Geodor zvedl hlavu v zoufalé naději. Třeba to je jen shoda, náhoda, třeba to není ona…
Byla. Vyšla ze vrat Domu rady, kolem sebe špalír vojáků, kteří jí drželi od těla rozběsněné lidi. Na slunci vypadala jinak než za světla měsíců, menší, bezbrannější, víc jako člověk, než jako víla. Geodor si všiml, že modřina na její tváři už vybledla a šrám, kterého si všiml minule, téměř zmizel. Zato měla podlitinu pod okem a napuchlé rty. V koutku úst jí zaschla krev. A vlasy, ty krásné dlouhé vlasy, měla ostříhané nakrátko, tak hrubě, že místy byla vidět kůže hlavy. Místo lehounkých vzdušných šatů měla na sobě něco šedohnědého, co bylo nejspíš spíchnuto ze starého pytle. Její krása, krása lehounkých červánků a skřivaního zpěvu, byla pryč.
Ze vrat Domu vyšla celkem pružně, ale jakmile se ocitla v davu, podlomily se jí nohy. Hrdost, vznešenost – nic. Bázlivě se rozhlížela, podobna novorozenému štěněti, střapatá, zošklivělá. Geodor viděl, že jí tečou slzy, bledé rty něco mumlají. Za ní vedl jeden voják bílého vlka s čenichem zavázaným provazem.
Geodor si vtiskl pěsti do očí a zasténal. Proč nejel dál, když nepřišla na schůzku? Proč se musí dívat na tohle? Mawire, Ial, jak jste to mohli dopustit? Kdyby jí alespoň mohl pomoci! Ale na to není ani pomyšlení, je sám, bez plánu.
Viděl, jak se k ní ze zástupu natahují ruce se zaťatými pěstmi, lidé po ní plivají. Vojáci, kteří ji vedli, se tomu nijak nepokoušeli zabránit. Dívčin krok byl stále nejistější.
Zvedla hlavu, jako by chtěla načerpat sílu pohledem na oblohu. Šedé, lhostejné mraky, slunce zářící na oběti i vrahy stejně.
Sklouzla pohledem. Lešení, šibenice. Zdála se jí obludně veliká. Vykřikla. Nemohla dál, prostě nemohla…
Geodor pocítil řezavou bolest v dlaních, zvedl je před oči. Krvavé půlměsíčky.
Nejhorší na tom všem bylo, že se to odehrávalo v Certhynii, v jeho Certhynii a že podobné věci se tu nejspíš děly jak za Antrofa, tak za vlády rodu Rysa. Stát teď v nějakém z Freklanských měst, byla by bolest menší, ale takhle to bylo jako objevit vraha ve vlastní matce.
Se zoufalou odhodlaností se znovu zadíval na polovílu. Když už je tady, podpoří ji alespoň pohledem, alespoň jeden svědek její smrti jí bude nakloněn, jeden přítel v davu nepřátel…
Hloupost! Jaký je přítel, když se může klidně dívat, jak ji zabíjejí?
Začala se vzpírat, zachvátila ji panika. Drala se zpátky, ale dva vojáci ji chytili a táhli dopředu násilím. Geodor slyšel jak křičí, rozeznával slova.
„Prosíííím, nééééé, prosííííím!!!“
Už byli u schůdků na lešení. Dívka se náhle uklidnila. Přestala se vzpírat, sama vystoupala nahoru. Plakala, oči vyděšené, na pokraji šílenství. Ale očividně se víc bála vojáků, než majestátu smrti.
Geodor uviděl, že vytvořenou uličkou kráčí k lešení sám správce. Kolem sebe vojáky, za sebou ostatní lardeny z Rady.
„Mohl bych něco udělat,“ napadlo ho náhle, „mohl bych mu ukázat Vivianin prsten. Mohl bych se vydávat za vyslance od královny.“
Mozek horečně pracoval.
„Ne, to by nešlo! Bylo by divné, že jsem si vzpomněl tak náhle. Kdybych byl vyslanec, dal bych se za správcem dovést hned, jak bych přijel. Ale pro Ialiny bystré oči, přece ji nemůžu nechat… nemůžu je nechat, aby ji pověsili!!!“
Měl pocit, že mu vybuchne hlava. Jako by v ní tloukly bubny, ano, ne, ano, ne, ano, ne, ano…
„Mohl bych použít svoje schopnosti,“ napadlo ho, když správce procházel kolem, „vloupat se mu do hlavy a… ne! Teď už by ani on nic nesvedl. Mysleli by, že se pomátl, nebo že ho někdo očaroval. A pak, nelíbí se mi zmínka o tom Mawirovu služebníku. Nejspíš je poblíž a zajišťuje náměstí před kouzly.“
Vrhl krátký pohled na dívku na lešení. Stála samotná, bezbranná… a nenávistné tváře kolem, chladné chování lardenů!
Vztek v Gedorovi prorazil hráz. Rozhodl se náhle a docela. Ve světle zlostného ohně v jeho nitru mu bylo všechno jasné. Musí udělat jedno…
Nechal Trdloně stát a začal se prodírat davem za správcem. Musí se k němu dostat dřív, než vkročí na lešení. Pak bude obklopen příliš velikým počtem vojáků.
Geodor bezohledně odstrkoval Závršské, kteří mu stáli v cestě. Nevšímal si nadávek, ani šťouchanců, které obdržel oplátkou. Připadal si jako zoufalec, snažící se jít proti mořskému přílivu. Ale zkracoval vzdálenost mezi sebou a správcem, až byl těsně vedle jeho kohorty. Uvědomil si, na poslední chvíli, že nemá dýku, že ji prodal…
Zakolísal, málem by zůstal stát, ale pak se vzchopil, znovu se v něm zvedla síla a odhodlání. Musel jednat rychle, přímo bleskově…
Skočil, náraz, odstrčil stranou vojáka v červenožlutém, dalšímu vytrhl zpoza opasku dýku. Srdce bušilo, dech váznul. Rychle!
Správce se pomalu otáčel. Geodor uhnul ráně jednoho z vojáků a přiskočil ke správci. Přitiskl se k němu zezadu, objal ho levou paží a přiložil mu ostří dýky na hrdlo. Spíš cítil, než viděl, že se ho jeden z vojáků připravuje seknout do zad.
„Řekni, ať ustoupí,“ sykl správci do ucha. Mírně přitlačil na dýku, kapka krve.
„Stát,“ zasípal správce, „stát!“
Geodora polilo horko a pak zima úlevou.
„Ustupte,“ zavelel sám, „pokud se mě kdokoli z vás jen dotkne, tenhle dědek zemře!“
Kolem něj se vytvořil dost prostorný kruh. Geodor si všiml, že na něj míří několik kušníků. Ti mohli být nebezpeční.
„Okamžitě na mě přestaňte mířit,“ zařval.
Váhali. Znovu přitlačil na ostří dýky.
„Přestaňte na něj mířit,“ vykřikl správce.
Kušníci se stáhli. Geodor natočil správce tak, aby viděl na pódium. Kat si nejspíš myslel, že práce je práce, ať už se kolem děje cokoli. Přinutil Valimaniru, aby se postavila nad propadliště a právě jí navlékal oprátku.
„Nech toho,“ křikl Geodor, „hned!“
Kat ustoupil. Dívka dýchala rychle a mělce.
Vystoupil po schůdcích na lešení, správce tlačil před sebou. Slyšel, jak sípavým hlasem šeptá kletby. Trochu povolil tlak na ostří dýky, nerad by mu prořízl hrdlo. Už kvůli sobě a Valimaniře. Dostrkal správce až k víle. Pak se rozhlédl po náměstí. Zdálo se, že většina lidí strnula v úžasu, někteří se radovali, část protestovala. Vojáci bezradně přešlapovali.
„Poslouchejte,“ řekl Geodor. „Nechci ho zabít, toho vašeho správce.“
„Jmenuji se Corydalis,“ namítl správce.
„Nechci zabít veleváženého pána lardena Corydalise,“ opravil se netrpělivě Geodor. „Záleží mi jen na té víle. Nechte ji jít se mnou a já přísahám, že se ani jeden z nás už v tomhle městě neukáže.“
Dav se rozhlučel. Zbytek Rady, bez svého vůdce bezradný jako hejno slepic, se mezi sebou dohadoval. Geodor mezitím přikázal katovi, aby přeřezal víle pouta. Udělal to, s lhostejným, skoro znuděným výrazem. Valimanira se posadila a třesouc se jako vystrašený pes začala plakat.
„Kdo vůbec jsi, pane? Nemáš právo mluvit do rozsudků Závršské Rady,“ ozvalo se z hloučku lardenů.
Geodor se ohlédl, kdo mluví. Uviděl černovlasého mladíka s plnými rty a velkýma tmavýma očima. Než mu stačil odpovědět, ozval se správce Corydalis: „Invile mlč. Musíme mu vyhovět.“
„Ale to přece-„
„U Mawira, drží mi nůž na krku! Hlupáku!“
Geodor cítil, jak se starcovo tělo vypjalo zlostí. Pomyslel, si, že čím dřív budou pryč, tím lépe.
„Corydalisi, vyslechni moje podmínky,“ řekl tiše.
Stařec zachraptěl, což mohlo znamenat souhlas i zápor. Geodor se rozhodl pro první možnost.
„Chci dva rychlé koně, pro mě a pro tu dívku. Pak nás laskavě doprovodíš k bráně města. A za bránu. Až budeme z dostřelu, pustím tě a s Valimanirou odjedeme. Mohl bych po tobě chtít slib, že nás nedáš pronásledovat, ale vím, že bys ho stejně nemohl dodržet.“
„Jak jsi čestný, pane,“ řekl Corydalis. „Až je mi z toho zle.“
„Možná,“ nedal se Geodor vyvést z míry, „mě z tebe také není dvakrát nejlíp, ale určitě to nebude kvůli čestnosti tvého jednání. Přijímáš mé podmínky.“
„Zbývá mi něco jiného? Když tě dám odstřelit, stejně stačíš přitlačit, než zemřeš.“
„To asi ano. Pak vydej rozkazy.“
Corydalis zaťal bílé ruce s vystouplými žílami v pěsti.
„Možná se vám podaří ujet,“ zašeptal, „ale věř, že udělám všechno proto, abys tu co nejdřív visel vedle ní.“
„Rozumím,“ kývl Geodor. „Jak už jsem řekl, nemohu ti zabránit, aby ses o to pokusil. A dost řečí, ti lidé jsou neklidní. Každou chvíli udělají nějakou hloupost a pak už neuvidíš viset ani mě, ani tu vílu, pane“
Ještě když vojáci přivedli dva vraníky, na pohled rychlé a vytrvalé koně, nemohl Geodor uvěřit tomu, co udělal. Věřil, že se všechno každou chvílí pokazí. Nemohlo to přece být tak jednoduché…
Jeden z vojáků pomohl Valimaniře vstát a nasednout na vraníka. Víla stále vypadala otřeseně, v očích prázdný, nepřítomný výraz. Geodor doufal, že následky nebudou trvalé. Mohlo se to stát, protože v Domě rady ji s největší pravděpodobností bili a těsná blízkost smrti na šibenici jí také neprospěla. Bylo štěstí, že ji zachránil dřív, než se k lešení dostal Corydalis. Geodor nepochyboval, že správce měl připravené skvělé divadlo, ve kterém by ještě před její smrtí předvedl Valimaniru jako hrůznou nepřítelkyni a sebe jako hrdinu, který ji zneškodnil.
Než došli k bráně, Geodor už měl v pravé ruce málem křeče, musel dávat pozor, aby nešťastnou náhodou Corydalise neřízl. Prošli branou a byli sami, Valimanira a bílý vlk, Geodor a správce, dva vraníci.
Kráčeli po cestě dál. Geodor si oddechl, teprve když zmizeli za zatáčkou. Věděl, že stíhání bude zahájeno, až když se Corydalis živý a zdravý vrátí. Vlastně by bylo lepší ho zabít. Správce by to udělal, být situace obrácená.
Stáli, vedle Geodora tiše funěl jeho nový kůň, Valimanira se choulila na tom druhém. Když ji viděl, Geodorovi se chtělo plakat. Zničená, zohavená, třebaže snad jen na čas. A jak snadné bylo určit viníka, jak snadné by bylo ho potrestat. Jediný pohyb. Odčiní vílino utrpení a osvobodí město…
„Tak už mě, u Ial, pusť,“ ozval se Corydalis. V hlase kolísal strach.
Stejně ale musel znít hlas víly, když ji chytili, napadlo Geodora. Možná je prosila, ať jí pustí…
Lehce přitlačil na ostří dýky, zatím ještě nebyl rozhodnut.
„Nedělej hlouposti,“ zasípal Corydalis, „prosím!“
Ale je tenhle člověk opravdu tak zlý? Nesnaží se jen hájit pořádek ve svém městě?
Měl pravdu, když mluvil o následcích kouzelných válek. V Anfském kraji neměli s kouzelníky dobré zkušenosti,. Prostě se brání, jak se dá.
Ne, je to tyran, sám jsi to viděl, Geodore! Nechal tu vílu zbít a nechal by ji pověsit! Jestli ho pustíš, za pár minut máš v patách jeho vojáky! Život je takový, zabij, nebo budeš zabit!
Jen hledáš výmluvy, bude to odporná vražda, slíbils mu..
Nic jsem neslíbil!
Řekl jsi, a slovo muže má být jako přísaha!
Slovo, dané vrahovi?
Slovo, dané vrahem?
Trhl. Jediný, rychlý pohyb. Cítil, jak mu po rukou stéká krev, teplá, bylo jí víc a víc, valila se proudem. Správcovo tělo zmalátnělo, zlomilo se. Geodor ho nechal padnout. Hromádka masa a kostí, bílé vousy.
Slyšel, jak bílý vlk zavyl a Valimanira vykřikla. Proč to udělal?
Přemohl nevolnost a otřel si ruce a zbraň o černý správcův plášť. Černý plášť, krev tmavší skvrna. Jak může být něco tmavší, než černá? Hloupé úvahy! Copak jsem zabil poprvé?
Ne, poprvé jsi nezabil v otevřeném boji.
Co na tom sejde?
Vzal za uzdu svého koně. Vraník, černý jako Corydalův plášť. Vyhoupl se do sedla. Zabránil si pohlédnout dozadu.
Popadl uzdu vraníka, na kterém seděla Valimanira. Nevypadala, že by byla schopná jet sama, a tak jejího koně vedl. Rozjeli se klusem a když si byl Geodor jistý, že se Valimanira v sedle udrží, přešli do cvalu a do trysku. Bílý vlk běžel za nimi, velký skoro stejně jako vraníci.
Zastavili až v temné noci. Ukryli se ve strmé rokli, ze všech stran kryté hustým křovím. Geodor prosekal cestu, dost širokou, aby mohli projít koně, dost úzkou, aby nebyla nápadná. Na dne strže rozdělal oheň. Vlk několikrát zasvítil očima v záři plamenů, podíval se na Geodora, otřel se o bok Valimaniře a pak zmizel ve tmě. Geodor hádal, že si šel ulovit něco k jídlu.
Polovíla seděla na kameni, dívala se do plamenů a mlčela. Pohled na její nahá ramena Geodora drásal, přehodil jí přes ně svůj plášť. Mlčky se do něj zachumlala. Pak mlčeli oba, víla sledovala tanec světel. Geodor se díval na její střapatou hlavu a přemýšlel.
Vlk se vrátil za drahnou dobu. Geodor podle postavení měsíců určil, že je přibližně jedna hodina po půlnoci. Vlk vypadal sytě, na prsou měl skvrny od krve, mordu celou červenou. Když ho polovíla viděla přicházet, usmála se.
„Lerku,“ řekla. Vtom vlk vstoupil do světla ohně a krev na jeho kožiše uviděla i ona. Zbledla, vyskočila a utíkala pryč. Geodor se rozběhl za ní. Našel ji ve vysoké trávě na kraji křovisek, ležela a plakala. Hluboké, hrdlo drásající vzlyky. Geodor k ní přiklekl, vzal ji do náručí.
„Co se děje,“ naléhal, „co se ti stalo?“
„Oni…“ vypravila ze sebe.
Geodor se marně snažil proniknout k jejím myšlenkám, nejspíš si v mysli vybudovala nevědomou zábranu.
„Oooni-„
„Co ti udělali, u Mawira,“ vykřikl. Měl tušení, příliš hrůzné, než aby mu uvěřil jen tak. „Co ti udělali!?“
„Ten velký,“ vyrážela ze sebe slova, „ten – jeden mě – mě držel – a bolelo – bolelo to – a já – já křičela a oni se – smáli – já – já bych – chtěla jsem být mrtvá! Oni mě – oni mi – ten velký – nekončilo to!“
„Ti parchanti,“ řekl Geodor. Z dlaní mu zase prýštila krev, nehty do nich zarýval dál. Už si nevyčítal, že Corydalise zabil. Kdyby mohl, udělal by totéž s celou městskou Radou.
„Já už – už nebudu moct – moje síla – nemůžu - jen tak,“ plakala, „ a já – jsem špinavá – tak špi – na – vá!!!“
„Nejsi,“ řekl důrazně, ale věděl, že to není k ničemu, „špinaví jsou jedině oni!“
Houpal polovílu v náručí, tišil ji. Oči upíral do chladné noci. Pálily ho, ale nedokázal je zavřít. Nakonec mu Valimanira usnula v náručí. A Geodor celou noc seděl a hleděl do tmy, vlk přišel a lehl si mu po boku.
Probudil se, když už slunce stálo vysoko na nebi a pálilo ho do očí. Probudil se… ne, spíš byl osvobozen od hrozných myšlenek, kterými se zabýval před usnutím a od ještě strašnějších snů, které přišly potom. Ležel v trávě, do boku ho studila vlhká hlína. Cítil pach svého vlastního potu, byl zaprášený, utahaný. Na rukou mu zaschla a zčernala krev Závršského správce – uvědomil si, že by se měl rychle vydat na cestu. Corydalyse už jistě našli a teď jako smečka ohařů slídí po jeho a vílině stopě.
Rozhlédl se. Valimaniru neviděl, na chvíli se mu sevřelo hrdlo… utekla? Ne, spatřil vedle pokojně se pasoucích vraníků bílého vlka, víla tedy nemohla být daleko. Bezděky si připomněl včerejší večer, do úst mu stoupla hořkost. Musel si odplivnout.
Osedlal koně a udělal malou inventuru svého majetku. S Trdloněm ztratil většinu toho, co pokládal na cestě za nepostradatelné. V dobře ukrytém váčku pod košilí měl peníze, které utržil za svou dýku. Peníze, za které už nestačil koupit Závršský chleba. Zašklebil se, když peníze pro jistotu přepočítával. Měl hlad, žaludek se mu svíjel. Přesto mu nevadilo, že si v Závrší chleba nekoupil. S tím proklatým městem nechce mít nic společného, i kdyby měl chcípnout hlady.
Zastrčil váček zpět na jeho místo. Nic moc. Tohle stačí jen na jídlo pro něj a pro vílu, než dojedou do Anfu. O tom, že by ji sebou nevzal, ani nepřemýšlel. Teď patřila k němu, jaksi samozřejmě, nemohl ji opustit. Ale potřebovala by koupit oblečení a jeho šaty také nevypadají nejlíp. Pohlédl na vraníky a rozhodl se, že si nechají jen jednoho. Víla se poveze a on půjde. Bude to pomalejší, ale nějak to zvládnou.
Znovu se rozhlédl. Kde ta víla je? Koně, připravení k jízdě, neklidně frkali, přešlapovali. Vlk dál ležel a líně po Geodorovi pomžourával rudýma očima.
Konečně se objevila, přišla cestičkou, kterou včera Geodor vysekal do křoví. Geodor instinktivně sáhl po meči, když se objevila, lekl se, že je to někdo cizí. Nemohl si zvyknout na tu žalostně okudlanou hlavičku, na její neforemný oděv. V rukou nesla trs rostlin, namodrale zelených, na pohled mastných a snad jedovatých.
„Dobré poledne,“ pozdravila, oči klopíc k zemi. Stydí se? Vždyť je oběť, nemůže za to, co jí udělali…
„Dobré,“ řekl Geodor. Náhle se cítil nejistě. Jak si mohl být tak jistý, že s ním pojede? Nejspíš teď zrovna netouží po společnosti mužů.
„Pojedu,“ řekla tiše, „vy nejste jedním z nich, raletene. Já to vím, nebojte.“
Geodor na ni ohromeně civěl. Pak se usmál. Pak se rozchechtal. Nemohl si pomoci. Ta vílka ho dostala jeho vlastními zbraněmi. Pokusil se jí to oplatit, zjistit co si myslí, ale zase narazil na tu bariéru. Musí být opravdu dobrá, napadlo ho. Tentokrát už neopomněl zatajit své myšlenky.
„Pojedeš?“ řekl. „Tak nasedni. Můžu ti říct, že jsem rád. Totiž, jsem rád, že mi věříš.“
„Já vás znám, raletene,“ řekla a s překvapivou mrštností se vytáhla do sedla. Kůň byl na ni vysoký, ale zvládla to opravdu bravurně.
„Nejsem raleten,“ řekl automaticky Geodor, „ale odkud mě znáš?“
Pobídla koně a beze slova se rozjela k cestě křovím. Trs záhadných rostlin strčila do sedlové brašny. Geodor měl co dělat, aby stačil nasednout a rozjet se za ním, než mu zmizí z očí. Na cestě se zařadil vedle ní.
„Znala jsem Andreje,“ řekla, aniž by se na Geodora podívala, „a vy jste raleten, raletene!“
Nevyvracel jí to, byl rád, že mu dala alespoň nějakou stopu. Protože dávala najevo, že dál mluvit nechce, Geodor se začal zabývat skládáním toho, co už věděl.
Je to polovíla, která se znala s Andrejem a jak se zdá, umí používat vílí magii. Znala Andreje a v dopise, který psala, ho označila jako Vindexe, což značí, že ho musela znát dost blízko. Pokud Geodor věděl, Andrejovo lardenské jméno nebylo moc známé. O Andrejovi se zpívalo pár písní, byly o něm napsány dlouhé věty v kronikách, ale na jméno Vindex Geodor narazil, až když mu ho řekla Viviana.
Geodor se poškrábal ve vlasech. Tohle nikam nevedlo. On sám už si pořádně nevzpomínal, kdo všechno se okolo toho kluka tehdy motal. Musel to zkusit jinak. Valimanira vypadá na patnáct let, s ostřihanou hlavou ještě na méně. Není vyloučeno, že je o dva o tři roky starší, na vílách není poznat věk, když dosáhnou určité hranice. Za povstání jí tedy mohlo být kolem dvanácti. Hmmm… Dvanáctiletá polovíla, dlouhé vlasy barvy medu, Andrejova dobrá kamarádka… Svraštil čelo, jak usilovně vzpomínal.
Polovíla ho pozorovala. Trochu se dokonce bavila, když viděla, jak si marně snaží vzpomenout. Měla by mu to říci, zachránil ji a zaslouží si to. Zachránil? Ano, ale pozdě. Schoulila se v sedle, z břicha jí až do hlavy projela mrazivá bolest. Pozdě. Kdyby se v tu chvíli Geodor ohlédl, spatřil by ji stejnou, jaká byla včera pod šibenicí. Zlomenou, vyhaslou. Musela se sebrat, nechtěla, aby ji kdokoli takovou viděl.
Geodor málem vykřikl, protože si vzpomněl. Skutečně vzpomněl, nebylo to jen nejisté zablesknutí, které hned zase zmizí a člověk se musí dohadovat sám se sebou, bylo-li bludné nebo pravdivé. Viděl ji ve vzpomínkách, viděl ji jako o něco mladší holčičku s velkýma pomněnkovýma očima. Očima, do kterých už se vkrádalo něco nedětského, ale které byly stále nevinné a čisté. Jela s Andrejem po boku, když se vracel k Chodbě, tenkrát, když všichni mysleli, že zlé časy pominuly. Jak jen se jmenovala, ta slunečná polovílka s krásným obličejem? Valimanira ne, to věděl. Jak tedy? Marita? Ne, nějak podobně…
Proč se jí nezeptá? Ohlédl se a spatřil na okamžik v její tváři výraz, jako by ji právě někdo kopl do břicha. Nasadila úsměv, ale to malé blesknutí stačilo, aby si Geodor rozmyslel všechny otázky. Není právě chytré stále se vyptávat holky, kterou znásilnili a málem pověsili teprve včera. Potřebuje se vzpamatovat, odpočinout si, a ne se nechat vyslýchat. Geodor se zastyděl a rozhodl se, že bude vtělená ohleduplnost. Na otázky bude času dost.
Vraníka, na kterém jel, prodal Geodor v prvním z větších měst, kterým projížděli. Byl to risk, zvlášť pokud ho zpráva o vraždě Závršského správce předstihla, ale v menších osadách neměl šanci získat slušnou cenu. A peníze potřeboval. Potřebovali.
Měl štěstí. Do Salinu, jak se město jmenovalo, nejenže nepronikly žádné zprávy ze Závrší, ale ani zprávy o lardenském převratu v Nomituru. Vraníka i s postrojem prodal obchodníkovi, který měl zřejmě pod palcem koňský trh v celém Anfském kraji. Na značku na vraníkově pleci, stylizovaný sluneční kotouč s písmenem Z uprostřed, se díval trochu déle, než bylo Geodorovi milé, ale nakonec jen odfrkl a předal peníze. Zadíval se na Geodora zvláštním, vědoucím pohledem. Geodor využil strašidelného svitu svých stříbrných očí a přinutil muže, aby sklopil zrak. Bylo to bezvýznamné, naprosto zbytečné vítězství, ale Geodora trochu povzbudilo. Věděl, že obchodník ví, odkud vraník pochází, ale také věděl, že s tím nebude mít potíže. Bylo to, jako se pořádně najíst po dlouhém hladovění… Najíst. Z trojice Geodor, polovíla a vlk byl vlk jediným, kdo netrpěl hladem. Geodor to dokázal vydržet, byl zvyklý někdy i týden moc nejíst, ale pohled na vílu, která se ztrácela před očima, ho trápil.
Hned po úspěšně uzavřeném obchodě zapadli do hospody. Víla se najedla, Geodor se nacpal, až mu z toho bylo trochu zle. Potom nakoupili oblečení a Geodorovi se podařilo ve jedné zapadlé uličce od podezřele vyhlížejícího skřeta odkoupit dirder i s šipkami, který jakoby z oka vypadal jeho starému, jejž nechal u Trdloňova sedla.
Když ze Salinu vycházeli, nezbylo už v Geodorově váčku mnoho, ale měli všechno, co je třeba k cestě a zásoby dostatečné, aby nemuseli kupovat žádné jídlo, dokud nedorazí do Anfu. V potoce kus cesty od města se umyli a převlékli se do nových šatů. Valimanira v modré jezdecké sukni a bílé haleně s dlouhými rukávy přestala tolik připomínat oškubaného mladého vrabce a Geodor měl také lepší pocit, když nevypadal a nepáchl jako starý medvěd.
Další cesta probíhala klidně. Valimaniře trochu dorostly vlasy, takže nevypadala tolik jako trestanec, také se pomalu uklidňovala. Geodor byl rád, že s ním mluví, třebaže se nedozvěděl vůbec nic o ní nebo o její minulosti. V tom byla mistr, v zatajování. Každou sebenenápadnější otázečku hned převedla na něco nepodstatného, chytákům se vyhýbala s obezřetností, která Geodora zlobila i udivovala. Pokud při svých rozhovorech s ním utrousila nějakou informaci, Geodor si jí nevšiml.
Několik mil od Beonoru o víle nevěděl víc, než když odjížděli z Mylných vrchů. Také si zvykala opouštět ho na dlouhé hodiny, kdy si marně lámal hlavu, kam se mohla ztratit. Všiml si, že si sebou vždycky bere trochu usušeného koření, které nasbírala ještě ve vrších. A při návratech bývala malátná a dlouho spala, třeba v sedle jedoucího koně.
30. krásu dorazil Geodor s Valimanirou a vlkem Lerkem do vesnice, kde Geodor kdysi žil: do Vranova. Měla to být poslední zastávka předtím, než se Geodor ohlásí v pevnosti se zvláštním jménem Brána. V pevnosti, kam museli přijít všichni, kdo prosili o povolení navštívit Anf, nebo kdo návštěvu vyžadovali, jako králové a královny. Povolení snad nikdo, koho Geodor znal, nedostal.
Cítil se nejistě, když si pomyslel, jak bude muset zahrát Vivianina posla, jak jeho jediným záchranným lanem bude její pečetní prsten. Tak nejistě, že se rozhodl pořádně se na to ve Vranově připravit. Hnal ho spěch, za šest dní se měl sejít s Vivianou v Darlatanu, ale nerad by něco zanedbal.
Zjistil, že vdova, která ho vychovávala, je dávno mrtvá. Bylo to přirozené, protože teď by jí bylo přes devadesát, ale Geodora to stejně překvapilo. Míval pocit, že se ve Vranově zastavil čas, že až se sem vrátí, bude tu všechno stejné, jako před lety, že snad z velikého bílého stavení vyběhne vdova a bude ho honit do práce. Jako by se život nemohl odehrávat bez něj, jako by strnul ve chvíli, kdy z něj odešel. Byl rád, že to tak není, ale současně pociťoval nejasný stesk po něčem dávno minulém.
Plivl do prachu cesty. Po čem se mu mělo stýskat? Po tvrdé ruce paní Marity? Po jejím křiku? Stačilo si na něj vzpomenout, a jako by ho slyšel: „Koukej sebou pohnout, ty ničemo! Myslíš, že tě živím zadarmo? Stejně vím co si zač! Nepřej si, abych se před někým zmínila, odkaď seš!“
Ne, nebylo po čem si stýskat.
Zamířil ke starostově chalupě, vzpomínal, že v jeho stodole vždycky přespávali pocestní. Valimanira pobídla koně a jela za ním, ve tváři záhadný výraz, melancholický, přitom však téměř blažený.
Vranovským starostou byl jakýsi Nelar, Geodor si ho pamatoval jako chlapce o něco staršího a dost nepříjemného. Vzpomínal, jak mu Nelar nadával do prašivých čarodějnických zmetků a jak ho za to zbil. Pamatoval, jak ho pak Nelarův otec spráskal bičem. Tehdy to pro Geodora vypadalo dost zle, zdálo se, že bude muset z Vranova odejít, ale nakonec se to nějak urovnalo.
Když se teď podíval Nelarovi do tváře, viděl poctivého pracovitého muže, který je dost bohatý, aby si mohl dovolit být hrdý. Na čele měl stále ještě vybledlou jizvičku po té dávné rvačce.
Geodor mu neřekl, kdo je a Nelar ho nepoznal.
„Nebylo by dobré křísit minulost, teď, když je třeba tvořit budoucnost,“ pomyslel si.
Ve stodole té noci přebývalo dost pocestných, potulných řemeslníků a obchodníků. Geodorovi dalo dost práce získat pro sebe a polovílu místo v rohu, kde by měli klid. Kdyby byl sám, vyřešil by to přímo a možná by došlo na pěsti. Kdyby byl sám, nezáleželo by mu tolik na střeše nad hlavou. Ale víla byla unavená, potřebovala si odpočinout a tak Geodor překonal svou hrdost a těm, kdo si na místo v rohu dělali nárok, zaplatil.
Zatímco se víla ukládala ke spaní, zašel se ještě podívat na vraníka, zda je o něj dobře postaráno. Stáj byla prostorná, ale tmavá a špinavá. Geodor se rozhodl nespoléhat na pečlivost Nelarovy čeládky a postarat se o svého koně sám. Pečlivě ho vyhřebelcoval, vyčistil mu kopyta a vyházel z jeho stání vrstvu hnoje, která se tu zřejmě střádala už několik dní.
Když byl hotov a chtěl se vrátit, zjistil, že ve dveřích stáje někdo stojí. Postava toho člověka stínila světlo přicházející z venku, takže se nedalo poznat ani to, jde li o muže či ženu. Nakonec ale ten kdosi promluvil a podle hlasu Geodor poznal, že to není nikdo jiný, než sám Nelar.
„Tak ty ses vrátil,“ řekl, „a myslíš, že jsem tě nepoznal. Poslouchej, možná tě ještě žere ta rvačka tenkrát, ale já už na ni nemyslím. Co kdybys zašel dovnitř a dáme si skleničku jako staří známí, Geodore.“
„Proč ne,“ souhlasil Geodor, příliš překvapený, než aby něco namítal. Doufal, že Valimanira se o sebe postará sama, než se vrátí.
Nelar ho zavedl do domu, posadili se v dobře zařízeném pokoji. Podle vkusu Nomiturských měšťanů byl snad Nelar vesnický buran, ale na poměry vesnických buranů byl jistě tím, kdo má styl a vkus. Jen háčkované dečky, za které jakoby se Nelar styděl a které ležely na pár kusech nábytku prozrazovaly, že jeho paní je na tom hůř.
Posadili si ke stolu z černého dřeva, který byl vyroben ve stylu Aranportského umění a Nelar nalil do dvou sklínek Welurnské víno.
„Tohle glikoní víno,“ řekl nepřítomně, zatímco si Geodor prohlížel sklenku z broušeného skla. „Připijme si na... na co si připijeme?“
„Na staré přátelství rozhodně ne,“ poznamenal Geodor. „Co takhle na Certhynii?“
Přiťukli si, Nelar nepřestával Geodora pozorovat se zvláštním zájmem. Geodor se mu raději nedíval do očí, věděl, že tenkrát se vlastně pohádali hlavně proto, že se Nelarovi nelíbily Geodorovy stříbrné oči.
„Máš oči jako čaroděj,“ ječel tenkrát Nelar, „Vsadím se, že se proměňuješ v rybu!“
Nelar se od té doby změnil, ale Geodor nechtěl pokoušet osud. Tenhle človíček se začínajícím bříškem a ustupujícími vlasy, tenhle starosta Vranova, vesnice, o které většina lidí v Nomituru nikdy neslyšela, měl teď moc překazit Geodorovy plány.
„Ano, Certhynie,“ přetrhl Nelar mlčení a posadil se. Geodor ho následoval. „ta si rozhodně přípitek zaslouží.“
Mluvil o své zemi, jako by to byl nevýznamný kousek půdy na druhém konci Ory. Geodorovi se Nelar líbil čím dál tím míň.
„Pověz mi, co jsi vlastně celý ten čas dělal,“ zeptal se Nelar, „naposledy jsem tě viděl, když jsi vstupoval do armády. Ale teď už nejsi voják… nebo ano?“
„Tak napůl,“ řekl Geodor. „Mám určité poslání od královny.“
„Od královny?“
„Od královny Stellaty,“ upřesnil Geodor. Veden náhlým popudem natáhl k Nelarovy ruku s prstenem. „Královnino pověření pěkně zblízka, Nelare.“
„Ach tak, od královny.“ Nelar pokýval hlavou.
Geodor mu na krátký okamžik pohlédl do očí, zdálo se, že zahlédl stín, který sebou mrskl a jako ryba zmizel v hlubině. Mohl to být odraz světla olejové lampy, jistě.
„A kdo je to, ta holka s ostříhanou hlavou, co jede s tebou,“ zeptal se Nelar, v rukou potěžkávaje sklenku s vínem, „promiň, jestli říkám něco urážlivého, já už to mám v povaze, víš, ale mě připadá divná. To bude těmi vlasy, takhle se přece stříhají zločinci.“
„Ne, to nic,“ řekl rychle Geodor. V duchu prosil Ial, ať Nelar začne mluvit o své ženě, dětech, o čemkoli. Připadal si jako u výslechu. „Ona… prodělala strupovitou nemoc, museli jí ostříhat vlasy… lékaři, v Nomituru.“
„Aha. To je tvá dcera?“
„Ano.“
„No, myslím, že až jí ty vlasy dorostou, až se dá dohromady, bude to pěkná holka. Odkud přijíždíte?“
„Z Nomituru. Lékaři jí doporučili venkovské prostředí a tak jsem si říkal, že se podívám sem…“
„Jo,jo, stesk po domově, po kraji mládí,“ Neral zasněně přimhouřil oči. „Ale nějak mi to nejde do hlavy s tou královnou. Co že to máš za úkol?“
„Nelare, promiň, ale to je tajné,“ řekl Geodor snad příliš ostře. Nelar se zatvářil uraženě.
„Takže od královny,“ řekl spíš pro sebe.
Geodor se snažil nepůsobit neklidně, ale nejraději by vyrazil z místnosti, popadl vílu a koně a ujížděl co nejdál. Něco tu smrdělo a nebyl to pach, který by byl cítit nosem.
„Myslíš královnu… královnu Vivianu?“ zeptal se Neral. Tón hlasu prozrazoval, že nejde ani tak o otázku, jako o ujištění se.
„Pokud sem ta zpráva ještě nedorazila,“ řekl Geodor, „pak bych ti rád prozradil, Nerale, že král Chrysaétos před dvěma měsíci zemřel a místo něj teď panuje Viviana, lardenským jménem Stellata.“
„Což o to,“ řekl Neran, „sem dorazí spousta zpráv. A nejen z Nomituru.“
Geodor cítil, jak se potí. Byl to chladný pot; chladný pot na horké kůži. Soustředil se a viděl, co si Neral myslí, byl to spíš obraz, nic jasného: Geodor v železech, vedený vojáky, Geodor ve vězení. To byly obrazy ohraničené radostným červenožlutým chvěním. Pak přečetl ještě další, které se třepetaly strachem a v těchto představách měl Geodor zdvižené ruce, strašlivý obličej a sesílal na houf ubohých lidí blesky.
„Třeba o cizinci z Nomituru, který zabil Závršského správce a utekl s odsouzenou vílou,“ dodal Neran jaksi mimochodem. Vypadal klidně, ale kolem něj se chvěl zelený opar, strach, napětí probleskovalo žlutě a bíle.
„Vida,“ řekl Geodor opatrně, „o tom jsem neslyšel.“
„A to jsi tudy musel projíždět,“ zasmál se Neral neupřímně, „ale taky jsi asi na cestě příliš dlouho. Předevčírem přišly zprávy z Nomituru. A pokud k tobě ta zpráva ještě nedorazila, pak bych ti rád prozradil, že Viviana Stellata je vyhnanec. Certhynii vládne Rada lardenů v čele se Sturnusem.“
Geodor vyskočil od stolu, ruku na jílci meče. Místnost před ním vybuchovala v záblescích bílého světla, které viděl jen on. Čekal, že se odněkud vyhrnou Neralovi lidé, že se bude muset rvát. Trýznil ho dvojí strach, o sebe a o Valimaniru, která je bezbranná a vydaná na milost té sebrance ve stodole.
Neral ale zůstal sedět, klidně dopíjel víno. Aura kolem něj měnila barvu na klidnější béžovou. Starosta si byl jistý sám sebou, zřejmě mu jako triumf prozatím stačilo, že se mu podařilo Geodora vyděsit.
„Posaď se, Geodore,“ řekl, „a promluvme si upřímně. Vím, žes to byl ty, kdo zabil toho dědka Corydalise. A tuším, co hledáš tady.“
„Co tím sleduješ,“ zeptal se Geodor. Neposadil se, stále čekal náhlý útok.
„Jsem především obchodník,“ řekl Neral, „a proč bych tě měl udávat vojákům, když z toho nebudu mít zisk. Dohodneme se jinak. Řekni mi, co hledáš v Anfu – vím že tam jedeš. Já ti řeknu něco, co pro tebe bude důležité. Pro začátek.“
„K čemu ti bude vědět, co hledám?“ zavrčel Geodor. Viděl v Neralově mysli představu kopy zlaťáků, ale neviděl cestu, kterou k nim Neral dojde.
„Jestli se ti to nelíbí, můžu zavolat Závršské. Jeden oddíl vojáků se ubytoval naproti, u starého Ravela.“
„U velké Ial,“ zašeptal Geodor.
„Nečekal jsi, že jsou ti v patách, co?“ Neral se potměšile zašklebil. „Tak vyprávěj. Nebo nechceš? Jo, abych nezapomněl, ta víla ve stodole… řekl jsem chlapům, aby na ni… aby se o ni postarali, pokud jim dám znamení. A to jim dám, jestli se nerozpovídáš.“
„Ty zkurvenej parchante!“ vykřikl Geodor.
Pak se posadil do židle. Kdyby měl Neral stejné schopnosti jako on, viděl by malátnou mléčnou zář, která Geodora obklopuje. Bezmoc.
„Vůbec jsi se nezměnil.“
„Raději mě neodsuzuj, dokud se nedozvíš všechno. Možná ti chci pomoci.“
„Takovým pohádkám jsem věřil, když jsem ještě spal v kolíbce. Dobře, dozvíš se, co chceš. Musíš mi ale zajistit svobodný odchod.“
Neral sklopil oči.
„Chápu,“ řekl Geodor. „nemáš na vybranou. Ale já také ne. Takže poslouchej: v Ernaku se objevili skřeti, kteří používají bojová kouzla. Měl jsem se dostat do Anfu a poradit se s kouzelníky, jak by se proti nim dalo bránit. To je vše.“
„Tak krátké?“ povzdechl si Neral. „čekal jsem pořádné vyprávění. Ale nevadí, už tak vím dost. A můžu ti tedy prozradit, co nevíš ty: Sturnus tě předběhl.“
„Předběhl,“ zvolal Geodor, „jak? Jak mě předběhl?“
„Už jsem říkal, že jsme se předevčírem dozvěděli o tom převratu. A přijel nám o tom říci sám larden Sturnus. Projížděl tudy na cestě k Bráně-„
„To mi stačí,“ vyhrkl Geodor, znovu vstal a zamířil ke dveřím. To, co slyšel, ho rozčílilo tak, že zapomněl na všechno kolem sebe. Záleželo na jediném, dostat se do Anfu, dostat se tam za každou cenu.
„Stůj,“ vykřikl Neral, „Stůj, Geodore, nevíš všechno!“
„To, co vím, mi stačí,“ opakoval Geodor, ale zastavil se.
„Nebude ti k ničemu když se dostaneš na Anf! Kouzelná stěna je zrušená, vojáky ze strážných věží vzal Sturnus sebou do Nomituru.“
„Cože?“
„Ano! A z Anfu si odvezl několik dobrých čarodějů, když předtím získal na svou stranu jednoho z nejlepších, tak se to povídá! Odvezl jich kolem dvaceti, mužů a žen. Projížděli tudy, veliké, černé vozy, Geodore!“
„Dvacet? Proč jen dvacet?“ Geodor teď vypadal tak rozčileně, že se Neralovo sebevědomí vypařilo. Zapomněl, že chtěl na Geodorovi těžit, zapomněl na svůj plán, který mu měl získat přízeň lardena Sturnuse. Starosta měl z muže, který před ním stál, strach. Blýskavé oči, tak podivné a nebezpečné! Raději mu na jeho otázku rychle odpověděl: „Říká se, že si Sturnus vybral jen ty nejlepší. Proč, to nevím. Ale Jintaran už není o nic hlídanější, než tahle hloupá vesnice.“
„Pak mi nic nezabrání, abych se tam vydal. Nic, ani ty, Nerale! Je víc než možné, že najdu svého otce a matku!“
„Nic nechápeš, Geodore!“ Neral zavrtěl hlavou, lítostivý úšklebek. „Sturnus si odvezl těch dvacet a…“
Nedokončil – Geodor, zuřivější než rozdrážděný býk, prudce a bezohledně vnikl do jeho myšlenek. Obrazy, které viděl, ho málem omráčily. Viděl kouř, stoupající nad Jintaranem, kouř, stoupající z Anfu. Lodě, odplouvající z ostrova, vezoucí několik vyvolených.
„V Anfu nic nenajdeš, Geodore,“ dokončil Neral, „když Sturnus získal dvacet nejlepších, přiměl jejich vůdce, čaroděje jménem Gertan, aby ostatní na ostrově zbavil kouzelné moci a pak je jeho vojáci zabili.“
