„ Akorne, je tu malý problém…“ řekla Silwen zpět na pastvině.
„ Opravdu? A jaký?“.
„ Logan byl v limbu asi tak šest dní…a nevzpamatoval se z toho. Je zavřený ve cvokárně“.
„ Já to věděl…“.
„ Co jste věděl?“ zeptal se Berry.
„ To, o čem jste si mysleli, že to byl sen, tak to nebyl sen. Byla to alternativní realita. A ovlivnila jeho chování, protože na to nebyl připravený“.
„ Takže se z toho prostě zbláznil“ přikývl Berry.
„ Bohužel ano. A nejhorší je, že protože je to realita, všechny pocity vnímal, jako kdyby byly pravé. I bolest“.
„ Měla jsem sen…a Logan v něm byl“ řekla najednou Silwen.
„ Já také…“ přikývl Akorn.
„ Sdílené sny?“ zeptal se podezíravě Berry.
„ Ano, pokud jednorožci mají svého ochránce, spojuje je něco jako duševní pouto. A tak sdílí část svých snů a pocitů. Tak pozná jak ochránce, tak jednorožec, že s tím druhým je něco v nepořádku, nebo potřebuje pomoc“.
„ Ale co mám dělat?“ zeptala se Silwen.
„ Pokus se mu pomoci“ řekl jí Akorn „ i samotní ochránci na nějaké věci nestačí a potřebují pomoci. Jsou ochránci, aby nám pomáhali a jsme také my, abychom pomáhali ochráncům“.
Zrovna mi jeden ostraha brala kufr, co jsem si už sbalil na ošetřovně a rozhlížel se po okolí. Vypadalo to na chladnou noc. Hvězdy zářily, jako by je někdo vymáchal ve fluorescenční barvě.
Zrovna přijíždělo auto. Byl to Argon.
„ Logane, musíme si promluvit“ řekl, když vystoupil z auta.
„ Rád bych vás přivítal s otevřenou náručí“ pokrčil jsem rameny „ ale ta pouta jsou poněkud těsná. Tak vás mohu přivítat jen otevřenýma dlaněma“.
„ Jste pytel vtipu, co, Logane?“.
„ Lepší jak rakev vtipu“.
„ Fajn, dost vtipkování“ přerušil mě Argon „ dostal jste se do pěkného průšvihu. Mluvil jsem s lékařem“ a už se otáčel k odchodu „ a ještě něco…jestli se do čtyř dnů nedostanete z ústavu, dostáváte výpověď“.
„ To myslíte vážně?“ zeptal jsem se nevěřícně.
Argon přikývl, sedl si do auta, zabouchl dveře a odjel.
To je radosti za tenhle den. Rovnou bouchnout flašku kyanidu.
„ Takže mi chcete říct, abych jela za Loganem? Z Irska?“ zeptala se Silwen.
„ Nemusíš, jestli nechceš“ řekl Akorn „ ale bylo by to dobré“.
„ Ale nějak o mě musí vědět, že přijedu. Že ano, Berry“.
Berry přikývl.
„ Půjdu zavolat do APD“ řekl.
Jessika zrovna seděla ve své kanceláři a přemýšlela. Nevěděla, co se stalo. Co se stalo s Loganem? Jaká byla příčina? A jak ho dostat z ústavu?
Nejraději by tam osobně zašla a všechno vysvětlila. Nebo ho odtamtud nějak dostat. Buď stylem „Ticha“ nebo na způsob „Rambo“. Jenže nevěděla, jak se dostat přes zabezpečovací zařízení, kde jsou potřeba speciální klíče nebo ID karty. A způsob „Rambo“ neměla prostředky. A příčilo se jí to. Nadělá se při tom dost hluku, povyku a k tomu se jí nechtělo smývat z uniformy mour ze střelného prachu.
V tom zazvonil telefon.
Copak telefonní společnost Tel-error snížila ceny za volání?
„ Jessika, APD“.
„ Tady Berry z IPD (Irish Police Department). Mám jednu prosbu“.
„ Ano? Jakou?“.
„ Týká se to Logana“.
„ Logan…jak ho znáte“.
„ To je na dlouho…ale chci vědět , kde se zrovna nachází. Bude mít návštěvu“.
„ Je zrovna v psychiatrickém ústavu. Jakou návštěvu“.
„ Jednorožce. Jmenuje se Silwen“.
„ Bude to znít asi zvláštně, ale my hledáme jednorožce“.
„ Zajímavé“.
„ Mysleli jsme to tak, že by Logan nedostal lidského lékaře, ale zrovna toho jednorožce. Že on by byl jeho lékař. Nebo spíš ona“.
„ Rozumím. Je to ona“.
„ Výborně. Kdy přiletí?“.
„ Zítřejším nákladním letadlem“.
„ To jsou dobré zprávy. Děkuji“.
„ Za málo. Naschle“.
„ Silwen, je vše dohodnuté. Zítra ráno poletíš za Loganem“ oznámil Berry.
„ Hodně štěstí…doufám, že vše dobře dopadne“ řekl Akorn.
„ Proč? Je něco v nepořádku?“.
„ Ne, Silwen, zatím je vše v pořádku“.
Šel jsem alejí a „kochal“ se krajinou. Nebylo mi z ní zrovna dvakrát do smíchu. Začal jsem cítit podivný pocit. A pak to přišlo.
Před očima mi probleskovaly různé vize. Alejí se ke mně někdo přibližoval. Jen tím způsobem, že se pohyboval jen tehdy, kdy začínalo a končilo probleskování vzpomínek. Nakonec se přiblížila až ke mně a zmizela.
Probral jsem se opřený o strom.
„ Jste v pořádku?“ zeptal se mě strážný „ hej, Jacku! Pojď mi s ním pomoct!“ zavolal na řidiče.
Točila se mi hlava. Taktikou opilého pána „ od krajnice ke krajnici, ale stejně dojdeš“ jsme došli k vstupním dveřím hradu.
Zaklepal jsem. Ale nikdo se neozýval. To není možné, aby tady nikdo nebyl.
„ Prostě vejděte“ řekl mi řidič „ už vás očekávají. Přeji krásný den“ a odešel.
Strážník už na něj čekal v dodávce.
Neváhal jsem a vstoupil.
Za nima byla dlouhá kamenná hala na jejíchž stěnách byly louče. Staré, čmoudící a prskající. Jestli tohle je léčebna, tak já jsem ředitelem na vysoké škole popelářské.
„ Detektiv Logan, nemýlím-li se“ ozvalo se za mnou.
Byl to dveřník. Nejspíš hobit. Podle postavy. Sahal mi sotva po pás. Měl kudrnaté vlasy, trochu baculatější tvář a malý knír. Byl oděn do obleku hodného vyššího bankovního manažera.
„ Omlouvám se, že zde momentálně nikdo není“ řekl, přičemž se mu tak podivně vrtěla špička jeho baculatého nosu, že mě doslova hypnotizovala „ ale všichni mají odpolední aktivity nebo odpočinek. Prosím, pojďte za mnou“ a vzal mi můj kufr.
Taky mi mohli ta pouta už sundat.
Než jsem se nadál, procházeli jsme chodbou s vypolstrovanými stěnami, dlážděnou podlahou a jasně bílým bodovým osvětlením. Tak TOMU se říká pravý blázinec. Čas od čau se ozvalo mumlání, podivný zpěv, jekot a ostatní šumy, když jsme procházeli kolem „pokojů“ ostatních.
„ Nemáme tu jen lidské pacienty“ říkal mi dveřník „ máme tu i…zvířecí. Proto se nelekejte, když uslyšíte šílený řev. To je tu obvyklý jev“.
Ozvala se silná , dutá rána. Byl to takový otřes, že zablikalo i osvětlení a ze zídky se snesl prach.
„ Co to bylo?“ zeptal jsem se vyděšeně.
„ To byl menší wyvern“.
„ Vy tady máte i draky?“.
„ Jistě. Ale to jsou většinou jen vedlejší účinky kouzel…a experimentů“.
„ O čem to mluvíte?“.
„ O experimentech…“.
„ Toho jsem si také stačil všimnout“ zašklebil jsem se.
„ O to se nestarejte…je to jen…formalita“.
„ Výborně. Nevím, kdo tady bude potřebovat lékaře“.
„ Tím jste chtěl říct co?“.
„ Ne, nic. Jen to, že by jste mi už mohl odemknout ta pouta“.
„ Oh…jistě. Promiňte“ řekl a pomocí karty mi odemkl pouta.
Promnul jsem si celkem pohmožděné zápěstí.
Procházeli jsme další chodbou. Temnou a neosvětlenou. Zakopl jsem.
„ Pozor, schod“ řekl dveřník.
Pozdě.
Začal jsem přemýšlet, jestli jsem se sem doopravdy měl dostat. Nebo jak se z toho dostat. Nelíbilo se mi vše. Podivné skřeky, kontrasty místností a chodeb. Opravdu je to realita?
Mezitím jsem se octl na cimbuří. Špatně jsem zahnul. Zima byla strašlivá. Úplně mi zmodraly nehty na rukou. A hvězdy zářily ještě víc než předtím.
Zahlédl jsem postavu v bílém na protější věži. Může to být pravda? Nebo je to jen iluze. Byla to Ivone. Dívala se na mě.
„ Logane, špatně jste zahnul. Pojďte ihned dovnitř, nebo zmrznete“ řekl dveřník, který přišel okovanými dveřmi.
„ Omlouvám se…jen jsem se málem utopil ve vlastních myšlenkách“ chabě jsem se usmál a podíval se zpět na věž. Ivone tam nebyla.
Pokud to není přízrak, proč se prostě u mě neukáže? Nebo nepromluví. Ale jestli to je přízrak…
Zahnal jsem myšlenky a vrátil se zpět na spojovací most. Byl krytý.
Nakonec jsme došli k mému pokoji. Byl slušivě vypolstrovaný…
„ Co to…“ chtěl jsem odporovat.
Dveřník mě do něj strčil, zabouchl dveře a zamknul.
„ Co se to sakra děje! Pusťte mě odtud!“ řval jsem na něj.
„ Omlouvám se, ale musíte zde přespat…přeji dobrou noc“ dveřník se otočil a odešel.
Párkrát jsem vztekle kopnul do stěny.
To bude teda noc. Byl tam jen spacák a lehké osvětlení.
Všichni už spali. Jen Silwen ne. Ještě se domlouvala s Berrym, který s ní pojede. Služebně.
„ Opravdu tam chceš jet? Za člověkem, kterého neznáš?“ zeptal se jí Berry.
„ Když tam jedu, tak tam jedu“ zamračila se Silwen „ a už se o tom nebudu bavit“.
„ Jestli nechceš…“.
Cítil jsem se opuštěně. Nevím jestli to bylo tak, ale cítil jsem trochu klaustrofobii. I když strop byl ze skla a bylo vidět nebe. Povzdychl jsem si a uložil se ke spánku. Zachumlal jsem se do spacáku a civěl do nebe.
Naštěstí byla klidná noc. Prozatím. Zrovna, když jsem hledal v batohu něco k snědku, přehnal se přes skleněný strop temný stín. Nic jsem nezpozoroval.
K jídlu jsem si bohužel vzal jen obyčejný chleba, protože s tím, co se stalo, jsem nepočítal.
Přemýšlel jsem, co bude dál. Opravdu je tohle léčebna? Nejsem tu náhodou sám? A když už ano, mohl by tu někdo být? Už jsem téměř spal. Když v tom…
Ozvalo se zacvakání zámku a dveře se otevřely. Ale nikdo nevstoupil nebo neukázal.
Pro všechny případy jsem si s sebou vzal zbraň. Zbraň…
Spíš to byla taková stříkací pistolka. Ráže 45 mm. Jen s tím rozdílem, že nestřílela projektily, ale paralyzující směs. Pistole byla lehce očarována, takže munice byla v podstatě nekonečná. Jen měla jednu nevýhodu. Než se nabila další dávka, trvalo to cca patnáct vteřin. Výhodou bylo okamžité paralyzující účinky a ještě určitá šance, že střela oběť ještě odmrští dozadu.
Počkal jsem si, dokud se zbraň nenabije a pak šel prozkoumat, co se vůbec stalo. Na chodbě se svítilo. Rozhlédl jsem se na obě strany, ale protože nikdo nebyl v dohledu tak jsem schoval zbraň za opasek.
Šel jsem snad po hlavní chodbě, protože byla nezvykle široká a vysoká. Přesto se mi zdálo, že se chodba i se mnou otáčí. Kdopak nám tady asi zešílel. Buď já, nebo celá budova.
Z temné postranní chodby se ozývalo jemné cinkání. Něco jako rolničky nebo zvoneček.
Opatrně jsem se podíval zpoza rohu. Příšerně jsem se lekl, protože mi kolem nohou proběhlo odrostlejší kotě s rolničkou na obojku, který mělo kolem krku. Oddychl jsem si a chtěl pokračovat v průzkumu.
Ozvala se další rána…a další. Přesně, jako když jsem šel po chodbě s dveřníkem. Chtěl jsem se do chodby podívat ještě jednou, ale zabránilo mi v tom nesnesitelné horko a pach síry. V čas jsem se stáhnul zpět za roh, protože kolem prošlehl plamen o šíři metr a o výši metr a půl, který proletěl celou chodbu a rozprskl se o protější stěnu. Vypadá to, že jsem natrefil na toho wyverna, protože se z místnosti ozývaly další tupé rány a světla zhasínala.
Utíkal jsem až do bezpečí za dalším rohem. Dobrá, zrovna jsem našel draka, ale co to kotě? Co to tam pohledávalo? Nebo to byla další představa?
Po vydýchání za oním rohem byla další křižovatka chodeb. Na zemi byl odtokový kanál a hned nad ním větrací šachta. Ani jsem se nezamýšlel nad volbou chodby a rozpočítal na ententýky. Proběhl jsem tedy chodbou…jedinou vadou byla prasklá žárovka. Nebylo vidět na krok. Když tu přede mnou najednou prosvitl bílý průchod. A hádejte, kde jsem se octl…
Zase na křižovatce.
Na další pokus jsem se musel po deseti metrech hned plazit. Na konci byla vidět mříž. Vykopl jsem ji a zíral na odtokový kanál… zaklel jsem. Co je tohle za místo?
Seskok nebyl příliš měkký. Trochu to odnesl kotník. Jak to tak vypadá, další chodba, a polezu z hlubin kanálových. Prostě Mr. Kanálník.
Ale co, za zkoušku nic nedám. Šel jsem zase, tudíž opakovaně, dlouhou chodbou. Za sebou jsem slyšel kroky. Po otočení tam nikdo nebyl. Podivné. Ozvala se dutá rána a já padl na zem. Někdo mě vší silou udeřil do zátylku.
Zase jsem ležel na zádech. Všude bylo bílo, takže to vypadalo, že ležím na chodbě. Přesto jsem měl pocit, že mě někdo hladí po tváři. Podíval jsem se nad sebe a snažil se zaostřit.
Byla to Ivone. Seděla u mě a měla mou hlavu na klíně.
Laskavě se na mě usmívala, ale nic neříkala. Jen mě dál hladila.
Nemohl jsem se skoro vůbec hýbat. Nevěděl jsem, jestli je tohle jedna z dalších halucinací. Ale tohle jsem cítil.
Natáhl jsem ruku a dotkl jsem se jejího čumáku. Taky jsem ho cítil. Ivone to očividně nevadilo. Natáhla ruku a odepnula si z ní nějaký řetízek. Následně ho upnula na moje zápěstí.
Začínal jsem ztrácet vědomí. Poslední, co jsem ještě viděl bylo, že se Ivone ke mně sklonila a políbila na tvář.
„ Hej, vy, jste v pořádku?“ probudil mě jeden z mnoha hlasů „ Co tady děláte?“.
Ležel jsem na zádech s roztaženýma rukama. U levé ruky mi ležela moje zbraň. A na pravé byl náramek, co mi dala Ivone.
Byl to stříbrný řetízek z jemného materiálu, které se podobaly žíním a z kovu na něm byl ležící jednorožec.
Ústav se najednou změnil. Všude chodili pacienti a lapiduchové v bílých pláštích.
„ Jak jste se sem dostal? Vy jste měl dostat obyčejný pokoj pro hosty a ne celu pro ty nejhorší blázny“ říkal mi jeden z lapiduchů.
Mezitím, co se mě vyptával jsem se pomalu začínal sbírat z podlahy. Byl to sen? Nebo jsem zase blouznil. Možná bych si to myslel, kdybych neměl na tváři pár dlouhých a stříbrných vlasů…nebo hřívy.
Jedno bylo jasné…už byl zase den. Chodby se změnily a když jsem se ptal po dveřníkovi, nikdo mi nedokázal říct, jestli tady doopravdy někdo pracuje. Prý o nikom nevědí. Velice uklidňující.
Berry se Silwen letěli zrovna v letadle, které bylo upravené tak aby jím mohli cestovat i jednorožci. Byly tam takové větší postele, ne kterých leželi.
Silwen nic neříkala, jen se dívala z okénka. Nebylo tam nic moc zajímavého.
„ Na co myslíš?“ zeptal se jí Berry.
„ Na to, jaký doopravdy je“ odpověděla.
„ Může být jakýkoliv“.
„ To já taky vím…ale stejně. Mám pocit, že ho dobře znám“.
„ Třeba to byl jen pocit“.
„ Nebo také ne“.
Lékaři mi pomohli vstát a odvedli mě do slušně zařízeného pokoje s postelí, koupelnou a vším potřebným vybavením. Nebyl problém naskládat do jednoho pokoje takového příslušenství, když jedna místnost odpovídala půlce rodinného domku.
Z pokoje jsem se celkem bál vystrčit i nos, protože po chodbách chodilo takových cvoků, až to nebylo zdravé pro můj vlastní rozum.
Nakonec jsem se ale odhodlal a hned přede dveřma potkal vlkodlaka, který měl náhubek a na rukou rukavice, které byly z molitanu. Možná to bylo proto, aby nikomu minimálně neroztrhal pařáty. Zavrčel na mě, ale ihned zase odešel. Oddychl jsem si.
„ Detektiv Logan, nemýlím-li se“ zastavil mě na chodbě, podle obleku, primář.
„ Přesně tak“ přikývl jsem „ dobrý den“.
„ Jak jistě víte, jste tu jen na pozorování“ vysvětlil mi „ ne na léčení. Dneska jsem se doslechl, že jste byl zamčen zvenčí v cele“.
„ Ano, je to pravda…když jsem sem přišel, nikdo tu nebyl. Jen nějaký dveřník a ten mě tam zamkl“.
„ Vskutku podivuhodné“ zamračil se primář „ ale my tady žádného dveřníka dlouho nemáme“.
Zastavil jsem se, protože mi z toho zatrnulo.
„ Vše v pořádku?“ zeptal se mě.
Přikývl jsem.
„ Víte, kdo se o vás bude starat?“
„ Ne, nevím…opravdu“ zavrtěl jsem hlavou.
„ Byl to nápad vaší kolegyně. Bude se o vás starat jednorožec. Silwen. Dnes by měla přiletět letadlem z Irska společně s policistou Berrym“.
„ Opravdu? To je celá Jessika…“ usmál jsem se a zavrtěl hlavou.
O pár hodin později přistálo letadlo s Berrym a Silwen na alikornském letišti. Čekala na ně Jessika.
„ Podporučík Berry?“ zeptala se ho.
„ Ano. Vy musíte být jistě Jessika“ přikývl a potřásl jí rukou.
„ A vy určitě Silwen“ otočila se k Silwen.
„ Ano. Prosím, mohla by jste mí říct něco o Loganovi?“.
„ Jistě“.
Mezitím, co Jessika o mě vyprávěla Silwen, já už byl na obědě. Jídlo nebylo nic moc.
Pomalu jsem žvýkal nějaký druh knedlíku a rozhlížel se po ostatních, s kým budu mít možná čest se setkat osobně.
Bylo tam snad čtyřicet rozdílných pacientů. Od hobitů, elfů, zlobrů až po šílence s pankáčem. Zase se mi vracel ten nepříjemný úzkostný pocit.
Vedle mě se ozval cinkot, jak někdo hodil jídelní tác na stůl. Nikoho jsme neviděl. Potom se ozvalo funění, jak někdo se snažil vydrápat na židli.
Byl to trpaslík. Ale o něco menší než ostatní. Trpasličí trpaslík…to mi ještě scházelo. Beze slova jsem ho popadl za límec a vysadil ho na židli.
„ Kdo se tě prosil o pomoc?!“ začal na mě řvát „ dostaneš mojí sekyrou po hlavě!“ a bacil mě polštářem přes hlavu.
Nemohl jsem tomu uvěřit, co se zrovna stalo. Dostal jsem od rozzuřeného trpaslíka polštářem přes hlavu! To je úroveň.
„ Sekyra? To je polštář!“ namítal jsem.
Nic neříkal a znovu mě praštil přes hlavu.
„ Ta sekyra je nějaká rozbitá“ prohlížel si polštář nevěřícně „ teď už bys měl mít hlavu na čtyři půlky!“.
„ No vidíš…a teď sněz svůj oběd, než ti vychladne“ řekl jsem mu.
Jen se na mě podezíravě podíval, ale hned začal srkat svoji polévku. A byl klid.
Přišla ke mně elfí sestřička.
„ Pozor na něj“ zašeptala mi „ myslí si, že je reinkarnace nějakého trpasličího boha. Mlátí všechny polštářem, který si nenechá vzít“.
„ Díky za upozornění, ale taky jsem na to už přišel“ usmál jsem se chabě „ dostal jsem dvě rány přes hlavu, než začal jíst“.
„ A jak se vám ho podařilo umravnit?“.
„ Prostě jsem řekl, aby si snědl svůj oběd, aby mu nevychladl“.
„ Zajímavé. Omlouvám se za problémy“.
„ V pořádku“.
„ Je přesně takový, jak jsem si ho představovala“ řekla nakonec Silwen „ kdy za ním pojedeme?“.
„ Třeba hned“ řekla Jessika „ ale omlouvám se, nemáme nic na přepravu jednorožců. Vadil by vám vlek na přepravu koní?“.
„ Ani ne…pokud je to nutné…“.
Byl jsem unavený a tak jsem si šel po obědě trochu zdřímnout. Dveře byly otevřené. Když jsem nakouknul do pokoje, na mé posteli ležel jednorožec…ale neměl roh.
Opatrně jsem k němu přišel a zlehka mu položil ruku na rameno. Ihned se vzbudil.
„ Co tady děláte?“ zeptal se mě.
„ Spíš já bych se měl ptát. Asi jste si spletl pokoj“.
„ Opravdu?“ řekl váhavě „ omlouvám se. Hned odejdu“.
„ Ne, v klídku“ zavrtěl jsem hlavou „ ještě tu můžete zůstat“.
„ Abych pravdu řekl, tak bych byl rád…nemám zrovna pohodlnou postel. Jen mám silnější tvrdou matraci na zemi. Co kdybychom si začali tykat?“.
„ Proč ne“ přikývl jsem „ ale jen bych byl rád, kdyby ses trošku posunul, protože já bych si taky chtěl lehnout. Neměl jsem klidnou noc a chtěl bych to dospat“.
Trochu pokrčil nohy, abych se mohl v pohodě natáhnout vedle něho.
„ Proč jsi tu?“ zeptal jsem se.
„ Protože nemám roh“ řekl smutně „ byl to nějaký defekt, či co to říkali. Pro většinu nejsem jednorožec, ale mluvící kůň“.
„ Ale no tak…ale třeba někomu to nevadí“.
„ Opravdu nevím“ zavrtěl hlavou „ ale jsem tu, protože jsem z toho byl špatný a už jsem nechtěl žít“.
„ Pokusil jsi se ukončit svůj život?“.
„ Ano…ale nebylo to lehké. Regenerace byla vždy hodně rychlá, takže i když jsem se pokoušel zabít pádem z výšky, všechny kosti mi za pár vteřin srostly a organizmus se ani nestihl poškodit“.
„ Máš vyjímečnou schopnost regenerace“ řekl jsem „ většina jednorožců se uzdravuje pomalu“.
„ Opravdu?“.
„ Ano“ přikývl jsem „ znám to. A s tím rohem si nedělej starost. Tak jsi krásný bílý koník. Já jsem zase detektiv bez odznaku“.
Silwen si mezitím nastoupila do přepravníku. Sice nerada, ale proč ne.
„ Pojedu s ní v přepravníku“ řekl Berry.
„ Když chcete, tak proč ne“ odpověděla Jessika.
Za chvilku vyrazili.
„ Promiň, ale mě se docela chce spát“ řekl jsem jednorožci.
„ Mám odejít?“.
„ Ne, nemusíš“.
„ Proč jsi tu ty?“.
Vysvětlil jsem mu to.
„ To je opravdu zajímavé“ přikývl „ něco podobného se ti zdálo i tuhle noc?“.
„ Přesně tak. Bylo to nepříjemné. Proto jsem unavený“.
Ani jsem nezavřel oči a už tady byl lapiduch.
„ Co tady dělá ten jednorožec?!“ zamračil se na mě „ tady nemá co dělat“.
„ Spletl si pokoj“ vysvětloval jsem.
„ No a? Ať jde do vlastní stáje“.
„ Stáje? Jednorožci jsou venku?“.
„ No ano. Kde jinde?“.
„ Ale já chci, aby tady ještě zůstal“.
„ Když chcete, tak proč ne“ povzdychl si lapiduch a odešel.
„ Opravdu stojíš o to, abych byl s tebou?“ zeptal se mě jednorožec.
„ Jsem úplně někde, kde bych nechtěl být a nikoho tu neznám…a kamarád by se hodil“.
„ Nikdy jsem se nesetkal s nikým, kdo by byl tak upřímný. Pokud je to tak, rád jím budu“.
Potom jsem nejspíš usnul.
Zatímco jsem spal, k hradu dorazila Jessika a spol.
„ Tady to teda vypadá…v noci bych se tu nechtěla potloukat“ otřásla se Jessika.
„ Ani se vám nedivím“ odpověděl Berry.
„ Pustíme Silwen a hned půjdeme za Loganem“.
První, co jsem uslyšel, byly hlasy, které se hádaly…Po otevření očí jsem znovu ležel na studené dlažbě cely. A na zádech. Neotočil tu někdo o stránku nazpět? Na zápěstí jsem pořád měl náramek, takže se mi nic nezdálo.
Už u mě byla Jessika. A zrovna se hádala s lapiduchem.
„ Proč jste ho zavírali na samotku pro šílence?!“ říkala pomalu, se zlověstným přízvukem.
„ Nevíme, jak se sem dostal“ bránil se vyděšený lapiduch.
„ Co? Cože? Slyšela jsem správně?!“.
„ Opravdu, madam, já…“.
„ Madam! Copak už je mi přes padesát?“ zúžila oči Jessika a div lapiducha nechytla za límec.
„ Počkejte, já…“.
„ Jessiko, co tu děláš?“ zeptal jsem se.
Jess ihned přestala s hašteřením a pomáhala mi vstát.
„ Jsi v pořádku? Ráda tě zase vidím“.
„ Ani nevíš, jak jsem rád, že sem přišli normální lidé…“.
„ Kdyby jenom lidé…“ usmála se „ Logane, tohle je Silwen“.
Silwen vstoupila do místnosti a prohlížela si mě.
„ Logane, měla jsem takový nápad…“ začala Jessika.
„ Já vím“ pomyslel jsem si „ co máš v plánu. Ale nebudu ti to kazit“.
„ Ano? Jaký?“ zeptal jsem se.
„ Že nebudeš mít obyčejného psychiatra….ale bude s tebou Silwen. Vím, jak rád jsi s jednorožci. A mohlo by ti to pomoci“ řekla Jessika „ mohlo by to být něco podobného jako hippoterapie. Jen ale s jednorožcem“.
„ Tak vy jste Logan…jste přesně takový, jakého si pamatuji“ pokývala hlavou Silwen.
Všichni v místnosti ztuhli.
„ Vy se znáte?“ polkla Jessika „ Logane, odkud? Vždyť jste v Irsku nikdy nebyl“.
„ Jessy, tomu bys neuvěřila“ usmál jsem se.
„ Když už se známe, nemusíme si vykat“ řekla Silwen „ co vy na to?“.
„ Proč ne“ přikývl jsem.
Potom přišla ke mně a zašeptala mi do ucha : „ Byl to jen sen…ale znám vás. Vím , kdo doopravdy jste“.
„ Jo, Logane“ ozvala se Jessy „ zjistila jsem, že jeden z vašich předků byl…“.
Nestačila dopovědět.
„ Ochránce jednorožců“ dokončil jsem klidně.
„ Vy se opravdu chováte divně“ zavrtěla hlavou „ tohle jste nemohl vědět…jak to…“.
„ U některých věcí je lepší, když se na ně vůbec nebudete ptát“ přerušila ji Silwen „ věřte mi“.
Kde se vzal, tu se vzal, za námi stál primář. Měl jsem pocit, že se za chvíli zcvoknu.
Aby toho nebylo málo, zeptal se, co tady dělá ten jednorožec. Že by střetnutí s ním už minule byla iluze. Přestávalo se mi to líbit. Opravdu už jsem si nebyl jist, co je realita a co pseudorealita. Anebo jestli nějaká realita vůbec ještě je.
„ Co tady dělá ten jednorožec?“ zeptal se „ a vůbec vy, co děláte tady? Tady nemáte co dělat“.
„ Vždyť jste mi říkal, že přijede moje kolegyně s jednorožcem“ zamračil jsem se.
„ Ne, věděl jsem, že přijedete vy, ale ne to, že přijedou oni“ zavrtěl hlavou.
„ No nazdar. A můžu se na něco zeptat?“.
„ Jistě, ptejte se“.
„ Není tady náhodou minitrpaslík , který si myslí, že je reinkarnace boha a ohání se polštářem, myslíc, že je to bitevní sekyra? Nebo jednorožec, který nemá kvůli genetickému defektu roh?“.
„ Bohužel, o tom nic nevíme“ zavrtěl hlavou .
„ Výborně“.
„ Prosím?“.
„ Ne, ne, nic“.
Nevěděl jsem, jak dlouho tyhle výkyvy reality budu ještě snášet natolik, abych se doopravdy nezbláznil. Bylo to strašné vědět a vidět několik paralelních realit a nevědět, jaká je ta pravá.
Naštěstí byl večer, tak jsem doufal, že předcházející „realita“ byla jen v mé mysli.
Jessika mezitím přesvědčovala primáře, aby u mě Silwen zůstala přes noc.
Naštěstí svolil. Také se mi celkem zamlouvalo, že se ke mně Silwen nechovala jako k cizímu člověku, ale jako rovnou k příteli.
Dostal jsem velký pokoj.
Byl mi povědomý.
Až moc povědomý.
Nepříjemně povědomý.
Byl to úplně ten samý pokoj!
Zděšeně jsem si vše prohlížel.
Jessika si toho naneštěstí všimla.
„ Logane, co se děje?“ zeptala se „ vypadáš, jako kdybys viděl ducha. Promiň, musím se s tebou rozloučit. Už jedu domů. Tak se měj hezky a brzo dej vědět těm lapiduchům, že jsi zdravý. Nerada bych ztratila kolegu. A mezi náma…Argon toho trochu využil, dal ti takovou šibeniční lhůtu, protože se tě chce zbavit. Tak mu nedej šanci“ potom mě objala a rozloučila se.
„ Ne…ne. To nic“ snažil jsem se najít vhodnou odpověď „ to jsem se jen…zamyslel“ reagoval jsem trochu zpožděně „ a neboj se, nedám mu šanci.
Za chvilku přišel Berry, který přinesl zavazadla. Podle jeho výrazu ve tváři nebyl zrovna dvakrát nadšený, že tu musí být.
„ Těší mě, že vás poznávám“ potřásl mi rukou „ i když v této situaci…“.
„ Nemusíte tu být, pokud nechcete“.
„ To nějak přežiju. Jsem tady služebně…kdyby náhodou něco. Až tohle skončí, mám u vás sklenku irské whisky“.
„ Platí“ usmál jsem se.
Do pokoje nastěhovali s okolních místností ještě dvě postele. Pro Berryho a Silwen. Seskupili se v jednu velkou postel.
Takhle večer nebylo moc příjemné vycházet na chodbu, kterou osvětlovalo jen několik poškozených světel. Bůh ví, jestli už delší dobu není zdejší osvětlení na agregát. A nechci vědět, jestli se složí záloha (jestli tu vůbec nějakou mají).
Berrymu se ještě moc nechtělo spát, takže se šel podívat po chodbách, jestli se náhodou něco nebude dít ( a jak říkal předtím: „Z tohohle pokoje bych vyšel jen s baterkou, kevlarovou vestou a elektrickým obuškem“. K mému údivu všechny tyto priority dodržel).
Ležel jsem vedle Silwen a díval se do stropu.
„ Ale no tak, to se tak stydíš. Že se mnou nemluvíš“ usmála se.
„ Ne, kdepak“ usmál jsem se „ ale nevím, o čem by jsme mluvili“.
„ Takže moje cesta sem byla zbytečná?“.
„ Ne, vůbec ne“ zavrtěl jsem hlavou „ jsem moc rád, že jsi tady“.
„ Možná není žádné téma, protože se už známe“.
„ Je to asi tím“.
„ Měli jsme společný sen“ řekla Silwen „ Akorn, Berry a i ta jednorožčí hříbátka…ti všichni jsou. A proto tě znají. A i já. Takže klidně ke mně pojď blíž“.
„ Takže víš, že si občas, byť omylem, pohladím i jednorožce z nepozornosti?“.
„ Vědomí jednorožců je nějakým záhadným způsobem spojeno. Takže včas poznají, kdo je přítel a kdo nepřítel. Spíš to poznají podvědomě, aniž by věděli, že to poznal jiný jednorožec. Tohle vím od tvého přítele, který byl zraněn. Že jsi byl u něho. Tvoje přítelkyně Jessika mě požádala, jestli bych ti taky dovolila trochu toho vztahu. Vůbec mi to nebude vadit“ vysvětlila mi a dotkla se mi čumákem tváře „ Vím, že to zrovna potřebuješ“.
Trošku zdrženlivě jsem si přesedl na její část postele a opřel se o její rameno a položil hlavu na krk.
„ No vidíš, ani to nebolelo“ usmála se Silwen.
Bylo to zvláštní, jak jsem se zrovna cítil. Dotknout se jednorožce omylem bylo mnohem lehčí než když on sám chtěl. Že bych doopravdy byl tak stydlivý?
Chvíli jsme si povídali, dokud jsem neusnul.
Za chvíli se vrátil Berry z obchůzky.
„ To už usnul? Nějak brzy“ řekl Silwen „ co si o něm myslíš?“.
„ Je přesně takový, jak jsem myslela já a jak o něm vyprávěla jeho kolegyně“ přikývla Silwen „ a možná i překoná moje představy“.
„ Neříkej, že jsi se do něho…“
„ To taky neříkám“ řekla mu přísně Silwen „ ale něco mi říká, že vztah k němu nebude těžké navázat. Bude to lehčí než jsem si myslela. O moc lehčí…“.
Asi tak v jedenáct večer mě vzbudil slabý zpěv. Byl smutný. Ale probralo mě to. Vypůjčil jsem si berryho obušek( bůhví kdo se potlouká po chodbách).
Zpěv mě vedl po chodbách až do jedné z věží. Dveře na konci dlouhých točitých schodů byly masivní a zaprášené. Zámek pro změnu zarezlý. Jestli je zamčeno, tak jsem skončil. Klika chvilku vzdorovala, ale nakonec povolila a dveře se otevřely. To vrzání by určitě vzbudilo celý hrad.
Jakmile jsem vkročil do menší místnosti, zpěv utichl. V místnosti byl celkem nepořádek a vše bylo zaneseno slabým povlakem prachu.
Asi vytahám uklízečku za…uši. Když už jsem se takhle prodíral tím polorozbitým nábytkem , ucítil jsem jemný závan zezadu. Že bych nezavřel dveře?
Zavřel.
Ztuhl jsem, když mi někdo položil ruku na rameno. Ale byl to tak jemný dotek až bych řekl, že si mi na rameni usadil motýl.
Stál jsem nehnutě a neodvážil se hnout ani vlasem(kdyby to šlo).
Potom mě dlaň znovu uvolnila. Jenže nyní dvě ruce mě objali kolem ramen. Cítil jsem jasnou vůni lesa. Stisk rukou nepatrně zesílil a někdo si opřel hlavu moje rameno. Bál jsem se sice otočit byť jen o několik stupňů ( a pár minut) hlavu, ale stejně jsem to udělal. A užasl jsem. Bylo to příjemné překvapení.
Lépe už to skončit nemohlo. Opravdu. Byla to Ivone. Ve své přirozené podobě. Takže jsem měl pocit, jako kdyby mi o rameno opíral menší jednorožec.
„ Ivone, prosím, řekni mi co se děje“ zašeptal jsem.
Podívala se na mě a jen zavrtěla hlavou.
Možná bych na ní v téhle chvíli měl mít zlost…ale neměl jsem . Nemohl jsem se na ni zlobit. Připadala mi zoufalá. Jen mě pevněji objala a přitiskla svoji tvář k té mé.
Nevěděl jsem, jestli je to doopravdy Ivone. Takhle se nikdy nechovala. Spíš byla zdrženlivější. A opravdu jsem si nebyl jist, jestli by tohle opravdu udělala.
A i kdyby to nebyla ona…co bych měl dělat? Kdybych něco udělal špatně, čeho bych dosáhl? Ničeho. Tak raději nic dělat nebudu.
„ Jde zase o mě?“ zeptal jsem se.
Ivone přikývla.
„ Ale ne…a určitě to bude souviset i s těma halucinacema“.
Znovu přikývla.
„ Jsme i nejsme. A to zároveň“ řekla najednou „ nikdy nepoznáš, jestli halucinace je realita nebo realita halucinace. A my dva jsme mezi nimi. Jednou v iluzi, podruhé v realitě, které se nedají odlišit…“.
„ Nechceš říct, že jsme …“ namítal jsem.
„ Neříkej to“ řekla mi přísně „ prosím…každá věc, každé slovo, každá činnost vše ovlivní…přemýšlej o tom“.
„ Proč ses mi takhle ztrácela?“ zeptal jsem se.
„ Nemůžu s tebou být. I když bych chtěla. Jestli tohle někdy skončí, vynahradím ti to“ řekla tiše a odstoupila ode mě.
Když jsem se otočil, nebyla tam. Abych řekl pravdu, dost mě to vyděsilo. Zase se něco může stát. A i když to snad bude namířené na mě, jsou všichni v nebezpečí. To zatím nemůžu říct. Nikomu. Nic se zatím nestalo. A snad ani nestane. Touhle myšlenkou jsem si nebyl vůbec jist. Ivone mluvila v hádankách, což mi v tomhle večerním čase moc nevyhovovalo. Myšlenkový blok jezdí v tuhle večerní dobu většinou na dovolenou.
Zase se ozvala dutá rána. Ale nade mnou. Dveře se zavřely a nešly otevřít. Co má zase tohle znamenat. Uprostřed místnosti se začal tvořit vír, který odnášel jak nánosy prachu tak i nábytek. Jen tak, tak, že se mi podařila včas uhnout šuplíku plného spodního prádla a ponožek.
Tam, kde se tvořil vír, se objevila postava v temném brnění. Ke všemu měla dlouhý tmavý plášť a helmu, která kryla celou tvář. Pokud pod hledím nějaká tvář byla.
Pomalu šel ke mně. Nemohl jsem utéct. Chytl mě pod krkem a odnášel mě k oknu, odkud špinavým oknem probleskovala červenooranžová záře. Jednou ranou pěstí rozrazil okenice a já hleděl do planoucích plamenů. Všude kolem hradu byly plameny!
Vyhodil mě z okna a já tvrdě dopadl na šikmou stříšku pod oknem a měl co dělat, abych se vůbec udržel. Hrozně to klouzalo. Bytost ke mně seskočila a sklouzla až ke mně. Znovu mě chytla za krk a přehodila přes okraj.
Teď jsem měl dvě možnosti. Ukončit své utrpení pádem z výšky do plamenů a položit svůj pozemský život. Anebo vyzkoušet „swapovací“ zaklínadlo. Mohlo by teoreticky fungovat. A jestli ho umím, tak to bude fungovat i prakticky. Zkusil jsem to. Po krátké litanii jsem já stál na střeše a bytost padala do hlubin. Jen co dopadla, plameny zmizely.
Celý roztřesený jsem vylezl zpět do věže. Dveře byly otevřené a tak jsem toho využil.
Na chodbách mezitím propukla panika. Nikdo nevěděl, co se stalo nebo co bude. Silwen zůstala v pokoji, ale po Berrym jako by se slehla zem.
„ Víš co se děje?“ ptala se mě vyplašeně „ kolem oken najednou začal šlehat oheň a…“.
Objal jsem jí kolem krku a hladil ji po čele.
„ Teď už je vše v pořádku“ utěšoval jsem ji „ kde je Berry?“.
„ Nevím. Někam odběhnul. Nevěděl, co se děje“ odpověděla ještě trochu zděšeně.
„ A nevíš kam?“.
„ Myslím, že někam do sklepení…běžel zapnout vodní pumpu pro požární systém, kdyby se náhodou dostaly plameny dovnitř. Hasící systém je už dlouho odstavený“.
„ Raději bych se po něm měl jít podívat, kdyby se mu něco stalo. Doufám že ne“.
„ Byla bych ráda“.
Za hodinu bylo vše zase v normálu. Jen já jsem jako šílenec běhal po rozsáhlém sklepení. Kdyby sem aspoň dali nějakou mapku podzemí.
Za chvilku jsem už chodil v podzemí po kotníky ve vodě. A elektřina začala vypadávat. Vypadá to, že jestli se rozbilo čerpadlo a agregát je u pumpy…tak nemám moc času.
Ani nevím, jak dlouho jsem dole bloudil, ale voda už mi sahala po pás. Možná by tady mohlo být odvodňovací výpusť. Každý hrad by tohle měl mít. Zvlášť tady, kdyby se něco stalo s pumpami, tak by už na to měli být připravení.
Jediná světlá stránka bude, že až se dostane voda do generátoru, přestane pumpa čerpat další vodu. Větším mínusem bude to, že až se tam voda dostane, bude celá oblast pod momentálním krátkodobým vysokým napětím. Takže jestli nenajdu nějaký suchý kout, tak mě to upeče zaživa.
Na stropě byla označena jen úniková chodba. A ještě něco ve tvaru žárovky a hydrantu. Předtím to nikde nebylo. Ihned jsem tou chodbou běžel. Nebo spíš plaval, když jsem nevystačil.
Pumpa byla pevně na zemi, ale voda kolem ní jí očividně nevadila. Pro generátor byl vysekaný prostor ve zdi. Asi tak dva metry nad zemí. Zatím jsem měl celkem dost času.
Na plášti, který chránil píst pumpy, byla dlouhá podélná prasklina. Vypadala až moc čerstvě.
O pár centimetrů nad výklenkem byl další a kdopak se v něm schovával?
No kdo asi? Přeci Berry.
„ Berry! Probuďte se!“ zakřičel jsem na něj.
Podíval se na mě, ale neodpověděl. Vylezl jsem tedy za ním. Jeho kevlarová vesta byla na cáry. Dokonce i služební pistole měla šrámy a půlka hlavně chyběla.
„ Co se stalo?“ zeptal jsem se ho.
Nic neříkal. Vypadalo to, že dostal šok ze zranění.
Místností se rozlehl pach ozonu, jak při bouři. Voda se dostala do generátoru. Vše zhaslo a já byl potmě.
Dal jsem Berrymu svoji zbraň a chemickou světlici vylepšené technologie, která se po určitém čase sama nabila.
Jen já měl obyčejnou baterku. Nic víc. Vypadalo to, že bych měl najít tu výpusť. Jestli tu někde je.
Procházet se jen s baterkou ve sklepeních není nic příjemného. Obzvlášť když stíny tvoří jiný tvar, než by měl. Respektive chyběly objekty, které by je tvořily.
Po deseti minutách jsem ji přeci jen našel. Ale byla tak špatně udělaná, že mě to mohlo v klidu spláchnout. Bylo to něco jako špunt. Neměla ani bezpečnostní mříže, kdyby se nějaký nešťastník nacházel poblíž.
Poklop se otevíral normálním kolovým uzávěrem. Otevřel jsem jej tedy jen do půlky a urychleně se vzdálil. Právě včas. Poklop byl už ztrouchnivělý a proud vody ho rozlámal na kusy. Nad zející dírou se objevil mohutný vír. Potom se mi těžko plavalo, ale výklenku se mi dosáhnout podařilo.
Teď zbývalo čekat, dokud se voda nevypustí.
Silwen mezitím upozornila ostrahu, že jsme já a Berry ve sklepení už moc dlouho.
„ Dobrá. Půjdeme je hledat“ kývl strážník „ jdu zavolat ostatní“.
Mezitím jsem si dal menšího šlofíka. Berry mě po patnácti minutách probudil zuřivým klepáním na rameno. Podíval jsem se na něj. Byl celý bílý a strnule hleděl pod sebe. Posvítil jsem tam baterkou. A ztuhl.
Podlaha už byla sice suchá, ale na ten pohled asi nikdy nezapomenu. Po celé místnosti se válely kosti. Lidské a trpasličí. Jestli mezi nimi byly i elfí nebo hobití jsem nepoznal. A jak to vypadalo, táhly se po celých sklepeních.
O chvilku později se ozývaly z chodeb hlasy a šramocení. Berry namířil svoji pistoli bez hlavně a já svítil do jediné přístupové chodby, která sem vedla.
Naštěstí to byla ostraha a lékaři. Bylo jich celkem osm. Čtyři lékaři nesli dvoje nosítka, dva byli ostraha, technik a opravář.
Vylezli pro nás, dali na nosítka a odnesli nahoru. Během hodiny byla pumpa spravena a elektrika naběhla.
Jak jsem se později dozvěděl, nebyla to obyčejná sklepení, ale katakomby. Ve všech stěnách byly pohřební výklenky a v nich ostatky panovníků nebo ostatních členů tohoto hradu.
Ti, co hrad rekonstruovali, všechny tyhle výklenky zazdili a zasypali obyčejnou hlínou. A tu hlínu jen trochu z povrchu zpevnili. Jak došlo k úniku vody, stěny se trochu rozmočily, ale držely pohromadě. Ten proud dílo dokonal. A tak odkryl ony výklenky a jejich obsah se dostal do chodeb. Jen nikdo nedokázal vysvětlit, proč se všechno neodplavilo do výpustě.
Někdo tvrdil, že kosti nasákly a zůstaly proto ležet i přes proud. Někdo vyslovil i docela strašlivou teorii, že se kostem prostě nechtělo opustit kryptu a tak tam zůstaly ležet.
Berryho museli vzít do nemocnice, protože jeho zranění byla příliš vážná, než aby tady mohl zůstat. I když už mohl mluvit, nechtěl mi za boha říct, co se vlastně stalo. Jen zíral do stropu, když jsem se ho na to zeptal. Nakonec, než pro něho přijeli, se mnou začal mluvit.
„ Děje se tu něco hrozného“ řekl mi „ ale to, co se stalo ve sklepení, si vezmu do hrobu. Ale dejte pozor na Silwen. Vypadá to, že vás má ráda“ usmál se s obtížemi „ a u ní je to malý zázrak, když si někoho oblíbí. Já tady byl, abych na ní dal pozor. Teď je to na vás. Hodně štěstí…“.
To bylo vše, co mi stačil říct dřív, než padl do úplného bezvědomí.
Ani ne za dvě minuty přijela sanitka, naložila ho a rychle se vzdalovala.
Když jsem přišel do pokoje, Silwen už skoro usínala.
„ Jak je Berrymu?“ zeptala se mě.
„ Je v bezvědomí. Před chvilkou ho odvezla záchranka. Byl ošklivě zraněný“.
„ Kde?“.
„ Na hrudníku. Dokonce i pistole byla na dva kusy“.
„ Vždyť měl kevlarovou vestu“.
„ Jenže ta byla rozcupovaná na cáry. Je to skoro nemožné, aby někdo takhle běžným nožem nebo něčím rozpáral kevlarovou vestu. I brokovnice má potíže se skrz ní dostat“.
„ Co když to nebyl nůž“.
„ Silwen, nestraš…snad mi nechceš říct, že se tu prohánějí přízraky a pokoušejí se zabít policistu v kevlarové vestě? To je absurdní“.
„ Ještě jsi mi neřekl, co se stalo na půdě. To byl také přízrak?“.
Mlčel jsem. Byl tam přízrak…a jaký.
„ Ne, to byla…krysa. Jo, větší krysa“ lhal jsem.
Silwen si mě podezíravě prohlížela, ale nic nenamítala.
Opřel jsem se o ní a usínal.
„ Jestli se vzbudíš, vzbuď mě taky“ řekla mi „ bude lepší, když na tebe dám pozor“ a položila mi hlavu na hrudník. Doslova mě k sobě přitiskla. Kdybych opravdu něco potřeboval, musel bych jí vzbudit. Ale co, to nevadí. Položil jsem tvář do její jemné hřívy a usnul.
