se bojím… Jsem skoro u něj, už ho vidím… Starý vousatý muž v otrhaných hadrech. A jak odporně páchne… Nevadí, on nebo někdo jiný, vyjde to nastejno. Jeden lidský život…
Stojím u něj a on stále netuší. Spí tam na zemi a já se k němu natahuji… Vezmu jeho hlavu a drápy mu podříznu krk… Teče krev… Mnoho krve… A já piju, nenasytně piju, dokud tam ještě nějaká zůstává.
Jsme celá rudá, zato v něm už nezbyla ani kapka… Bylo to dnes poprvé a já se najednou cítím silnější a mocnější než kdy před tím. Už patřím mezi svou smečku. Už jsem jednou z nich.
Naposledy se podívám na svou obět, ale už necítím soucit. Jen opovržení a snad i zlobu, že můj hlad nebyl stále nasycen. Postavím se a běžím dál… rychlostí, o které by se obyčejnému člověku mohlo sotva zdát… Běžím a hledám dalšího… Ano… už zase cítím, to co předtím… Je to krev…
