Dlouho byl slyšet jen déšť. Prudké poryvy větru ustaly, pršelo rovnoměrně, klidně. Déšť pleskal listím stromů, klapal na střeše altánu a šuměl v potůčcích na zemi. Ticho, které bývá za špatného počasí venku, bylo vlhké, slzavé a chladné. Nakonec se do něj ozval Andrejův hlas: „Je to pravda?“
Bylo v tom cítit naději, i vědomí, že je to naděje marná.
„Ano,“ řekla Viviana.
Zas chvíli jen syčely a klapaly kapky.
„Chci odtaď vypadnout,“ řekl Andrej. „Jo, padáme a to hned.“
„Jsi v pořádku?“
„Ne. Můžeme jít?“
Viviana pokrčila rameny. Andrej vstal. Musel se opírat o zeď altánu. Snažil se, aby to Viviana neviděla. Bylo mu prázdno. Šedo. Vykročil do deště. Viviana krátce zaváhala a pak se pustila za ním.
„Andreji,“ začala, když se vymotali z křovisek a pustili se po rozblácené cestičce z parku pryč. „Musím ti říct, že mě to opravdu mrzí. Já… nemyslím, že jsem s tím mohla něco udělat, ale stejně za to asi nějakým způsobem mů-„
„To je fuk,“ řekl Andrej prudce. „Může nás ten… ten sikir teď chytit?“
„Ty si asi neuvědomuješ-„
„Může?“
Viviana sklonila hlavu a vzdala to.
„Dokud je dost daleko, ne. Zatím se musí orientovat jen podle pachových stop, alespoň myslím. Ale pokud se dostane blíž, napojí se na tvoje myšlenky a pak už tě nepřestane sledovat.“
„Dá se to ňák zabít?“ Andrej šel s hlavou zdviženou, po tvářích mu tekla voda. Sám nevěděl, jestli je to jen déšť, nebo i slzy. Cítil se jako nějaký cizí, neznámý člověk, chladný a tvrdý. Poddal se tomu.
„Nevím. To právě nevím. Nikdy jsem se o démony nezajímala. Ale myslím, že by ti mohl poradit Geodor.“
„Aha. Jak dlouho bude… jak dlouho to bude trvat? Co mám dělat, aby se máma uzdravila.“
Nechápe to, napadlo Vivianu, Velká Ial, Mawire, proč mi připadl úkol vysvětlovat mu takovou věc?
„Tvoje matka je mrtvá,“ řekla rychle.
Viděla, jak to s ním cuklo. Mawire, on opravdu myslel, že silihkir je jen nějaká nemoc.
„Není,“ řekl, „musí se to nějak dát… musí se to dát udělat, Viviano.“
Stál v dešti a prosil ji o dobrou zprávu. A Viviana mu ji nemohla dát.
„Ne, nedá se to nějak udělat. Pokud si neuvědomíš, že to, co vypadá jako tvoje máma, je už jen silihkir, nejspíš tě dostane. Tak to dělají, u Ial, nechápeš to?“ začala na něj křičet, přestože by nejraději mluvila konejšivě.
„Jo, chápu! Ale právě jsem přišel o mámu, takže na mě laskavě neřvi!“
„Promiň.“
Tomu chladnému cizinci, kterého v sobě Andrej objevil, city nic neříkaly. Právě se začal zajímat o to, jak si zachránit kůži. Mluvit s kočkou uprostřed ulice, třebaže je liduprázdná, mu nepřipadalo nejlepší.
„Jdeme. Vlezu do tý kreténský Chodby a vypadnu z tohohle idiotskýho světa. Jestli jsi právě tohle chtěla, tak to máš. Nevím, k čemu vám v tý zasraný Certhynii budu, ale jdu tam.“
Nebyl by schopen říct, proč zamířil zrovna na výpadovku. Měl u sebe nějaké drobné, na vlak by to stačilo. Nejspíš čekal od stopu rychlejší přepravu.
Než ale s Vivianou prošli město, bylo půl páté. Zamračené nebe neslibovalo vyjasnění, uprostřed léta se snášel podvečer přímo zimní. Andrej šel, při každém kroku ho tak zabolela hlava, že musel zatnout zuby. Celá tahle cesta byla zaťatá. Zaťatá a bolavá.
Karinina sestřenice, Běta Strnadová, byla dost překvapená, když se Karin kolem páté hodiny u jejích dveří objevila. Včera jí volala ohledně Andreje, ale nezmiňovala se, že by přišla na návštěvu. A Karin si vždycky všechno plánovala dopředu…
„Pojď dál, nestůj na dešti, Karko,“ vyzvala ji.
Karin zavrtěla hlavou.
„Děkuji,“ řekla podivně upjatě. Hlas měla chraptivý. Že by chytla rýmu, napadlo Bětu. „Chtěla jsem se jen zeptat, jestli bys mi nepůjčila-„ malá přestávka „-auto.“
„Děje se něco? Včera jsi volala kvůli Andrejovi, jak to dopadlo?“
„Našla jsem ho,“ odpověděla Karin. „Musím pro něj ale dojet.“
Přiškrcený, napadalo teď Bětu správné slovo o sestřenčině hlase, to je ono, zní přiškrceně.
„Co se stalo? Nechceš si popovídat?“
„Jindy. Pospíchám, promiň. Pak ti-„ znovu ta přestávka, jako by si roztržitý stařec vzpomínal na slovo „zavolám.“
„Karin… no, tak jo. Karel ho ale bude potřebovat hned ráno. Musí jet do práce. Zvládneš to auto do zejtřka vrátit?“
„Ano.“
„Karel by mě přerazil,“ zasmála se Běta.
Byl to dost nervózní smích. Když slyšela Karinin hlas, běhal jí mráz po zádech. Zatímco hledala v kredenci klíčky, uvažovala, co se to s Karkou děje. Byla pořádně divná. Třeba se něco stalo s klukem. Běta byla dychtivá drbů, ale cosi jí bránilo vyptávat se. Až když Karin odešla, uvědomila si Běta, co ji tak tísnilo. Byl to strach. Prostě se Karin bála.
„Tumáš,“ řekla a podala jí klíčky, „ale do zejtřka to vrať. Karel by mě fakt zabil. Nemá rád, když s tím jeho trakem jezdí ženský.“
„Víš, že jsem s ním už jela,“ řekla Karin.
Na chvíli z toho příšerně strojového, bezbarvého hlasu zazněl nádech nejistoty.
„Jo, můžeš si ho půjčit, ale jen když o tom neví… Nejsme my srandovní, Karko? Jediný pojízdný auto v celým příbuzenstvu a musí to bejt náklaďák.“
„Ano, je to-„ mezera „-srandovní. Tak ahoj.“
„Čau,“ řekla Běta, trochu moc uspěchaně a zabouchla dveře.
Teprve teď si uvědomila, co jí na sestřence nesedělo. Byly to sluneční brýle. Sluneční brýle v dešti.
Jen nad tím ale mávla rukou. Tajně si oddechla. A Karin zmizela z jejího života už navždy, stejně jako, bohužel, Karlův služební vůz.
Silnice se před nimi vinula jako lesklá řeka. Stále pršelo, povrch asfaltky byl vlhký. Od tmavé šedi se odrážela oranžová světla lamp a projíždějících aut.
Viviana se raději držela u kraje cesty, až za bílou čárou. Popravdě, šla skoro příkopem. Auta hlučela a reflektory ji oslňovaly. Připadala si ztracená, a tím ztracenější, že vůdcem byl Andrej. Ani pořádně nevěděla, kam chce jít. Ona přišla po jiné silnici, o téhle nevěděla, kam vede.
Navíc byli nápadní. Pokud se za nimi silihkir pustí, jako že to udělá, bude mít stopování o mnoho snazší. Mokro a pach aut mu vadit nebudou, pokud chytne stopu mysli. A buď jak buď, oni dva jsou moc pomalí. Kdyby měli koně... Pak by tu snad byla šance.
Pohlédla na Andreje a viděla, že za sebou sotva vleče nohy. Je toho na něj moc, i když se drží statečně.
„A možná,“ pomyslela si, „ještě nevstřebal všechno, co jsem mu řekla. Až doopravdy pochopí, bude to horší.“
Prošli kolem benzínové stanice. Pochmurná obloha nad městem měla odporně oranžový nádech, Viviana se musela stále ohlížet. Něco takového bylo tak nezvyklé…
Andrej zastavil na místě, kde byl nejlépe vidět, několik desítek metrů od benzínky, obrátil se zpátky, vystrčil ruku před sebe a zdvihl palec. Viviana zůstala nechápavě stát.
„Nedívej se tak vyjeveně,“ zavrčel.
Mračil se a očividně neměl náladu cokoli jí vysvětlovat.
„Co to znamená?“ zeptala se Viviana přesto, „u Velké Ial, máme v patách silihkira a ty... ty máváš na plechové bedny.“
Andrej na ni s despektem shlédl.
„Víš co? Nezačínej mě zase buzerovat. Já vím, co dělám.“
Viviana zavrtěla hlavou, ale posadila se vedle něj. Už neměla sílu o něčem ho přesvědčovat, nebo ho nutit, aby šel dál. Nejspíš zešílel a pak už by možná bylo lepší, kdyby ho chytil silihkir. Pro ni by to bylo jednodušší.
Věděla, že by takhle přemýšlet neměla. Jenže to nemohla zastavit. A koneckonců, myšlenkami mu neublíží, nebo ano? Tohle si myslela, ale cítila se přitom prachmizerně. Jako by Andreje odepisovala.
Několik aut projelo kolem nevšímavě, z jednoho se vyklánělo několik veselých mladíků, jen o málo starších než byl Andrej sám. Počastovali ho sprostými nadávkami, které zůstaly viset ve vzduchu stejně dlouho, jako kouř z výfuku auta. Andrej se nenechal vyvést z míry. Věděl, že kluk stopa nikdy nechytne napoprvé a zvlášť ne v tomhle počasí. Také věděl, že je nebezpečné, takhle cestovat, ale vzhledem k tomu, že měl v patách démona připraveného vycucnout mu mozek z hlavy, bylo nebezpečí stopu dost nepodstatné.
Připadal si jako v nejhorší kocovině. Zvuk projíždějících aut se mu zařezával do mozku. Do zvednuté ruky ho začínala brát křeč.
Kdyby alespoň Viviana měla svou lidskou podobu, přemýšlel. Pak by tu určitě nestáli tak dlouho.
„Andreji,“ řekla Viviana potichu. „Já nevím, co má tohle znamenat, ale ztratili jsme dost času. Jak...“
„Sakra, jestli nám nezastaví do pěti minut, tak půjdem dál, jo? Ale uznej, že budem mít horší šanci utýct pěšky. Takže to nech na mě. Ještě pět minut.“
Vztekle svíral pěst zdvižené ruky, palec měl vypjatý vzhůru, jako by se snažil protáhnout jej o pár centimetrů.
A konečně. Zapištělo to, jak se zelený ford pokoušel zastavit na mokré vozovce a pak už stál o několik metrů dál a tiše předl.
„Co...“ začala Viviana, ale Andrej ji bezeslova popadl a nesl ji k autu.
Byla tak překvapená, že se ani nevzpouzela. Andrej otevřel dvířka u spolujezdce. Měl nepříjemný pocit, že uvnitř bude sedět podezřelý týpek, nějaký osahávač, nebo pasák... ale pak pohlédl do tváře staršímu muži, který sice vypadal otráveně, ale jinak docela normálně. Andrej stěží potlačil zasténání úlevy.
„Dobrej,“ řekl, muž pokývl. „Jedete na Tábor?“
„Jo, jedu. Tak si nastup, kruci. Nebo tu chceš stát a povídat celou noc?“
„Ne, promiňte.“
Andrej se nasoukal dovnitř, posadil si Vivianu na klín. V duchu se modlil, aby měla tolik rozumu a nemluvila, dokud budou v autě. Muž pohlédl na kočku a jeho výraz zvlídněl. Nejspíš si o Andrejovi nemyslel nic dobrého, ale chlapec, který se stará o zvířátko, musí být správňák, ne?
Muž zařadil rychlost. Rozjeli se. Z rádia se linula vážná hudba. Andrej by dal přednost Kabátům nebo Metalice. Jindy by ho to rozladilo, ale dnes měl v hlavě jiné věci.
Muž za volantem projevil touhu povídat si. To většina večerních řidičů dělala, proto také stopaře brali. Možná se báli, že sami nudou usnou.
„No, na to jaký ukolébavky si pouští, je výkon, že neusnul po pěti minutách jízdy,“ napadlo Andreje.
„Kam jedeš, takhle na noc,“ zeptal se muž.
„Do Dálný. Projíždíte tudy, ne?“
„No jasně, je to po cestě? Co se ti stalo, že jsi tak zrasovanej?“
„No… Blbli jsme s klukama.“
„Hmmm. Jedeš do Dálný, jo? Co budeš dělat v takový díře v noci, prosim tě?“
Andrej si honem musel něco vymyslet.
„Já... no, já jedu za dědou. Tohle je jeho kočka, víte a byla... měla něco se střevama a tak byla na operaci... měla bejt ještě u nás, ale děda je sám a vono se mu po ní to... stejskalo, no, a tak volal a tak mu jí vezu.“
„Kriste pane, to jsou nápady. Ale je to hezká kočička.“
Andrej krátce pohlédl na Vivianu, která se v jeho klíně krčila jako v pasti a vypadala značně vyděšeně. Cítil, jak se třese. Uvědomil si, že nejspíš poprvé cestuje autem a přišlo mu to skoro směšné.
„Jo... jo... je,“ odpověděl.
Nejraději by mlčel. Chtělo se mu spát, ale věděl, že rozhovor s řidičem je cenou, kterou musí za svezení zaplatit.
„Já mám zvířata rád. To bys ale nevěřil, některý lidi... fakticky sem znal chlápka, kterej když viděl před sebou na silnici kočku, tak šlápl na plyn, magor. Prej: psa bych nepřejel, to ne, ale kočky... Prej je to jen havět. No ne... ale to fakt jedeš jen kvůlivá tý kočce až do Dálný?“
„Jo,“ řekl Andrej a tentokrát byl pevně přesvědčen, že mluví pravdu.
„No, já se vracim ze služební cesty, ne, a jako já beru stopaře, protože jinak bych taky moh´ usnout. Ale hele, tohle je divný.“
Andreje zamrazilo. Cítil, jak sebou Viviana škubla.
„Do Dálný kvůlivá kočce... hele, nezdrhnul si náhodou z domu, nebo tak něco? Já se jen ptám, kluci dělaj všelijaký ptákoviny a já mám doma taky dva a jejich máma..."
„Ne, já jsem nezdrhnul,“ řekl rychle Andrej.
„Jo, jasně, to je v pohodě. Já se jen ptal.“
Pak už nikdo nemluvil. Andrejovi se v hlavě přemílalo slovo máma. Protrhlo hráz, za níž hromadil myšlenky o Karin a ty mu zaplavily mozek.
Řidič vyprávěl něco o svých dětech, zřejmě si vystačil sám. Andrej ho přestal vnímat. Seděl strnule, díval se do tmy za okny auta a v hlavě mu drncalo a hrkalo to divné sdělení, ta pravda, že Karin už není, hůř, že její tělo, její tvář zůstaly stejné, jen uvnitř teď sedí strašný vetřelec a...
V ústech zase cítil pachuť. Takhle špatně mu nebylo od doby, kdy jako dítě jel autobusem přes půl republiky. A tenkrát mu nakonec Karin dala kinedril a bylo to v pořádku. Karin...
Chtěl, aby tu byla. Aby si s ní ještě mohl promluvit, omluvit se jí a říct jí, jak jí má rád, než její duše odejde. Rozešel se s ní ve zlém. Proč to ještě nepočkalo, než...
Hrdlo se mu sevřelo steskem. Málem nahlas zakňučel, ale ovládl se. Pohladil Vivianu. Udělal to automaticky, prostě na chvíli zapomněl, že to není obyčejná kočka, ale princezna v kočičím těle.
Cukla sebou a zlostnýma zelenýma očima vzhlédla.
„Promiň,“ zahučel Andrej.
„Cože?“ vyhrkl chlap za volantem. Přerušil svůj monolog a uvědomil si, že veze stopaře.
„Co jsi říkal?“
„Nic,“ řekl Andrej. Z hlasu zaznívala únava. Únava starce, ne mladého kluka. „Mohl byste na tom rádiu naladit něco jinýho?“ zeptal se.
Nějak už mu to nepřipadalo ani drzé, ani nevhodné.
„No jo, jasně. Seš v pořádku?“
„Jo. Proč jako?“
„Vypadáš... vypadáš dost bledě.“
„To nic není,“ řekl Andrej. Chtěl odseknout, ale proč plýtvat silami. Chlap pokrčil rameny a přeladil na rádio Faktor. Nebylo to nic moc, ale pořád lepší než to ječení operní divy předešle.
Andrej si opřel hlavu a zavřel oči. Pomalu usínal. Unikal bolesti a slovu máma, které ho týralo.
Ocitl se v podivném polospánku, jako by jel zeleným fordem a zároveň stál v docela jiné dimenzi na šedivé pláni plné větru a prachu. Kolem uší mu svištěl vítr.
Udiveně zvedl ruku. Byla lehká, jako by byla z papíru. Z dálky mnoha vesmírů a z jiného času k němu doléhal hlas chlápka, co ho vezl v autě: „Hej, co je s tebou? Jéžiš, seš v pořádku? Neblbni, hele! Co děláš, co je ti?“
Ten hlas slábl a šedl. Propadal se a vítr ho odvál. Andrej byl sám. Zavřel oči. Vítr mu začal zpívat. Bylo to zvláštní: Andrej věděl, že se mu to zdá, alespoň kusem vědomí byl vzhůru a přitom byl pevně přesvědčen, že se vznáší v prázdnu a šedém větru.
A tu píseň, tu píseň přece slyšel, ta byla opravdová a...
„Zastav a pojď k matce,
zpátky k matce, chlapče
pojď, vždyť tě čeká!
Nemusíš dál, Deslönyle,
Cesta je zlá, daleká.
Stůj, kdo spěchá tratí!
Mraky zahalí nebe
a hvězdy se ztratí.
Tvá matka však čeká,
čeká jen tebe!“
Znělo mu to sladce a pravdivě. Ta píseň také říkala:
„Tvá milovaná matka
je zdravá a živá
a stýská se jí.
Tebe vede kočka.
V dálce se cíl skrývá
dále, než živí smějí.
Nohy tě bolí a oči pálí.
Tak zbav se těch pout
Ta rada je krátká:
otoč se zády k dáli,
ať tě může obejmout
tvá matka.“
Andrej vzdychl. Vzdech z plných plic. Tak se mu ulevilo... začaly mu téci slzy. Je to pravda, Karin je v pořádku a on byl blázen, že od Viviany nechal namluvit takové hlouposti! Chtěla ho přinutit, aby šel s ní. Vybrala si tedy pěkně odporný způsob…
Musí poprosit řidiče, aby zastavil. Hned se vrátí!
Náhle se mu do ruky zakousla bolest. Zeširoka rozevřel oči. Pocit, že se vznáší, zmizel. Nevěřícně pohlédl na svou pravou ruku. Viviana mu do ní zatínala drápy a pozorně mu hleděla do obličeje. Řidič na to znepokojeně koukal. Když viděli, že Andrej otevřel oči, Viviana odtáhla packu a řidič se zeptal: „Asi sis na chvíli zdřímnul, co?“
„Asi jo... mohl... mohl byste mně vysadit?“
„Tady? Zbláznil ses? Jsme ještě patnáct kilometrů od Dálný, co...“
„Chci jít domů. Hned!“
„Jak chceš...“ řekl řidič.
Zřejmě znovu nabyl přesvědčení, že Andrej je sígr. Nejspíš zfetovaný sígr. Vypadal na to. A s takovými je lepší moc nediskutovat. Začal brzdit.
„Jeď dál!“ řekla Viviana.
Řekla to hlasitě a rozhodně. Řidič zmateně pohlédl na Andreje.
„Děláš si srandu?“
„Ne, já...“
„Řekla jsem, abys jel dál, u velké Ial!“
Muž strhl volant a než auto zase vyrovnal, zažili všichni chvilku pořádného děsu.
„Ta ko-ko-kočka mluví!?“ zakoktal pak muž.
Andrej, který si oddechl, že se nevybourali, jen přikývl. Muž zamrkal, pak zrudl v obličeji a rozhodl se nevěřit.
„Vypadni z mýho auta,“ řekl potichu. Zajel ke krajnici a zastavil. „Vypadni i s tou posranou kočkou. Nebudeš si ze mně dělat srandu. Slyšel jsi, vypadni!“
Andrej pokrčil rameny. Připadalo mu zbytečné cokoli vysvětlovat. Bylo to stejně jedno. Doznívala v něm ta nádherná píseň, ne, doznívala není správné slovo, spíš se v něm otáčela a vracela se ozvěnou. A to bylo to jediné, na čem záleželo.
Chystal se otevřít dvířka, ale Viviana mu znovu zaťala drápy do ruky.
„Nikam nepůjdeme,“ řekla.
Andrej si pomyslel, že nějak takhle musí mluvit teroristé před sebevražedným atentátem. Odhodlaně, možná trochu zoufale.
„A vy se rozjeďte. Prostě jeďte dál, musíme...“
Za nimi začalo zastavovat další auto. Andrej se ohlédl a poznal kamion, který vlastnil jeho strýc Karel. Rozvážel v něm jogurty a mléčné výrobky po celé republice a Andrej jeho auto dobře znal, protože v poslední době ho Karel brával občas s sebou na výlety, jak tomu okružnímu putování po Čechách říkával.
Andrej kamion viděl, ale nemohl uvěřit. Rozluštil espézetku, souhlasila. Polkl. Neodvažoval se pohlédnout do kabiny, kdo v ní sedí.
„Tak jeďte!“ zaječela Viviana.
Muž zařadil rychlost, zřejmě přesvědčen, že se mu to celé jen zdá. Jeho pohyby byly automatické, pohyby robota. Rozjeli se, řidič zíral na silnici před sebe skelným pohledem a něco si pro sebe mumlal. Kamionu to trvalo trochu déle, než se rozjel za nimi. Brzy si to však svištěl rychlostí, jakou by strýček Karel nejel ani ve snu. Držel se zelenému fordu nebezpečně blízko za zadkem, stačilo, aby muž zabrzdil a kamion by autíčko rozmačkal.
Andreje začal bolet krk, jak se otáčel dozadu, ale nemohl se na strejdův kamion přestat dívat, prostě nemohl.
„Kdo… kdo je...“ řekl s pocitem, že má hrdlo vycpané skelnou vatou.
Ale věděl to. Když se ohlédl, mohl to dobře rozeznat. Karin, byla to ona. Na mikádo přistřižené vlasy, obličej trochu nepřítomný a zasněný, ale její.
„To je máma!“ dokončil.
„Ne, to je silihkir!“ řekla Viviana.
Nepřestávala mu zatínat drápy do kůže, ale už to skoro necítil.
„Ale ona nevypadá... vždyť je normální, doprdele!“
Muž za volantem se na ně ustrašeně ohlédl a rychle zase ucukl hlavou. Připomínal pilota uneseného letadla.
„Jeďte rychleji, jestli to jde,“ řekla mu Viviana a on přikývl.
„Můžu... můžu se zeptat, co se tu děje?“ řekl slabým hlasem. Andrej otevřel ústa, ale Viviana ho předešla: „Myslím, že vám bude líp, když se to nedozvíte. Ale prosím, ujeďte tomu... tomu velkému auvu za námi a pak na nás můžete zapomenout, je to... když nás dohoní... nesmí nás dohonit!“
„Jo,“ řekl muž, jako by mu to stačilo.
Šlápl na plyn. Z rádia kvílela Britney Spearsová.
Andrej rádio neslyšel, v uších mu zněla jiná hudba. Píseň nesená větrem.
„Tvá matka tě chce obejmout, proč před ní utíkáš? Má tě ráda, Deslönyle, má tě ráda, tak se k ní vrať.“
Poslouchal. Něco se mu v té písni začínalo nelíbit. Bylo moc blízká, moc intenzivní. Jako může být vůně kolínské v jistém množství příjemná, ale když vám pod nosem rozlijí celou láhev, chce se vám zvracet. Něco tu nesedělo.
Karin by ho takhle nepronásledovala, vždyť jeli nejmíň stodvacítkou, svištěli nocí jako meteor a ona se jim ve strýčkově obrovském a těžkém autě držela v patách.
A pak, v té písni byl oslovován jako Deslönyl. Neměl potuchy, co to znamená, ale byl si jist, že to není jméno, které by mu dala Karin. To slovo mu připadalo spíš Certhynijské, než tuzemské.
Přestával písni věřit. Klamavá a sladká jako cukrová vata. Ukousnete pořádný kus a v ústech vám zůstane jen trocha sladké vody.
„Je to silihkir,“ řekl tiše. Bylo to, jako by musel vydávit klubko ostnatého drátu. „Je to je silihkir. Kruci!“
„Ujedeme mu,“ řekla Viviana. Neznělo to moc jistě.
„Tak šlápněte sakra na plyn, ne? Copak je takovej problém s tímhle auťákem ujet blbýmu náklaďáku?“ obrátil se Andrej na řidiče.
„Náklaďáku, který řídí démon, na to nezapomeň,“ napadlo ho, „A kde se vůbec naučil jezdit? Musí to mít z máminy hlavy, musel získat její zkušenosti, nebo tak něco…“
„Neee,“ řekl muž. Teď už byl jeho pohled doopravdy vyděšený. „Ale jestli nás zastaví po-po-policajti… já…“
„Policajti jsou to poslední, čeho se bojím,“ zasyčel Andrej.
Ještě před několika hodinami to nebyla pravda. Ale časy se mění. I když strach z policajtů byl každopádně přijatelnější.
Muž se zřejmě rozhodl, že když už se něco děje, tak ať to stojí za to. Přišlápl plyn, křečovitě sevřel oběma rukama volant a čelistní svaly mu zřetelně vystoupily, jak zatínal zuby. Viviana se krčila na Andrejově klíně s přivřenýma očima. Rychlost, kterou jeli, pro ni byla dosud nepředstavitelná. Bylo jí, jako by měla každou chvíli vybuchnout napětím. Na tachometru třesoucí se ručička šplhala k dvoustovce.
Andrej se otočil. Mírně se pousmál. Získávali náskok – pomalu, ale zřetelně zvětšovali vzdálenost mezi sebou a silihkirem. Píseň, neodbytná a protivná, začínala slábnout.
„Takhle dlouho jet nevydržím,“ zašeptal muž. „Pak můžu tohle auto rovnou prodat do šrotu.“
Andrej neodpověděl. Nechápal, jak to, že je muž vůbec ještě veze. Nebyl by pro něj problém oba je vysadit u silnice a ujet. Sílu na to měl. Že by ho opravdu tak šokovala mluvící kočka?
Každopádně musel uznat, že to nebyl zase tak špatný nápad, aby Viviana promluvila. On sám by řidiče těžko přemlouval, že potřebuje ujet tomu kamionu. Co by se stalo pak? Skončilo by všechno v oblaku kouře, třeskotu kovu a plamenech? Nebo by silihkir počkal, až Andrej vyleze z forda a nastěhoval se do jeho hlavy?
Andrejovi naskočila husí kůže.
„Ještě chvíli,“ řekl. „Támhle je odbočka k Dálný, řeknu vám, kde nás vyhodíte.“
„Dobře, ale budu muset trochu ubrat,“ řekl muž, „zkusím to udělat tak, aby nás zase nedohonil. To… to v tom autě… asi mi zpívá.“
Zaváhal, pak dodal: „Bolí to.“
Andrej s rozšířenýma očima přikývl.
„Ty vole,“ řekl, když mu mužovo sdělení došlo. „Mně… mně taky zpívá.“
„Já také něco slyším. Zní to nečistě,“ řekla Viviana.
„Co to… kdo to je?“ zeptal se muž.
„Nechtějte to vědět,“ Viviana mluvila pomalu a konejšivě, „za chvíli to pro vás skončí. Pak na to rychle zapomeňte.“
Muž pokýval hlavou, nesouhlasně odfrkl. Jak by mohl zapomenout na něco takového? Andrej se ušklíbl. Lidé zapomínají snadno, zvlášť na věci neuvěřitelné a nepříjemné. Je to prostě obrana. Kdyby to tak nebylo, málokdo by přežil dětství se zdravým rozumem. Tenhle chlápek taky zapomene snadno. Pokud se do toho nezaplete příliš hluboko. A to mu Viviana nedovolí.
Ohlédl se. Kamion nebyl v dohledu. To znamenalo, že získali slušný náskok.
Se všemi v autě to trhlo, když muž zabočil na okresku. Ford nesouhlasně zabručel a z motoru se začaly ozývat šramotivé zvuky. Nad kapotu vyskočily obláčky páry.
„Jéžiši, vaříme,“ řekl muž.
„Je to už jen půl kiláku z kopce! Musíte tam dojet,“ vykřikl Andrej.
„Ne, musím zastavit, je to…“
„Dojedeme tam!“
„Jo, a auto bude v hajzlu! Myslíš, že sem milionář? Stálo… Auuu!“
Zvrátil hlavu do zadu, ale volant stále pevně držel. Andreje polilo horko. Připadal si jako nanuk namočený do horké čokolády.
„Co je?“
Jeli dál, ale auto hrkalo a zvuky z motoru připomínaly bublání horkých pramenů.
„To bolí…“ zasténal muž. Oči měl vytřeštěné a nevidomé. „To bolíííí.“
Andrej se nerozmýšlel a hmátl po volantu. Bylo to jasné, silihkir zase naladil vlnovou délku myšlenek toho muže a vysílal mu nějakou odpornou píseň. Andrej nevěděl jak, ale poznal to. Snad proto, že jemu samému už se píseň také proměnila v cosi téměř bolestivého.
„Proč neodrovná mně, toho chlapa přece vůbec nezná!“ blesklo mu hlavou a hned si odpověděl: „Protože nás chce zastavit a já na to nemám takový vliv.“
Řídit auto z místa spolujezdce, s kočkou na klíně a vařícím motorem bylo dost složité. Andrej málem napálil do první z Dálenských chalup.
Muž, sténající se zvrácenou hlavou vedle Andreje, tiskl nohou plynový pedál, takže silihkirova snaha zastavit je tímto způsobem nebylo úspěšná. Zatím. Ford sebou házel jako splašený kůň. Kupředu už nejel, ale poskakoval krátkými cukavými pohyby, které ještě víc znesnadňovaly řízení. Andrej věděl, že se brzy vybourá, jestli ta jízda neskončí.
Už byli na návsi, naštěstí cesta až sem byla téměř rovná. Andrej zatáhl ruční brzdu, skopl mužovu nohu z plynového pedálu, ošklivě si přitom odřel koleno a šlápl na brzdu. Všechno letělo dopředu, muž, kterého zadržel pás, Andrej i Viviana. Ford smykem zastavil a zůstal stát, škytajíc a vyhasínajíc.
Andrejem to hodilo na palubní desku, málem si vykloubil rameno. Nohu měl snad zlomenou a udělal si pořádnou bouli na čele. Byl ale znecitlivělý děsem. Viviana, která si vyrazila dech, ležela na sedačce a snažila se nabrat do plic vzduch. Vypadala jako zvířátko, které někdo srazil na silnici.
Andrej se vyškrabal zpod sedačky, kam ho rychlé zastavení napasovalo, vzal Vivianu do náruče a vylezl s ní ze zdecimovaného forda.
„Promiňte,“ řekl tiše muži uvnitř, přestože ho nemohl slyšet. Nejspíš byl v bezvědomí.
Andrej věřil – chtěl věřit – že ho tu brzy najdou a pošlou pro něj záchranku. Že to ten chlapík, který jim dvěma nejspíš zachránil krky, bude mít dobré. Viviana ztěžka nabrala dech, oči měla vyvalené jako dvě skleněnky.
„Rychle, do Chodby,“ zasípala.
Andrej ji postavil na zem, chvíli se motala, ale nakonec se dokázala rozběhnout. Andrej se rozběhl za ní, srdce mu divoce bilo. Kulhal.
Zdálo se mu, že slyší strejdův kamion, jak vjíždí do vsi. Tentokrát neveze jogurty, šlehačku a tvaroh do místní samoobsluhy, ale plný nákladní prostor smrti a zkázy. V extra provedení pro Andreje Jelínka.
Při té představě ještě přidal, ačkoli měl pocit, že co nejdřív vydáví plíce.
Pak Jelínek senior se díval na televizi. Dávali americký film o zachránci světa a zlých teroristech, obvyklý páteční večerní program. Děda ani tak nesledoval děj, jako podřimoval. Jen občas při silnějším výbuchu, nebo křiku zvedl oči a zjistil, kdo má zrovna navrch, zda padouši, nebo hrdina. Film byl v první polovině, takže to zatím vypadalo lépe pro padouchy, ale děda věděl, že se to brzy obrátí.
Když hrdina letěl helikoptérou zachránit svou milou z hořící budovy, dědu Jelínka vyrušil zvuk, který do filmu nepatřil. Chvíli mu trvalo, než ho dokázal identifikovat. Bylo to vytrvalé, rychlé bušení na dveře.
Děda se podíval na hodiny. Bylo devět, doba, kdy na pohodlném křesle před televizí obvykle usínal.
Zmateně se poškrábal ve vlasech. Kdo to může… Zvedl se a odšoural se ke dveřím.
Bušení nepřestávalo. Naléhavé rány, buch buch buch!!! Co když jsou to lupiči? Dneska se lidé rozhodně nestydí okrást důchodce, to ne… Děda poučený televizními zprávami, zaváhal, ale snad mu dodal odvahu právě běžící film. Popadl do ruky bačkoru (až později si uvědomil, jak by byl směšný, kdyby se opravdovým zlodějům pokoušel bránit měkkou pletenou bačkorou), odemkl a rázně otevřel dveře.
Dovnitř vpadl Andrej a za ním malá černá kočka s bílými znaky.
