Nebylo jednoduché přimět Valažského vladaře Dak´meryewa, aby souhlasil s jednáním ve Stříbrné Koruně. Sturnuse to stálo spoustu úsilí a navíc měl ještě na krku dvacet kouzelníků, které přivezl z Anfu. Poslouchali ho, to ano a Gertan, jejich vůdce, si se Sturnusem dobře rozuměl, jenže… Zabírali čas.
Sturnusovi se nakonec podařilo spojit obě své starosti v jednu. Poručil Gertanovi vložit do listu, který posílal Dak´Meryewovi, drobné, nenápadné kouzlo. Mělo pomoci přesvědčit Valažského vladaře, že bude výhodné se setkat se svým sousedem. Podařilo se, po několika záporných odpovědích konečně posel přinesl souhlas. A Vespertinus, Sturnus a Gertan se s náležitým doprovodem vydali do Stříbrné Koruny.
Cestu trávil Sturnus tím, že učil Vespertina, co smí a nesmí říkat, co má a nemá navrhovat, jak se má a nemá chovat. Účelem bylo přesvědčit Dak´meryewa, aby obnovil Eudromiasovu smlouvu o vzájemné ochraně. Vlastně měla platit, protože nikdy nebyla oficiálně zrušena, ale od doby jejího vydání už uplynulo skoro osm set let a za tu dobu ji Valah několikrát porušil. Sturnus si byl vědom toho, že se vlastně vydává stejnou cestou, kterou se chtěla dát Viviana. Chtěl pak ještě navštívit Fulicijského a Meropsského krále, přesně podle Vivianina plánu. Byl však přesvědčen, že on to zvládne tisíckrát lépe. Je přece moudřejší, mocnější, má za sebou kouzelníky z Anfu… a je muž.
Dak´meryew se na jednání dostavil se zpožděním bezmála dvouhodinovým, ale dostavil se. Ve veliké síni Stříbrnokorunského Domu Rady doprovod valažského krále vyplnil veškeré volné místo.
Dak´meryew byl živoucí ukázkou valažské módy – jeho rudý plášť, pokrytý zlatými a stříbrnými ornamenty, jeho nádherná královská koruna, kterou podle Valažského zvyku nosil na hlavě při všech společenských příležitostech, jeho košile, krajkovaná a protkávaná zlatými nitěmi – vedle Vespertina se Valažský král vyjímal jako drahocený zlatý pták vedle šedivé slepice. Byl si toho také dobře vědom, vešel do místnosti v čele svých průvodců, zavířil pláštěm, bledýma očima vyhledal Vespertina a kývl na pozdrav. Vespertinus se málem začal klanět – Sturnus mu musel nenápadně vrazit loket do žeber, aby se trochu vzpamatoval.
Valažský král se posadil na křeslo v čele dlouhého stolu, Vespertinus naproti. Dva králové se na sebe chvíli mlčky dívali, zatímco jejich mluvčí a tlumočníci vyřizovali stovky drobných etiketních formulek.
Dak´meryew, starší muž s tvrdou tváří, si mladého a vyděšeného Vespertina prohlížel téměř s lítostí a Sturnusovi to neušlo.
„Možná,“ přemítal, „by bylo lepší, kdybych se s meryewem setkal sám. Měl jsem to zařídit jinak… ale už je pozdě.“
Valažský král rázným mávnutím ruky umlčel svého rádce, který se mu cosi snažil vysvětlit a promluvil. Tlumočník, který stál vedle Vespertina a překládal, se začal potit. Dak´meryew si nebral servítky.
„Nechápu, proč jsem s tímto setkáním souhlasil,“ začal, jako by se nechumelilo, „a chci, aby bylo co nejdřív ukončeno. Můžeme zanechat všech průtahů a věnovat se tomu, co nám chtěl král Certhynie sdělit?“
„Ano,“ odpověděl Vespertinus bezelstně.
Sturnus si povzdechl. Jeho synovec zřejmě nechápal význam slov uctivě, ale důrazně. Nejspíš myslel, že znamenají totéž co hloupě a stručně.
„Výborně,“ tlumočil tlumočník další Dak´meryewova slova, „doufám, že to bude krátké.“
„A-a-ano,“ vykoktal Vespertinus a Sturnus pochopil, že mladý král naprosto selhal, zdrcen přísným pohledem Valažského krále. Přišel čas uplatnit krajní řešení.
„Prosím Vaše Veličenstvo,“ obrátil se na Dak´meryewa ve valažštině, „abych směl hovořit za našeho krále. Okolnost, že neumí mluvit vaším jazykem a také jeho mládí a nezkušenost-„
„Souhlasím,“ přerušil ho Valažan, „mluvte.“
Sturnusovi blesklo hlavou, že to nebude lehký oříšek, ale začal dřív, než se nad tím stačil zamyslet. Bylo to tak lepší.
„Pane, je vám zajisté známo, co se odehrává v Severním Ernaku.“
„Snad co se odehrávalo v Severním Ernaku,“ Dak´meryew se povýšeně ušklíbl, „podle zpráv, které jsme dostali z těch končin včera, se boje přesunují na jih, tedy k vašim hranicím. To je věc, o které se chystáte hovořit?“
„Děkuji Vašemu Veličenstvu za upřesnění,“ řekl Sturnus pokorně, „ale to není vše. Podle našich zpráv může dění v Ernaku souviset s Freklanem. Náš král má oprávněné obavy, že Freklan se pokusí na Certhynii zaútočit i přes Valah.“
„Chápu. Žádáte tedy, aby vám byl Valah hrází.“
„Ehmm… Vlastně se jedná jen o to, bylo-li by Vaše Veličenstvo ochotné obnovit Eudromiasovu smlouvu.“
Ihned poznal, že šlápl vedle, už jen tím výrazem. Eudromias, jeden ze synů prvního Certhynijského krále Certhyi, nebyl osobou ve Valahu zrovna oblíbenou. Té smlouvě valažané říkali Lohinarská a Sturnus si to měl uvědomit.
Dak´meryew zavrčel, doslova zavrčel, nejen odkašlal nebo zabručel. Vycenil zuby jako vlk.
„Jaké si to Certhynie osobuje právo na ochranu,“ zařval, „když sama Valahu nic neposkytne? Mají naši vojáci krvácet v bojích s garvoty jen proto, aby jste se nemuseli bát vpádu? Má Valah sloužit jako vrata, na která budou narážet Freklanské údery? Kolik mužů, kteří stráží hranici Stínu, pochází z Valahu a kolik z Certhynie? Jak si vůbec dovolujete žádat obnovu smlouvy, kterou Valah neuznává už stovky let?“
„Pane, jde jen o to, aby byl upevněn vztah mezi oběma královstvími, není vůbec jisté, jestli se Freklanští pokusí zaútočit“ pokoušel se Sturnus urovnat situaci.
Ale Dak´Meryew, celý rudý, se v té chvíli podobal rozzuřenému býku a jen tak něco ho nemohlo zastavit.
„Jaký vztah, jaké jistoty?! Na naší severní hranici se bojuje věčně, věčně se musíme rvát s Freklanskými, abychom přežili! A vy, vy chcete mít zadarmo to, co my si musíme vybojovat – svobodu a bezpečí!“
Sturnus se s jistou bezradností otočil ke Gertanovi, kouzelník by snad mohl pomoci, zklidnit toho zuřivce, ale Dak´meryew si jeho pohledu všiml. Musel se okamžitě dovtípit, o co jde, protože Gertan, zahalený do černého pláště, v dlouhými stříbrnými vousy a uhrančivýma černýma očima opravdu nevypadal jako obyčejný dvořan.
„Kdyby se tu náhodou měla používat kouzla,“ řekl docela klidně, „pak upozorňuji, že z dohody nebude nic. A také předem říkám, že jsem proti jakémukoli ovlivnění magií zabezpečen.“
Sturnus polkl, ale podařilo se vydolovat úsměv.
„Ujišťuji vás,“ řekl, „že nic takového nikdo nemá v úmyslu. Ale mluvil jste o dohodě. Znamená to snad, že jste ochoten-„
„Znamená to jen tolik, že za určitých okolností se Valah v případné válce postaví na stranu Certhynie.“
„Co že tak najednou obrátil?“ podivil se Sturnus.
„Jaké by měly být ty okolnosti,“ zeptal se s co nejlhostejnějším obličejem.
Dak´meryew kývl na jednoho z valažanů, šedivého mužíčka, který zapisoval průběh jednání a u na stoličce vedle sebe měl položen svazek listů. Po králově znamení vyskočil a s přehnanými úklonami podal Dak´meryewovi dvě listiny. Dak´meryew je letmo přehlédl, aby se ujistil, zda jsou to ty správné a podal je Sturnusovi.
„Zde je seznam našich požadavků,“ řekl, „a návrh smlouvy. Pokud budou naše žádosti splněny, postaví se Valah v případném střetu s Freklanem za Certhynii.“
„Musel mít ty papíry nachystané dlouho předem,“ přemýšlel Strunus, zatímco pročítal první z listin, „takže tu něco nehraje. Buď ví víc, než přiznává, nebo nás prokoukl a ví, jak moc jeho souhlas a podporu potřebujeme.“
Předal listiny Vespertinovi, který do nich zíral pohledem děcka, které se ještě nenaučilo číst, a obrátil se zpět k Valažskému králi.
„Směl bych poprosit o hodinu na rozmyšlenou?“ otázal se. Bylo to opravdu třeba, neboť mezi požadavky nalezl i několik nároků na odstoupení pohraničních území a o tom by bylo třeba promluvit s lardenem Prunusem, takto Vrchním dohlížitelem nad kraji.
Dak´meryew se usmál a na jeho úzkých rtech to vypadalo jako něco nepřirozeného.
„Musím trvat na tom, abyste se rozhodli hned,“ prohlásil, „neboť máme k vyřizování neodkladné záležitosti jinde.“
Sturnuse polilo horko. Zavolal ke stolu Prunuse a ukázal mu listinu. Vespertinus se k nim naklonil, aby vznikal alespoň dojem, že král Certhynie spolupracuje.
„Jsou tu zapsané Ilphinské hory, Blatenské pohraničí a celý Lohinar,“ zděsil se správce.
„Pokud to nepodepíšeme, přijdeme možná o mnohem víc,“ sykl Sturnus.
„Ale vždyť vůbec není jisté, že garvotové… ach, u Mawira, a tady: dvanáct zlatých prutů každý rok, po dobu trvání smlouvy, osmdesát vozů marity každý měsíc a… pane, to je sprosté vydírání!“
„Pokud Freklan zaútočí, pak to bude velice levná obrana,“ namítl Sturnus. „Já navrhuji přijmout.“
„Mám to podepsat?“ zamával Vespertinus smlouvou.
Sturnus zaváhal, podíval se na Dak ´meryewův sebevědomý úsměšek a kývl.
Dak´meryewa ten den opravdu čekalo ještě další zařizování. Ve Waldialu, sídelním městě, ho čekala delegace krále Fargera Osmého, současného vládce Freklanské říše.
Garvotové nebyli ani z poloviny tak nevstřícní, jako Certhyniané, naopak, chovali se velice uctivě a nabídli téměř desetkrát tolik, když v určitý čas budou Freklanská vojska moci bez překážek projít Valahem. Dak´meryew přesto váhal, ani taková nabídka nemohla plně vyvážit pocit, že zradí, ale nakonec jeden z garvotů řekl tři slova a ta rozhodla. Dak´meryew přijal.
Ta slova zněla: „Hranice Stínu padne.“
***
Brodili se proti proudu uhánějící řeky, jeli těsně při břehu po kamenitém dně, koním sahala voda ke kolenům. Jak se drali vpřed, voda křičela a pěnila se pod jejich nohama.
Řeka byla skutečně hodna svého jména Rovná, netvořila meandry ani tiché zátoky, hnala se vpřed jako vedena silnou touhou, nezdržujíc se zátočinami. Koryto bylo vymleto v kamenité půdě, z břehů se nad vodu nahýbaly pokroucené kmeny smutečních vrb, podobné dlouholetým pijákům smáčejícím si vousy ve sklenici; keře s lesklými tuhými listy, podobné zimolezu, se hustě mačkaly mezi vrbami. Zem byla pokryta změtí zelených, nažloutlých a namodralých rostlin, mezi nimiž se dal snadno rozeznat modrobýl, zlověstně se krčící v nejtemnějších koutech.
Polovíla Rina zavedla své přátele do tajemných a dosud neprobádaných končin Certhynie. Nezdálo se, že by tvrdé dno řeky už někdy podupaly nohy jiného tvora, než divokých zvířat; porost na březích rostl, zmíral a rozkládal se od samého počátku světa, nedotčen lidskou rukou.
Temné proudy uprostřed řeky hučely, chvílemi bylo možno spatřit kola na hladině, jak nějaká ryba skočila po topící se mušce. Jednu takovou rybu dokonce zahlédli – lesklé, ohromné tělo, vymrštivší se nad hladinu, zalesknuvší se na slunci. Zdálo se, že v těžkém vzduchu prosyceném vůní vlhké země a tlejícího rostlinstva na březích stojí ta ryba nesmírně dlouho, celé věky. Ve skutečnosti to trvalo okamžik, než zase zajela pod vodu. Lerk, jemuž voda s obtíží smáčela břicho, při pohledu na rybu zavyl.
„Doufám, že tu není něco jako piraně,“ ozval se Andrej a bylo to poprvé, co někdo z nich promluvil od chvíle, kdy u brodu vjeli do tmavé řeky.
„Co je to piraň,“ zeptala se Rina, jedoucí v čele.
„Ne piraň, ale piraňa,“ opravil ji děda Jelínek, který se brodil tak těsně u přehu, že lámal větve stromů. „To jsou ryby, který jdou po krvi. Sežerou všecko, co se hejbe, když maj hlad.“
„Doufejme, že tu nic takového není,“ řekla nejistě Viviana a pohlédla na vodu pod sebou. Byla temná, skoro černá a co se pod ní dělo, nebylo možné zahlédnout. Slunce na nebi se od ní navíc odráželo v tisícerých vlnkách a tak oslepovala.
„Klidně může být,“ ozval se Geodor.
Námět hovoru se mu sice nezdál zvlášť dobrý, ale všechno bylo lepší než ticho, ticho a hučení řeky, šum ve větvích stromů kolem a zvuky, které se ozývají z temnoty každého lesa, znepokojivé a neurčité.
„Jak to myslíte,“ zeptal se Andrej a popohnal koně, aby Geodora dohonil a mohl s ním lépe mluvit.
„Tady ten kraj,“ řekl Geodor, „a vůbec celý Anfský kraj, hlavně na severní hranici a na východě, byl několikrát zasažen válkami, v kterých bojovali kouzelníci.“
„Tím chcete říct co?“
„Tím chci říct, že následky některých kouzel jsou nevypočitatelné.“
„Počkat,“ zarazil se Andrej, „ myslel jsem, že magii, nebo o čem to mluvíme, tu ovládají jenom víly. Nikdy jsem o ňákejch kouzelníkách neslyšel.“
„Protože se za ně stydíme,“ řekl Geodor. Viviana cítila, jak strnul. Konejšivě ho pohladila po ramni. „Stydíme se za to, co provedli při válkách, Andreji, přestože to byla spíš vina těch, kde je využili. Vina králů Certhynie.“
„Geodore…“ začala Viviana, ale on se nedal přerušit.
„Nicméně se tu odehrály dvě války, při nichž se používalo kouzel. Viviano, ty jsi četla staré kroniky, spisy Ravela z Blatenského pohraničí, četla jsi Paměti Ultorovy. Co se v nich píše o době po válkách?“
„Teodore, prosím, nech to-„
„Nenechám to spát. Už proto, že se mi tenhle kraj nelíbí a že všude kolem cítím nebezpečí. V Ultorových pamětech se píše, že v dobách, kdy skončily války se zemí toulalo množství živočichů náhodou zasažených-„
„Geodore, zbytečně straší-„
„- zasažených kouzly, zvířat, který to náhodou přežila! A ta, která dokázala plodit potomky, plodila zrůdy, pamatuješ? Ještě před několika desítkami let nebylo nic neobvyklého, když se některému sedlákovi z Lohinaru narodilo dítě bez rukou nebo nohou, krávy rodily telata se dvěma hlavami a šesti nohama! A kdo může s určitostí říct, co žije v těhle lesích?“
Na tu otázku se nikdo neopovažoval odpovědět. Náhle i Andrej slyšel cupot zrůdných nožek ve stráních nad řekou, hvizd dechu nestvůr. Viviana pomrkávala a neměla daleko k pláči. Proč to Geodor dělal? Chtěl je všechny vyděsit, nebo skutečně cítí nebezpečí? Zachvěla se a nic nepomáhalo, že jí Geodor pevně svíral ruku, kterou měla ovinutou kolem jeho pasu.
Rinu raleten nevyděsil ani zpoloviny tolik, jako ostatní. Ona totiž věděla, co se dá od lesů kolem Darlatanu čekat, znala důvod, proč jsou hradby města tak pevné a bytelné. Geodor měl pravdu, v Anfském kraji nebyla nouze o potomky tvorů zasažených kouzly. Někteří byli opravdu strašliví. Rina je téměř viděla, cítila, jak se plíží po březích a prodírají se hustým křovím, jak lámou úponky křehkých rostlin a když zaryjí kly, tesáky, nebo drápy do půdy, možná narazí na vrstvu, která je stejně otrávená jako oni.
A nebyla to jen zvířata, i některé stromy vyzařovaly místo uvolňující, čisté energie, jakési zpotvořené záření; navrch vypadaly jako zdravé, silné stromy, ale uvnitř skrývaly jádra proměněná a zcela nepodobná těm okolo. Několikrát po ní hmátla větvička takového stromu, teplá a vlhká jako lidská dlaň, Rina slyšela zaševelení. Byly to stromy, které se neživily zetlelými zbytky v půdě, ale rozervanými těly ptáků, kteří byli tak pošetilí a odvážili se na ně usednout. Jednou také zahlédla lesklé černé tělo, jak tiše klouže porostem – nechává za sebou sliznatou stopu páchnoucí hnilobou.
Přesto přese všechno Rina věřila, že se jim podaří dojet řekou až do Mlžného údolí. Tam čeká bezpečí, světlo a odpočinek. Nebylo to už daleko a pokud se některý z tvorů skrytých na březích nerozhodne zaútočit, dojede celá výprava v klidu. Musela věřit, že to tak bude, protože jí došla zásoba modrobýlu; nechtěla zastavovat a natrhat nový, tady ne; a bez něj byla bezbranná.
Andrej si začínal připomínat knížky svého dětství. V kolika z nich se cestovatelé prodírali podobným pralesem, kterým jeho vedla řeka jako pohodlná silnice. Kolik z hrdinů jeho kdysi tak oblíbeného čtiva se zatajeným dechem naslouchalo praskání větviček; báli se pruhovaného těla tygra lidožrouta, nebo hnědých divošských tváří. A pak zaslechli bubny, hladké jako proud krve, pochmurné jako soumrak, kolem se neslyšnými kroky plížili obyvatelé divočiny; nebo ucítili ostrou vůni lámaných rostlin, pach zetlelého masa a řvoucí tlama krvavého zabijáka se vynořila z houští…
Kdyby to tak mohl namalovat, tohle dusné tajemno, vylít na papír barvy a pak říci: byl jsem tam. Byl jsem tam a skrčený tísní na neosedlaném grošovaném hřbetě zpoceného koně jsem se brodil podloubím zelených větví. Byl jsem tam a srdce mi tlouklo, protože na březích kolem se plížil děs. Byl jsem tam a uvědomil si, jak bezbranný jsem, když nemám v ruce žádný z těch lidských vynálezů k zabíjení.
„Mít drápy, abych moh škrábat,“ myslel si a poočku pozoroval nebezpečný zelený břeh, „mít vostrý zuby, sakra, nebo aspoň tužší kůži. Ale člověk je jen hromádka neštěstí, tak pitomě holá. Stačí, abych se škrábl, infekce, sepse a bez léků smrt.
Nemyslet na to. Nejsem sám, kolem mě jsou mí nejlepší přátelé. Raleten Geodor by nedovolil, aby se něco stalo, je ozbrojený a není žádný měkota. Nebo Rina. V tom průjezdu dokázala držet v šachu takovej shluk chlapů, že by se mi o tom ani nezdálo. Opravdu se změnila, víla, a nejspíš se dost naučila. Škoda, že jsem tu tak dlouho nebyl, mohla bejt docela sranda.“
Kdyby věděl, odkud se Rinina síla bere, nejspíš by tak klidný nebyl, zvlášť kdyby si uvědomil, že bez modrobýlu polovílka svede ještě méně než on.
Přejeli nízké peřeje a dostali se do hlubší vody. Rovná se už nehnala tak prudce vpřed, zklidnila se a také zúžila, protože přítok potoka, který ji dělal širší, minuli právě u peřejí. Voda teď byla hlubší, klidnější a proud spíš vytrvale táhl, než smýkal a narážel. Koně sklonili hlavy a pustili se dopředu se zdvojnásobeným úsilím. Nyní jim temná voda sahala až po břicha.
„Tohle byly Vrané peřeje,“ prohlásila Rina, když už byli hodný kus za nimi. „jsme tedy v polovině cesty.“
„Teprve,“ zaúpěl děda Jelínek, „holčičko, jestli se dostaneme na hlubší vodu, tak končim.“
„Už by se neměla prohlubovat, pane,“ řekla Rina, „vždyť se blížíme k pramenům a za Mlžným údolím se Rovná ještě zúží. Já-„
Přerušil ji Andrejův výkřik a Lerkovo zavrčení, oba zvuky pitvorně propletené dohromady.
„Viděli jste to?“ křičel Andrej, „támhle, u toho břehu! Ty vole, to byla nejmíň kosatka!“
Všichni se ohlédli směrem, kterým ukazoval, ale nezahlédli nic než mírně zčeřenou vodu. Andrejovi ve tváři naskákaly rudé skvrny vzrušením. Vypadal, jako by mu někdo dal pár facek.
„Byla to nejspíš ryba,“ vysvětloval, „ale měla nejmíň dva metry! Jo, tady by sis zamuškařil, dědo! Vypadá to na pstruhy jako svině!“
„Andreji, celá Rovná je teď široká sotva pět sáhů. Kde by se tu vzala tak dlouhá ryba?“ mírnila ho Viviana, ale Geodor dobře cítil, jak jí tluče srdce. Sám se chvěl vzrušením, cítil, že se ve vodě něco pohybuje. Byl to ošklivý pocit, protože pod hladinu nebylo vidět. Jakákoli z potvor, které se pod ní skrývaly, mohla klidně připlout až k vám a urvat vám nohu dřív, než stačíte vykřiknout.
Všichni se pozorně rozhlíželi kolem, zda se podivný tvor zase objeví. Děda Jelínek, který se přikláněl k Vivianě a byl přesvědčen, že v pětisáhové řece nemůže žít dvoumetrová ryba, se zasmušile díval nad hladinu a brumlal něco o rybářském prutu, který nechal doma. Rina přemýšlela, nemá-li přece jen riskovat a vydat se na břeh pro modrobýl. Bez jeho síly si teď připadala jako slepá. Mít tak jedinou hrstku – viděla by, co se skrývá pod hladinou.
Přes pozornost, kterou věnoval vodě každý člen výpravy, uviděl další vynoření tvora znovu jen Andrej. Ohlížel se zrovna dozadu, když se voda rozvlnila a nad hladinu se vynořilo něco, co Andrejovi připomínalo zvlhlou stanovou celtu černé barvy. Neplavalo to jako ryba, spíš se to malátně vynořilo, aby to stejně malátně zmizelo v hlubině. Andrejovi naskočila husí kůže. Na pohybech tvora bylo něco odporného. Bylo to mdlé a slizké jako vodní řasa na hladině ohřáté slunečním žárem.
„Hele,“ řekl pomalu, aby ostatní nevyděsil, „ bylo to za náma. Ale není… není to ryba.“
„Co tedy?“ zeptala se Viviana.
„No, spíš mi to přišlo jako… jako ňáká žába, nebo… ne, něco měkčího. Chtělo se mi z toho blejt, bylo to jako černej chrchel pod vodou.“
„Andreji,“ řekl děda a v jeho hlase zazněla výčitka, „nemůžeš se vyjadřovat mírnějc?“
„Říkám, co cejtim,“ ohradil se Andrej.
Voda, omývající mu nohy, ho náhle začala děsit. Vzpomněl si, jak jako malý nechtěl nikdy spát s rukou vystrčenou z postele. Nic nesmělo čouhat, bál se, že v noci přepadne a nemohl usnout. Co přečuhuje, bude uhryznuto… Voda Rovné mu připadala stejná jako tma pod postelí. Chtělo se mu vyjet na břeh, bez ohledu na tvory, kteří se plíží mezi stromy. Ti by byli alespoň vidět.
„U velké Ial,“ vykřikla v tu chvíli Viviana a Rina jí přizvukovala neurčitým skřekem. Vraník se vzpínal a mlátil sebou ve vodě, Rina měla co dělat, aby se udržela v sedle. Lerk vrčel a chňapal po čemsi pod hladinou, voda se rozstřikovala, bušení kopyt, vraníkovo ječení bylo téměř lidské.
„Co se děje? Co se děje?“ křičel děda.
Vraník s vykulenýma očima klesal na přední kolena, ržál. Voda u jeho hrudi se vařila, zableskávalo se neurčité leskle černé tělo. Lerkovy zuby se blýskaly, pokoušely se zatnout do černoty. Rina sklouzla do vody a vydrápala se na břeh. Připomínala malé zvířátko, které nemyslí, jen prchá a prchá…
Geodor vytáhl meč, Viviana dýku. Raleten křikl na Andreje s dědou, ať se drží zpátky. Koně se vzpínali a odmítali poslušnost. Vraník malátněl, krk jako zlomená labutí šíje, klesal. Z dýchající černoty u jeho hrudi stoupaly bubliny, Lerkovy zuby klouzaly, jak se zdálo, po povrchu těla slizkého měkkého tvora.
Geodor skočil do vody a po svých se brodil k nešťastnému černému koni. Viděl bělma očí, vytřeštěná do nemožna, otevřenou tlamu, z níž teče pramínek slin a na nozdrách krev… Slyšel volání Riny, ječivé a hysterické, ať neleze do vody, ať pro Mawira neleze do vody, ať jdou všichni na břeh, rychle! Neposlouchal, cítil, že musí toho černého tvora zabít. Musel zjistit, co je to zač, musel…
Byl u vraníkovy hrudi, ruky se v bouřící vodě dotkla černého těla tvora pod vodou. Geodor ztuhl. Zezelenal. Slizké, měkké, vodou rozpité tělo. Jediný černý chumel slizu. Vlk, rozběsněný do nepříčetnosti, po černotě chňapal dál, ale proklouzávala mu mezi zuby… Geodor zařval a ťal do kluzkého tvora mečem. Bál se, že tvor uklouzne i této ráně, ale čepel byla nejspíš sdostatek ostrá, aby pronikla do jeho těla.
Ozvalo se puknutí a Geodora zalila vlna horké krve. Uklouzl, svalil se do vody. Když zase vstal, ležel vraník ve vodě a dodělával. Geodor překonal odpor a sáhl po hmotě, která byla stále ještě přilepená ke koňské hrudi. Zaťal do ní nehty a podařilo se mu ji vytáhnout na hladinu.
To už kolem stáli všichni ostatní, vyděšení a šokovaní stejně jako on. Dívali se na tvora z hlubin, podobného splasklému rybímu měchýři. Geodor zatáhl a přední část tvora se oddělila od vraníkovy hrudi. Kůň naposledy zachrčel a zhroutil se do vody. Kolem se ve vodě rozplývala matná krvavá louže.
„To-to-to je pi-pi-pijavice,“ jektal děda Jelínek.
„Jo, a pěknej macek,“ dodal Andrej, který se sotva dokázal udržet na nohou, když uviděl kruhovitá ústa upatlaná řídkou krví a zplihlé slizovité tělo.
„Musíme pryč,“ řekl náhle Geodor, zarazil špinavý meč do pochvy a otřel si unaveně čelo, „musíme pryč, než přijdou další.“
„To přece…“ začala Viviana, ale nechala odeznít větu do ztracena. Geodor měl pravdu.
„Pojedeš s Andrejem,“ obrátil se Geodor na Rinu.
Víla poslušně přikývla, zírajíc na raletenovy šaty, promáčené a umazané od krve. Geodor ještě stačil od vraníkova sedla odepnout svůj dirder a zachránit váček se šipkami. Pak nechal koně napůl potopeného v kalné vodě.
Rozjeli se dál, pobízejíce neklidné koně do klusu. Dno se trochu zdvihlo, takže rychlejší jízda nebyla nemožná. V čele se ocitli Geodor s Vivianou, Rina s Andrejem a dědou Jelínkem se drželi těsně za nimi. Rozklepaní obavou, kdy se vynoří další černé tělo.
A nečekali dlouho. Děda Jelínek náhle vykřikl a vyrazil dopředu téměř desetinásobnou rychlostí; z jeho křiku ostatní pochopili, že se něj něco slizkého otřelo.
„Musíme jet dál po břehu,“ navrhla Rina malátně, Andrej se téměř bál, že mu v náručí omdlí. Geodor neodpověděl kladně ani záporně, místo toho pobídl Říčku a přinutil ji vylézt na břeh. Zůstali stát mezi stromy, klisna se zřetelně chvěla ve slabinách. Andrej s Rinou je následovali, děda Jelínek se z vody vyškrábal poslední. Pozorovali vodu, v níž to vřelo a bublalo. Zdálo se, že se tam kroutí ne jedna, ale deset pijavic, všechny musely mít od dvou do téměř čtyř metrů. Bylo k neuvěření, že mohou žít v poměrně malé řece, spíš potoku, ale kdo zná schopnost podobných živočichů formovat své tělo, nediví se.
Jedna z pijavek, téměř dvakrát tak veliká jako Geodor, sebou mrskla a zaútočila proti břehu. Hned se zase stáhla, ale její vystoupení stačilo, aby Viviana, ve tváři bělejší než Říččina srst, s bublavým výkřikem seskočila z koně a odpotácela se do křoví opodál.
Když se vrátila, přecházela už barva v jejím obličeji v nezdravě růžovou. Právě se zbavila celé snídaně a nejspíš i části včerejší večeře. Pokud to mohla posoudit, bylo jí bez těch jídel lépe.
Prodírat se houštinami na břehu Rovné bylo únavnější a pomalejší; museli koně vést a vyhýbat se šlahounům ostnatých trnovníků, palčivě žahajících kopřiveček, a také větvím některých stromů, které se je, jak Rina potvrdila, snažily chytit a roztrhat. Geodor šel vpředu, prosekával cestu. Slyšel, jak některé ze zlých stromů syčí dřevnatým hlasem, když jejich plíživou větev odsekl. Snažily se ho otrávit svým šepotem, z nějž se točila hlava, ty stromy s vlastním rozumem, kořenící v otrávené půdě. Naštěstí měl za sebou Andreje, kterému Viviana ochotně půjčila svůj meč. Když Geodor, oklamán vířivými odlesky těžkého světla, které mu listí stromů vrhalo do očí, zapomněl utnout některý z nebezpečných výhonů, udělal to Andrej. Za ním šla Rina, vedoucí Sílu a Viviana s Říčkou. Nakonec se ploužil děda, nevrle se rozhlížeje po zelenavé temnotě kolem.
„Jak se to tu vlastně jmenuje, celý tyhle zatracený lesy?“ zeptal se Andrej přes rameno poté, co ho jeden ze škodolibých výhonků šlehl přes tvář a způsobil mu drobné rudé puchýřky, podobné popálenině. „Je to tu celý jedovatý. Mělo by se to vypálit, nebo tak něco.“
„Nebudeš tomu věřit,“ řekla Rina, „ale jmenují se Dolní Zahrady.“
„Cože? To teda doufám, že nikdy neuvidím to, čemu řikáte Odporný, Hnusný a Podělaný Místo.“
„Dolní Zahrady nebyly vždycky takové,“ řekl Geodor a zaznívala z toho trochu ukřivděnost. „Slyšel jsem, že před kouzelnými válkami bývaly zdravé, veselé a bezpečné.“
„Já jsem tu nikdy předtím nebyla,“ ozvala se Viviana, „ale četla jsem, že tu ještě před Gentianovou válkou o Bainu žili elfové. Tahle část Certhynie je dost vzdálená od Nomituru a je jiná než ostatní. Je to odtud blíž k moři a do Lanie, která prý je domovem všech elfů.“
„Chcete říct, že tu bylo nejhezčí místo na zemi, než ho převálcovalo pár pitomejch válek?“ Andrej se ani tak neptal, jako se divil.
„Dá se to tak říct,“ povzdechla si Viviana.
Pak se náhle znovu ozvala Rina a hlas se jí chvěl jako skřivánčí křídla.
„Já jsem tu také poprvé v životě, ale o Dolních Zahradách se v Nirském lese zpívávalo.“
A začala, trochu nejistě, jak jí docházel dech při namáhavé chůzi. Andrej však poslouchal slova a v duchu vytvářel obrazy, které jednou namaluje, jednou, až…
„Jsou lesy hluboké
Ve mnoha zemích
Je jich víc nežli je
Vesnic a měst
A skály vysoké
Strmé až k nebi
Nikdo tam nežije
Však přišla zvěst
Do našich končin
Až z dalekých hvozdů
Možná ji vítr sám
Přinesl k nám
Na křídlech orlů
A v zobácích drozdů
A o čem vypráví
Chci říct i vám
V Dolních zahradách
Nalezneš přátele
Ve stínu jemném
Nalezneš klid
A chmura nepadá,
Jen řekni kapele
Ptačí, co s polednem
Smí naladit
Zrcadlo třpytné je
Řeka co protéká
Odráží slunce jak
Válečný štít
Večer tě zahřeje
Smích elfů zdaleka
Proč tedy neměl bys
Do Zahrad jít?
Vlastně je to v Původní řeči,“ dodala Rina, když dozpívala, „ale zkusila jsem to přeložit.“
„To se ti povedlo,“ uznal Andrej.
Přemýšlel, kde by tu sehnal plátno a olejové barvy, nebo přinejhorším tempery. Myšlenka, že bude malířem, se sice s souvislosti s posledními událostmi nezdála tak rozumná, ale nepustil se jí. Může to dokázat, může... I když mu budou v cestě stát dvoumetrové pijavice, i když mu budou v cestě stát věci, které se mu Rina chystá sdělit. Když nepovolí, když se bude snažit a bude chtít… Rinin zpěv v něm probouzel naději.
V ten okamžik Geodorův meč narazil na neviditelnou stěnu, tvrdší než kámen, zazvonilo to a Geodor vyjeveně prohlížel zub v ostří. Mohl být rád, že se zbraň nezlomila.
„U Hertona,“ zvolal, „co to má znamenat?“
Rina se k němu prosmekla, opatrně odsunula ostří meče stranou a udělala krůček vpřed, ruce napřažené. I ji zadržela stěna, chladná, tvrdá a neviditelná. Polovíla se usmála.
„Už jsme blízko Mlžného udolí,“ řekla, „a tohle je stěna, kterou upletla Sanvis, aby se do údolí nedostaly špatné bytosti.“
„Jsem já snad špatná byto- Počkat, co tady ta čub- hmmm… no, ona?“
„Co by dělala. Čeká na nás,“ řekla Rina tak samozřejmě, že se Andrej, který to se zájmem poslouchal, musel zasmát. Geodor si ho změřil přísným pohledem.
„Mohla bys nám říci,“ zeptal se Riny, „jak se přes to dostaneme? Nebo je v plánu tvojí královny nechat nás tu, dokud nás nenajdou nemocná zvířata a nesežerou nás tyhle zparchantělé stromy?“
Jen dořekl, zparchantělé stromy se rozšuměly, nesouhlasně a divě. Znělo to, jako by hejno netopýrů žádalo pomstu a krev.
„Ne, budeme moci projít,“ řekla Rina a sklonila hlavu pod Geodorovým pohledem, „počkejte chvilku.“
Sáhla do houští a utrhla několik listů modrobýlu. Dřív, než jí v tom stačil zabránit Andrej, který vykřikl něco o jedovatejch listech, jeden z nich rozžvýkala a spolkla.
Když nebyl modrobýl vysušený, měl mnohem větší sílu, ale také byl nebezpečnější a bylo těžší nedat se jím ovládnout. Požití syrového listu mohlo také skončit šílenstvím. Rina však neměla jinou možnost, musela otevřít bránu v Sanvisině bariéře a to mohla dokázat jen kouzlem.
Chvíli poté, co hořký, pálivý list spolkla, svět v jediné vteřině zmatněl, zaleskl se a ztratil se, alespoň v té podobě, jak ho viděli ostatní. Rina nejasně cítila, že ji někdo podepírá, podle nazlátle červeného tepla, které z postavy vycházelo, to byl Andrej. Geodor zářil žlutobíle, ale probleskovaly jím rudé a zelené žilky, Viviana byla teple hnědou šmouhou. Stromy kolem se staly změtí točících se spirál a prolínajících se, nejasných kruhů. Všechno vibrovalo hřejivou, místy až dusnou energií, na místech, kde stály špatné stromy, se svíjely jakési konstrukce s bodavými, ostrými hranami. Ze všeho vycházely vůně a zvuky, Rina cítila myšlenky všech kolem sebe. Mohla znát jejich nejtajnější přání, ale nedívala se. Potřebovala všechny své probuzené schopnosti nasměrovat na Sanvisinu zeď a otevřít v ní průchod.
Zeď se táhla lesem a Rina ji viděla jako jemnou pavučinu, chvějící se něžným zpěvem. Byly to vlastně kousky Sanvisiných slov, propletené v krajku a natažené kolem celého Mlžného údolí. Rina cítila, jak kdesi daleko do zdi naráží divoký ježatý tvor, v slepé zuřivosti rozrývá půdu kolem sebe. Cítila, jak na několika místech zeď zadržela mnoho jeho příbuzných. Rina se usmála a položila na ni ruce.
Vlilo se do ní zlatavé teplo, zkoumalo ji a prohlíželo. Rina se nebránila, počkala, až si ji přečte. Pak požádala, bezeslov a určitých tvarů, o bránu, kterou by mohla ona, a její přátelé, projít. Také poprosila, aby si zeď vzala zbytek modobýlové síly. Kdyby to neudělala, přestala by Rina cítit její účinky až po několika hodinách a to bylo pozdě. Zeď poslechla a Rina ještě zaslechla cosi jako tenké hlasy zvonů, když se svět kolem s hučením opět vrátil do původního stavu.
Andrej vílu držel celou dobu v náručí, úzkostlivě se díval do tváře napjaté nepochopitelným úsilím. Rina se nehýbala, její tělo bylo napjaté a tuhé jako kmen mladé břízky. Oči měla široce rozevřené, ale zornice zapluly kamsi dovnitř, takže byla vidět jen bělma. Náhle se uvolnila, pak ještě jednou vypjala celé tělo do oblouku, až bezvládně klesla, zavřela oči.
„Rino,“ vykřikl Andrej, „co je? Co se, kurva, děje?“
Otevřela oči a s jeho pomocí se postavila. Vypadala nesmírně unaveně a strhaně.
„Co to mělo jako bejt?“ ptal se Andrej, rozzlobeně, ale s nesmírnou úlevou, že se víla zase probrala.
„Otevřela jsem bránu,“ řekla Rina tiše, „pojďte za mnou.“
Vedla je mezi hustými kudrnatými keři a travou, nastříbřele matnou. Změnu poznali hned, jak překročili Sanvisinu hranici. Vílí královně se nějakým způsobem podařilo údolí v srdci Dolních Zahrad vyčistit od všeho, co vzbuzuje odpor a hrůzu a Andrej raději ani nepřemýšlel nad tím, jak dlouho to trvalo. Mátly ho tajnosti, které Rina stále dělala. Zdálo se mu, že si polovílka za dobu jeho nepřítomnosti pořídila několikero závojů; občas některý z nich nazvedne, ale jen proto, aby Andrej zjistil, že se pod ním skrývá další. On sám byl býkem v aréně, slepě se ženoucím za přeludy. Chápal, že po něm Rina něco chce, chápal, že to musí mít souvislost s Vivianou a jejími potížemi, ale nebyl schopen objevit, jak se to dotýká jeho samého.
„Doufám, že to nemá něco společnýho s Tevolanansem, nebo jak se ta příšera jmenuje,“ napadlo ho, když se tak prodíral porostem, „doufám, že ten byl pasé, už když sem otud vodcházel, tenkrát.“
Tehdy mu Sanvis vyprávěla, že její bratr Tevolanans, pán garvotských zemí, se srdcem ovládaným temným jedem, ho nenávidí. Jenže tenkrát to nebral tak docela vážně a dnes… dnes už si vlastně ani nepamatoval, kdo to Tevolanans je. A doufal, že mu ho na setkání, na něž je víla vede, nepřipomenou.
Středem údolí protékal potok, stříbřitý a zurčivý jako všechno kolem. Andrej si nedokázal představit, že se tahle veselá stužka po necelé míli vlévá do temné řeky zamořené pijavkami. Znovu pomyslel na úsilí, které musela Sanvis vynaložit, aby tenhle kout vyčistila a připravila… na co?
Předpokládal, že víla nechtěla jen oživit vzpomínky na dávný ráj Dolních Zahrad. Něco se tu bude dít, cítil to v kloubech jako brnivé varování. Vzduch se chvěl a chutnal tak trochu po kovu… nebo to byla chuť krve?
U potoka Rina zastavila a nechala koně, aby se napili. Ostatním přišlo trochu zvláštní, že zvířata po dlouhé cestě řekou pijí vodu s takovou chutí, ale Rina věděla své. Nedaleko byl pramen, pramen, z nějž tryskala voda očištěná tím nejoslnivějším a nejčistším ze všech světel.
Viviana si omyla v potoce obličej a prohlásila, že je to voda stejných vlastností, jako ta ve studánce Chodby. Po těch slovech se k uzounkému korytu nahrnul děda Jelínek a pil, dokud se mu neudělalo skoro nevolno. Geodor si pečlivě očistil meč a zbavil dirderský samostříl nánosu bahna a krve, který jej pokrýval. Pak se posadil na břeh, a díval se do křovin za potokem.
„Sanvis s ostatními přijde až večer,“ řekla Rina, jako by odpovídala na nevyslovenou otázku, „zatím musíme počkat, ale myslím, že si alespoň trochu odpočineme.“
„Jak šlechetné, dopřát nám odpočinek,“ zavrčel Geodor. Neměl víly zrovna v lásce a netoužil po setkání se Sanvis. Opřel si hlavu o kamen porostlý mechem a zadíval se do nebe. Nebylo nijak zvlášť jasno, spíš to vypadalo na déšť. Opravdu, samé příjemné věci…
Viviana Geodora nechápala, připadal jí najednou jako cizí člověk. Takhle mrzoutského ho nikdy nezažila. Přesto se šla posadit vedle něj, jako by chtěla dokázat, že při něm drží… samozřemě ale uhodl, co si doopravdy myslí, a nepřístupně odvrátil tvář.
No dobrá, rozhodla se, nebudu si toho všímat, však on se časem uklidní.
Andrej s Rinou se mezitím postarali o koně. Když byly obě klisny odstrojené a pečlivě vykartáčované víchy ze suché trávy, odkráčely k východní straně údolí a začaly se pást v březovém hájku.
„To by stálo za kresbu,“ napadlo Andreje.
Byl by začal hledat ve vaku své kreslící potřeby, ale všiml si, že se Rina posadila na vysoký oblý kámen uprostřed záplavy sytě žlutých kvítků a se zájmem sledoval, co bude dělat dál. Čekal, že nastaví tvář slunci, jak by to udělalo devět z deseti holek, které znal, ale víla hlavu spíš mírně sklonila a začala mluvit s očima upřenýma do Andrejova obličeje.
„Možná bych vám měla vysvětlit spoustu věcí,“ řekla a byla to snad první slova, kterým dali plně za pravdu všichni posluchači. „ty, Andreji, chceš vědět, proč jsme tě sem přivedla. To hlavně. Viviana myslí na to samé, raleten také. Ale jenom ty, pane,“ kývla na dědu, „to možná víš.“
