Děda svého vnuka málem nepoznal – byl promočený deštěm, špinavý a vyděšený, kalhoty měl na koleni roztržené a na čele fialovou a mírně krvácející bouli. Šrámy křižující jeho obličej napovídaly, že se nedávno porval s medvědem. Kočka byla pouze urousaná, ale vypadala stejně poplašeně, jako Andrej.
Než stačil děda říci slovo, Andrej za sebou přibouchl dveře a zamkl. Pak si trochu oddechl a konečně zaregistroval, že před ním stojí děda s otevřenými ústy.
„Ahoj,“ řekl. „Hele, já… nemůžu ti to vysvětlit… sakra, je toho moc…“
„Jak moc? Jak moc? Přijdeš sem takhle a řekneš, že mi nic nevysvětlíš…“
„Nerozčiluj se. Je nám v patách, nemáme čas… musíme do Chodby!“
Děda zalapal po dechu.
„Uklidni se,“ řekla Viviana. „Prosím. Je to zlé…“
„Co… co… kdo… jak…“
„Klid, nějak to uděláme,“ řekl Andrej.
„S tímhle jsem nepočítala,“ řekla Viviana. Znělo to vyděšeně. Zatím to byl nejvyděšenější tón, který Andrej od Viviany slyšel.
„Já taky ne. Ale setkat se s ní nemůže,“ řekl Andrej.
„Ne, on… silihkir bude potřebovat jiného nositele a…“
„To ne!“
„Jediná možnost je vzít ho s sebou,“ řekla Viviana.
Andrej sklonil hlavu, jako by o tom uvažoval, přestože všechna pro a proti mu naskočila v mysli okamžitě. Děda seděl na křesle a díval se na ně. V televizi před ním hořely mrakodrapy a hrdinka se houpala na provazovém žebříku nad hlubinou, nastavujíc téměř nezakrytá ňadra newyorskému větru a očím diváků. Dědu však v tu chvíli její vnady nezajímaly. V obličeji měl výraz, který by si kdokoli spojoval s demencí, ale děda Jelínek byl prostě jen šokovaný.
„Promění se ve zvíře,“ vyhrkl nakonec Andrej.
Jistě, pro dědu byla Chodba jedinou možností, jak se zachránit, ale Andrej nějak… nějak už měl dost přeměn svých příbuzných. Stačilo, že jeho matku, tělo jeho matky, ovládá nějaký démon. On nechtěl, aby se tohle dělo! Tomu s mámou zabránit nedokázal, ale jestli může zachránit dědu, tak to udělá.
„Ano,“ řekla Viviana. Švihala dlouhým ocasem, rychle a neklidně. „Ano, promění se. Ale předpokládám, že to pro něj bude lepší než tu zůstat a stát se maskou pro démona. Nebo mu chceš vysvětlovat, že nesmí za žádnou cenu pustit Karin do domu? Že by bylo nejlepší, kdyby ji zabil?“
Andrej švihl pohledem k dědovi. Ten naštěstí nejspíš nic nechápal a byl moc vyděšený a zmatený, než aby chápat mohl. Ale Vivianina strohost Andreje rozzlobila. Vlastně za to může ona, to ona démona přivedla a…
„Musíme něco udělat,“ řekla naléhavě a Andrejovi se sevřelo srdce. Měla pravdu, měla samozřejmě pravdu, ale… to přece nejde. Nemohou se na dědu vrhnout a odvléci ho do Chodby!
Andrej se cítil malý, slabý a unavený. Ještě chvíli a prostě se svalí do druhého křesla vedle dědy, zavře oči a už s ním nic nehne. Ať si přijde třeba osm silihkirů převlečených za Mikuláše.
A právě tato slabost ho přiměla jednat, dokud to ještě dokáže. Dokud se dokáže přinutit.
„Dědo,“ řekl, přistoupil k němu a vzal ho za ruku. „Pojď, my… půjdeme do Chodby, jo? Víš, jak…“
Polkl. Bylo to těžké, hrozně těžké.
„Já nevím co se děje,“ řekl děda tenkým, rozzlobeným hlasem. Znělo to jako nechápavé dítě.
„Takhle by jednou vypadal stejně,“ snažil si Andrej nalhat, „někde v domově důchodců a ošetřovatelé by s ním měli podobné starosti, jako máš ty. Proč ho tu prostě nenecháš? Bude to lepší i pro něj.“
Nemohl to udělat. Už z toho důvodu, že by se nejspíš pomátl sám, kdyby ho silihkir začal pro změnu pronásledovat v dědově těle. Stačilo, že se jakž takž smířil s mámou… Ne, nesmířil, ale dokázal to vědět a nezešílet. Kdyby ještě děda…
„To je jedno, na vysvětlování bude dost času,“ řekl rázně a víceméně dědu zvedl z křesla. „Teď jdeme, nebo se fakt naseru!“
„Nemluv se mnou takhle!“ zařval děda a na chvíli se mu vrátila podoba silného a sebevědomého muže, jímž býval. „Jo, nejspíš se ti povede mě přesvědčit, abych šel, protože se mi to stejně zdá a ve snech je možný všechno, ale nebudeš se mnou mluvit takhle! Rozuměls?“
„Jo… jo, dědo. Promiň. Půjdeš teda?“
Děda k Andrejově ohromné úlevě zamířil přímo ke sklepu. Vypadal směšně a zároveň hrdě, když se chystal opustit svůj dům a celý svůj dosavadní život v plandavém pruhovaném pyžamu a v bačkorách s bambulkami. Andrejova matka by tu situaci nejspíš označila za tragikomickou, kdyby tu byla.
„Však tu bude, za chvilku,“ ozvalo se v Andrejově hlavě, „za chviličku zase uslyšíš tu píseň. A pak budeš s mámou. Už se nemůžeš dočkat, co?“
„Drž hubu,“ zamumlal Andrej.
„Co?“ otočila se k němu Viviana, která už scházela za dědou po schodech do sklepa. Viděla, že se Andrejovi po tvářích kutálí slzy. Chtěla mu říci něco utěšujícího, ale zjistila, že v tu chvíli nic takového neexistuje. Místo toho řekla: „Zavři za sebou ty dveře na závoru. Nemyslím, že ji… že ho to zastaví, ale snad ho to zdrží.“
Andrej poslechl. Pak už všichni tři stáli před tmavými dvířky za hromadou uhlí.
Andrejovi připadala ještě omšelejší a chatrnější než před třemi lety. Potřebovala by opravit, nebo lépe, vyměnit. Jinak se jednoho krásného dne rozpadnou na hromadu trouchnivých dřevěných úlomků. Ale tyhle myšlenky sloužily spíš k tomu, aby zastřely myšlenky na to, kdo dvířka otevře. Stáli před nimi a ani Andrej, ani děda nevztáhli ruku, aby to udělali. Viviana seděla a pozorovala je, ale její klid byl hraný, falešný.
„Možná byla taková už tenkrát, taky měla nahnáno, ale já to ještě nedovedl rozpoznat,“ pomyslel si Andrej.
Vzpoměl si, jak před třemi roky Viviana vlezla do Chodby jako první a on pak lezl za ní a myslel na krtky a jejich pocity… Jak mu tenkrát dal děda náramek, který měl zabránit proměně. Náramek ze zlata, který má uvnitř nápis: „Kdo mne jednou nasadíš, živý se mne nezbavíš.“ Náramek, který nosí dosud a je na něj tak zvyklý, že už si jej ani neuvědomuje…
Jak mohl být tak hloupý a jen kouskem mysli uvěřit, že se mu to všechno zdálo? Byla to obrana? Před čím? Před tímhle vším? Jestli ano, pak neúčinkovala.
„Tak jdi dovnitř, ne? Když seš takovej machr,“ řekl děda suše. „Já už totiž chci vědět co se stalo, a proč votaď zdrháte, jako by vám hořela koudel za prdelí. A hlavně chci vědět, co se stalo s Karkou. Jo, to chci. A taky, proč mě do toho vůbec taháte.“
„Nejsem si jistej, jestli to chceš doopravdy vědět,“ pomyslel si Andrej. Nahlas řekl: „Minule jsi do toho zatáhl ty mě, dědo. Myslím, že se nemáme co vyčítat.“
Děda přimhouřil oči a na chvíli vypadal, že zase začne řvát. Pak se ušklíbl a řekl: „Jo, asi máš pravdu. Ale já jsem ti dal ten náramek. Nemám moc chuť někam jít jako křeček, to snad chápeš.“
Křeček byl zvíře, ve které kouzlo proměny v Chodbě působící proměnilo dědu, když ji před třemi lety prozkoumával.
Andrej přikývl. Sám by asi nenalezl dost odvahy, aby do Chodby šel, kdyby věděl, že ho čeká proměna ve zvíře.
„To je všechno krásné,“ řekla Viviana a jen Andrej poznal, že má hrdlo stažené úzkostí, „ale nechtěl byste někdo otevřít ta dvířka?“
Andrej zrudl a vzal za kličku. Proč to neudělal hned, místo aby tu stáli jako blázni a hádali se?
Na chvíli myslel, že se dvířka opravdu rozsypou, šla otevřít lehce, ale strašlivě se otřásla a vrzala. Z Chodby zavanul známý pach – zetlelé listí, hlína, vlhkost a také vzdálená, mlhavá vůně kouře. Nebýt chladu a zápachu, který se z temného otvoru linul, mohl docela dobře připomínat otevřená dvířka větší trouby.
Viviana se nerozmýšlela, jeden skok a zmizela ve tmě Chodby. Po ní se do otvoru vsoukal děda. Lezl pomalu a hekal přitom, nejspíš to byla rána pro jeho záda. Poslední šel Andrej.
Krátce se rozhlédl po sklepě. Měl pocit, že to tu vidí naposledy, že jeho nadechnutí je posledním vzduchem staré dobré Země, který vdechne. Bylo to jako opouštět rodný dům, město, kde máme plno známých, kde se vyznáme a kde jsme když ne rádi, alespoň zvyklí.
Nejpodivnější na tom bylo, že neměl proč litovat. Pokud odchází navždy, pokud už zůstane na Oře, nemá co ztratit. Jen pár příbuzných, které ani pořádně nezná a pár kamarádů, kteří vlastně kamarády nejsou.
Ve chvíli, kdy uviděl v kabině strýcova vozu bílou, nepřítomnou tvář své matky a uvědomil si, že je mrtvá a že ji tvor uvnitř používá jako masku, když si to doopravdy uvědomil, pocítil, že tu už nemá co pohledávat. Že ztratil poslední vazbu, která ho sem poutala. A přesto cítil lítost a stesk po starých časech, kdy všechno bylo v pořádku.
Prudce za sebou zabouchl dvířka, nedbal jejich praštění a sténání, ať se třeba rozsypou. Začal lézt tmou a usínal, zatímco se sunul po čtyřech dopředu. Neslyšel tlumenou, vzdálenou ránu, která se světem, který právě opouštěl, nebo alespoň jeho malou částí jíž byla Dálná, rozlehla s takovou intenzitou, že půlka vesnice byla okamžitě na nohou.
Byl to rachot, jako by se řítilo padesát popelnic z kopce nad vesnicí, ale šlo pouze o modrý kamion s reklamou na mléčné výrobky na bocích. Plnou rychlostí najel do vrat a v troskách pokrouceného plechu přejel dvorek před Jelínkovou chalupou, než naboural do jejího průčelí. Pak začal hořet.
Ve voze později našli ohořelé zbytky těla Karin Jelínkové. Oheň zničil všechny identifikační znaky, soudní patolog musel provést test DNA, aby se ujistil, ale ani kdyby tělo bylo v pořádku, nedokázal by zjistit závadu. Ta unikla spolu s černým, páchnoucím dýmem, vpletla se do něj jako zelená stužka a stoupala k nebi, aby nadobro zmizela z našeho příběhu.
Náraz kamionu výrazně poškodil statiku domu a ten se po několika hodinách zhroutil. Šlo o zvláštní nehodu, lidé z Dálné tvrdili, že si dům klekl sám od sebe, že nespadl jen kvůli zbořenému průčelí. Byla to chalupa stará alespoň pět stovek let, zapsaná v památkovém fondu a bytelná, tu by jen tak nějaký kamionek nezboural. A přesto spadla, zhroutila se tak dokonale, že už nebylo třeba bourat případné nebezpečné trosky. Sklep byl zcela zasypán a nejspíš by se do něj nedostala ani myš. Tam někde, říkalo se po týdnu marného prohledávání sutin, je nejspíš pohřbený pan Jelínek. Lidé z Dálné, přesvědčení, že jejich dlouholetý soused zůstal zasypán v sutinách, strojili pohřeb s prázdnou rakví. Do sklepa se nedokázal dostat ani cvičený pes, přesněji ho nedokázal najít a nikdo nevěděl, kde přesně leží. Po nějaké době se o to ostatně přestal kdokoli zajímat…
Druhou ránu už slyšeli všichni tři. Chodba se otřásla a ze stropu padaly kusy hlíny a drobné kamínky. Andrej v tu chvíli ztuhl a zjistil, že se nemůže nadechnout. Dostal silný záchvat klaustrofobie. Ovládlo ho přesvědčení, že se Chodba sype a že je zavalí.
Zepředu slyšel, jak děda přerývaně chraptí a Viviana několikrát vykřikla. Pak otřesy přestaly. Bylo ticho, až na hlasité funění dědy a divoké oddechování Andreje, který zjistil, že nakonec přece jen dýchat může.
„Co to bylo, co to bylo?“ zeptal se děda. A zase to znělo jako dítě, které chce být ujištěno, že Ježíšek existuje a nosí dárky.
„Já nevím,“ řekl Andrej.
Teď, když překonal strach a uklidnil prudce bušící srdce, se mu zase chtělo spát. Chtěl být z Chodby venku a pořádně si odpočinout. Odpočinout? Bude spát nejméně tři dny v kuse, až se dostane z toho nejhoršího.
„Tak lez dál, prosím tě. Já už to chci mít za sebou. Ještě nás nejspíš čeká pár nevinnejch žertíků“
Ze tmy před ním se neozvala žádná odpověď. Chystal se tedy pokračovat, když zaslechl tiché zasténání a pak dědův hlas: „Tak a je to tady. Už je to tady. Ale… ale nemyslim, že bych byl křeček.“
„Ty ses proměnil?“ zeptal se Andrej.
Málem by na to zapomněl, nejspíš to bylo tou únavou.
„Ne, potkal jsem Jana Pavla Druhýho,“ odsekl děda. Jeho hlas zněl o poznání hlouběji. A také trochu chraplavě, jako by si teprve zvykal na nové hrdlo.
„A co jsi za zvíře?“ zeptal se Andrej. Bylo mu jasné, že jsou to otázky předškolního dítěte, ale nemohl si pomoci.
„Jak to mám vědět? Je tu tma jako v katakombách vo půlnoci!“
Děda se nejspíš rozhodl být vtipný a Andrej si zhluboka povzdechl. Bylo to absurdní: lezou Chodbou do jiného světa, děda v pyžamu (no, teď už ho nejspíš nemá,) Andrej k smrti unavený a vede je kočka. A děda k tomu ještě přidává svůj nenapodobitelný humor… No nazdar, to bude cesta.
„Já nevím, sakra, ale je ze mě asi nějaký velký zvíře,“ řekl děda, pak se odmlčel a dodal: „Na to já ale nikdy nebyl. Nikdy jsem se třeba nenaučil správně dávat spropitné.“
Andrej zavřel oči a potichu počítal do deseti. Děda, když se nedočkal odezvy, přestal s pokusy o vtip.
„No jo, když já se teď nedostanu dopředu,“ řekl zoufale.
„Tak velký zvíře snad nejsi,“ vzdychl Andrej.
Ze tmy před ním se ozývalo hekání a sténání a také temné údery, jak děda narážel do stěn chodby.
„To je z něho nejmíň vůl,“ pomyslel si Andrej a musel překonat nutkání hihňat se.
„Co se děje?“ ozvalo se zepředu.
Viviana neměla náladu zůstávat v Chodbě déle, než bylo nezbytně nutné. Děda, který z ní vždycky míval trochu vítr, neřekl nic, místo toho se mu nejspíš podařilo přijít na způsob, jak se posunovat dopředu. Nadělal u toho dost rámusu, což bylo divné, když měl kolem sebe jen holý kámen, ale Andrej alespoň věděl, že už může dál.
U první pochodně z něj ospalost spadla. Pohlédl totiž na dědu, přesněji na zvíře, které se z něj stalo, a nevěřícně si protřel oči. Stál před ním starý, už trochu olínalý zebří hřebec a hleděl rozpačitě na písek pod svýma nohama.
Andrej se opřel o stěnu Chodby a rozesmál se. Smál se, až mu tekly slzy. Takže je na cestě s kočkou – princeznou a dědou – zebrákem. Zebrákem, který se z něj stal jen proto, nejspíš, že na sobě měl to příšerné pyžamo.
Když ho smích, nebo spíš hysterický záchvat, přešel, vzhlédl. Děda se na něj díval vyčítavě a veliké zebří oči ten pohled ještě umocňovaly. Andrej se zastyděl.
„Promiň,“ řekl, ale děda jen pokýval velkou zebří hlavou a uraženě se odvrátil.
Vyrazili Chodbou dál, Andrej se vlekl poslední. Přemýšlel o všem, co se událo a co se ještě stane a modlil se, aby se překvapení Chodby pokud možno omezila.
Vzpomínal na nástrahy, které tu čekaly minule – hluk a oslepující světlo, které ho měly vehnat do propasti, sklo uprostřed Chodby, do nějž narazil a musel ho pak rozbít mečem. A na cestě zpátky – kroupy a vítr, bláto a…
Zajímavé, jak se mu to najednou vybavilo. Tři roky si na nic z toho nevzpomněl a když už, jen jako na sen, který se mu zdál kdysi dávno. Časem by zapomněl docela.
To by bylo úžasné, pomyslel si trpce. Bylo by skvělé zapomenout a nemuset to prožívat znovu.
„Viviano,“ řekl a zas to bylo, jako by se všechno opakovalo. Tenkrát ji přece také oslovil a chtěl, aby něco říkala, že je moc ticho, že má strach… a pak přišly ty zvuky. „Je možné, aby nás tahle blbá Chodby nechala projít bez nástrah?“
„Jak to mám vědět. Byla bych ráda, kdyby ano, ale na tom, co si já přeji, tady nezáleží. Vlastně ano, možná ano, ale ne takovým způsobem, jaký by se mi líbil.“
Andrej si vzpomněl, jak mu tenkrát vyprávěla, že si myslí, že Chodba plní přání člověka, který jí prochází, ale plní je po svém.
„Přál sis přece něco slyšet,“ řekla mu tehdy, když ho šílený řev dohnal na okraj hluboké šachty, kam nespadl jen díky princezně.
„No, to ti fakt děkuju,“ řekl teď.
Zjištění, že nikdo z nich neví, jak se bude situace vyvíjet dál, mu na náladě nepřidalo.
„Buď rád, že jsme setřásli toho silihkira,“ řekla Viviana.
„Jak to? Jak to můžeš vědět?“
„Slyšíš snad ten jeho odporný zpěv? Já ne. To znamená, že je buď tak daleko, abychom si nemuseli dělat starosti, nebo nás ztratil. Doufejme, že nebyl tak chytrý, aby jen přestal zpívat. “
„To by bylo super, kdyby nás ztratil! Fakt že jo! Třeba jak jsme slyšeli tu ránu, tak třeba… třeba se s ním něco stalo!“
„Ano, to je možné,“ řekla Viviana a vypadala přitom ještě zamyšleněji, než jak kočky normálně vypadají.
Ušli řádný kus cesty a nic se nedělo. Všichni tři, i děda, který nástrahy chodby znal pouze z doslechu, začínali věřit, že projdou zdarma. Andrej přestal očekávat nebezpečí a začal se soustředit na své nohy. Opuchlýma očima je sledoval, aby je náhodou nenapadlo zastavit – levá, pravá, levá…
Viviana přemýšlela, co udělají, až budou z Chodby venku. Ze všeho nejdřív hodlala najít Geodora. Za tu dobu, kterou strávila v Andrejově světě, jí problémy v jejím vlastním začaly připadat trochu vzdálené, ale čím víc se blížila domů, tím se zjasňovaly a věděla, že až zase stane na Certhynijské půdě, bude všechno tak čerstvé, jako by odešla teprve včera.
Děda Jelínek se loudal se svěšenou hlavou a dumal nad tím, co bude dělat ve světě, který znal pouze z vyprávění, v těle zebry. A hlavně – bude se pást, nebo bude jíst svoji oblíbenou stravu?
Zakručelo mu v břiše.
Byla to Viviana, kdo první viděl za záhybem chodby stát nezřetelnou postavu. Zastavila se a strnula.
Ta postava byla Karin, Andrejova matka. Stála uprostřed chodby a usmívala se. Pak ji uviděl také Andrej a děda Jelínek. Andrej vykřikl a zacouval zpátky tak zbrkle a rychle, že upadl na zadek do písku. Děda se ale ke Karin vrhl, rozběhl se tak rychle, až jeho kopyta vířila písek na podlaze chodby. Viviana stála s vytřeštěnýma očima a řvala na něj, ať stojí, ať se k ní nepřibližuje, ale věděla, že je pozdě. Andrej za ní jen neartikulovaně křičel.
„Jak se sem dostala,“ blesklo Vivianě hlavou, právě když děda překonával poslední metry, aby se dotkl své dcery, „jak se sem, pro Mawira, dostal ten silihkir a jak to že jsme nikdo neslyšeli píseň?“
Andrej zdušeně vykřikl: „Mami!“
Viděli, jak tělo velké zebry prolétlo Karininou postavou a dopadlo do písku za ní. Karin zmizela. Zůstal děda, který se zmateně rozhlížel. Kolem něj opadala oblaka prachu. Viviana s Andrejem se k němu rozběhli. Andrej přestal plakat, třebaže byl stále ještě vyděšený a rozlítostněný.
Taková sviňárna, opakoval si v duchu, taková…
„Byl to přelud,“ zavolala Viviana, „ jen přelud! Dejte si pozor, teď se něco stane! Tohle je na Chodbu málo! To…“
Andrej si nemyslel, že to bylo málo. Pro něj to baly ruka, která nemilosrdně strhá obvazy z krvácejících ran. Ale Viviana měla pravdu. Přízrak Karin byl jen první vlaštovka a za chvíli se všude začali objevovat různí lidé, usmívali se nebo plakali, vztahovali ruce, volali snovými, vzdálenými hlasy a když se k nim někde z našich tří hrdinů příliš přiblížil, mizeli.
Zdálo by se, že na tom není nic tak strašného, setkání s pár přízraky, které vlastně nikomu neublíží, a Vivianě se to zdálo také. Andrejovi ne, ten už byl rozrušený setkáním s Karininým přízrakem a věděl, že tohle dlouho nevydrží.
Viděl svoji učitelku z páté třídy. Oni ji naučili, co o povaze některých dětí ve školách zapomněla. Andrej si pamatoval, jak přišla jejich stará třídní a oznámila jim, že ta mladá dívka musela odjet do sanatoria. Oni tomu říkali cvokárna. Teď byla tady a usmívala se a plakala současně. A vyčítala Andrejovi všechny jeho hříchy. Také tu byl jeho táta, jednou veselý a živý a vzápětí mrtvý, bledý a zkrvavený, Andrejova kamarádka, kterou Andrej vždycky rád zlobil a kterou v opilosti umlátil její vlastní otec, a zas a znova v nejrůznějších obměnách Karin, táta a učitelka, a kluk, na jehož jméno už Andrej zapomněl a který s ním chodil do třídy a každý, včetně Andreje, ho šikanoval a pak zase máma a máma a máma….
Nemohl zavřít oči a zbavit se jich, nešlo to a tak mezi nimi klopýtal, ústa pootevřená a ani nevnímal, že mu tečou sliny a že vypadá jako idiot.
Také Viviana poznávala, že to není zdaleka tak nevinná překážka, jak by se mohlo zdát. Její otec, matka, skoro zapomenutá, rodina jejího strýce, Antrof …
Dost dlouho se ovládala, na rozdíl od Andreje, který vypadal, že se každou chvíli zhroutí, ale dýchala nepravidelně, srdce hrozilo, že se rozbuší tak, až se napíchne na některé žebro a v ústech jí vyschlo.
Jak se jich zbavit, přemýšlela, zatímco se snažila upnout pohled na dědu Jelínka. Zebra procházela mezi přízraky s buldočí urputností.
Viviana se potila. Začínala se bát. Andrej se třásl, jako by měl zimnici a chtěl se přeludům bránit, mával proti nim rukama, odháněl je a něco mumlal. Hájil se? Viviana pochopila, že jestli rychle něco neudělá, bude takhle Andrej nejspíš vypadat až do konce svého života.
Ale co má udělat, co?
Zavřela oči a šla poslepu, ale přízraky šeptaly, hlasy vzdálené a vyčítavé. Takhle to nepůjde. Bude se s tím prostě muset vyrovnat. Nemůže je ignorovat, ani utíkat. Musí… musí se to snažit nějak řešit.
Začínalo jí svítat. Snad… snad základy téhle překážky nejsou v Chodbě, ale v nich samotných. Teď vidí to, s čím se nikdy nedokázali vyrovnat. Možná, kdyby se dokázali na ty mlhavé postavy kolem dívat s čistým svědomím…
„Andreji,“ zavolala, ale neslyšel ji. Klopýtal dopředu z posledních sil.
„Andreji!!!“ zařvala a Andrej k ní stočil zrak. Byly to oči uštvaného zvířete.
„Jak mu to můžu vysvětlit,“ napadlo Vivianu, „jak mu teď můžu cokoli vysvětlit? Je bez sebe strachem.“
Ale přesto začala. Viděla, že se k ní otočil i pan Jelínek starší a tak rychle, co nejstručněji, spustila: „Jsou to vaše výčitky… naše výčitky. Musíme se s nimi vyrovnat! Nic jiného nezbývá, takhle nás zabijou jen tím, že je uvidíme. Zkuste si to s nimi v duchu vyřídit, tak tomu snad bude Chodba rozumět! Zkuste to. Prosím!“
Poslední slova platila hlavně Andrejovi, u kterého si nebyla jistá, zda ji vnímá. Vypadal, že je duchem jen u přízraků. Ale přikývl a posadil se ke stěně Chodby. Nejspíš se mu zdálo moc těžké jít a současně myslet a Viviana mu dala za pravdu. Lepší se zdržet, než nedojít.
Vivianina rada byla pro Andreje poslední nadějí. Ty přízraky – byl přesvědčený, že jsou to opravdu duše jeho mrtvých známých – znaly nejvhodnější slova, jimiž ho deptaly. Připadal si jako desetník vhozený do kyseliny, jako by se jeho rozum škvířil a škvařil. Když se posadil, pocítil krátkou úlevu, ale ta byla spíš fyzická, než psychická.
Zavřel oči a mezi šeptavými hlasy ve tmě se snažil vybrat ten, kterým začne. Na Vivianině radě něco bylo, věřil tomu a cítil to. Všechny ty přízraky… to byly hnisavé vředy, které schovával pod vrstvu obvazů. Teď měl obvazy strhat a vředy vyléčit.
Ale dokáže to? Je něco takového v lidských silách? Každopádně to musel zkusit, pokud nechtěl zamávat svému rozumu z vlaku, který ho odveze do krajin šílenství.
„No jo, kvůli tobě a tvejm kámošům sem se zcvoknul,“ ozval se někde blízko hlas dávno ztraceného spolužáka, „taky sem se zcvok! Chceš poznat, jaký to je? Jo? Voběsil sem se na vokení klice! Jo, tam ste mě dohnali, až tam…“
Andrej zaúpěl, ale současně se začal obhajovat, začal vysvětlovat, proč se to tehdy dělo – pokud je na tom, že parta kluků šikanuje jiného, něco zdůvodnitelného, Andrej to našel – a nakonec našel i slova, jimiž mohl vyjádřit, co cítí: „Je mi to líto a vždycky bude. Hele, byli jsme hloupý. Hnusný a zlý. Vím, že je ti to na nic, tohle přiznání. Ale, prosím, neoplácej mi to. Možná bych si to zasloužil, jo, jenže to, že mě zabiješ, nic nespraví. Nebude… nebude to dobrý ani pro jednoho z nás. Tak jdi spát a už se nevracej. Prosím. Budu na tebe myslet, fakt. Fakt na to nezapomenu.“
Chlapec, jehož nehezká tvář Andreje pronásledovala, se začal rozplývat. Další setkání už pro něj nebyla tak těžká, snad proto, že nikomu z těch lidí Andrej schválně neublížil. Dokonce si dovolil otevřít na chvíli oči a viděl, že i Viviana s dědou si vyřizují účty. Na chvíli mu blesklo hlavou něco o dezinfekci, snad Chodba nechtěla, aby na Oru přenesli své Zemské starosti, nebo se měli zbavili všeho, co by jim později mohlo být přítěží. Snad to, co Chodbě vládlo, vědělo, že budou mít později starostí dost a dost. Tahle myšlenka se rychle vytratila, protože před sebou uviděl stát posledního ze všech svých věřitelů – Karin, mámu.
„Bude to těžké a máme spolu ještě dost co mluvit,“ řekla v jeho hlavě. Znělo to vlídně, ale zároveň ještě strašidelněji než slova toho kluka na začátku. Snad proto, že za to, co se Karin stalo, Andrej cítil odpovědnost největší.
„Ne, ty za to nemůžeš,“ řekla, „byl jsi jenom kohoutkem u pistole. Spoušť stiskl někdo jiný.“
„Kdo?“ vyhrkl nahlas. Prsty se mu třásly a tak je zaťal v pěsti. „ Kdo to udělal? Kdo na mě poštval toho démona?! Kdo za to, doprdele, může?““
„Nebyl jsi to ty, ani to nebyla Viviana. Ale já jsem teď… jsem jinde a nemohu ti na všechno odpovědět, Andreji.“
„O čem chceš teda mluvit? Víš, že jsi mě málem… málem jsem se z toho zbláznil, kruci…“
„Nerozumíš tomu.“ Karin vypadala trochu rozzlobeně, tak ji vídal, když zapoměl vynést koš, nebo si neuklidil v pokoji. „Bylo to důležité. Nebo si myslíš, že jsme my všichni byli najatá strašidla, že jsme vám měli jen znesnadnit cestu?“
„Teď tě fakt nechápu,“ řekl Andrej.
„Lžeš. Ale na tom nezáleží. My jsme vám pomohli.“
„Jo? To bylo fakt dobrý. Fakt že jo.“
„Andreji, jsem mrtvá. Chápeš to? Nemám čas ani důvod se s tebou hádat. Chci jít, už tu nemám co dělat. Ty mě zdržuješ. Víš vůbec, jak je to bolestivé, zůstávat na téhle straně?“
„Mami,“ zakňučel.
„Neboj se. Já se na tebe nezlobím. Ale chtěla jsem ti říci – nemůžeš si do veliké bitvy nést stovky zranění z bitev předchozích. Nejprve je musíš vyhojit, abys mohl být připraven snášet další rány.“
„Jo. Takže tohle bylo vlastně takový vyčištění disku, jo? No, fakt mi nevadí, že vůbec nevím, o čem je řeč, ale chápu, že jsi chtěla říct: Bylo to pro tvý dobro.“
„Ano,“ řekla Karin.
Vypadala náhle smutněji než předtím. V chodbě už zůstala samotná. Jediná, průzračná postava, vznášející se nad modrým pískem.
„Ano, to jsem chtěla říci. Nemůžu ti nic vysvětlovat, nemůžu ti říct, co tě čeká. Kdybych ale mohla, zabránila bych ti v té cestě. Třebaže na ní hodně záleží.“
„To už mám zase něco zachraňovat? To měla znamenat ta velká bitva? Prosím tě, mami, mluvíš jako postava z ňákýho blbýho románu! Já se necejtim bejt hrdinou.“
„Snad nejsi… Není jisté, jak to dopadne, protože Andreji, tohle doopravdy žiješ. Ale záleží na tobě. Na každém z vás. I na mě záleželo. Nejspíš jsem měla zdržet toho démona.“
„Ach,“ řekl Andrej. Zdálo se mu, že nedokáže promluvit, ale nakonec ze sebe ještě něco dostal: „Chceš tím říct, že.. že máme každej svůj úkol? Jakože já mám něco udělat… To dost zavání ňákým náboženstvím.“
„Ano,“ řekla Karin a lehce se usmála. „a neměl bys ze sebe dělat hlupáka, Andreji.“
„Tak dost. Víš, říkala jsi, že nemáš čas ani důvod se se mnou hádat. Když mi ale nechceš říct nic podstatnýho, tak proč tu ještě jsi? Proč nezmizíš a nejdeš…“ Zarazil se. Řekl toho moc a rád by to vzal zpět. Ale Karin se nerozzlobila.
„Říkám ti podstatné věci celou dobu. Měl by ses naučit ovládat. Musíš být silný a vztek tě oslabuje. Andreji, já už se nikdy nevrátím. Nebudu ti moci pomáhat. Žádný deus ex machina se konat nebude. Chtěla jsem… chtěla jsem ti něco předat, něco, co by se ti hodilo. Ale teď nepoznáš, co to je. Všechno je to tak složité, pro tebe…“
„Mami, nech těch metafyzickejch keců,“ zase to z něj vylétlo, ačkoli to říci nechtěl.
„Dobrá, budu mluvit konkrétně: jsi v tom až po uši. A dlouho zůstaneš. Možná budeš mrtvý dřív, než něco dokážeš a tvoji přátelé si budou muset nějak poradit. Ale jsi důležitý a tak nemyslím, že to bez tebe půjde snadno. A teď rady: vyhledej muže s devíti prsty. Není přítel ani nepřítel, ale v něčem ti pomůže. Dej pozor na stromovou dívku, bude mít vliv na mnoho událostí. A vyhýbej se tygrům, ať vypadají sebepřívětivěji. Pamatuj, že jsi spojen s chladným ohněm, ať budeš dělat cokoli, to pouto smyje jen světlo z kamene. A poslední: teď domov neztrácíš, teď se domů vracíš, Andreji. Nikdy už bys odtud neměl odcházet. Teď sbohem.“
Lehounká, nezřetelná postava se k němu naklonila a Andrej pocítil na čele chlad. Byl to polibek. Zůstal sedět strnulý a zaražený. Bylo mu lépe, lehčeji, to ano, ale zároveň byl zmatený a dychtil po odpovědích na otázky vyřčené i nevyřčené.
Přinutil bolavé nohy, aby ho zvedly. Rozhlédl se. Ještě před dvěma roky by se nejspíš začal ptát Viviany, co měl ten nesmyslný projev jeho matky znamenat, ale dnes už věděl, že na některé otázky nezná odpověď nikdo a že se snad zodpoví samy, časem.
„Půjdeme dál,“ řekl.
Viviana s dědou se k němu mlčky přidali. Každý měl dost vlastních námětů na přemýšlení.
Zbytek cesty Chodbou byl asi tak rušný a obtížný, jako nedělní procházka po lázeňské promenádě. U studánky, která byla stálicí v proměnlivých darech a útocích Chodby, načerpali nové síly – bylo to jako vyspat se a ještě řádně posnídat. Zbytek cesty došli svěží a plní sil. Děda dokonce přestal naříkat na své zebří tělo, a jak se zdálo, smířil se s osudem. Andrej se ho neptal, jaké postavy viděl mezi přízraky, ale měl pocit, že dědu také navštívila Karin. Andrej byl rád. Odpadlo nepříjemné vysvětlování. Děda byl zamlklý, ale neplakal a nenaříkal. Karin ho dokázala zpravit o svém skonu s větším taktem, než kdokoli jiný, jak se zdálo.
V jeskyni na konci Chodby se zastavili a Viviana, nyní v lidské podobě, dolezla po hromadě kamení k otvoru, aby se přesvědčila, že venku nikdo nečíhá. Když se vrátila, Andrej se jí zeptal: „To je snad válečnej stav, nebo co?“
„Ne. Zatím,“ řekla. „Ale kdo ví, jak dlouho to vydrží. A navíc, já jsem psanec.“
„Jak nové a neobvyklé,“ podivil se Andrej. „Tak je tam venku někdo, nebo ne?“
„Naštěstí ne. Myslím, že můžeme vylézt. Sturnus ani ten hlupáček Vespertinus nejsou tak nebezpeční nepřátelé, jako byl tenkrát Antrof. Navíc o ty dva vlastně ani nejde. Kdyby byla jiná situace…“ nedokončila, jen si povzdechla. Má snad cenu něco vyprávět, když posluchači neznají souvislosti?
„Ale to až jindy,“ řekla. „Teď mi raději pomozte najít můj ranec. Někde jsem ho tu schovala, pod bílý hladký kámen.“
Pustili se do hledání, které záleželo, vzhledem k temnotě kolem, spíš na hmatu, než na zraku. Viviana si však dřív, než batoh mohli najít, vzpoměla, kam ho dala a šla najisto. Hodila se ho na záda a zavelela k odchodu.
„Kam půjdem,“ zeptal se Andrej.
„Daleko,“ řekla. „Za měsíc se mám setkat s Geodorem v Darlatanu. Je to takové menší město poblíž Anfu.“
Teď se poprvé do chvíle, kdy vylezli z Chodby, ozval děda: „Nebudu se ptát, co je to Anf, ale pro informaci, jak daleko to místo leží?“
„Přibližně,“ Viviana zapřemítala, „přibližně dvakrát tolik, co Nomitur. To znamená takových třináct set mil.“
„Kristova noho!“ vykřikl děda.
„Ty vole,“ řekl Andrej.
„Je to skoro na druhém konci země,“ řekla Viviana, jako by se obhajovala.
„Jo, tak dobře. Ale… jak je dlouhá míle? Kolik je to na kilometry?“ ptal se děda.
„Kilo-co? To nevím,“ řekla Viviana.
Nastalo ticho, děda se pokoušel vzpomenout si, co kdy četl o přepočtu mil na kilometry a Andrej přemýšlel, jestli jsou Certhynijské míle stejné, jako třeba anglické.
„Tak jinak:“ řekl děda, když chvíli vzpomínal marně, „jak dlouho trvá, než takovou míli ujdeš pěšky?“
Viviana se zamyslela. Pak řekla: „Za den ujdeš… ujdeš šedesát mil. Když nespěcháš a párkrát si odpočineš.“
„No, a já náhodou vím, kolik ujdeš za den kilometrů,“ řekl Andrej, „i s odpočinkem a tak. Asi čtyřicet.“
„Takže trocha jednoduché matematiky, a budeme vědět, jak dlouhá je certhynijská míle,“ řekl děda a začal počítat.
Kdyby v jeskyni nebyla taková tma, nejspíš by se jim naskytl legrační pohled na starého zebřího hřebce, jak se skloněnou hlavou počítá a poťukává si kopytem o kamen.
„Je to třeba počítat?“ zeptala se Viviana, když děda počítal druhou minutu, a výsledek nikde. „Hlavní snad je, že tam za ten měsíc dojdeme, ne?“
„Ale já to chci vědět,“ řekl děda nevrle a počítal dál.
„Je to asi jeden a tři čtvrtě,“ řekl v tu chvíli Andrej.
„Co? Co?“ vyhrkl děda. Andrej ho zmátl a překazil mu počty.
„Jedna míle je jeden a tři čtvrtě kilometru,“ opakoval Andrej. Vypočítal to hned po svém oznámení o počtu kilometrů, které ujde za den, ale chtěl nechat pocit triumfu dědovi. Teď to už musel říci, když viděl, že to s dědou nikam nespěje.
„Nechcete toho nechat?“ zeptala se Viviana, dost otrávená. Nechápala, proč tu stojí v chladu a tmě a maří čas výpočty, které k ničemu nebudou. Vzdálenost, která před nimi leží, to nezkrátí. Ale neposlouchali ji.
„Takže máme před sebou, máme před sebou…“ děda měl všechny potřebná čísla, ale nedokázal je spojit tak, aby dávala výsledek. Jeho hlas zněl netrpělivě a naštvaně.
„Máme před sebou tisíc tři sta mil,“ řekl Andrej, „když to vynásobíš jednou celou sedmi, vyjde ti, kolik je to kilometrů.“
„To je snad jedno, ne,“ řekla Viviana, „pojďte raději ven. Tady je tma, zima a vlhko.“ Ale jako by byla vzduch.
„To je, to je…“ děda už byl dokonale zmatený.
„To je asi dva tisíce dvě stě kilometrů,“ řekl Andrej. Nechápal, co je na tom tak těžkého.
„Jak to sakra víš? Jak to víš?“ Děda se rozčílil.
„Matika mě vždycky bavila,“ řekl Andrej. „Ale teď už pojď ven, nebo se Viviana vztekne.“
Viviana se naštěstí nevztekla. Hned jak vylezli na planinku před jeskyní, poslala Andreje sbírat dříví a sama dala do pořádku ohniště. Pak ze svého rance vybalila, co bylo třeba – malý, přesně střílející samostříl, jeden z těch zákeřných vynálezů, jejichž užívání bylo zakázáno a přísně stíháno. Ale ona už stejně byla psancem, tak proč by nepřestoupila zákon podruhé? A pak, nešla přece střílet lidi, ale opatřit něco k snědku.
Bylo ráno, dost časné, aby ještě neslezla rosa, ale dost pozdní, aby už se probudili ptáci. Viviana pomohla Andrejovi rozdělat oheň, sám by to nejspíš s jejím křesadlem fungujícím na dobré slovo nesvedl a pak ty dva opustila a vydala se na lov.
Než slunce vylezlo z narůžovělých mlh nad obzorem, byla Viviana zpět se dvěma bažantovitými ptáky, medově opeřenými. Ani Andrejovi, ani Vivianě se nechtělo škubat peří a navíc měli takový hlad, že by každé zdržení bylo jen prodlužováním hladovění – stáhli z bažantů kůži a vyvrhli je a pak to křehké růžové maso pekli nad ohněm a sbíhali se jim sliny.
Děda zjistil, že má spíš chuť na trávu a bylinky, než na maso a tak se, po několika rozpačitých pokusech, začal pást. Když překonal ostych, nemohl si tu změnu stravovacích návyků vynachválit – nejen že mu chutnalo, ale také se nemusel po jídle nijak shánět, stačilo mu sklonit hlavu a jíst.
Bylo to jejich první jídlo v Certhynii a Andrejovi chutnalo jako nikdy žádné jiné. Snad to mělo něco společného i se vzduchem kolem, čistým a prosyceným vůní lesa, ohně a vody, se sluncem, které se sice sotva probudilo, ale už hřálo a jeho záře posilovala a uzdravovala a s tím pocitem, že je konečně tam, kam patří.
Takový pocit musí mít kámen, který přesně zapadne na své místo v stavbě, myslel si Andrej.
Zvláštní, jen opustil domov, nebo místo, které za domov považoval a zjistil, že se celou dobu mýlil. Že to, co cítil než vlezl do Chodby, nebylo loučení se s místem, do nějž zapadá jako noha do dobře padnoucí boty, ale jen ztráta zaběhlých zvyklostí, lenost začít něco nového, nechuť opustit zaběhané stereotypy.
Pohlédl na nebe. Jako drobný tmavý obláček se na něm kroutil sloup dýmu z jejich ohně, jinak bylo čisté, modré a tak rozlehlé, až z toho bolely oči. Nikde žádný další kouř, ať už z továrních komínů, nebo jen z domů, nikde žádné čáry letadel. Čisté a klenuté nebe. Andrej měl na okamžik pocit, že se v tom nebi rozplývá. Byl to i vzduch v jeho plicích, pro nenavyklého člověka opojný jako víno.
Andrej zavřel oči, natáhl se do trávy, kterou už slunce vysušilo, a poslední, co viděl, byla narudlá tma pod víčky, na něž svítilo slunce a drobné, mihotající se stíny černi, jak nad ním v mírném větru tančily lístky na stromech. Pak usnul.
