MYŠ

Mezitím, co v barech kosmodromu končil noční a začínal denní provoz, ranní slunce vnikalo oknem do komnaty v Khal-dah-abhí, zóně smrti.
Ta komnata se nacházela v nejvyšším poschodí věže, šest set metrů nad horkem sálajícím z rozžhaveného písku. Její podlahu pokrývaly pentagramy, zčásti zakryté sthyshským kobercem. Na stěnách byly police a v nich snad tisíce knih. Na velkém dubovém stole uprostřed místnosti stály křivule a baňky, obsahující jedy, léky a spoustu jiným, podobně nebezpečných tekutin. V místnosti nebyl žádný viditelný vchod, jenom čtyři okna, vedoucí na jih, východ, západ a sever. Okenní rámy zakrývaly drapérie ; tmavě modré, červené a zlaté pruhy látek šplhaly podél zdí až ke stropu, který se ztrácel nahoře ve tmě. Na zemi a různě po křeslech se povalovaly přístroje, které by nepoznali ani vědci pracující ve VNZT.
(Výzkum nových zdrojů a technologií – pozn. autora)
Většina z nich byla tichá a nehybná, až na jehlan ze stříbrného kovu. Ten stál na stolku uprostřed podivného obrazce připomínajícího dvanácticípou hvězdici. Na špici jehlanu stála a pomalu rotovala křišťálová koule velikosti volejbalového míče, obklopená narůžovělým polem energie, které se zdálo vycházet z prstence světel blízko špice jehlanu.
Ale tento jehlan nebyl jediným projevem života v místnosti. Po podlaze přecházel muž. Jeho zlatem obroubený černý plášť za ním vlál jako křídla dravce a zdál se být nabitý stejným vztekem, který popoháněl i jeho pána. Muž čas od času zamumlal nějakou kletbu. Zastavil se až před kovovým svícnem, stojícím u jedné z knihoven. Byla v něm zastrčená snad metr vysoká tlustá voskovice. Obočí se mu stáhlo do hněvivé čárky a plášť, předtím mazlivě ovinutý kolem jeho nohou, se vzdul napětím.
Svíce explodovala.
Potom, co si mág částečně vybil vztek, postavil se k oknu, zaryl prsty do kamene a tiše, zuřivě řekl:“Jak se jen mohl OPOVÁŽIT sem proniknout, jak si DOVOLIL ukrást mi thrak-aso (Přesný překlad z kürillštiny není, ale znamená to něco jako «to-co-dává-šamanovi-sílu». Ve nářečí kürillských mágů (které se liší od běžné kürillštiny jako den od noci) to zhruba znamená «bez-toho-jsem-v-pytli» - pozn. autora) a, sakra, jak to, že hlídky na hranicích selhaly?!?“
Odvrátil se od okna a sedl si do nejbližšího křesla.
Na východním obzoru stále sílila růžová záře, oznamující příchod Obra. A když jeho první smrtící paprsek přelétl pomalu se tavící krajinu, muž náhle vzhlédl a na tváři se mu rozlil úšklebek. Dost ošklivý.
Vstal a přešel k onomu zvláštnímu jehlanu. Vztáhl nad něj ruce a v růžovém energetickém poli koule se začaly míhat stále jasnější a zářivější bílé jiskry, až celá koule jako by explodovala stříbrným světlem.

Ashak byl tak trochu otrávený. Vlastně byl otrávený celkem hodně. Naproti němu totiž seděl bhrak. Bhrakové byli vůbec odpudiví, ale tenhle zvlášť. Jejich celkem humanoidní rysy hyzdila zelená kůže, sem tam ozdobená něčím, co vypadalo jako puchýř těsně před prasknutím, deset prstů na každé ruce a malý prasečí ocásek vzadu. Většinou toho u sebe moc neměli, ale Ashakovi poslední dobou štěstí moc nepřálo, a tak využíval každé příležitosti, která se naskytla. I když to znamenalo bhraka. Naštěstí nebylo osvětlení v baru u Zeleného hlemejždě moc silné a tak Ashak neviděl ty nechutnější detaily.
Bhrak ležící na stole očividně nevnímal své okolí a tak se Ashak začal zabývat myšlenkou, že by ho v tichosti okradl a zmizel, ale bhrak, oslabený deseti flaškama kürillského piva (Pokud se divíte, že na planetě, kde jsou samé pouště, může růst chmel, tak vězte, že nemůže. Nápoj zvaný kürillské «pivo» připomíná opravdový nápoj tohoto jména pouze barvou a pěnou a je vyráběn velice podezřelým procesem z bobulí rostliny, která se vyskytuje u polárního kruhu – pozn. autora) měl zřejmě tužší kořínek, než na jaký vypadal. Náhle zvedl hlavu ze stolu a rozostřeným, zamlženým pohledem se zabodl do Ashaka.
„JÁ TAM BYL!“
Všechny skleničky v baru zřejmě dávaly svým třasem jeho hromovému hlasu za pravdu. Ashak při tom zvuku nadskočil.
„Jo, jo, já vím, já ti věřím, jenom POTIŠEJ!“
Vypadal značně nervózně a měl proč. Zahlédl totiž na opačné straně baru Bhuráka a ten byl takříkajíc pravá ruka Khejty. Měl s Khejtou před týdnem nepříjemný incident s nějakým ukradeným zbožím. Bhuráka sice podmazal, ale kdo ví, když na sebe bude příliš upozorňovat…Ale ten bhrak už pokračoval tišším hlasem. Vlastně tak tichým, že mu skoro nerozuměl.
„Já tam byl. A viděl sem hrozný věci, hrozný. Tam venku v poušti je písek tak horkej, že se upečou nohy, dyš po něm deš.“
Ashak se snažil vyhnout bhrakově dechu a zároveň poslouchat.
„Ale já byl chytrej, já šel v noci. A ti šašci kolem hranic? Pchá!“
Ashak jenom tak tak uhnul před bhrakovou letící paží.
„Nechali by projít i slona (Bhrakové, ač na to nevypadají jsou asi ti nejtišší zloději v galaxii – pozn. autora ). A bylo tam zlato, kamaráde, zlato…“
Jakmile Ashak zaslechl onu magickou formulku, začal se přes stůl naklánět tak, že málem přepadl. Nesmělo mu uniknout ani slovo. Bhrak něco zachrčel. Ashak se naklonil ještě blíž…a se znechucením zjistil, že kürillské pivo začalo účinkovat. Mávl na osmirukého barmana a poručil bhrakovi jednu rundu TNT-Semtexu. (Životabudič používaný v nejkrajnějších situacích, schopný dát dohromady člověka, dokonce třeba i draka, kdyby na to došlo, a to i po dvoutýdenním flámu. Používat se ale musí opatrně, protože jakmile nemá co vyhánět z těla ven, pustí se do vyhánění orgánů – doslova. Nepotvrzenou zprávu, že jeden uživatel po konzumaci tohoto nápoje vyzvracel podrážky od bot považují lékařské kapacity za hodně zkreslenou a velice nepravdivou – pozn. autora) .
Jakmile pominuly prvotní účinky užití nápoje – zezelenání, zblednutí, zčervenání, kouř z uší, skok do výšky, ochabnutí údů a to přesně v tomto pořadí – bhrak těžce dosedl na židli, ale jak se zdálo, kürillské pivo se nemínilo tak snadno vzdát, takže bhrak byl pořád ještě namol.
Ashak se k němu naklonil a zašeptal:“Říkals něco o nějakém zlatě…“
Bhrak zvedl zakalený, zmatený zrak k Ashakovi.
„Vo zlatě?…Jo vo zlatě v poušti. Nedělej si chutě, kamaráde, na to nemáš. Na to nemá nikdo, kromě těch nejlepších – jako JÁ!“
Chvilku chmatal po stole, až mu došlo, ze zřejmě žádnou skleničku ničeho nenajde a tak zařval:“Barmane! Další rundu!“
Znovu se otočil k Ashakovi.
„Ale byly tam ještě lepší věci, než zlato, kámo. Různý přístroje, co by se daly střelit Armanům (Armani – bojechtivá rasa, neustále toužící dobýt a podmanit si vesmír, přičemž je neodradilo ani 300 let neúspěchů – pozn. autora.) za…no…prostě za moc peněz.“
Ashak se obával, aby bhrak opět nezkolaboval pod spojeným úsilím nyní teď už třinácti kürillských piv, a tak z něj velice rychle vytáhl celý příběh.
My jej tady uvádíme v pravdivé formě. V bhrakově podání se to hemžilo draky, démony a vůbec vším hrůzostrašným, co na něj poslali „ti z pouště“, aby zabránili celogalakticky známému zloději dostat se k jejich pokladům.
Stalo se to asi takhle: Aby posílil svou pověst zloděje (a taky protože byl namol) vydal se bhrak v noci do Khal-dah-abhí. Ještě stále v omámeném stavu a aniž by si pamatoval jak, pronikl hlídkami domorodců. Teprve na ztuhlém krunýři roztaveného písku si uvědomil kde je a ještě opilý začal hystericky hledat cestu z pouště ven, přičemž natrefil na jednu z mágských věží. Její majitel (a my už víme kdo) byl zřejmě taky na flámu, takže bhrak pobral co mohl a upaloval pryč. Jak se dostal přes hlídky zpátky si už taky moc nepamatoval.
Ashaka ta omáčka okolo moc nezajímala, spíš byl zvědavý, kde má bhrak svůj lup. Byl si jistý, že to neukradl tam, kde říkal, že to ukradl, ale zlato je zlato.
„To bys chtěl vědět, co? Ale mám to dobře schovaný, moc dobře schovaný…“
Jak se zdálo, kürillské pivo konečně zvítězilo na celé čáře a bhrak spadl pod stůl. Další runda TNT-Semtexu by ho mohla totálně zlikvidovat, a tak se Ashak velice zklamaně vracel po promarněném dni v baru domů. Dnešní den prostě nestál za nic.

Nad kosmodromem zapadalo to menší slunce, kterému říkali Trpaslík. Zapadalo jako poslední, Obr byl už dávno za obzorem. Jakmile zmizel i on, na nebi se rozsvítily tisíce hvězd a tři zdejší měsíce, díky zvláštnímu složení atmosféry obojí dobře viditelné a velmi jasné. Vlastně pokud bylo na této planetě něco krásného, byla to noc. Horký písek vyzařoval teplo nastřádané během dne a hvězdy byly tak blízko. Ideální planeta pro milence. Ovšem pouze v noci, protože ve dne tu veškeré podvratné živly zahájily svou činnost. Ale i uprostřed tmy tu vládla podivná stvoření. Stvoření temnot.
V jednom z opuštěných skladišť se takovýto stín pohyboval. Na kosmodromu bylo mnoho „nejlepších“ zlodějů, ale ti opravdu dobří si takovýmto způsobem reklamu dělat nemuseli. Tento byl jedním z nich. Ten snad úplně nejlepší.
Pohyb ve tmě byste mohli pouze cítit a to jenom kdybyste o něm věděli. Černá kombinéza těsně přiléhala na zlodějovo štíhlé, vysoké tělo a tak mu dávala potřebnou volnost. Spíš podvědomě si při každém kroku hlídal záda. Na někoho čekal. Vtom se uprostřed místnosti ozvalo pufnutí. Muž se prudce otočil.
Na podlaze stála postava v černém plášti. V ruce držela kouli planoucího světla a to se odráželo od zlatého lemu mágova oblečení. Zloděj vstoupil do osvětleného kruhu. Jeho tvář připomínala tvář učence, ale v rýhách kolem očí a úst se rýsovalo pevné odhodlání. Ne každá žena by jej považovala za hezkého a málokterá za krásného. Ale přitahovány by byly všechny (a taky že byly, kromě toho, že byl nejlepší zloděj na základně byl taky nejlepší…však my dámy víme). Na krku se mu zaleskl amulet tvořený třemi bílými krystaly. Podle vzhledu mu mohlo být tak kolem třiceti.
„Co chceš?“
Tón mužova hlasu byl tvrdý.
„Potřebuji tvou pomoc. Něco mi bylo ukradeno a já to chci zpátky.“
Mág mluvil s těžko potlačovaným zuřivým vztekem.
„Najdeš mi to?“
Zloděj chvíli neodpovídal.Podle toho jak mág mluvil, to bylo něco cenného, vzácného, nebo nebezpečného. Riziko mohlo být příliš velké. Ale na druhou stranu…
„Dobrá.“
Mág si neznatelně oddechl.
„Je to černá lakovaná skříňka. Na víku je posvátný symbol tří draků, znáš ho?“
„Ano.“
„A mimochodem“, dodal pochvíli mág váhavě, “má ji nějaký bhrak.“
„Bhrak? Jak se bhrak mohl dostat…“
„Čirou náhodou, ujišťuji tě.“
Mágův tón byl podrážděný.
„Jakmile tu skříňku dostaneš do ruky, nesnaž se ji otevřít. Mohlo by to být…nebezpečné.“
Sice už nedodal, že by v takovém případě byl zlodějův život ohrožený více jím, než obsahem skříňky, ale to ani nemusel.
„Neboj se.“
Zlodějův hlas zněl docela otráveně, jako by to slyšel už tisíckrát.
„Platím jako obvykle.“
„Dobrá. Pokud je to všechno…“
„Ano.“
Zloděj zparodoval úklonu a během vteřiny se rozplynul ve stínech. Mág se kolem sebe ještě jednou znechuceně rozhlédl, poté udělal zvláštní gesto rukou a zmizel také.
Skladiště se ponořilo do tmy.

Nad pouští začalo svítat. Tentokrát ale den hned na svém počátku potemněl. Na obzoru se objevily černé mraky. Písečné bouře nebyly v těchto oblastech nic výjimečného, ale lidé se stejně vždycky stahovali do kosmodromu, kde je štít energie chránil před padajícím pískem a větrem. Jediná divná věc byla, že žádný z přístrojů na základně blížící se bouři nezaznamenal. Považovali to za poruchu a dál se o tom nezmiňovali. Zhruba tři hodiny po svítání nastala nad kosmodromem přímo egyptská tma a lidé, zalezlí v domech, skladištích a (hlavně) barech, uslyšeli první kvílivé poryvy větru. Jak bouře sílila, překonávala veškeré zdejší rekordy. A pak se stalo něco, co lidé považovali za naprosto nemožné.
Vítr stále sílil a narážel do bariéry energie se vzteklým vytím stále víc a víc. V ovládací věži se ozval dlouhý podprahový tón, který lidé spíš cítili, než slyšeli. Začal stoupat a čím výš se dostával, tím víc energetický štít zářil. Ve chvíli, když už tón nebylo možno poslouchat, skončil kvílivým výkřikem. Bariéra zablikala a zhasla. Písek a vítr vtrhli do města a začali řádit v ulicích.
V té době tam byl jeden jediný člověk. Krátce zaklel, sáhnul k opasku a kolem něj se okamžitě rozprostřela bublina energie. Ačkoliv měl téměř jistotu, že ho nikdo neuvidí, kolem zdí se pohyboval plíživě, s obezřetností patrnou v každém pohybu. Záře, kterou vydával energetický štít se krátce zableskla na amuletu ze tří krystalů.
Ano, ten muž byl zloděj.
Poté, co odešel ze skladiště, mu trvalo celou noc, než zjistil, kdo onen dotyčný bhrak je a kde bydlí (to zas tak těžké nebylo, protože se najde jenom velmi málo tvorů, kteří snesou bhraka někde ve své blízkosti). Proplétal se mezi budovami kosmodromu v jeho horší části, v oblasti prázdných skladišť a doků. Tady se většinou ukrývali ti nejhorší zločinci, nebo ti, co se nějak nepohodli s kürillskou mafií a hledali loď, která by je z horké půdy dostala.
Jeho zdroj mluvil o nějakém starém zásobovacím skladišti. Těch tu bylo celkem dost a tak se zloděj pustil do díla. Pečlivě prohledával jedno po druhém a brzy měl úspěch. To skladiště bylo celkem velké. V hlavním hangáru našel jenom prach, tmu a pavučiny, ale když se pustil do prohledávání prostorů kolem, narazil na velkou místnost a v ní uskladněné už dávno zastaralé modely vznášedla TX-20. Jeden z nich vypadal obydleně. Zloděj se k němu opatrně připlížil. Uvnitř nebylo nic, kromě polorozpadlé matrace, pár prázdných lahví a malého komunikačního modulu. Muž se už chtěl obrátit k odchodu a začal vymýšlet způsob, jak získat z bhraka potřebné informace, když si všiml hromady hadrů v rohu. Rozhodl se ji prozkoumat. Když odhrnul hadry stranou, objevila se černá lakovaná skříňka, na jejímž byl stříbrný symbol tří draků.
Muž najednou zvedl hlavu. Zdálo se mu, že poryvy větru v ulicích jsou horší, než předtím a stále sílily. Ozval se trhavý zvuk a střecha skladiště začala skřípavě protestovat, když ji na jednom konci otevřela neviditelná síla. Vítr škubal s pokroucenou slitinou a dál ji nadzvedával. Pak ji s vítězným zavytím zvedl celou a odhodil. Někde vzadu se něco rozbilo. Zloděj, v relativním bezpečí starého vznášedla, jenom zíral na rozběsněné nebe.
A pak byl najednou konec. Písek se usazoval, jak se vítr utišil. V hrobovém tichu se kolem něj vzduch jakoby zavlnil a do hangáru sjel s ohlušujícím prásknutím blesk. Nechal tam po sobě jenom kouřící díru v zemi a vyděšeného člověka.
Pak další blesk. A další. A s nimi se znova rozkvílel vítr.
Zloděj nechtěl umřít. Aspoň ne tady. A tak v jedné krátké mezeře mezi dvěma záblesky si strčil skříňku do náprsní kapsy a doslova vyletěl ze vznášedla. Těsně za ním práskl do rozbité země jako bič blesk, silnější než ty před ním. Zloděj se za letu skrčil a skončil parašutistickým kotoulem na zemi. Něco mu křuplo v rameni.
Okamžitě se postavil na nohy a vířícím pískem se rozběhl pryč. Kolem něj sjížděly blesky jako by někdo zaměřoval. Zloděj kličkoval, skákal a běžel, jako ještě v životě ne, ale začaly mu docházet síly. Byl unavený a rameno ho nesnesitelně bolelo. A pak mu při jedné otočce na písku podjely nohy. Zloděj zůstal ležet a se zatnutými zuby čekal na smrt.
Ale ta nepřišla.
Zvedl hlavu a spatřil nad kosmodromem světélkující bariéru a nad ní vířící pásy modré energie, které likvidovaly ustupující bouři.
Zloděj se pomalu s bolestným hekáním postavil a zkontroloval malou vybouleninu na svých prsou. Oddechl si. Krabička byla v pořádku. Po všech těch problémech by mu pár třísek nestálo za to. Znovu zaklonil hlavu a se zlomyslným úšklebkem sledoval, jak modravé proudy likvidují poslední, skoro bolestně s sebou cukající, cáry temných mraků.

Nad kosmodromem znova zapadalo slunce. Malý a červený Trpaslík vypadal poněkud unaveně, ale město pod ním pulsovalo životem. Bary byly plné. Lidé ale víc než po zábavě toužili probrat záležitosti dneška s někým, kdo by o tom něco věděl. Nikdo takový ale na základně nebyl, a tak začali vznikat nejrůznější fámy, od povídačky, že se Federace rozhodla konečně vyčistit místo, které, ač to nedávala najevo, jí bylo už dlouho trnem v oku, až po domněnku, že se Armani zase pokusili dobýt galaxii a zase se jim to sesypalo na hlavu. Spousta lidí ale byla toho názoru, že to nemělo s obyčejným okolním vesmírem nic společného. Totiž zatím co se zloděj plížil mezi hangáry a hledal ten pravý, lidé, kteří měli během bouře dobrý výhled, viděli něco, co podle nich nebylo VŮBEC přirozené.
Poté, co obraný štít kosmodromu tak hanebně selhal, písek s větrem řádili po ulicích. Pak v poušti udeřil blesk. Hned na to se ozval další hrom. To když poušť odpověděla svým vlastním modrým bleskem. Záblesky se míhaly mezi nebem a pouští a intervaly mezi nimi se zkracovaly. Vítr byl stále zběsilejší. Pak poušť vyvrhla něco jako kulový blesk, jenže asi desetkrát silnější. Celá bouře jakoby ztuhla v šoku. Vítr ustal. Ve vzduchu bylo přímo hmatatelné napětí.
Pak, do hrobového ticha sjel další blesk někam doprostřed kosmodromu. A další. A další a všechny se soustředily někam ke starým skladištím. A znova se jednotlivé mezičasy začaly zkracovat. Dunění, které otřásalo budovami, bylo skoro už nepřetržité, když naráz ustalo. Lidé, schovaní kde se jen dalo, se podívali na nebe a žasli. Štít zase naskočil.
Na jihu se objevilo namodralé světlo, které se pohybovalo směrem k severu. Když se přiblížilo, viděli, že to jsou proudy modré energie, které pohlcovaly temné mraky.
Za čtvrt hodiny už nebylo po bouři ani stopy a nad pouští se klenula blankytná obloha korunovaná smrtícími paprsky Obra, který, navrátivší se z vyhnanství, trestal všechno, co se opovážilo mimo štít kosmodromu…
Jak se večer rozplynul v nastoupivší noci, poměr vypitého alkoholu byl přímo úměrný neuvěřitelnosti historek.

V opuštěném skladišti se pohyboval muž. V ruce držel malou černou skříňku s vlisovaným motivem tří draků.
Kdesi vzadu v místnosti se ozvalo pufnutí. Mág se konečně dostavil. Zloděj se otočil a zamířil k němu. Kouzelník , který třímal kouli bílého světla, se rozhlédl po skladišti a jakmile uviděl truhličku v zlodějově ruce, skoro se neovládl. Vrhl se k němu a teprve krok před ním se zastavil. V hlase mu zazněla špatně skrývaná dychtivost.
„Dej mi ji!“
Skříňka téměř neochotně opustila zlodějovu ruku. Mág o krok poodstoupil a vyhrnul si rukáv. Na vnitřní straně ruky, asi v polovině lokte, měl stejný motiv tří draků, jenže tohle byl plastický reliéf. Zdálo se, že byl přímo vtaven do mágovy pokožky. Ve světle planoucí koule, která teď visela ve vzduchu, se stříbrně zableskl. Zloděj usyknul, ale mág si toho nevšímal. Přiložil své znamení k vlysu na krabičce, ta krátce zazářila a s tichým klapnutím se otevřela. Mág podržel truhličku tak, aby druhý muž neviděl dovnitř. To, co vevnitř spatřil ho nejspíš uspokojilo, protože se mu na tváři rozlil výraz plný úlevy. Zavřel ji, zavinul do pláště a otočil se ke zloději.
„Odměnu si vyzvedni na obvyklém místě.“
Muž pouze pokývl.
Čaroděj se na něj zkoumavě podíval, ale pak pokrčil rameny. Udělal ono zvláštní gesto a zmizel. Světlo zmizelo s ním.
Zloděj ale ještě neodcházel. Stál na stále stejném místě a vypadal zamyšleně.

Nad pouští opět vycházelo slunce. Ztuhlé písky Khal-dah-abhí se začaly znova rozehřívat. Vysoko nad nepříjemným žárem, který začne za chvíli sálat z rozžhaveného písku, stál v okně, vedoucím na východ, mág a netrpělivě čekal, až se Trpaslík celý vyhoupne nad obzor.
Červený sthyshský koberec byl posunut ke stěně a odhalil tak velký a zvláštně lákavý asymetrický obrazec na podlaze. Připomínal kruh propletený třemi hvězdami a nejmenší z nich, která otevírala obrazec, směřovala k východu. Uprostřed obrazce stál malý stolek přehozený černým hedvábím a na něm byla skříňka. Ve velkých mísách doutnaly pouštní byliny a jejich vonný kouř se líně odvíjel ve velké spirále až ke stropu. Celá atmosféra nejvíc ze všeho připomínala laboratoř středověkého alchymisty.
Jakmile se Trpaslíkovy poslední paprsky prodraly nad obzor, mág se otočil a vyrazil k pentagramu.Plášť se kolem něj vzrušeně rozevlál a jeho zlatý okraj se třpytil ve vycházejícím slunci.
Mág provedl před pentagramem složitou úklonu a vstoupil dovnitř. Vyhrnul si rukáv a otevřel skříňku. Poté pozpátku vycouval z obrazce a začal mluvit zvláštní cizí řečí. Za zády měl východní okno a tak jeho stín dopadal přímo na truhličku. Kadence řeči stoupala a klesala a spolu s ní i černý plášť. Pak s hlasitým tlesknutím dokončil zaklínadlo.
Z pouště za jeho zády zadul vítr a rozevlál cípy jeho černého hábitu. Z krabičky vytrysklo zlaté světlo. Když pohaslo, v komnatě se rozhostilo ticho a tma. Mág roztáhl závěsy na ostatních oknech a uklidil ke straně mísy s popelem, který vítr rozfoukal po pokoji. Vešel do pentagramu, vytáhl něco za skříňky a opatrně to odnesl ke křeslu u okna. Světlo dopadlo na zlatou myš, která měla zvláštní hluboké zelené oči. Na hlodavce se chovala docela důstojně. Udělala si pohodlí, ale oči z mága nespouštěla.
„Tak ty trucuješ? No dobře.“ zavrčel kouzelník.
Poodstoupil a namířil na myš prst. Vyšlehlo bílé světlo a jeho mihotavý přísvit obklopil myš. Její obrysy se začaly rozplývat a zvětšovat a když se bílá aurorela kolem ní rozplynula, v křesle seděla bohyně.
Vlasy barvy medu jí pozlatilo slunce, které také rozsvítilo jiskřičky v jejích smaragdových očích. Její nadpozemsky nádhernou tvář prosvěcovalo vnitřní světlo. Ale té nádherné tváře by si nikdo nevšiml, protože žena byla úplně nahá. Každičká křivka jejího dokonalého těla byla v ranním světle jasně viditelná. Její pokožka měla barvu broskve a byla stejně hebká a sametová. Kolem ní se vznášela přímo hmatatelná aura vášně a smyslnosti.
„Nezkoušej to.“
Mágův hlas rozbil kouzlo, které se kolem ní vznášelo. Zlidštila se. Její tvář pohasla, vlasy ztmavly do kaštanova a tělo se zahalilo. Jiskřičky z očí ale nezmizely. Zvedla se z křesla a bílá látka, kterou měla kolem těla nařasenou na způsob řecké tógy, tiše zašustila. Místo bohyně tu stála žena.
„Už to víckrát nezkoušej.“, opakoval mág, “Mám kvůli tobě i tak dost problémů.“
„Problémů?“
Mág znechuceně odvětil: “Ano, problémů. Víš, kdo se tady dnes objevil? Tvůj bývalý majitel.“
V ženiných očích se zakmitlo znepokojení.
„Zaútočil na mě. Na mě! On si snad myslí, že jsem absolutní břídil. Tu jeho písečnou smršť jsem mu nacpal zpátky do krku. Do posledního zrníčka. “
Žena znejistěla.
„Ale to on mě nevzal, že? Totiž…já jsem cítila, že mě někdo nese pryč, ale…“
Mág se na chvíli odmlčel.
„Ne, on ne. Nějak se sem dostal bhrak.“
„Bhrak? Jak se bhrak mohl dostat…“
„Ano, já vím, už jsem slyšel.“, odpověděl zpola ještě znechucený a zpola otrávený čaroděj.
„Nevím jak, ale prostě se sem dostal. To je ostatně jedno. Protože teď už se sem nedostane. Teď už se sem nedostane nikdo, ani myš. A to jak dovnitř, tak ven.“
Žena se nadechla, aby něco řekla, ale mág ji s ironickým úsměvem ani nepustil ke slovu.
„Snad si nemyslíš, že ti věřím, miláčku. Za to, že využívám tvé síly, mě určitě nemiluješ a to i když jsem tě zachránil před tvým bývalým majitelem, který s tebou zacházel hůř než teď já. TO si zapamatuj. Tady se máš líp. Ale pokud bych usoudil, že mi za to nestojíš, zbavím se tě. Třeba tak, že odteleportuju tebe i tvou skříňku do nejhlubšího příkopu, který na Werillu najdu. (Werill – celková plocha souše – asi 10%. Jinak planeta s velice rozvinutým cestovním ruchem. Vesmírní turisté prostě MILUJÍ zdejší aquaparky) Tak, a teď si odpočiň, čeká nás práce.“
Mág se obrátil k odchodu.
„Á…ano. Nezapomeň, že nemůžeš použít magii bez mého souhlasu. Oknem to taky nezkoušej, je chráněné. A teď se nasnídej.“
Aniž by se na ni ještě jedinkrát podíval, mág se rozplynul.
Žena se okamžitě otočila a rozběhla se k oknu. Provedla pohyb jako by chtěla vyskočit, ale nějaká neviditelná zeď jí v tom zabránila. Ještě chvíli se dívala ven a celý její postoj vyjadřoval rezignaci. Zimomřivě se otřásla, odvrátila se od okna a zmizela jako mág.

Nahoře, v temných stínech pod trámy se něco pohnulo. Byl to zloděj. Mrštně sešplhal po modré drapérii až dolů, odhrnul jeden její konec a odhalil tak jeden kámen se zvláštní texturou. Jemně se jej dotkl, spíš ho pohladil. Část zdi zmizela a odryla slabě osvětlené schodiště vedoucí okolo věže směrem dolů. Zloděj se jenom pousmál a vykročil po schodech. Čaroděj o téhle chodbě nevěděl. Když ho před lety požádal, aby mu zmapoval katakomby pod pouští (Ano, pod Khal-dah-abhí byly katakomby. Jejich vznik se vysvětluje tak, že každý mág v jejich historii se tak obával svých sousedů, že si vytvořil únikovou cestu, pro případ nouze. Za staletí se z oněch únikových cest stal hotový labirint, ve kterém se nevyznali už ani původní aktéři tohoto konání.), zloděj absolutně nečekaně objevil i tuto chodbu. Když mu dodal požadovaný plánek, přemýšlel, jestli by mu neměl říct i o této chodbě, ale zisk, který by mu tato informace přinesla nepřevyšoval její užitek. A tak si to nechal pro sebe. Dnes poprvé měl možnost to ocenit.
Muž byl zlodějem už od svého útlého dětství. Jeho matka byla jedna z těch žen, které poskytují úlevu pilotům po jejich dlouhé cestě. Otce neznal. Protože ho nikdy nechytili, jeho pověst a cena se stále zvyšovala. Mapování katakomb byla vůbec první věc, kterou pro čaroděje dělal.Ten poté začal jeho služby vyhledávat a stal se tak pro zloděje jedním z hlavních zdrojů příjmu. Ne že by ho kvůli tomu zloděj nějak uznával. Během své práce pro něj poznal, že ty legendy, o kterých tvrdí lidé, že neexistují, jsou skutečností.
Společenství mágů bylo ale jako mateřská školka. Svým způsobem byli ještě horší a rozhodně nebezpečnější, než mafie na kosmodromu. Jeden před druhým střežili svá tajemství jako oko v hlavě a jediné, na čem se dohodli, bylo, že katakomby budou všem z nich volně přístupné. Jeden druhého nenáviděli a jakmile někdo prokázal jakoukoli známku slabosti, vždycky se našel nějaký mladý, ambiciózní kouzelník, který ho pomocí kouzel doslova vyhodil z věže a sám se v ní zabydlel. Tak se tedy stávalo, že nynější vlastník objektu absolutně nevěděl o propadlištích, tajných pokojích, pokladnicích, nebo právě tajných chodbách.
Zloděj ale už myslel na něco jiného. Tu skříňku měl v ruce a mohl by přísahat, že v ní nic nebylo. Takže jak to, že tam byla ta žena…nebo myš? A kdo vlastně byla ona? A co měla znamenat ta zmínka o jejím bývalém majiteli? Co mág myslel tím, že využívá její sílu? Zloděj si sem dnes v noci přišel pro odpovědi. Nemusel by být nějaký génius, aby pochopil, že se ho někdo kvůli té skříňce pokusil zabít. A to ještě tak neobvyklým způsobem. Ale otázek bylo čím dál tím víc, a odpovědi žádné…
Schody vedly stále dolů, hluboko pod vrstvu tekutého, roztaveného písku. Čím níž scházel, tím víc klesala teplota. Pak schody naráz skončily. Zloděj se rozhlédl kolem sebe a našel kámen se stejně zvláštní texturou, jako měl ten nahoře ve věži. Znovu ho pohladil a stěna, uzavírající schodiště se rozplynula. Do chodby vrazil vlhký ztuchlý vzduch prosycený pachem plísně. Zloděj vstoupil do klenutého tunelu. Někde v dálce kapala voda. Vzduch za ním se zavlnil a stěna tajnou chodbu opět uzavřela.
Právě vstoupil do katakomb pod Khal-dah-abhí. Katakomb, o kterých vědělo málo lidí, do kterých se jich dostalo ještě míň a jen pár vyvolených se v nich vyznalo. Zloděj k nim patřil. Provedl pohyb, jako by si chtěl protáhnout ruku a za zápěstí mu vyrazil proud jasného bílého světla. Jeho poslední myšlenka byla, že zjistí, co se to tady poslední dva dálo a jakou roli v tom sehrál on.
Pak se jeho světlo ztratilo ve tmě.

Týdny plynuly a na planetě se kromě podezřelého výbuchu v jednom skladišti nic nedálo.To skladiště sloužilo jako knihovna. Všechny záznamy v ní byly zničeny, ale celkem nikdo toho nelitoval, protože i když byla veřejná, prakticky nikdo tam nechodil. Někteří si ani nevšimli, že zmizela.
Od oné záhadné bouřky sice už uplynulo několik měsíců, ale historky o ní se neztrácely, naopak se staly přímo vývozním artiklem. Místní si nenechali ujít žádnou příležitost nechat za sebe zatáhnout drink, a podobných pozvání od galaktických pilotů, kteří tudy projížděli, neubývalo. Historky se rozšířila ze zapadlé planetky rychlostí blesku do okolního vesmíru a později vstoupila do dějin jako „Válka dvou vesmírů“ (Občané Federace se nakonec rozhodli, že budou oficiálně věřit verzi, že nad planetou se spolu utkali dvě dosud neznámé civilizace, které si při vzájemné válce nechtěli ničit vlastní vesmír, a tak se vydali do jejich. Do Sbírky galaktických zákonů bylo přidáno poučení pro příští generace., které měli, pokud s jednou z nich někdy naváží kontakt, ji okamžitě zažalovat pro náhradu škody – pozn. autora) . Prozatím toho ale byly plné bary pouze na okolních třech planetách. Nejžhavější novinkou byl drb, že to nebyli Armani, nýbrž Federace, která zde zkoušela novou supertajnou zbraň hromadného ničení.
A tak, jakmile se na poušť snesl lehký opar nadcházejícího večera, byli místní připraveni na stoličkách v barech a byli k dispozici jakékoli náhodě, která by jim seslala někoho, kdo by chtěl slyšet ty nejjasnější podrobnosti od očitého svědka. Pár takových se opravdu našlo a ti ostatní si to probrali aspoň mezi sebou.
Podle plných lokálů by se mohlo zdát, že je tady snad celá populace planety. A to taky opravdu byla, až na pár výjimek. Jednou z nich byl zloděj. Ten právě teď seděl v lodi, v oblasti starých skladišť. Ta loď byla nejnovější model osobní mezihvězdné dopravy a měla plnou nádrž. Zloděj byl neustále připraven. To kdyby se snad stalo něco, co by ho přinutilo náhle změnit místo pobytu.
Na stěnách jeho domova a zároveň i únikové cesty bylo páreaských dřevorytů (Párea – planeta, na které je HODNĚ stromů a ještě víc páreanů. To jsou polointeligentní tvorové, kteří připomínají něco mezi mravenečníkem a hadem. Z jejich planety se vyváží dřevo a dřevoryty, o kterých se předpokládá, že jsou jejich dílem. Nikdo ale neví, jak je mohou tvořit, protože páreané nemají ruce – pozn. autora) a podlahu zakrýval tmavě zlatý sthyshský koberec. Na něm pak bylo pár černých pytlů, naplněných čímsi, přičemž ten největší nejspíš sloužil ke spaní. Zloděj seděl na jednom menším a zadumaně hleděl na čtecí zařízení, které měl před sebou. Po obrazovce se míhaly písmena a číslice, ve kterých se dala poznat Einsteinova teorie relativity, která, ač zčásti dávno vyvrácená, byla jednou ze nejstarších, ale stále uznávaných vědeckých prací. Před ním na podlaze ležela hromada malých čtverců z nějaké umělé hmoty. Kdybyste se podívali blíž, zjistili byste, že na každém z nich je číslo Galaktické knihovny.
Poté, co se zloděj dostal z katakomb, zamířil rovnou do knihovny. Knihovník byl ale někde jinde, což se dalo chápat, když ze záznamů zjistil, že poslední zájemce o čtené slovo tu byl asi před šesti lety. Protože na vzdělávání není nikdy pozdě a také protože si chtěl zachovat profesionální čest (zloděj si nikdy nepůjčuje, když nemusí), zloděj pečlivě vybral všechny záznamy a zahladil po sobě stopy. Jediný, komu to vadilo byl knihovník, který si už dávno zvykl chodit v pracovní době k Modrýmu voku a kterého velice rozladila myšlenka, že si asi bude muset sehnat něco jiného, pokud tam chce chodit dál, protože zdejší barman nikdy nedává na sekeru.
Tři týdny zloděj pečlivě studoval své materiály, ale ve vědeckých studiích o transformacích člověka ve zvíře nic nebylo. Vzhledem k tomu, že vědci to nepovažovali za možné, se ani nebylo čemu divit. Pustil se tedy do studia náboženských textů. Tam měl sice víc štěstí, ale i když sem tam něco takového objevil, vždy to končilo ve slepé uličce. Až v Knize Uglů (Kniha, seriózními vědci zcela mylně považovaná za náboženskou. Ve skutečnosti to byla kronika, i když se v ní velice často mluvilo o magii, a tak lze pochybné chování vědeckých kapacit velice snadno vyvětlit – pozn. autora) našel něco, co se velice podobalo zvěromagii. Vyvolal si potřebný soubor a četl a četl.
Úsvit barvil nebe do růžova, když zloděj konečně vypnul obrazovku. V místnosti byly cítit zavařené obvody. Vstal, zapnul větrání a složil se na onen velký černý pytel. To, co objevil, ho ohromilo. Ta žena byla z cizího vesmíru. Podle zpráv v knize se Úglové před nějakými pěti stovkami let zřejmě setkali s novou rasou. Jejich loď byla dost poškozená a sami cizinci neměli ponětí, kam se vlastně dostali. Poté, co srovnali své hvězdné mapy s jejich, vyšlo najevo, že buď mají hodně odlišné chápání vzdálenosti, nebo ta mapa popisovala úplně jiný vesmír. Cizinci se na planetě dlouho nezdrželi. Sotva provizorně opravili loď, zmizeli. Během jejich pobytu se dály zvláštní věci. Zdálo se, že se na kontinentu zcela náhle objevily nové formy života. Lidé tu začali vídat zvířata, které se buď vyskytovaly na zcela jiných planetách, a tudíž by zde neměly absolutně žádnou šanci přežít, nebo druhy, které se nikde v jim známém vesmíru nevyskytovaly. S odletem cizí lodi tyto jevy zmizely. Ale ne úplně.
Muž ležící na pytli se neklidně pohnul. Musí se s tou ženou znova setkat.

Nový den se prodíral mezi spuštěnými závěsy do komnaty a úzký zlatavý pruh osvětlil tvář spící ženy. Víčka se několikrát zachvěla a oči se otevřely. Pomalu vstala a unaveným krokem přešla místnost až k oknu. Cestou párkrát šlápla na vosk, který se ve ztuhlých kalužích rozléval po podlaze. Ranní slunce, které vpustila dovnitř, nemilosrdně odhalilo nepořádek vládnoucí v pokoji. Záhada voskových kaluží byla rozřešena v podobě vyhořelých voskovic v kovových svícnech. Koberec byl odsunutý ke straně a podlahu pod ním pokrývaly napůl smazané obrazce, které vyhlížely jako namalované křídou. Kromě toho byl všude v pokoji rozsypán popel. Žena chvíli znechuceně sledovala tuto scenérii, pak rezignovaně mávla rukou a obrátila se zpět k oknu. Začaly se dít zvláštní věci. Vosk na parketách jakoby náhle obživl. Nejdřív se jen zavlnil po okrajích, pak vyletěl do vzduchu, kde se k němu připojily zbytky ze svícnů a zformoval se do několika svící. Ty pak vzduchem poklidně odpluly zpět na své místo. Obdobné věci se děly s popelem, až na to, že ten odplul oknem ven. Pak se na naleštěném dřevě s hlasitým cáknutím objevila mokrá skvrna, která pečlivě smyla všechny křídové čáry a poté beze stopy zmizela.
Možná to byl tento zvuk, co zloděje, spícího vysoko nahoře na trámu, probudilo. Chvíli sledoval strhané rysy ženy pod ním a pomalu si vybavoval včerejší večer. Mág měl špatnou náladu, a tak se rozhodl, že uřkne jednoho svého souseda. Celou noc strávil kreslením pentagramů, mumláním všelijakých formulí a pálením pouštních bylin. Musel to být jejich kouř, co zloděje uspal, a zavinil, že se teď ráno nějak nemohl probrat. Žena celou tu dobu jen seděla v křesle, měla zavřené oči, obličej namířený směrem k mágovi.
Zloděj jeden po druhém napjal a uvolnil všechny svaly, a když už měl jistotu, že se pod ním nepodlomí nohy, jakmile seskočí na zem, začal opatrně bez hlesu slézat dolů. Žena u okna se na něj ani jednou nepodívala, ale když se dotkl nohou podlahy, tichounce zašeptala: “Co jsi zač?“
Pomalu se otočila a zelené oči se mu zkoumavě zahleděly do tváře. Zlodějovým obličejem přelétla celá škála citů. Od překvapení, přes uznání, až k stejně pátravému výrazu.
„Zloděj,“ odpověděl bez zaváhání.
„Hmm. A co tu děláš?“ Žena byla očividně nevzrušená, jen mírně zvědavá.
„Hledám odpovědi. A spousta těch otázek se týká tebe. Tak například: to já jsem tě sem přinesl, a mohl bych přísahat, že v té krabičce nic nebylo, takže jak si se tam vzala? A další věc. Byl jsem tu, když si tě mág tehdy poprvé…přivolal. Co měla znamenat ta poznámka o tvé síle, kterou využívá a o bývalém majiteli? A jak si se tu vůbec vzala? V celém známém vesmíru není ani zmínka o nějaké rase, která by se mohla proměňovat ve zvířata.“
Žena vypadala poněkud zaskočeně.
„Ty přece mága znáš. Prostě si mě vyčaroval.“
„Ne, ty nevypadáš jako nějaký démon. Navíc jsem tak trochu studoval. Jedna taková rasa přece jenom byla. Ale nepocházela z našeho vesmíru.“
Žena zbledla a zhroutila se do nejbližšího křesla.
„Tak ty víš…“
Zhluboka se nadechla a pustila se do vyprávění.
„Zhruba před pěti stovkami let jedna naše loď zabloudila. Hypermotory selhaly a my jsme octli v nám úplně neznámém vesmíru. V naší kultuře se magie používá úplně běžně a proto jsme neviděli důvod proč to skrývat. Když jsme na to přišli, bylo už pozdě. Naše loď ihned odletěla, ale podstatnější bylo, že už o nás věděli.“ Obličejem jí prokmitl hořký úsměv.“Dobré zprávy se šíří rychle. Prostě naši loď…sestřelili. A teď nás drží jako soukromé džiny v lahvi.“
Zloděj pouze pokýval hlavou.
„A co ta krabička?“
„Tohle si vymyslel mág. Drží mě v nějaké jím vytvořené dimenzi. Není původní, takže se z nemůžu dostat. A ta skříňka slouží jako portál. Ven mě pouští jenom tehdy, když mě potřebuje.“
„A k čemu?“ řekl zloděj, i když odpověď už dávno znal.
„Moje magie je jiná, než ta jeho. Můžu dělat věci, které on ne.“
Zloděj poodstoupil od křesla. Obrátil se k oknu a sledoval, jak se pouštní písek pomalu rozehřívá. Ženin příběh mu zněl hlavou. Začalo v něm pomalu uzrávat rozhodnutí.

V místnosti ozářené sluncem se ozvalo pufnutí. V místě, kde se ještě před dvěma hodinami rozkládala kaluž vosku, stál muž v černém plášti se zlatým lemováním. Rozhlédl se kolem sebe a uznale kývl hlavou. Tak jeho myšička konečně pochopila. Kdepak jenom je?
Porozhlédl se po pokoji. Pak se porozhlédl o něco pozorněji. Napotřetí už se neobtěžoval hledat očima. Stoupl si doprostřed místnosti a zatímco zlatá zářivá stěna objížděla pokoj kolem dokola jako obrovský skener, jeho mysl zuřivě pracovala.
Není tady! Mágův obličej pomalu a hněvivě zrudnul a na špičkách prstů mu začaly jiskřit světélka. Není tady! Donutil se uklidnit. A pak si na něco vzpomněl. Přešel ke zdi a odhrnul cíp jedné drapérie. Na stěně blikalo malé červené světélko. Mág neměl rád techniku, a i když mu pomáhala, nevěřil jí. Teď se mu ale hodila.
Zatímco si snad posté promítal obraz z toho malého bezpečnostního zařízení, znova zrudnul. Tak to on mu ji odvedl. Ale zaplatí za to. Oba dva zaplatí. Vstal a zahalil se do pláště. Ten zdál zuřit stejně jako jeho pán. Ozvalo se další puf, a v komnatě zase zbylo jenom slunce, které vysávalo poslední náznaky toho hněvu ve vzduchu.

Žena si opřela hlavu o vypolstrovaný potah sedadla. Tak unavená jako teď v životě ještě nebyla. Když jí zloděj nabídl, že jí pomůže utéct, nemohla tomu věřit. Nevypadal zrovna na někoho, kdo dává a nic za to nechce. Zaručeně tím něco sledoval. Jenom nevěděla co. Když o tom začala uvažovat, hlava ji rozbolela ještě víc, a tak toho radši nechala. Vždyť to vlastně bylo jedno. Hlavně, že to nechce teď. Zatímco zloděj připravoval loď po jejím dlouhém odpočinku na plavbu, ona jenom zavřela oči a relaxovala. Pod víčky se jí znova promítla jejich cesta sem. Ta tajná chodba ji překvapila (stejně, jako pozděj překvapila mága). Pak už ji zloděj táhl po schodech dolů, až se dostali do katakomb. O těch už taky slyšela. Ale její pochybnosti zmizely téměř okamžitě, když viděla s jakou jistotou se v nich její společník pohyboval. Ta tma a zima ji okamžitě probraly, přesto skoro nestačila zlodějovu tempu. Ale nestěžovala si. Věděla, co by se stalo, kdyby je mág chytil dřív, než se stačí dostat z gravitačního pole planety. Pokud se to ale podaří, ve volném prostoru už nebude bezmocná…
Musela na chvíli usnout, protože ji probral zvuk startujících motorů. Zloděj už seděl před ní a na ovládacím panelu blikala spousta světel. Letmo na ni pohlédl a prohodil: “Připoutejte se, startujeme.“
Loď se s téměř kočičím zavrněním odlepila od země. Zloděj sáhl na pár tlačítek a oni jemně, bez jediného škrábance, vylétli z hangáru. Dvakrát zakroužili nad kosmodromem a začali nabírat výšku.Vtom na displeji něco červeně zablikalo. Zloděj jadrně zaklel.
„Co se stalo?“
„Zdá se, že se nás náš kamarád nechce pustit. Nevěděl jsem, že na to přijde tak rychle.“
Pohlédl na bledou tvář ženy za sebou.
„Máme ještě šanci.“
Ona neřekla nic. Jenom tiše doufala.
Na obrazovce se objevilo něco štíhlého a stříbrného, co je rychle dohánělo. Byl to nový velice rychlý druh stíhačky. Zloděj zatnul zuby a zvýšil rychlost. Obě lodě se vzdalovaly od planety, ale stříbrný tvar je neustále doháněl.
Loď už opouštěla orbitu. Najednou se na palubě octl někdo třetí. Mág stál na vedle nich a vlny hněvu, které z něj vyzařovaly, byly skoro hmatatelné.
Ještě chvilku, ještě chvilku…
Mág probodl ženu pohledem, vztáhl ruku…
…a nic se nestalo. Udělal to gesto ještě jednou, a zase se nic nedělo. Žena otevřela pevně sevřené oči a zhluboka vydechla. Je po všem. Pak pomalu vstala ze sedadla. V mágových očích se objevil strach.
„Cos to udělala?“
Na tváři se jí rozlil lenivý úsměv.
„Taková malá pojistka, kdyby se mi přece někdy podařilo uniknout. Měl bys víc dávat pozor, s kým spojuješ svou mysl. A vlastně…“ poklepala si ukozováčkem na tvář “…vlastně to teď už ani nebude nutné.“
Pak jemně pokynula rukou. Mág otevřel ústa jakoby chtěl něco namítnout…ale už z nich nevyšel ani hlásek. Zmizel.
„Á ano, ještě tohle.“
Zamračila se na stříbrnou stíhačku. Vteřina ticha, a pak vybuchla.
Zloděj na ni dokázal jen zírat. Když se k němu otočila, trošku s sebou škubl.
„Ty se mě bojíš?“
„Ani ne, jenom jsem neměl tušení, co to vlastně pouštím z řetězu.“
Žena chvíli nerozhodně postávala, a pak se zeptala: “Proč jsi mi pomáhal?“
Zazubil se.
„Tobě ne, zlato. Sobě. Vždycky jenom sobě. Už bylo načase opustit tuhle díru a najít si působiště někde jinde. A navíc, s mágem jsem měl pár nevyřízených účtů. Jo, a mimochodem, nemůže se mi stát, že bych na něj někde tady…“
„Narazil? Ne, toho se bát nemusíš. Je…pryč.“
Nepěkně se zašklebila. Ještě jednou se rozhlédla, pak zvedla ruku na pozdrav a zmizela.
Ani se nerozloučila, pomyslel si zaraženě zloděj. Ale co, mu na tom stejně nezáleží. Pomáhal jí jen kvůli sobě. A i kdyby ne, nikdo jiný než on se o tom nikdy nedoví.
Zadal souřadnice a znovu se chopil řízení.
Jeho loď poposkočila, zablikala a zmizela.

Hodnocení:
4 (3 hlasů)