Elvena byla sice člověk, ale ve tmě viděla stejně dobře jako elfové, možná i mnohem lépe. Proto i teď v noci zřetelně viděla tři postavy, uhánějící při úpatí kopce, směrem na vnitrozemí. Byli to ONI. Takže Storm to zvládl. Věděla, že se na starého čaroděje může spolehnout, ale dost se bála o jeho chatrný život, když zjistila že proti nim stojí sám legendární Kergon. Dobře věděla, že zahrávat si s tímhle válečníkem se rovná sebevraždě, ale nic jiného jí a Stormovi nezbývalo. Elvena si však byla vědoma svého střeleckého talentu, kterému se ta jejich lučištnice – Astra, nemohla vůbec rovnat. Díky němu bude moci ty tři pozabíjet, aniž by ji spatřili. Až zaútočí, tak od ní budou na kilometry daleko.
Zdálo se, že trojice uprchlíků dočasně setřásla nápor očarovaných vesničanů. Tímhle tempem budou muset ještě chvíli pokračovat a nakonec se určitě utáboří na nějakém bezpečném místě. A Elvena už tušila, kde to bude. Odsud z kopce je bude mít jako na dlani, stačí se přemístit o pár desítek metů na sever. Nejdřív ale počká do rána a potom je jednoho po druhém, hezky pomalu, postřílí. Už se na to těšila. Za svitu měsíce pomalu vykročila ke svému odstřelovačskému úkrytu.
* * *
Kergon, Dalial i Astra konečně zastavili. Zdálo se, že jsou v bezpečí. Schvácení koně okamžitě padli mrtví k zemi, uřícení k smrti, s pěnou u tlam. Dalial hned zaběhl do lesa, rozprostírajícího se podél cesty a mávl na své společníky, aby ho následovali. Až rolníci spatří jejich mrtvé koně, tak začnou hledat i jezdce. Proto musí najít v lese nějakou skrýš, kde v bezpečí přečkají noc a kde je vesničané nenajdou. Běželi beze slova asi hodinu, až narazili na pěknou, vcelku slušně skrytou mýtinku. Tam si chvíli odpočinuli. Po náročném útěku byli unavení a navíc ještě pořádně nechápali, co se to vlastně všechno stalo. Rozložili pokrývky a snědli nějaké sušené maso. Dalial si sedl na zem a zamyšleně si prohlížel svoji kouzelnickou hůl. Kergon se potuloval kolem tábořiště a bezmyšlenkovitě hleděl do temnoty lesa. Astra k němu přišla a hlasitě si povzdechla.
„Co je?“ zavrčel Kergon.
„Ty nás zítra opustíš, co…?“ Astra si přešlápla, smířená se situací.
„Musím hledat arénu starobylých. Svést boj na tom místě je mým osudem. Pokud nás tu do rána nikdo nenajde, tak s úsvitem půjdu. Zbytek cesty už by pro vás měl být bezpečný, do vnitrozemí dojít zvládnete. Sejdeme se u hranic, jak jsme si domluvili. Pokud tam nedorazím do příštího úplňku, tak už na mě nečekejte.“
„Ale ty to zvládneš, ty se vrátíš…“ namítla rychle Astra. Její hlas zněl nejistě.
„Nevím“, odpověděl bojovník.
Teď už měla Astra opravdu strach. Kergon teď o svých schopnostech pochyboval a to se stávalo velmi zřídka. Vlastně vůbec. Lučištnice nechtěla věřit tomu, že už by se nevrátil. Jen pohled na Mocnou sekeru války v jeho rukou ji dodával naději.
„Co když nás ti očarovaní lidé doženou? A ten čaroděj…slíbil pomstu. Co když nás v noci najdou?“ zkusila to jinak.
„Potom zůstanu a všechny pozabíjím. Hledat arénu se vydám, až budete v bezpečí. Cestou do vnitrozemí se o tebe potom postará Dalial. Vždycky nás vysekal z každýho maléru, pamatuješ? S ním se bát nemusíš.“ Barbar se vědoucně usmál. Astra s úsměvem přikývla a podívala se na Daliala, který se opíral o strom a zamyšleně hleděl na měsíc. Kergon měl pravdu, bývalý mág je už dostal z tolika nemožných situací, že by si na tom klidně mohl založit živnost. To bylo ovšem hlavně v době, kdy ještě uměl čarovat a nebyl v kritických situacích ke všemu tak lhostejný.
„Nevíš co je Dalialovi? Poslední dobou je mu všechno nějak jedno. Ty lučištníci v hospodě ho málem zabili, ale on se choval jakoby mu na tom vůbec nezáleželo…“ nadhodila Astra.
„Pořád nemůže zapomenout na Mirianu, zabili ji orkové ve Warhelmu. Ale Urdovi se za to pomstíme, ať to stojí, co to stojí“, zavrčel barbar.
Astra zklamaně sklopila hlavu a šla si lehnout. Zase jen samé špatné zprávy.
* * *
I tentokrát spal Kergon velice neklidně. Opět se mu zdál ten sen: Znovu procházel neznámým prostředím, mlhavě modrým oparem neznámého původu. Věděl co bude následovat, nebál se, ale nechtěl to prožít znovu. Snažil se probudit, utéct z této noční můry, ale nešlo to. Všechno bylo předem dáno a on s tím nemohl nic dělat. Mohl jenom jít dál. Po několika metrech se mlha rozestoupila a znovu, jako už mnohokrát předtím, se mu zjevil duch války. Éterická bytost, krásná dívka oděná jen do popruhu s mečem. Musel s ní znovu bojovat. A jako pokaždé, duch války měl smrtící převahu, s níž se Kergonova síla, hbitost a mrštnost nemohla rovnat. Dělal co mohl, vyzkoušel každý trik, každý výpad, ale dívka jakoby mu četla myšlenky, byla vždy připravená se lehce ubránit a okamžitě útočit. Nebojovali moc dlouho. Po několika minutách zběsilého šermování Kergon udělal chybu a znovu ve své noční můře zemřel. Dívka jen uložila meč zpátky do pochvy a odkráčela od umírajícího bojovníka. Sen skončil.
* * *
Noc proběhla klidně. Žádný nenadálý útok nepřišel, jakoby se po pronásledovatelích slehla zem. Kergon si zabalil svoji pokrývku, vzal si od Daliala zásobu sušeného masa, hodil na záda oba obouručáky, za opasek zastrčil čutoru se stoprocentním lihem a byl připraven vyrazit na cestu, která definitivně rozhodne o jeho osudu, životu nebo smrti. Prohrábl si hřívu černých vlasů, dlouhých až ke stehnům a zadíval se na své společníky. S Astrou se objal a slíbil jí, že se vrátí. Lučištnice se potom hned uklidila někam stranou, nechtěla aby bojovník viděl, že se rozbrečela. Dalial ani Astra nevěřili, že se Kergon ještě vrátí. Šel na jistou smrt. S duchem války se nemůže rovnat ani bytost o síle deseti Dracherusů, natož jeden bojovník, obdařený silou jen jediného z nich.
Bojovník s čarodějem osaměli. „Už s tebou asi nehnu, viď?“ optal se zcela zbytečně Dalial.
„Musím tam jít, nemám jinou možnost. Duch války si mě vyvolil.“ , zazněla Kergonova typická odpověď na toto téma.
Dalial zakroutil hlavou. To, co se Kergon chystá podniknout je jistá sebevražda. Ale je to sebevražda ve jménu barbarské cti, kterou Kergon uznává nade vše. Nebyl žádný způsob, jak ho zastavit. Barbarská čest pro něho byla všechno.
„Tak na úspěch tvé cesty!“, řekl Dalial a otevřel svoji čutoru s čistým lihem.
Kergon udělal to samé se svojí čutorou a potom si oba přiťukli a napili se.
„Doufám, že to nebylo naposled“, prohodil mág.
„Až se vrátím, tak se napijeme až do dna, Dale!“ slíbil Kergon. „Čekejte na mě na hranicích ve vnitrozemí.“
Dalial přikývl. „Do příštího úplňku ať jsi tam, ve vnitrozemí je plno hospod, o které nemůžeš přijít!“
Kergon se usmál, potom si oba podali ruce a bojovník se vydal na svoji osudovou cestu.
Dalial netušil, jak bude arénu starobylých hledat, ale věřil že ho povede jeho barbarský instinkt, nebo něco takového. Sledoval Kergona, jak pomalu mizí mezi stromy, planoucí Mocnou sekeru v rukou. Tušil, že je to naposled, co ho vidí.
* * *
Elvena i ze vzdáleného kopce dobře viděla, jak Kergon někam odchází. S mágem a lučištnicí se rozloučil, tudíž asi odchází na dlouho. Ale to nevadí, on se určitě vrátí a potom dostane i jeho. Ale teď nadešel čas zlikvidovat Daliala s Astrou. Viděla, jak ti dva sbalili provizorní tábor a vydali se na cestu, opačným směrem než bojovník. Teď je ten pravý čas zaútočit. Podívala se na tři šípy za svým opaskem, každý se zlatým hrotem, na němž bylo vyryto jedno jméno. Pro každého z nich jedna smrtící rána. Vytáhla ten, na němž bylo vyryto „Astra“ a vložila si ho mezi rty, aby ho nemusela držet. Potom z toulce vytáhla šíp, jehož hrot plápolal magickým ohněm. Byl to podpalovací šíp, který ji vyrobil Storm. Vložila ho do luku a zamířila. Mág a lučištnice od ní byli nejméně pět kilometrů daleko. Ani nepostřehnou, kdo na ně útočí. Při tom pomyšlení se Elvena usmála a připravila se k výstřelu…
* * *
Podzimní slunce příjemně hřálo do zad, ale studený vítr s sebou přinášel chladný závan nadcházející zimy. Kráčeli po cestě, táhnoucí se středem údolí. Po levé straně se rozprostíral les, ve kterém v noci tábořili, po pravé se rozkládalo úpatí ohromného kopce.
„Co je to za horu?“ zeptala se Astra a kývla hlavou směrem ke kopci.
„To je Burm“, zamumlal nepřítomně Dalial. Jeho poslední dobou už typický, lhostejný výraz byl dnes snad ještě horší než kdy předtím. Astra věděla, že bývalý čaroděj má v hlavě už jen Mirianu, vypálený Warhelm a Urda. Naprosto ho chápala, ale nedalo jí to.
„Něco ti pořád leží v hlavě. Ráda bych věděla co.“ Zeptala se přímo.
„Nic. Jen jsem se špatně vyspal“.
„Aha. Dneska, včera a dokonce i předevčírem. To je zvláštní. Čím to je, že se ti poslední dobou pořád tak špatně spí?“
„To bys nepochopila.“
„Třeba jo…“
Dalial se navzdory své náladě usmál. „Už se nedivím, proč lezeš Kergonovi tak na nervy. Jsi pěkně vlezlá!“
„Neodbíhej od tématu, je to pořád kvůli Urdovi?“ nedala se odbýt.
„Ne.“
„Tak je to kvůli Warhelmu…“
Dalial nesouhlasně zavrtěl hlavou, ale mlčel.
„Aha“, povzdechla si Astra. „Takže je to kvůli…“
„Ticho!“ přerušil jí Dalial zvednutou dlaní. „Slyšela´s to ?“
„Něco spadlo do křoví, napravo od nás…“ přikývla lučištnice.
Oba tasili zbraně a opatrně kráčeli obhlédnout keřový porost pod úpatím kopce. Rozhlíželi se po možných nepřátelích, ale nic nezahlédli. Očarovaní vesničané to být nemohli, ti by zaútočili rovnou a hodně hlasitě. Tohle vypadá podezřele.
Dalial zahlédl kouř, stoupající z ostružiní, asi šest metrů před nimi. Kývl na Astru, aby jí na problém upozornil. Ta mu dala znamení, že ho kryje. Napnula tětivu a zrakem pročesávala okolí, hledaje jakýkoliv náznak nepřátelské aktivity. Nikde ale nic neviděla, úpatí, kopec, křoviska i les vypadali bezpečně…
Dalial pevně sevřel svoji kouzelnickou hůl a vydal se prozkoumat doutnající keř. Když se přiblížil na dva metry, zaslechl z něho praskání ohně. Okamžitě se rozhodl prozkoumat ostružinový keř zblízka. Byl už téměř celý v plamenech a přesně z kořene trčel zápalný šíp, od kterého se oheň šířil.
„Past! Lučištníci!“ zařval na Astru a spěchal zpátky k ní.
Astře se rozšířili zorničky hrůzou. „Tak jak to že se nic neděje“…
Šíp přiletěl neuvěřitelně rychle, Astra jeho svistot zaslechla pozdě. Zabodl se jí do stehna u levé nohy. Vykřikla bolestí a klesla na jedno koleno. Okamžitě zamířila lukem na kopec, odkud šíp přiletěl a hledala útočníky, připravena opětovat palbu. Nikoho ale, ani přes svůj fenomenální zrak nezahlédla.
„Musíme utéct do lesa“, řekl Dalial, který už stál u ní a pomohl ji na nohy. Oblohou se mihl rychlý záblesk a Astra téměř nestačila reagovat. Zachytila letící šíp těsně před mágovým obličejem. Vzápětí zachytila další, který by se jí jinak zabodl přímo do srdce. Musela se kvůli tomu pustit čaroděje a nechtěně došlápla na zraněnou nohu. Nenadálá bolest z toho pohybu ji srazila na zem. Dalial si klekl před ní, aby ji znovu pomohl na nohy a to byla chyba. Déšť šípů neustával. Jeden ho škrábl do spánku a další mu prostřelil skrz naskrz paži. Mág sykl bolestí a rána ho srazila k zemi.
„Uteč do lesa!“ zařval na Astru, pokoušeje se vytáhnout si šíp z ruky. Zrak mu zalila krev ze zraněného spánku.
Lučištnice se pokoušela vyškrábat na nohy, ale jeden šíp ji zasáhl do předloktí a další se jí zaryl do pravé nohy. Astra upustila luk a padla na zem. V bolestech se držela za obě zasažené nohy a křičela na celé kolo. Z té příšerné bolesti na ní šly mrákoty. Nemohla se teď postavit ani na jednu nohu, tak se pokoušela odplazit do lesa alespoň pomocí rukou. Ale ani to nešlo, šíp zabodnutý v předloktí ji v tom bránil. Věděla, že za chvíli omdlí a neznámý střelec ji zabije. Tohle je konec.
Dalial vstal a odpotácel se k Astře. Zvedl ji ze země a znovu ji pomohl na nohy. Šlo to ztěžka, lučištnice již byla skoro v bezvědomí a celá od krve. Když jí postavil, rozeřvala se bolestí. S šípy v nohou se stát nedalo. V ten okamžik už to nevydržela a upadla do bezvědomí. Dalial jí s sebou táhl k lesu. Věděl, že nemají moc času. Neznámý střelec na ně stále míří.
Postupovali pomalu, ale už jen pět metrů a budou v bezpečí…
V tom mu projela stehnem pravé nohy ukrutná bolest. Trefil ho tam šíp. Neskutečná bolest ze tří zásahů zaplavovala jeho tělo, ale věděl, že pokud omdlí i on, tak už nebude nikdo, kdo by je zachránil. Za každou cenu se jim musí podařit dostat se do lesa. Za hustými stromy už na ně nebude vidět. Zasvištěl opět další šíp a vystříkl gejzír krve, tentokrát z Astřiny ruky. Rána s ní sice škubla, ale z bezvědomí ji neprobrala. Vypadalo to naprosto příšerně. Teď měla v sobě lučištnice zabodnuté čtyři šípy, čtyři silně krvácející rány. Dalial se modlil, aby to přežila.
Už jen tři metry…
O Daliala se pokoušelo bezvědomí. Ve zraněném spánku mu bušila krev a zrak se mu zatemňoval. Už ani nevěděl, jestli stále táhne Astru k lesu, nebo jestli už oba leží na zemi. Tušil, že tohle je jejich konec. Konečně je někdo dostal. Teď už věděl, že nemají šanci.
Už nevěděl, kolik metrů zbývá. Už nevěděl, jestli tu ještě nějaký les je. Cítil, že už Astru neudrží. Bylo mu jasné, že pokud nezůstane při vědomí a okamžitě je nedostane do lesa, tak to bude jejich konec. Ale ztratil už plno krve a před očima měl jenom krev a temnotu. Veškerá síla ho opustila, tušil že padá k zemi. Nezvládl to.
* * *
Elvena se usmívala rozkoší. Viděla jak Dalial s Astrou, krvaví a prostřílení jako jehelníčky padli k zemi. Možná v bezvědomí, možná mrtví. Vystřelila po mágovi naslepo ještě jeden šíp a potom do tětivy vložila první střelu se zlatým hrotem, na němž bylo krásným písmem vyryto Astřino jméno. Je čas to skončit. Bylo to ještě jednodušší a zábavnější, než si představovala.
* * *
Daliala trefil čtvrtý šíp a okamžitě ho probral z mrákot. Střela ho pouze škrábla do dlaně, ale to stačilo, aby si ve stavu jakéhosi polovědomí domyslel, že má už jen minimum času na to, aby cokoliv podnikl. Sebral zbytek posledních sil, popadl Astru a dvěma neuvěřitelně dlouhými, bolestivými kroky se přenesl za temnou hranici lesa. Ale těsně před tím, než zmizeli mezi stromy, proletěl vzduchem zlatý záblesk a zaryl se Astře hluboko do boku. Síla té rány Astrou škubla a vypadalo to, že jí na chvíli probrala. Ale hned na to znovu upadla do černé nicoty, s potůčkem krve u úst.
* * *
Teď nebylo času na zbyt. Dalial musel přemoci mdloby, nevšímat si krvácení a co nejrychleji jednat. Každým okamžikem může Astra na svá zranění zemřít. Když spatřil, jak z jejího těla trčí pět šípů, zmocnila se ho beznaděj. S námahou se mu podařilo kleknout si vedle ní. Otřel si z obličeje krev a okamžitě ulomil hroty všech pěti šípů. Bylo to neuvěřitelné štěstí že všechny střely prošly naskrz, žádný hrot jí nezůstal v těle. Útočník byl tak dokonale přesný a silný, až si neuvědomil, že kdyby tětivu napínal s menší silou, mohly hroty šípů zůstat v těle a Astra by neměla vůbec žádnou naději na přežití.
Bude muset vypálit rány. Potřebuje oheň. Neváhal ani chvíli, vytáhl výbušnou lahvičku a okamžitě ji hodil do lesa. Hlasitá ohnivá exploze pokácela pár stromů a dokonale prozradila jejich pozici, ale to teď bylo vedlejší, nic jiného dělat nemohl. Přiběhl k plamenům a rozžhavil v nich čepel své hole. Potom se hned vrátil k Astře, vytáhl z ní všechny šípy a okamžitě vypálil rány, aby neztratila ještě více krve. Slyšel jí oddechovat a tiše sténat. Byla ještě naživu. Dalialovi spadl kámen ze srdce.
Teď je ještě potřeba rány nějak vyčistit. Sáhl po své čutoře a v tom se mu zamotala hlava. Tak moc se soustředil na záchranu Astry, že skoro zapomněl na svá zranění. Byl zasažen na čtyřech místech, všechny rány krváceli, ze dvou ještě trčely zabodnuté šípy. Ruce měl kompletně od krve. Padl na zem a ze všech sil se snažil přemoci slabost. Dýchal zhluboka, ale před očima mu běhali mžitky. Musí se probrat. Astra umírá. S hlasitým zasténáním se zvedl a mátožně si k ní dřepl. Všechny rány ji vyčistil lihem a obvázal cáry ze své kouzelnické kápě.
Teď si teprve všiml hrotu, který ulomil z šípu co Astře probodl bok. Byl zlatý a na něm vyryto její jméno.
„Co to kurva je?“ zachrčel si pro sebe a strčil hrot do kapsy. Vypadalo to, že se na ně někdo zatraceně dobře připravil. Dalial, stále ještě v šoku z toho co se před chvílí stalo, zvedl Astru do náruče a běžel hlouběji do lesa. Někde se musejí schovat. Při každém kroku cítil bolest, přemáhal mdloby a všechny rány mu stále krváceli. Z čarodějnického roucha odkapávala jeho krev a zanechávala za ním rudou cestičku.
* * *
Nad kopcem Burm se zachvěl vzduch a dva metry za Elveniným úkrytem se pomocí teleportačního kouzla zhmotnil čaroděj.
„Dobrá práce, Storme! Tam dole ve vesnice jsi se vyznamenal!“, řekla místo pozdravu Elvena.
„To nic nebylo. Dostala jsi je?“
„Astra je mrtvá. Čaroděje jsem nechala utéct. Je někde v lese. Bude hledat úkryt. Několik mil odsud je opuštěná dračí jeskyně, určitě ji najde a schová se tam, dokud si nevyléčí zranění. Tam na něj počkám a zabiji ho.“
„Proč jsi ho nezabila hned?“ Nechápal starý čaroděj.
„Teď jsem mu zabila Astru. Bude smutný, vyděšený a naštvaný. Chci ho úplně zničit, než ho zabiju.“
Storm si zamnul svůj bílý plnovous. Všiml si psychopatického šílenství v Elveniných očích. Úchylná krvežíznivost v rukou fenomenální lučištnice je opravdu ničivá zbraň. A proto pracoval právě s ní.
„Dobře. Budu ho sledovat a dávat ti informace.“, řekl Storm. „Ale je tady menší problém…“
Elvena na něho obrátila svůj zrak - „Mluv!“
„Tam dole v té vesnici…myslím že odhalili, co se ve mně ukrývá. Legendy nelhaly – Kergon opravdu vlastní Mocnou sekeru války. Má ohromně silnou ohnivou auru. Parkrát se s ní po mě ohnal…“
„Jak moc silnou? Chceš tím říct, že se Atremis dostal ven?“ , oči se jí rozšířili hrůzou.
„Ne, ale moc nechybělo.“
„Tak si na to dávej pozor. Radši se od toho čaroděje drž dál. Kergon s nimi teď není, tak bys při sledování neměl mít takové problémy..“ uklidňovala ho Elvena.
„Jak to že s nimi teď Kergon není? Máme je zabít všechny tři, pamatuješ?“
„Neboj, dostanu čaroděje a potom se vydáme za barbarem. Všechno má svůj čas.“ Pohladila dva šípy za svým opaskem. „Teď si vychutnáme toho zraněného mága…“
* * *
Ještě mnoho let poté se vyprávěly legendy o mocném válečníkovi, který procházel krajem a pomocí své kouzelné sekery čistil lesy od krvežíznivých zrůd, orčích kmenů a zachraňoval malé osady od nájezdů loupeživých hord. Putoval na místo zvané „Aréna starobylých“, jenž bylo taktéž opředeno legendami. Vždy po nějaké době se na světě zrodil válečník, mocnější než všichni ostatní, který byl k souboji v této aréně předurčen. Každý, kdo na to místo putoval, nedokázal vysvětlit skutečný důvod své cesty. Každý, kdo byl vyvolen utkat se tam s duchem války věděl, že je to čin, který buď změní jeho život a nebo ho ukončí. A každý, kdo se tam s duchem války utkal, zemřel. Byla známa pouze jediná výjimka – a tou byl před tisíci lety válečník zvaný De Maio. Dodnes ale nikdo neví, zda to byl skutečný člověk, nebo jenom mýtus. De Maio byl prý obdařen silou bohů a znal něco, co mu dopomohlo k vítězství. Ovšem dodnes nikdo nevěděl, CO je to něco.
Ještě mnoho let poté si lidé vyprávěly legendy o dlouhovlasém bojovníkovi v roztrhané zbroji, s krvavou zuřivostí v očích, Mocnou sekerou války v rukou a s duší požehnanou věčnými bohy války a smrti, jenž putoval krajem a hledal onu vědomost, která by mu dopomohla zvítězit tam, kde ostatní padli….
* * *
Pro Storma nebylo těžké ty dva vystopovat. Elvena mu řekla, na jakém místě zabila tu lučištnici a odtamtud stačilo sledovat mágovy stopy. Hned nalevo od hlavní cesty si v lese všiml několika doutnajících stromů a zaschlého tratoliště krve, což byl jasný důkaz toho, že se tu Dalial s Astrou zastavil. Mrtvá lučištnice tu nikde neležela, tudíž si Storm domyslel, že ji mág vzal s sebou a bude ji chtít někde pohřbít. Další pronásledování bylo jednoduché. Stačilo sledovat čarodějovu krev, která sotva stačila zaschnout na jehličí.
* * *
Uběhly dva dny. Dvě noci plné strachu a nejistoty. Ale neznámý střelec, bělovousý čaroděj ani horda očarovaných obyvatel z Jalmu se neukázala. Dalial nechápal, jak je to možné, ale byl rád, že je nenašli. Seděl teď pod provizorním přístřeškem, zhotoveným z větví a listí, který sloužil zároveň jako úkryt. Vedle něho ležela Astra, přikrytá dvěma dekami, rány od šípů zavázané obklady z léčivých bylin, které Dalial nasbíral v okolí. Vývar z nich vařil v noci, aby jejich skrýš neprozradil kouř. I tak hodně riskoval, kdyby byli nepřátelé nablízku a spatřili oheň, tak by bylo všechno ztraceno. Astra bojovala v těžkých horečkách o život a Dalial byl ještě stále zesláblý. I když si rány ošetřil, ztratil plno krve a šíp v jeho noze neprošel skrz, tudíž hrot zůstal uvnitř a nebylo možné ho vyndat. Ránu měl zavázanou, ale chodit pro něho bylo velice bolestivé. Pokud by je teď kdokoliv přepadl, tak by neměl žádnou šanci se ubránit.
Doufal, že se Astra brzy probere. Zůstat tady ještě o den déle by bylo hodně riskantní. Věděl o opuštěné dračí jeskyni, nedaleko odtud. Tam se budou moci bezpečně schovat, dokud se Astra trochu nezotaví. Zatím ji dostal z nejhoršího, ale pokud se co nejdříve nedostanou k léčiteli do vnitrozemí, tak na následky svých zranění určitě zemře. Dalial zkontroloval její ránu na boku. Šíp prošel skrz a dost možná jí poškodil vnitřní orgány. S tím nemohl nic dělat. Musí jenom doufat, že vydrží na živu do té doby, než najdou léčitele. Ale ani potom nebude nic jisté. Nejdřív Kergon a teď nejspíš zemře i Astra. Byl z toho zničený. Nechtěl si tu myšlenku vůbec připustit, ale věděl, že Astra už další noc možná nepřežije.
Sundal jí obklad a ránu posypal drcenými bylinami. Když vracel obklad zpátky na místo, Astra s sebou škubla, zakuckala se a otevřela oči. Z úst ji vyteklo trochu krve. Její nemocný, unavený zrak spočinul na Dalialovi. Poprvé po dvou dnech se probrala.
„Kde….jak..?“ zašeptala unaveně.
„Klid, jsme v bezpečí.“ Odpověděl Dalial.
„My nejsme mrtví..?“ Astra se znovu rozkašlala. Pokusila se posadit, ale ostrá bolest v boku ji srazila zpátky na záda. Lučištnice vykřikla bolestí.
„Nehýbej se. Lež a odpočívej“, nařídil jí mág. „O nic jiného se nestarej…“
„Nemůžu se pohnout…špatně se mi dýchá…umřu…“ zafňukala Astra. V očích měla vepsanou čirou hrůzu.
„Neumřeš, je to v pořádku, uzdravíš se, jen lež a odpočívej“, zalhal mág a konejšivě jí pohladil po vlasech. Pokusil se na ní usmát, ale při pohledu na její zmasakrované tělo to nešlo. Přísahal, že se tomu, kdo jí tohle udělal pomstí. Znovu si prohlédl zlatý hrot s jejím jménem. Ten kdo na ně zaútočil, musel být nejlepší ze všech. Nikdy se ještě nenašel žádný lučištník, který by Astru překvapil, natož aby unikl jejímu zraku. Tenhle je zmasakroval s naprostým přehledem. Dalialovi to dokonce připadalo, jakoby ten střelec chtěl zabít hlavně Astru. Měl plno příležitostí zabít i jeho, ale neudělal to.
„Kdo na nás střílel..?“ zachroptěla Astra. „Musel být někde vysoko na kopci….neviděla jsem ho…“
„Nevím, ale myslím si, že s námi ještě neskončil. Musíme odsud zmizet. Není tu bezpečno. Nedaleko odsud je stará dračí jeskyně. Už dávno opuštěná. Tam budeme v bezpečí. Musíme se co nejdřív vydat na cestu, abychom tam do večera dorazili. Zvládneš to?“
„Ne. Každý pohyb mě bolí, nohy mám prostřelené“, zafňukala. „Umřu tady.“
„Ponesu tě na zádech“, rozhodl mág.
„Jsi zraněný, nevypadáš dobře…zvládneš to?“ zeptala se. Zrak jí utkvěl na šípu, který měl stále zapíchnutý v noze.
„Když jsem tě sem přinesl, bylo mi mnohem hůř. Zvládnu to. Teď už zvládneme všechno.“ Povzbudivě se na ni usmál. „Dneska v noci přenocujeme v dračí jeskyni a pozítří už budeme ve vnitrozemí, v bezpečí.“
„Dale…“ zašeptala Astra.
„Copak?“
„Až budeme ve vnitrozemí, co potom?“
Dalial se zamyslel. „Počkáme na Kergona. Oznámíme králi, co se stalo ve Warhelmu. Seženeme nějakou armádu a potom se pomstíme Urdovi, ať to stojí, co to stojí…“
Výraz v jeho tváři mluvil za vše. Myslí to smrtelně vážně. Astra dlouho váhala a přemýšlela, jestli mu to má říct. Ale každou noc jí to trápilo a věděla, že jednou mu to povědět musí. Tušila, že teď je ta pravá chvíle. Jinou šanci už možná mít nebude.
„Dale, Urd je bůh. My jsme jen lidé. Není možné ho zabít. Vím, že jste mu s Kergonem slíbili pomstu a že jí taky uskutečníte, ale já s vámi nepůjdu.“
Astra ztěžka oddechovala. Nakonec to nebylo tak těžké říct. Potom pokračovala.
„Mám už těch věčných bitev, toho krveprolévání dost. Chtěla bych na to všechno zapomenout. Vím, co Urd provedl, ale on je bůh a něčemu takovému není možné se postavit. Chci ve vnitrozemí začít nový život, bez bitev, bez pomsty. Vím, že vás k něčemu takovému nepřemluvím. Pokud tohle přežijeme a dostaneme se za hranice, tak vás opustím, už s vámi putovat nebudu. Nepůjdu s vámi proti Urdovi, bojím se umřít….“
Astra sklopila oči. „Nezlobíš se?“
„Nezlobím. Ani bych ti s námi jít nedovolil. Vím že je pro tebe nebezpečné s námi putovat. Je mi jasné, že už toho máš dost. Tažení proti Urdovi bude zřejmě sebevražedný podnik. Nechtěl bych o tebe přijít.“
V tu chvíli se Astra proklínala. Neměla o tom vůbec mluvit. Neměla mu to říkat. Sama dobře věděla, že s nimi půjde kamkoliv, třeba i na smrt. Nikoho jiného neměla. Věděla, že Daliala zklamala a bylo jí z toho špatně.
V dálce za nimi se ozval řev a početný dusot nohou. Dalial zbystřil. „Rolníci. Našli nás. Musíme pryč“, zašeptal a začal rychle balit tábor.
* * *
Dlouhá hříva zasněžených vlasů vlála ve větru a zakrývala jejímu majiteli obličej před poryvy sněhové vánice. Kergon se brodil půlmetrovou vrstvou sněhu. Každého normálního člověka by ruce i nohy nesnesitelně zábly, ale na to byl Kergon příliš silný. Přesto měl přes zbroj oblečený kožich z ovčí vlny, který dostal cestou od jednoho farmáře, jehož državu zachránil před vpádem zelených kůží. Stoupal strmou stezkou, obtáčející se kolem hory Starobylých. Byl už minimálně pět kilometrů nad zemí a sněhovým blizardem kráčel bez přestávky už druhým dnem. V očích nezdolný výraz a odvahu dosáhnout svého cíle, v rukou planoucí sekeru. Pomalu stoupal půl metru úzkou cestičkou. Po jeho levé ruce se rozkládala kolmo vzhůru stoupající skalní stěna, po pravé ruce nic. Kdyby spadl, čekal by ho pět kilometrů dlouhý pád na zem. Omrzlou tvář mu ošlehával ledový severní vítr a na bradě měl dva rampouchy.
Konečně se před ním odkryla větší skalní plošinka. Na ní stála polorozpadlá zasněžená chatrč, kterou bylo přes tu šílenou vánici sotva vidět. Mezi jejími trámy zely široké škvíry, chata byla na první pohled dávno opuštěná, vypadala, jakoby se měla každou chvíli rozpadnout. Na obou stranách ji lemovaly dvě zmrzlé, uschlé borovice.
„To je ono“, zavrčel si pro sebe Kergon a z jeho zamrzlých rtů se při tom odrolili úlomky ledu. Neváhal ani chvíli a vkročil dovnitř. Dveře šli otevřít podezřele snadno. Když vešel, rozprostřela se před ním malá světnička, plná lebek, okultních předmětů a ohnilých lidských koster. Všude se válely kusy znetvořených těl, těžko říci, jakým tvorům patřily. Ale stupeň jejich rozkladu a vražedně plesnivý smrad, který tu panoval, napovídali tomu, že už tu hnijí nejméně deset let. Byla jich plná podlaha. Z všeho toho humusu čouhal starý dřevěný stůl a dvě židle. Nic víc tu nebylo. V tom se vedle stolu, mezi plesnivými těly něco pohnulo. Vypadalo to, jakoby v tom hnusu něco ožilo. Odporně to zasyčelo a potom se to postavilo na nohy. Byla to prastará čarodějnice. Tvář měla ohnilou, oční důlky prázdné, uši uřezané a místo nosu jenom kosti.
„Putuji k Aréně starobylých“, zavrčel na ni Kergon.
„Potom se posaď“, odpověděla mu čarodějnice mladickým hlasem, naprosto nekorespondujícím s jejím vzhledem.
Kergon se posadil ke stolu a čarodějnice si sedla na židli naproti němu.
„Nejsi první, který hledá moudrost prastarých válečníků“, řekla babizna. Z levého očního důlku ji vylezl deset palců dlouhý, odporný červ a zavrtal se jí do masa na paži.
Kergon to sledoval s kamenným obličejem.
Čarodějnice pokračovala: „Abys ji získal, musíš se ponořit do hloubi vlastní mysli a najít podstatu sebe sama, své válečnické duše. Musíš kus sebe obětovat, a moudrost se ti zjeví. Musíš ji v sobě odhalit sám. Já ti jen pomohu ponořit se do nejhlubších koutů tvého nitra.“
Kergon kývl. Tímto procesem hledání si prošli všichni vyvolení válečníci. Teď přišla řada na něho. Věděl, že pokud neodhalí to, co zde má najít, tak v Aréně starobylých nebude mít žádnou šanci přežít.
Čarodějnice vytáhla zpod svého plesnivého, jinovatkou a mrazem pokrytého kabátu hladkou kouli z černého kamene a položila ji na stůl. Navzdory svému tvaru se neskutálela na zem, ale zůstala stát na místě. Potom na ní položila ruku a pokynula Kergonovi, aby udělal to samé.
Poslechl a přiložil svojí ruku na její. Studila jako sama smrt.
Dřevěné zdi chatrče zavrzali pod náporem větru a mrazu.
Čarodějnice zaklonila hlavu a začala recitovat slova kouzelné formule. Z koule začala ke stropu stoupat krvavě rudá mlha.
Kergon se dostával do tranzu. Propadal se do hlubin své vlastní duše a začal prozkoumávat prvotní válečnické principy, jenž má v sobě zakódované každý bojovník, vyvolený k souboji s duchem války.
Slova kouzelné recitace začala nabývat na intenzitě.
V rudé mlze, stoupající z koule, se zjevovali duše dávných válečníků. Jejich obličeje vypadaly jako obrazy z pekel.
Kergon, ponořen hluboko do své duše, začal objevovat svoji vlastní podstatu. Válečnickou podstatu. Kodex barbarské cti, skrytý pod nánosem zla, pocházejícího z Dracherusovy temné síly. Začínal chápat skryté principy bojových technik a svého vlastního života. Objevil ještě silnější víru ve své vlastní schopnosti, uvažování a činy, titánskou odolnost vůči zmanipulování, sílu nikdy se nenechat ovládnout. Teď teprve mu všechno došlo.
V tu chvíli našel moudrost starobylých válečníků.
Bersekrovskou silou, pocházející z jeho vlastního nitra zlomil kouzlo, jež ho ovládalo a probral se z magického tranzu. Mocně zařval a jeho oči se zbarvili do ruda. Jedinou ranou své sekery rozdrtil černou kouli, stůl i hlavu překvapené čarodějnice.
Její tělo se za smrtelného kvílení rozteklo na podlahu a její duše, pokoušejíc se uniknout na onen svět, zahynula v černých plamenech roztrženého kouzla.
„Našel jsem tu vědomost, babo! Je to má vlastní síla!“ zařval mocným hlasem. Potom rozrazil zeď chalupy a odešel zpátky do vánice. Musí putovat dál, až na vrchol hory. Tam už leží Aréna starobylých.
* * *
Dalial kráčel při okraji lesa, opatrně se skrývaje mezi stromy. Na zádech nesl Astru. Celou cestu mlčela. Buď spala, nebo byla zase v bezvědomí. Nevěděl. Ale byl rád, že je na živu. Cítil na krku její slabý dech. Modlil se, aby cestu do dračí jeskyně přežila. Tam už se o ni bude moci lépe postarat. Snažil se jít co nejrychleji, ale s Astrou na zádech a s šípem v noze měl co dělat. Únava a krutá bolest ho doháněly. Před očima mu běhaly mžitky a čekal, že se každou chvíli složí. Ale to si nemohl dovolit. V dálce za ním se ozýval řev krvežíznivých rolníků, kteří jim konečně přišli na stopu. Také měl strach z toho čaroděje, co jim v hospodě utekl. A navíc, někde venku, na kopci, se skrývá onen tajemný střelec, který svým uměním daleko převyšuje Astru. To mu dělalo největší starost. Myslel si, že lepší lučištník než Astra už na světě není. Ovšem teď, při pohledu na umírající Astru, probodanou šípy, si byl jist opakem. Když nad tím tak přemýšlel, jsou tomu střelci vydáni na milost a nemilost. Může teď být kdekoliv a pro ně je prakticky neviditelný. Také přemýšlel o tom čaroději z hospody. Když se po něm Kergon ohnal sekerou, něco se stalo. Vypadalo to, jako by se v tom starém dědkovi něco ukrývalo. Nějaké zvíře, možná drak. Zdálo se, že je to tomu čaroději nepříjemné a má s tím problémy.
Daliala napadlo, že ten jeho záchvat může způsobovat přítomnost ohně, protože dokud se proti němu Kergon nerozpřáhl ohnivou čepelí, tak čaroděj vypadal sebejistě. Tohle je dobré vědět.
Zvuky rozzuřených vesničanů se přibližovali. Dalial opatrně položil Astru na zem a pomalu se přiblížil k okraji lesa s úmyslem nakouknout na cestu, jestli je v dálce nespatří.
* * *
Elvena si v dáli, na vrcholku kopce všimla, jak Dalial nenápadně vykoukl z lesa na cestu. To neměl dělat, prozradil se. Teď ho kapku vystraší. Nabodla na šíp svitek papíru a vystřelila. Rychle a s neskutečnou přesností, jako vždy.
* * *
Dalial se přitiskl ke stromu, těsně na hranici mezi lesem a cestou a nahlédl ven. Přesně v tu chvíli se do kmene, sotva milimetr od jeho tváře zabodl šíp se svitkem. Dalial se vyděsil. „To snad není pravda on nás má pořád na mušce“, vyděsil se. Ale došlo mu, že tentokrát opět neměl umřít.
„Daliale!“, pokusila se vykřiknout Astra. Ale znělo to spíš jako unavený šepot.
Bývalý mág sebral svitek a vrátil se k ní. „Tomu nevěřím. Nemohl vědět, kde jsme. Ale okamžitě mě zamířil. Kdo to proboha je? Střílí ještě lépe než sám bůh!“
Astra zakroutila hlavou. „Nevím, ale nemáme proti tomu šanci. Musí střílet z tak velké dálky, kam obyčejný člověk nedohlédne. Ani já ne. Tam mezi keři na úpatí, jak nás dostal, jsem stihla prohlédnout celý kopec. Musel být neuvěřitelně daleko. Prosím tě…musíme se držet jenom v lese, vyjít ven je sebevražda. Můžeme jedině utíkat. Pokud se dostaneme za hranice, budeme v bezpečí“. Astra se zakuckala a zkroutila obličej bolestí.
„Teď odpočívej. Šetři síly“, zašeptal Dalial.
Hlomoz očarovaných rolníků se přibližoval. Už se dali jasně rozeznat jednotlivé hlasy.
Dalial rozevřel svitek, aby zjistil, co se mu neznámý střelec snaží sdělit. Veškerá naděje v jeho srdci šla ke dnu, když si přečetl, co na něm stálo: „Teď jsi na řadě ty, čaroději!“
Dalial vytáhl z kapsy zlatý hrot šípu s Astřiným jménem a zamyšleně si ho prohlédl. Takže tohle je plánovaná likvidace. Podobný šíp tedy čeká i na něho. A z toho, co jejich vrah předvedl, mu bylo jasné, že nemají vlastně žádnou šanci přežít. Astra má pravdu. Můžou jenom utíkat, ale už i to postrádá smysl. Střelec je dřív nebo později z dálky dostane. Jen ho zajímalo, kdo a proč se je snaží zabít. Nikomu přece nic špatného neudělali a ten lučištník je přesto očividně znal. Doufal alespoň, že se odpovědi dočká ještě dřív, než smrtícího šípu.
Vzal Astru na záda a pokračoval v cestě. Bolest v jeho noze sílila, stejně jako hlasy očarovaných lidí za jejich zády. Opuštěná dračí jeskyně byla sice už na dohled, ale Dalial už teď věděl, že je to marná cesta. Rolníci už o nich vědí a u jeskyně je dostanou. On sám se dvěma stovkám krvelačných zabijáků neubrání. Ale možná, že ho ještě dřív zabije ten střelec. A k tomu ještě tady byl ten tajemný čaroděj… Mohl si vybrat, tak jako tak ho u dračí jeskyně čeká smrt. Ale přesto pokračoval dál.
