VZNIK SVĚTA
A VÝROBA LIDSTVA
(humorná povídka)
„Vstupte,“ řekl Bůh poté, co se ozvalo rázné zaklepání na dveře. Ty se otevřely a nově příchozí spatřil Boha sedícího ve svém oblíbeném křesle a vedle něj obrovskou hromadu prázdných a poloprázdných flašek, nedopalků a podobných zbytků.
„Ó, to jsou k nám hosti… Vítej, starý brachu,“ pravil Bůh.
Na prahu stál strážný anděl Kurdt Kodein ve své pracovní uniformě a s výrazem naprosté odevzdanosti své práci, zasalutoval.
„Ó, můj Bože,“ řekl, „právě jsem obdržel vysoce funkční nápad, který stojí za to, podělit se o něj.“
Bůh, který již dávno ztratil nit a naprosto netušil, o co tady sprintuje, jen nechápavě civěl na svého hosta. Ten to vzal jako pobídnutí k dalšímu pokračování a tak pokračoval:
„Již delší dobu pozoruji na ostatních členech tvého Lidu příznaky Syndromu Bezprizorního Šoku. Prožívají nepopsatelné stavy nudy, které mohou být velice nebezpečné a nakažlivé a mohou nás všechny dovést až k úplné zabedněnosti.“ Anděl se na chvíli odmlčel a pak pokračoval trošku srozumitelněji: „Tvůj Lid potřebuje rozptýlení. Tak mě napadlo – co kdybys ty, všemohoucí, stvořil nějaký ten svět?“
Bůh, který z celého Kurdtova monologu pochopil pouze poslední větu, řekl zamyšleně:
„No to jsem z toho jelen.“
Po delším dumání nad nesmrtelností chrousta a nad významem Kurdtova nápadu, svolal Bůh poradu. Ano, takový malý nácvik na poslední boží soud.
V místnosti byla právě nuda. Ona místnost však nebyla místnost, nýbrž nepopsatelný prostor v jednom z vesmírů mimo čas, kde jsou obyčejné židle nahrazeny mraky, hvězdami, košťaty, sem tam nějakým tím zvířetem či - jako v případě Boha - létajícím kobercem. Dalo by se říci, že byla součástí bohova Ráje, jelikož Bůh je v podstatě majitelem všeho. Nuda v této místnosti panovala dokonce i ve chvíli, kdy dorazil Bůh na svém dopravním prostředku (který se po chvíli letu začal také nudit a pod svým pánem prováděl neuvěřitelné letecké manévry, nicméně nakonec šťastně a s celým svým nákladem dorazil na místo). Bůh se pokusil vstát, ale vzdal to po dvou marných pokusech, jelikož byl stále ještě (poslední asi 3 miliardy pozemských let) v onom pofidérním nestabilním stavu opilém a tudíž mu dělalo značné potíže udržet rovnováhu a setrvat delší dobu na jednom místě…
Celým vesmírem najednou zazněl mocný hlas:
„Vážení. Po dlouhém rozmýšlení jsem se rozhodl, že stvořím svět. Nějaké námitky?“ Odpovědí mu bylo lhostejné, znuděné hučení, pravděpodobně vyjadřující souhlas. „Děkuji vám. Peace, Love and Anarchy, vážení soudruzi.“
Bůh se zadíval svýma lesklýma, přivřenýma očima do temnoty vesmíru, pozvedl ruce a řekl: „Budiž Země.“
A byla Země. Zatím to byl pouze větší holý kus šutru, na kterém ještě neexistoval život, ale když to spatřil bohův Lid, začal se probírat k aktivnímu (místy až HYPERaktivnímu) životu. Všichni se navzájem překřikovali, takže to vypadalo jako v nějaké poslanecké sněmovně, kde se projednává návrh na zvýšení cen benzínu, alkoholu a cigaret nebo podobný nehorázný návrh.
Ovšem začalo pršet, tudíž se všichni pomalu ubírali do svých nudných domovů. Všichni? Ale, ale, nebuďme přeci naivní. Za jedním asteroidem se totiž ukrývaly dvě zelené postavy a kuli pikle. Jeden z nich byl padouch z povolání a ten druhý byl zplozenec pekla. Oba však měli společnou touhu po majetku. Byli TAK mazaní, že počkali, až se setmí, aby je nikdo neviděl. Posléze se přesunuli na staré smetiště na jednom konci vesmíru a tam vyhrabali obrovský talíř UFO neboli neidentifikovatelný létající objekt, ve kterém se přepravili až k nově vniklé planetě Zemi. Na jednom z jejích mnoha kopců začali stavět řídící centrum, aby mohli celou planetu ukrást pro sebe a ovládnout ji. Centrum bylo z obrovských kamenných kvádrů – dva svisle a jeden vodorovně přes ně a tyto monumenty do kruhu a kruhů několik v sobě. Tito dva podlí spolupachatelé byli tak zabráni do práce, že si nevšimli postavy v pracovní uniformě, která je pozorovala z nedalekého křoví. Najednou se však stalo něco nečekaného. Z onoho křoví vyběhla čtyřnohá obludka a mířila přímo na dva zlosyny. Stále nabírala na rychlosti, ale její oběti si jí všimli teprve až když vydala válečný pokřik. A strážný anděl stál v křoví a smál se, až se za břicho popadal. To on na ně poštval bravčo zuřivé, což je bohův posvátný mírumilovný mazlíček. Většinu času je to vskutku klidné zvíře, ale když se naštve, tak to stojí za to. Jakmile ucítí, že je někde v okolí páchána nějaká nepravost, nespravedlnost, či jiná ohavnost, neváhá a bere situaci do svých rukou (nohou).
Druhého dne ráno, VELMI brzo ráno (kolem deváté hodiny dopoledne) byl Bůh brutálně vzbuzen, jelikož musel vynést rozsudek nad osudem dvou rádoby profesionálních zloduchů, kteří čelili pokusu o spáchání ohavnosti. Bůh měl po ránu VELMI špatnou náladu a málo inspirace a tak pořád opakoval a prskal na provinilce:
„…a teď si sbalíte své saky paky, protože tohle tu trpět nebudu! A tímto vás vykazuji z ráje! No to svět neviděl aby člověka budili v tak nelidskou ranní hodinu…“ a znovu pomalu upadal do spánku, takže už neslyšel dva amatérské zlosyny jak se zaradovali:
„Myslíš, že tam venku, kde není ráj, budou mít nějakou planetu nazbyt, která by se dala unést a ovládnout?“ zeptal se s nadějí v hlase jeden.
„Já jen doufám, že tam nepěstují bravča zuřivá…“ pravil druhý s natrženými kalhoty.
Ovšem výsledek jejich amatérské profesionality už na Zemi zůstal a dostal jméno Stonehenge.
Zatímco v bohově Ráji neustále pršelo a pořád ještě byla nelidská ranní doba, na Zemi již panoval prazvláštní ruch. Z bláta, hlíny, fauny a neidentifikovatelných zbytků čehosi se začaly zvedat prapodivné věci. Zprvu vypadaly jako nějaké prazrůdy, nakonec se z nich však vyklubaly obyčejné prapostavy o dvou nohách a jedné hlavě. Ohavný pohled, nicméně první pralidé byli na světě. V této chvíli se ke slovu přihlásila věc zvaná EVOLUCE a odvedla značný kus práce během nějakých těch 10 milionů let.
Když Bůh spatřil, jak pěkně se pračlovíčkům vede, měl jaksepatří radost a všechen svůj svatý Lid pozval na Božský NápojŇ. A jak tak všichni vesele konzumovali různé omamné látky, tu Boha napadlo, že by si mohli rozdělit funkce jednotlivých bohů a svatých na Zemi. Po pronesení této myšlenky však vznikla klasická vřava a atmosféra rozvášněného davu. Tu a tam se však překvapivě ozývaly i docela smysluplné výkřiky. Například jeden plešatý, obézní pán stál na stole a hlásal:
„…já zpravím lidstvo o reinkarnaci, kterážto nejdůležitější součást bytí jest…“
Naopak jakási poskrovnu oblečená atraktivní žena trvala na tom, že se stane „ošetřovatelkou všech bytostí zasažených šípem lásky“. A jiné podobné pikle kuli svatí na nic netušící pozemskou prosperující pracivilizaci. Bůh sám se však do davového šílenství nijak zvlášť neangažoval – vždyť on má svých problémů dost, no ne?
Zatímco v Ráji tedy ještě pořád pršelo a svatí se pěkně v suchu veselili, lidstvo šťastně a spokojeně mrvilo Zemi, právě proto že pršelo a nikdo je neviděl. Znáte to – stavěli zbytečné dálnice, zbytečné továrny, páchali zbytečné války, zbytečně si ničili ovzduší a vlastní životy… Klasika.
V Ráji byly asi dvě hodiny odpoledne druhého dne. (V bohově ráji jde totiž čas jinou cestou než na Zemi. Daleko, daleko větší oklikou a u toho se ještě kochá okolím, tudíž jde VELMI pomalu. Takže z našeho pohledu vypadají všichni bohové a svatí nesmrtelně.) Bůh vstal a v hlavě měl – možná kromě mozku – hlavně podivnou těžkost a tupost.
„Obvyklý případ kocoviny,“ sdělil mu jeho osobní lékař, sekretářka, vrchní ochutnavač, číšník a dealer v jedné osobě. Jmenoval se Gabriel a byl to VELMI výkonný pomocník.
Poté, co se Bůh trochu probral z těžké kocoviny, zjistil, co se stalo. Na Zemi uběhlo…no, hodně vody, zatímco on a jeho lid hodoval a spal.
„No to je aféra,“ pronesl Bůh slavný výrok, který signalizoval, že dnes to vypadá na náročný den. Poté, co si zapálil aby se trochu uklidnil, nastartoval svůj koberec a svolal poradu.
„Vážení, máme problém,“ zachmuřil se Bůh, „Země se nám takříkajíc vymkla z rukou a osudy všech lidí zůstaly v rukou těch necivilizovaných blátivých tvorů zvaných lidé. Jak z téhle šlamastyky ven?“
„Zkrátka, řekněme si to na rovinu a bez okolků, ZASPALI JSME,“ ozval se z davu jízlivý hlas patřící jakémusi Jidášovi.
„Co takhle udělat si malý ohňostroj vyhozením té malé, nepodstatné planety do vzduchu? Chápete, trocha toho rozptýlení nám přece nemůže uškodit, no ne?“ navrhl starý, podezřele vypadající pán který byl nechvalně proslulý tím, že si liboval ve vyvražďování nemluvných neviňátek.
Před Boha však předstoupil strážný anděl Kurdt, předpisově zasalutoval a pronesl:
„Dovoluji si poznamenat, že exploze planety by mohla vážně narušit kontinuitu času a vesmíru a také by mohla radikálně zasáhnout do chodu našeho ráje.“
Nastalo nejisté ticho.
„Cože?“ ozval se pochvíli hlas, který svou otázkou mluvil za celý dav. Kurdt otráveně obrátil oči v sloup a svůj výrok přeložil do řeči pro blby:
„Serte na ohňostroj.“
„Jo ták,“ pochopil ihned Bůh, „no tos měl říct hned. Každopádně moje otázka zůstává nevyřešena. Co včil?“
„Já bych věděl…“ ozval se po chvíli zamyšleně Kurdt.
„No tak už konečně vysypte to eso z rukávu, kolego,“ pobídl ho netrpělivě čísi hlas.
„Totiž napadlo mě, že bychom tam mohli vyslat posla, aby to zničené lidstvo na Zemi naučil, jak se správně chovat ve společnosti a tak…“
„No to je skvělý nápad!“ zaradoval se Bůh, „kdo se hlásí?“
Přihlásili se všichni. Všichni? Ale jistěže ne. Vzadu stál zádumčivý blonďatý mladík v bílém a tvářil se u toho nadmíru zádumčivě. Bůh řekl:
„Dobrá, uspořádáme losování abychom učinili spravedlnosti zadost. V mém klobouku jsou jména všech přítomných. Koho vytáhnu, ten se stane poslem všech poslů.“ Znovu nastalo ticho, tentokrát VELMI napjaté...
„Výsledek se dozvíte po skončení reklamy,“ pronesl po chvíli Bůh univerzální výrok, kterým chtěl naznačit, že si hodlá udělat přestávku a zapálit si. Když dokouřil, dramaticky vytáhl lístek a přečetl jeho obsah:
„Ježíš Kristus.“
A právě v tomto místě příběhu se slova ujala věc se zvláštním smyslem pro humor zvaná PARADOX. (Totiž to, že člověk, který ze všeho nejmíň touží po tom být vybrán, nakonec JE vybrán, považovala tato věc za nesmírnou legraci.) Osud použil onen paradox a Ježíše vybral jenom proto, aby se všem živým bytostem vysmál do očí, protože to prostě dělá rád. Ale vězte, že jednou přijde krutá pomsta a Osud konečně utrží porážku a vyjde z bojiště se svěšenou hlavou!…
Každopádně Ježíš Kristus byl i přes své námitky seslán na Zemi a civilizace ho přijala vesměs kladně.
Co taky měli dělat jiného, že ano? Být kazisvětem je sice zábavné a pohodlné, ale člověka to časem omrzí. Navíc Ježíš se občas užitečně angažoval například v lékařství, když dokázal vyléčit smrtelná zranění a s oblibou prováděl zábavné zázraky typu chůze po vodě či zmrtvýchvstání. Ovšem to všechno se lidem také omrzelo a tak Ježíše pro jistotu upálili a vrátili se ke svému starému dobrému kazisvětění. Inu, Ježíš se tedy vrátil do ráje za Bohem & spol. a tvářil se u toho nanejvýš zádumčivě.
Bůh už ale měl přichystanou jednu fintu fň. Rozhodl se totiž, že si na pomoc vezme trochu vody. Trochu víc vody. Celou ubohou planetu Zemi zalil vodou tak, že všechno, co bylo kdysi pevninou, se nyní nacházelo na dně jednoho obrovského oceánu. A Bůh měl konečně na chvíli pokoj a mohl se jít pořádně vyspat.
Zatímco pokojně spal, na Zemi začala pomalu opadat voda. VELMI pomalu, ale přece. Teoreticky by zde nyní neměli být žádné jiné živé bytosti než přemnožení vodní živočichové, ale praxe se zachovala zcela jinak. Tam, kde voda už opadla a byl tam kousek suché půdy, pobíhali a polehávali promočení – kdo by to byl řekl – lidé! Bylo to jako sledovat kobylky či podobnou havěť na letní louce. Všude se to lidmi jen hemžilo. A tak se lidstvo naprosto nepochopitelným způsobem zachránilo ze spárů jistého Vyhynutí.
A Bůh se vzbudil a měl o starost víc. Po obvyklém ranním obřadu (zahrnujícím několik cigaret či lahví s různým pochybným obsahem) nastartoval koberec a opět svolal schůzi.
„Přátelé, já už jsem s rozumem v koncích. Má někdo nějaký návrh?“
Následovalo zamyšlené ticho, jak si každý mnul bradu a s moudrým výrazem na tváři hloubal nad tímto nadlidským problémem. Po nějaké chvíli před Boha předstoupila postava v kápí a uklonila se. Bůh se na ni zkoumavě a s pozdviženým obočím díval. Postava dramatickým gestem odhodila plášť, aby se ukázala v celé své kráse. Byla to žena a měla dlouhé vlnité červené vlasy, dlouhé černé šaty s červenými motivy hudebních nástrojů, vysoké červené Marteny a piercing v nose. Na rameni měla zavěšený flašinet. Byla to hudební múza, někdy nazývána bohyní hudby a tance, přestože její VELMI blízcí přátelé (pokud ji chtěli naštvat) jí říkali Liduška. Právě teď postava s tímto drsňáckým jménem vztáhla ruce směrem k planetě Zemi a melodickým hlasem pronesla:
„Nechť promluví hudba. Posílí lidské vztahy, zničí války a konflikty, spojí národy. Toto jest proroctví, jež bude vneseno na Zemi prostřednictvím jednoho z vás a vyléčí pozemskou civilizaci.“ Po těchto slovech začala múza mizet a zbyla po ní jenom hudba. Melodie, jakoby se pomalu vynořovala z uzavřeného, dlouho nevětraného prostoru. Nakonec zmizela i ona a ustrnulý dav se začal probouzet k životu.
„Nuže,“ pravil Bůh, „co si o tom myslíte?“
A zase začala klasická vřava stejně jako kdyby se na fotbale rozhodčí zeptal fanoušků, co si myslí o tom či onom gólu či faulu.
„TICHO!“ otřásl vesmírem hlas a všichni se poněkud zděšeně začali rozhlížet kolem sebe, kdože je vlastníkem toho hlasu. Jak se ukázalo, majitelem onoho hlasu byl Bohův osobní lékař, sekretářka, vrchní ochutnavač, číšník a dealer v jedné osobě neboli Gabriel. On sám byl překvapen, čeho je schopen a teď se užasle díval před sebe jako vyoraná myš. Bůh také chvíli nechápal, ale pak se mu nebezpečně zalesklo v očích a s výrazem zkušeného odborníka dal Gabrielovi přátelsky ruku na rameno a pravil:
„No jo, vy jste muž činu… Vy si opravdu dovedete poradit s čímkoliv, že ano?“
Gabriel však tušil, že Bůh na něj šije nějakou boudu a tvářil se ustaraně, i když věděl, že to mu moc nepomůže. A Bůh spiklenecky pokračoval:
„A právě proto, že jste tak schopný a máte tak zvučný hlas, jsme se usnesli, že vám za odměnu svěříme pro vás naprosto triviální úkol. Zaskočíte na pár let na Zem jako posel hudby, co říkáte? Bytost, která nastolí mravní řád na Zemi a v okolním vesmíru a stane se legendou, bytost, která k tomu byla předurčena nejstarším proroctvím, bytost která –“
„Ne, ne, ne, zásadně ne,“ dupl si rozčileně Gabriel a potom dodal už trochu smířlivěji: „Nemám čas, neumím hrát na žádný hudební nástroj a vůbec.“
„Prosím,“ ozval se najednou nějaký hlas, „poslušně hlásím, že bych ten džob vzal.“ Byl to vždy ochotný (a v hloubi duše stále nešťastný) strážný anděl Kurdt Kodein.
„Ano, dobře, skvěle, výborně, to se nám to pěkně vyvrbilo,“ zamnul si Bůh spokojeně ruce. „Můžeme začít hned, co říkáte?“ A aniž by nějak zvlášť čekal na reakci ostatních, přemístil Kurdta na planetu Zemi.
A tak se stalo, že se Kurdt narodil na Zemi, vyrostl a šířil kolem sebe hudbu. Lidstvo ho přijalo kladně a mělo k němu respekt stejně jako k Ježíšovi, ale to bylo všechno. Lidé se nepřestali kvůli Kurdtovi vraždit a páchat podobné ohavnosti. A to i přesto, že hudba, kterou dával lidem, v sobě měla určitý mimozemský prvek (Kurdt, coby anděl strážný, měl totiž svého času nějakou tu aféru s múzou hudby, takže ho – lidově řečeno – políbila múza).
Kurdt nebyl šťastný v bohově Ráji a chtěl zkusit žít smrtelný život. Když se tak stalo, zjistil, že tento druh života je naprosto o ničem a naprosto čas ubíjející. A tak si řekl: „Všude dobře, doma nejlíp,“ a odešel z tohoto života tím nejdůstojnějším způsobem. Poznal, že lidi nevyléčí hudba ani žádný jiný vnější faktor. Museli by se vyléčit sami, každý zvlášť sám sebe, ale současný stav lidstva nasvědčoval tomu, že léčba podobného typu nehodlá v nejbližších dnech proběhnout.
Když strážný anděl sdělil tento svůj poznatek Bohovi, ten se už opravdu naštval. A udělal to, co by udělal každý inteligentní člověk. Sbalil svých pět švestek, pronesl slavnostní větu: „Já se na to vyprdnu…“ a odešel se svým Lidem k bratru Satanášovi a pozemské lidstvo ponechal napospas svému zkaženému bratranci Osudu I. Krutému.
