Toho večera jedna malá ještěrka šplhala po hradní zdi. Přesněji řečeno – pokoušela se dostat do okna v pátém patře věže. Bydlela tam totiž osoba, která nesmírně zajímala její paní. Tudíž zajímala i ji. Jak že může takovou ještěrku vůbec něco zajímat? Dejme tomu, že to nebyla úplně obyčejná ještěrka. Dosahovala IQ průměrného domácího skřítka. Chápu – není to nic moc, ale rozhodně víc než u normálního plaze.
Tahle ještěrka vlastně ani vždycky ještěrkou nebyla. Kdysi bývala právě tím domácím skřítkem. Nebo spíš skřítkem hradním. Jenže dělat skřítka na kouzelnické škole není moc bezpečné povolání – tomu malá Lacerta ve své zelené hlavičce nyní už rozuměla velmi dobře. Nejen žáby a tarantule by mohly vyprávět… (Výskyt plazů, obojživelníků i pavouků v okolí hradu byl vskutku velký.)
Nyní se pokoušela dostat k dívce, která ji dopomohla k tomu, stát se hvězdou ve volné disciplíně ještěrčích plaveckých soutěží.
Tato mladá žena právě spala. Jmenovala se Judith. Její víla kmotřička si myslela, že jméno Judith je velmi mocné, tudíž jí předpověděla osud nejmocnější čarodějky za posledních sto let. V pokoji bydlela sama. Dříve tu s ní sice žila jedna dívka – Kelly se jmenovala. Jenže jednoho dne (těsně po promoci) se někam záhadně ztratila a první zprávy o ní se objevily až za měsíc kdesi v Jižní Africe... Nikdo netušil, co se mohlo tomu milému děvčeti stát. Nikdo, až na Judith…
Právě spala, když jí začal někdo (nebo něco…?) škrábat na okno. Byla to ještěrka. Judith na ní hned přišlo něco podivného (už ty malé ostré zoubky a drápky prý pro plaze typické nejsou), ale pustila ji dovnitř. Ještěrka se dopotácela na parapet a bezvládně spadla na zem. Dívka ji vzala a položila na stolek. Šťouchla do ní. Nic. Zkusila to znova. Zase nic. Chtěla zvíře vyhodit ven, ale v tom pootevřelo jedno očko…
„Lacerta…“
„Cože?“
„Lacerta… princezna Lacerta…“
„Kdo to je? Co je s ní?“
„Já…“
„Jsi princezna zakletá v ještěrku?“ zkoušela Judith.
„No…. vlastně ano…“
„A jak z tebe můžu znovu udělat člověka?“
„Víš… To nezvládneš… A radši to ani nezkoušej.“
„Dobře“ Judith byla očividně s konverzací spokojena a chtěla opět hodit nebohou ještěrku z okna.
„Uuuu…!“
„Hm? Tedy?“
„Posílá mě má paní. Čarodějka. Potřebuje tvoji pomoc. Prý jsi jediná, kdo může…“
„Kde ji najdu?“
„Čeká před hradem… A vem mě s sebou!“ dodala Lacerta obávající se svého možného konce na dně příkopu pod věží.
Judith si vzala koště opřené o zeď u postele, ještěrku si posadila na rameno a vyrazila na cestu. Ze schodů. Každá velká pouť někde začíná, jako třeba tahle - na schodišti ve věži jedné příjemné a úplně normální školy.
Tento okamžik čekala už dlouho. Před vstupními dveřmi chvilku postála – přemýšlela jak udělat nástup na scénu co nejefektivnějším. Po chvíli úvah zahlédla 2 mladé dívky, které měly už určitě dávno spát a profesorce Glaucové by se jejich noční výpravy ani trochu nelíbily… Nebylo těžké je tedy získat na svoji stranu. (Kdo by taky chtěl běžet před slečnu Glaucovou s omluvou a navíc v podobě roztomilého pavoučka pro štěstí…?)
Hradní dveře se rozletěly, po zemi se vylil ven tajemný šedavý kouř. Uprostřed toho všeho stála jedna nepříliš vysoká dívka s ještěrkou na rameni a významně hleděla do noci.
Její pohled padl na ženu v černých šatech s vysokým černým kloboukem stojící pár kroků před ní. Ta se ani nezachvěla. Na podobné okázalé přístupy mladých čarodějek k magii byla už zvyklá.
„Dobrý den, paní…“
„No nazdar. To je dost, že jdeš…“
„No dovolte? Kdo vůbec…? …Profesorka Glaucová…?!“
„Jasňačka, Judith. Pojď, máme práci.“ řekla ta vždy přísná a vážná dáma. „A přestaň laskavě tak vejrat.“
„Ale paní prof…“
„Slečno Glaucová, kdybys byla tak laskavá.“
„Dobře, tak slečno Glauc…“
„Vybrala jsme si tebe, protože moje přítelkyně je jedna vážená víla kmotřička. Říkala, že mám zkusit pracovat s tebou, až dostuduješ. No snad měla pravdu. Já si nemyslím, že jsi ta nejlepší. Ale po tom co zmizela Kelly už tu moc dobrých nezůstalo. Jako by se něčeho bály…“
„Děkuji, slečno Glauc….“
„Jo a příště nevyužívej své mladší kamarádky… Dobře, nemyslím si, že snad Jane a Susan jsou tvé kamarádky… Ale nevyužívej je k tomu, abys na někoho udělala dojem. Co si pak budou myslet o naší škole? Ty už máš zkoušky za sebou - a mimochodem trpím tě tady dál jen kvůli své známé kmotřičce – ale ony jsou teprve na začátku. Na to, aby se jim naše škola znechutila, už tu máme jiné prostředky…“ řekla s podivným zábleskem v očích profesorka.
„A přestaň už tak vejrat! Kdo sis myslela, že tady ne tebe bude čekat? Svatá Brunhilda?!“
„Promiňte, slečno Glauc…“
„Tak se mi to líbí, holčičko. Ale teď už k naší práci. Musím ukrást kouzelný medailon jedné mé kamarádky. Tvojí víly kmotřičky.“
„Tak počkejte, slečno Gl…“
„Ale no tak, holka….“
„Ne! Já pro vás nejsem žádná malá holka! A neokradu svoji kmotřičku!“ pokusila se konečně Judith něco namítnout. Už dávno nebyla ta tichá dívenka, a teď si nechtěla nechat zkazit pověst jednou profesorkou. Přísnou profesorkou. Vlastně tou nejpřísnější na škole.
Bály se jí všechny profesorky.
I profesoři.
I ředitel.
Judith najednou cítila, že překročila mez, kterou před tím mnoho lidí nepřekročilo.
Slečna Glaucová měla na celou věc očividně stejný názor. Překvapeně se podívala na svoji bývalou studentku a poněkud mírněji řekla: „S tebou to asi nebude tak zlé, jak jsem čekala.“
„Takže Judith. Doufám, že už umíš lítat na tom dřívku!“
„Na čem…?“
„Jen taková slovní hříčka. Koštěti, samozřejmě!“
„Jo…Samozřejmě…Co jinýho, že jo…“
„Říkalas něco?“
„Nee…“
„No to doufám. Nezapomínej, kdo tomu tady velí!“
„No to víš že jo, ty stará rachejtle….“
„Já slyším, děvenko. Zas tak stará čarodějnice nejsem…!“
„No…“
„Ano?! Jestli máš nějakej problém, stačí se svěřit! Já ti pomůžu. Auroře z druháku jsme taky pomohla. Jen nevím čím to, že její hlásek začal najednou tak skřehotat… skoro jako by byla žába…“ snažila se profesorka naznačit, co čeká neposlušnou žačku.
Judith se však ve svých 25ti letech už necítila býti nějakou žačkou. Natož neposlušnou. Mohla si dělat, co chtěla. Ano! A teď dostala nápad. Aspoň zjistí, jak je pro tuhle prácičku důležitá…
„Víš, Valerie (,jmenuješ se tak, že jo?), já tady taky vůbec nemusím být. Můžeš si jít okrádat mou sudičku sama. Teď odcházím. Jestli mě budeš ještě potřebovat tak si mě najdeš a budeš mě respektovat!“
Nebyla si jistá, jestli to už opravdu trochu nepřepískla, ale doufala, že jí slečna Glaucová zavolá zpátky a ze všechno se jí omluví. Byla v tom jen psychologie - Judithin oblíbený obor. Nic víc.
Profesorka na ní opravdu zavolala: „Judith!“ Dívka se hrdě otočila a čekala na omluvu.
„Kdybys byla tak laskavá, ty hloupá huso, a aspoň mi vrátila mou ještěrku!“
Nejlepší čarodějka za posledních sto let tam stála jako zkamenělá. Takhle ta psychologie přeci fungovat nemá? Otočila se a setřásla si z ramene ještěrku, která si tam už dávno dávala dvacet. Teď se s písklavým křikem sesunula na zem a koukla nahoru. Jediné co si teď přála bylo, aby mezi čarodějkami leželo nějaké jezero, přes které mohla uprchnout. To už uměla. Ale stát mezi dvěma ženami, kde jen prolétávaly neviditelné blesky, bylo daleko horší, než se učit plavat. Asi bylo na čase stát se přebornicí v hlubinném kopání do země…
„Půjdeš se mnou, děvče. Já tě potřebuju. Ale jestli nechceš, najdu si nějakou jinou pomocnici. Nemysli si, že jsi jediná. Na tom musíš ještě zapracovat. Takže… půjdeš se mnou?“ řekla Valerie Glaucová po asi hodinové odmlce, když blesky přestaly jiskřit.
„Dobře paní… slečno Glaucová. Jak si přejete.“ řekla s ještě větší pokorou Judith. Netušíte, co udělá hodina stání bez sebemenšího pohybu ve tmě na mrazu s člověkem. Byť je ten člověk čarodějka.
Ano, dalo by se říct, že mu vymyje mozek. Ale zkuste tohle říct té čarodějce a ona vám ještě ukáže, kolik mozku jí v hlavě zbývá. Minimálně na tolik, aby z vás udělala zelenou rosničku.
