Když upír zabil Terezu, zavolala jsem záchranku. Řekli, že už jí nemůžou nijak pomoct. Chtěli vědět, co se stalo. Když zjistili, že se jedná o vraždu, zavolali policii. Policisté se mě pořád dokola ptali, co se tady stalo. A já řekla, že jsem u Terezy spala. Najednou mě něco probudilo. Vstala jsem, abych se podívala, co se děje a někdo mě praštil a já narazila na stěnu. Když jsem se probudila, Tereza byla mrtvá a pachatel zmizel. Z ničeho mě neobviňovali.
Dojela jsem k domu. Šla jsem k paní Kopečkové. Bude mě chtít upír dál pronásledovat? Možná ne. Ale lepší bude, mít jistotu.
,,Promiňte, že vás ruším takhle, uprostřed noci." omlouvala jsem se, přestože mě laskavě vítala a zvala mě dál.
,,Vždyť už je skoro ráno," usmívala se paní Kopečková. Přinesla mi čaj.
,,Víte... byla jsem u přítelkyně," usrkla jsem čaj, ,,včera mi volala. Měla hrozný strach. Byl u ní ten upír. A dneska se vrátil. Zabil Terezu a já se na to musela dívat. Říkala jste, že s Alexejem jste zjistili, kde má hrob. myslím si, že když se sem vrátil, bude třeba spát na stejném místě."
,,Ano. Je to v lese. Hned zítra vás tam zavedu."
,,Ale to nemusíte. Stačí, když mi vysvětlíte cestu," odporovala jsem.
,,Ne. To nestačí. Nenašla byste to."
,,Tak dobře."
***
Ráno jsem se vrátila k paní Kopečkové. Řekla, ať se jdu vyspat. Nemělo by to být nebezpečné. Přes den bude určitě spát, jako by byl mrtvý.
,,Něco pro vás ještě mám," řekla paní Kopečková. Podala mi dýku.
,,Co je to? Obyčejný kov jim přece neublíží."
,,Je ze stříbra."
,,Můžu ho s ní zabít?" prohlížela jsem si dýku.
,,Ne. Zase by se probudil," zavrtěla hlavou paní Kopečková.
Dala mi ještě baterku a lano. Všechno jsem složila do batohu spolu s lahví minerálky. V osm hodin jsme vyrazili.
V lese jsme šli chvíli po známé cestě. Potom jsme zabočili na pěšinku, kterou bych sama jistě přehlédla. Po zhruba dvou kilometrech chůze se pěšinka začala ztrácet, až úplně zmizela.
,,Už jste tudy někdy šla?" zeptala jsem se paní Kopečkové.
Po chvíli odpověděla: ,,Ano. Jednou. Byla noc, úplněk. Alexej říkal, že se upír vrátí až k ránu. Asi cítil, že jsme tady byly. Nebo mu to řekla vlkodlačice. Následující večer za námi přišel."
Postupovali jsme dál lesem. Po pravé straně se objevil průzračný potůček. Voda poskakovala po lesklých kamenech. Paní Kopečková mě vedla proti proudu. Došli jsme ke prameni.
,,Už tam skoro jsme. Támhle, za těmi stromy," ukázala na pás bříz, ,,je malá mýtinka. Dřív tam stál dům. Zůstal tam po něm sklep."
,,Sklep?" představa lézt do sklepa za upírem, se mi vůbec nezamlouvala. Myslela jsem si, že prostě otevřu hrob a tam bude ležet. A slunce ho hned spálí.
,,Ano," řekla paní Kopečková a už jsme zase šli, ,,v zemi je poklop. Budete tam muset vlézt po provaze. Já už jsem stará. Počkám na vás nahoře."
Dřevěný poklop jsme našli bez problémů. ,,Musíme ještě najít něco, na co uvážeme provaz. Bojím se, že bych vás neudržela. Měl by to být balvan."
,,Proč?"
,,Nejspíš tam je vlkodlačice. V lidské podobě, samozřejmě, ale stejně je silná. Pochybuju, že byste ji dokázala zabít. Až vylezete nahoru, navalíme kámen na poklop. Snad se nedostane ven a vyhladoví."
Neprotestovala jsem a z lesa přivalila balvan. Nebylo to nic lehkého, ale povedlo se. Paní Kopečková uvázala lano a já otevřela poklop. Pochybovala jsem, že po něm dokážu vylézt zpátky nahoru. S dýkou v jedné a s baterkou v druhé kapse jsem se spustila po laně dolů. Paní Kopečková mě přitom sledovala.
,,Jak je to lano dlouhý?" zavolala jsem na ni, když jsem konečně stála na zemi, v proudu světla z venku.
,,Asi čtyři metry," odpověděla mi.
Tak to je pěkný. Je to hluboký asi tři metry. Zpátky se nedostanu ani náhodou. Když jsem opustila světlo, rozsvítila jsem baterku. Sklep byl rozlehlá místnost. U jedné stěny stály bedny. Z další vedly dveře. Kam asi? Snad se upír neschovává tam. Světlo baterky dopadlo na další stěnu. U ní stála stará skříň. Vedle ležela rakev.
,,Je tady rakev!" zavolala jsem na paní Kopečkovou radostně.
,,Nevytahujte ho ven!"
,,Proč ne? Bude určitě hrozně těžká!"
,,Mohl by se probudit!"
Tak s tím jsem nepočítala. Jak ,mohl by se probudit´? Přes den přece usíná. Kdybych to věděla dřív, nikdo by mě sem nedostal. Ani náhodou. Váhavě jsem šla k rakvi. Kroky se nepříjemně rozléhali po sklepě. Kéž bych mohla jít tišeji, kruci! Postavila jsem se za rakev a zatlačila. Bála jsem se, že bude těžší. Stejně se pohybovala pomalu. Napadlo mě, že jsem měla vzít nějakou z těch beden, co stáli u stěny a zatarasit s ní dveře. Že se probudí vlkodlačice, bylo mnohem pravděpodobnější, než upír. Už jen pár metrů mě dělilo od vítězství. Cítila jsem, jak v rakvi něco zašramotilo. Ucukla jsem, ale vzápětí jsem začal tlačit, co nejrychleji to šlo. Už jen kousek! Už jen kousek! Víko odletělo. Ucouvla jsem a sáhla pro dýku do kapsy. Ani jsem si nevšimla, jak rychle vyskočil z rakve. Povalil mě na záda. Dýku jsem pořád držela pevně v ruce. Zakousnul se mi do krku. Cítila jsem se krásně. Příjemná bolest. Přivřela jsem oči. Možná bych ho měla nechat, aby pil dál... Aby nepřestával. A aby mě zabil jako Terezu?! NE! Opouštěla mě síla. Proč ho musím zabít? Bodla jsem. Zuřivě vykřikl. Skočil ode mně pryč. Nevěřícně na mě zíral. Z boku mu tekla krev. Znovu se na mě vrhnul. Už jsem byla rychlejší, ale ne dost. Srazil mě na zem. Nastavila jsem mu dýku. Upír zařval, když se mu zabodla pod žebra. Ustoupil. Otočil se. Za zády měl sluneční paprsky. Krok dozadu a je po něm. Sekla jsem. Na hrudi se mu objevila dlouhá krvavá rána. Dveře na druhé straně sklepa se otevřely. Na okamžik jsem se podívala tím směrem. Upír naštěstí taky. Stála tam štíhlá žena v županu s dlouhými černými vlasy. Rozmáchla jsem se dýkou. ,,Co se děje...?" ptala se rozespalá vlkodlačice. Možná jsem se netrefila přímo do srdce, ale upír se zapotácel. Už se nedokázal bránit. Pod váhou mého těla spadl do slunečního světla.
,,NÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!" zařvala vlkodlačice. Upírovo tělo začalo hořet. Zmítal se a křičel bolestí. Vlkodlačice se ke mně vrhla. Pustila jsem dýku a začala šplhat po provaze. Vlkodlačice sebrala dýku a natáhla se. Ucítila jsem, jak mi po noze stéká krev. Kopla jsem dolů. ,,ZABILAS HO!!!!!!! ZABILAS HO, TY MRCHO!!!!!!!!" ječela na mě dál. Lezla za mnou. Chytila mě za nohu a málem mě strhla dolů z provazu. ,,VRAŤ SE!!! ZABIJU TĚ!!!!" Ani jsem se neotočila. Konečně jsem se vyhoupla nahoru. Paní Kopečková mi ani moc nemusela pomáhat. Zavřela za mnou poklop. ,,Rychle! Navalte tam ten kámen!" poručila mi. Vlkodlačice už začínala otevírat poklop když na něj dopadl kámen. ,,OTEVŘI TO!!!!! OTEVŘI TO, DĚLEJ!!!!" křičela na mě dál a bušila do poklopu. Unaveně jsem si lehla na zem. Zvládla jsem to! Zvládla jsem to!
