Probudil se a zmocnil se ho děs, protože měl pocit, že ho někdo svázal, zamotal do silné vrstvy provazů. Byla to však jen deka, kterou si sám pevně ovinul kolem těla a Andrej se záhy zase uklidnil. Posadil se a rozhlédl se kolem. Kamenný stůl uprostřed palouku už zase stál, Andrej usoudil, že jeho včerejší zmizení bylo jen jeden z mnoha Sanvisiných způsobů, jak převést svou moc. Geodor s Vivianou byli vzhůru, seděli vedle sebe na kamenných sesličkách a potichu si povídali. Z jejich tváří vyjadřovala zvláštní spokojenost, včerejší napětí se vytratilo. Andrej si pomyslel, že se v noci nejspíš kamarádili, ale hned se za tu myšlenku zastyděl. To nebyla věc, kterou by měl řešit. Ohlédl se po Rině, ale byla pryč a na jejím místě postával děda Jelínek, trochu ostýchavě uškubával hedvábnou trávu.
„Brýtro,“ řekl, jakmile zachytil Andrejův pohled, „ta holka se šla postarat vo koně, nebo to tak aspoň řikala.“
„Dobrý ráno,“ řekl Andrej, „kolik je hodin?“
„Řek bych tak půl desátý,“ prohlásil děda, „ale nerad bych se mejlil. Z mejch skvělejch hodinek zůstal jen tenhle černej pruh na noze.“ Znechuceně si odfrkl a vrátil se k své osamělé snídani.
Andrej se zvedl, protáhl se a rozhlédl se, jako by hledal, kterou z mnoha cestiček v hustém křoví Rina odešla.
„Nehledej jí,“ poradil mu Geodor, „ona se zase vrátí. Myslím, že si šla natrhat zásobu modrobýlu.“
„Myslíte, že sbírá to svinstvo?“ zarazil se Andrej. „Ale to přece… Nemyslím, že je to zdravý.“
„To si vyřid s ní,“ řekl Geodor, „radil bych ti ale, abys ji nechal na pokoji. Když jsem se s ní pokoušel promluvit já, přestala se se mnou bavit.“
„Urážlivá byla vždycky,“ řekla Andrej a v duchu dodal: a vždycky k tomu měla důvod. Proč bych se do toho měl motat, je to její věc. Copak jsem ňákej svatej, abych radil lidem kolem mě, co maj a nemaj dělat?
Přisedl si ke stolu a znovu ho zaujala kamenná plocha, která se tolik podobala mapě. Teď, když bylo víc světla, rozeznal v trhlinkách kamene vodu, tam, kde měla být. A tekla, jako řeky, vlévala se do veliké louže na kraji stolu. A ty mechové lesy, holé ostré výstupky kamene na severním konci stolu, plošky, kde se jakoby náhodou rozsypal písek… Určitě to nebyl stůl, z kterého byste chtěli jíst, na který by se dal dát ubrus.
„Na co se díváš,“ vyrušila ho z přemýšlení Viviana a Andrej vzhlédl.
Vypadá, jako by mu někdo položil otázku z knihy Moudrosti, stačilo Vivianu ještě napadnout, než odpověděl: „Všim jsem si, že ten stůl… nezdá se vám, že je vlastně ten povrch jako mapa?“
Jako na povel se nad stůl všichni naklonili a jali se ho probádávat. I Děda se přišoural a naklonil nad členitou desku svou zebří hlavu.
„Je to docela dobře možné,“ připustil Geodor po chvíli, „jestli je to mapa, pak by zde byla Certhynie, tady Valah, a dál, to kamenité na severu… Samozřejmě, Freklan. Myslím, že jsi to uhádl, chlapče.“
„To má po mě, my Jelínkové jsme vodjakživa nejchytřejší,“ přispěchal honem děda s trochou samochvály. Andrej mlčel a dál si prohlížel mapu. Čím déle se na ni díval, tím víc úžasných podrobností nacházel. Prohlédl místo, které Geodor označil jako Certhynii, zvlášť pečlivě a nalezl Chladné lesy, kde byl mech dosud slabý a spálený, miniaturní horu Ardéns, pokrytou černou vrstvou popela, a o kousek dál našel Horu Kolébku a Nomitur, kamínek menší než zrnko písku, ale pronikavě zářící narůžovělým světlem. A našel řeku Sargisu, vinoucí se údolím Dvou králů, našel jezero Beonor (i když nevěděl přesně, jak se jmenuje) a ostrov a město Anf v jeho vodách; našel, po dlouhém pátrání a vylučování všech mylných možností, město Darlatan a pak už byla hračka jít proti proudu řeky Rovné, tak malé a skryté uprostřed mechových lesů, že z pohledu na ni bolely oči, a najít i Údolí Löniru.
„Pochopili jste, k čemu slouží tento stůl,“ ozval se v tu chvíli hlas, který nemohl patřit nikomu jinému než samotné Sanvis, a Andrej vzhlédl. Královna víl stála u druhého konce stolu, v dopoledním, namodrale čistém světle byla tetelivá a neurčitě krásná jako přelud. Vedle ní, vlastně skoro za jejími zády, stála Rina. Kruhy pod očima měla tmavší než kdy dříve a Andrej si všiml, že se dívá značně poděšeně. Co se to zase stalo, u velké Ial, pomyslel si a ani si neuvědomil, že začíná používat ryze Orských obratů.
„Poznal to tady Andrej,“ řekl Geodor bez stopy závisti. „Je to dobrá mapa, ale k čemu nám bude?“
„Ukáži na ní Andrejovi jeho cestu,“ řekla Sanvis. „Ukáži mu cestu, kterou bude muset projít.“
Andrej toho za poslední den a noc prožil tolik, že se ani nedokázal rozčílit.
„Počkat,“ řekl jen, „jak víte, jestli jsem se nerozhodl dát vod toho ruce pryč?“
Ale věděl to dřív, než Sanvis odpověděla. Stačilo podívat se na Rinu a její utrápený pohled. Nemohl jí vyčítat, že se královně svěřila s jejich nočním rozhovorem. Bylo mu jasné, že Sanvis si dovede určité věci zjistit, ať už lidé kolem ní chtějí, nebo ne.
„Nejen díky Valimaniře, Andreji,“ řekla s mírným úsměškem a Andreje to ještě utvrdilo ve víře, že Sanvis nemá ve čtení myšlenek žádné zábrany, „hned, jak ses rozhodl jít, ucítila jsem to. Ale ty si myslíš, že tě využívám, že s tebou nejednám na rovinu.“ Náhle si Andrej uvědomil, že Sanvisin hlas zní jen v jeho hlavě, že ostatní nic neslyší a tváří se nechápavě. „Chci to říci jen tobě, jen tobě a nikomu jinému, protože i nejlepší přítel může zklamat,“ pokračovala Sanvis, a Andrej, jakkoli mu byl tenhle mimoverbální způsob rozhovoru protivný, nedokázal potlačit jistý pocit pýchy, že on je tím jediným, vyvoleným, s nímž tahle bohyně mluví. „Nejsi pro mě bezvýznamným, protože v očích Otce a Matky máme význam všichni. Nejsi figurka, s níž bych chtěla manipulovat, věř, milejší by mi bylo, nechat tě, abys byl šťastný. Ale nebyla jsem to já, kdo určil úkoly, které máš vyplnit. Pochop, jsem jen rukou, která ti ukáže směr. Vím, jak jsi se rozhodl, vím i o tvém strachu. Jsi však silnější, než doufáš. Dám ti nyní Lönir. Nikdo z tvých přátel se ve vlastním zájmu nesmí dozvědět, kde a jak ho neseš. Uložila jsem Kámen do váčku, který ho skryje všem pohledům, uvidíš jej jen ty, já a můj bratr. Poslouchej teď dobře – pokud Lönir upustíš, rozbiješ jej, je konec. Z jeho váčku jej vyjmi, až bude Tevolanans nablízko, dřív ne. Lönir má sílu a jeho světlo sice oslepí vše v jeho blízkosti, ale je křehký. Stačil by jediný střelec, zacílivší z bezpečné vzdálenosti a vše je ztraceno.“
„No do prdele,“ ulevil si Andrej nahlas. V tu chvíli se myšlenkové spojení přerušilo a Andrej si oddechl úlevou. Všichni ostatní na něj civěli, jako by se jim před očima právě několikrát proměnil v růžovou žirafu a zpátky.
„Pane jo,“ ozval se nesměle děda, „co se dělo? Co se sakra dělo?“
„Královna s Andrejem hovořila tajně,“ vysvětlila Rina trochu roztřeseně.
„Přesně tak,“ potvrdila Sanvis, „ale teď se pojďte všichni podívat, kudy půjdete – nebo kudy byste jít měli.“
„Máme Andreje doprovázet?“ zeptala se Viviana. Nebylo jí pořádně jasné, jakou roli vlastně ona a Geodor v tom všem hrají. Pořád byli posunováni kamsi do pozadí a přitom jakoby se s nimi neodmyslitelně počítalo.
„Holčičko, to je přece zřejmé,“ řekla Sanvis, „věřím v Andrejovi schopnosti, ale ne natolik, abych si myslela, že může všechno dokázat sám.“
„Přestaňte o mě laskavě mluvit, jako bych tu nebyl,“ požádal Andrej, „jestli se mnou někdo jít nechce, ať nechodí. A dost. Stačí, že jste do toho navezla mě, Sanvis, s prominutím, jestli jsem vás urazil. Nemusím sebou snad ještě vláčet další odsouzence.“
„To je fakt,“ přikývl moudře děda, „někteří maj svý léta a vůbec, nemyslim, že by mu mohla pomoct zebra. Nemyslim, že bysme se mohli vydávat za cirkus, nebo tak něco.“
„Ty nikam chodit nemusíš,“ řekla Sanvis pomalu, „nabízím ti, abys zůstal tady v údolí.“
„No, je to tu hezký, ale nic moc zábava,“ utrousil děda, ale pak, jakoby se lekl, že si to víla rozmyslí, honem dodal: „I když: asi to přijmu, jo, to jo, moc dík.“
Sanvis předvedla další ze své široké škály mírných úsměvů, tentokrát to byl tajuplný. Zároveň však dala netrpělivým pohybem ruky najevo, že o budoucnosti dědy Jelínka se teď bavit nehodlá.
„Tedy,“ řekla a věnovala tak trochu jedovatý pohled Vivianě, „kdo Deslönyla doprovázet chce, ať se jde podívat.“
Sklonila se nad stůl a tichým hlasem se jala vysvětlovat plán cesty. Andrej se moc snažil poslouchat, ale nakonec to vzdal. Každé druhé Sanvisino slovo totiž tvořil některý z místnopisných názvů, pro Andreje naprosto neznámý. Navíc pochyboval o tom, že se dokáže řídit jen podle podaného vysvětlení a mapy, kterou dnes vidí poprvé. Když se vedle něj objevila Rina, dovolil si dokonce na chvíli od plánu odhlédnout.
„Andreji,“ zašeptala a ohlédla se po Geodorovi s Vivianou. Oba byli plně soustředěni na Sanvisin výklad a jestli něco postřehli, nedávali to najevo.
„Nesu ti Lönir,“ dodala kvapně. „Já ho nevidím, ani nemůžu nahmatat, ale ty to prý dokážeš.“
Pohlédl pod stůl, kde Rina držela v ruce malý váček. Nebyl ani kožený ani plátěný. Kdyby Andrej nevěděl, že v Certhynii nejspíš plasty neexistují, byl by přísahal, že váček je z černého polymeru. Rina ho držela podivným způsobem – jako motýla, nebo pírko, o němž si není jistá, jestli ho ještě drží, nebo už ulétlo. Andrej po něm hmátl a pamětliv Sanvisiny rady ho nechal v ruce, aby ho později uschoval někde, kde o něm nebude vědět ani Rina. Vyvstal tu ovšem problém, co s myšlenkami – pokud bude Rina chtít, nejspíš snadno zjistí, kam Lönir schoval. Pak si ale vzpomněl, jak tenkrát při své první návštěvě Certhynie nějaký čas žil u Ilga, gaverly, který o naučil mluvit v poselstvích. Tenkrát se také naučil postavit si v mysli jakousi zeď, za kterou ukryl tajné myšlenky. Byl přesvědčen, že to dokáže udělat i nyní.
Sanvis dokončila své vysvětlování jen několik okamžiků poté, co Andrej pevně sevřel váček s Lönirem v dlani. Pohlédla mu přímo do očí a Andrej náhle pochopil, že Sanvis ví o jeho nepozornosti, a že ji schvaluje. Pochopil, že celé to dlouhé vysvětlování cesty mělo jen odpoutat pozornost Geodora a Viviany.
„Cesty, kterými opravdu půjdeš, ti stejně ukázat nemohu,“ ozval se Sanvisin hlas v jeho hlavě a Andrej si povzdechl.
Vyrazit měli ještě toho dne, krátce po poledni. Rina prohlásila, že odjezd připraví a také to udělala. Hned, jak Sanvis svým obvyklým efektivním způsobem odjela, tentokrát na hřbetě přízračného bělostného jednorožce, kterému říkala Roháček, Rina zmizela a když se vrátila, nesla zásoby lehounkého, čerstvého chleba, jakési zeleninové směsi v plátěném pytlíku, o níž tvrdila, že z ní dokáže uvařit třicet porcí polévky, a náručí seschlých hnědých tyčinek, jejichž účel odmítala zatím vyjevit. Většinu těch věcí nacpala do Andrejova rance. Chlapec sice protestoval, ale jen ze zvyku. Geodorovi, k jeho naprostému ustrnutí, nasypala vílka do dlaně zelené drahokamy, za které bude možno nakoupit vše, co ještě bude třeba.
„Že jsou víly pošetilé, jsem věděl dávno,“ prohlásil Geodor zatímco prosíval tu zelenou třpytivou nádheru z jedné dlaně do druhé, „ale že jsou takhle velkorysé, to jsem zjistil až teď.“
„To všechno pro nás připravila Sanvis,“ řekla Rina a jen Andrej, který jí byl nejblíž, postřehl v jejím hlase mírnou výčitku. „A také mi řekla, že ti mám dát ještě něco,“ obrátila se na Andreje.
„Jo, ňáká menší atomovka by nebyla? Nebo bych se spokojil s jedovatym hadem. Možná by nevadil ani pořádnej provaz, abych se moh rovnou vob-„
„Nehloupni,“ zarazila ho Rina. Vzala ho za ruku a přivedla ho k velikému plochému kameni. Nažloutlý pískovec, naprosto nepodobný šedočernému živci a křemenci, z něhož byly všechny okolní skály. Stáli před ním jako před oltářem, dokud si Andrej nezačal připadat trapně. Děda Jelínek se přiloudal a několikrát kamen obešel.
„Můžu se zeptat, co se chystáte provádět?“ zeptal se.
Andrej napůl nevědomky vyvlékl ruku z Rininy dlaně. Uvědomil si, že Geodor přestal čistit svůj dirder a se zájmem sleduje scénu u kamene. Jediná Viviana si česala vlasy na břehu potoka, jinak bylo obecenstvo kompletní.
„No, tenhle šutrák sebou doufám tahat nemusím,“ řekl, jen aby přerušil to ticho.
„Nazvedni ho,“ poručila Rina.
Nadechl se, že alespoň trochu zaodporuje, ale když pohlédl do Rininy vážné tváře, rozmyslel si to. Sehnul se a nacpal prsty pod kamen. Za nehty mu zalezla hlína. Pokusil se kamen zvednout. Podařilo se mu to, ale jen na malou škvírku, pak ho musel pustit. S žuchnutím se svalil zpět, div Andrejovi nepřerazil prsty u nohou. To stačilo, aby se Andrej dostal do varu. Blbej šutr! To by bylo, aby se nedal zvednout. Znovu zabral a tentokrát kamen postavil na hranu, zachytil v temnotě pod ním namodralé zablesknutí a pak mu kamen znovu vyklouzl a dopadl na své místo.
„Co to tu vyvádíte,“ ozval se hlas Viviany, která už stačila dokončit svůj účes. „Zkoušíš svou sílu, Andreji.“
„Ne,“ odsekl, musel šetřit dech. Zvedl kamen do třetice a tentokrát se mu ho podařilo převážit. S tupým zaduněním dopadl na druhou stranu, děda Jelínek jen tak tak stačil uskočit. „Dávej pozor,“ zařval na Andrje, ale ten už ho nevnímal. Strnule zíral pod kamen.
V zemi někdo před hodně dlouhou dobou vykopal obdélníkovou jámu, která se zhruba v půlmetrové hloubce ještě protahovala pod zemí. Že to není dílo vzniklé v poslední době, bylo zřejmé ze stavu plechu, jímž byly obloženy stěny. Kdysi zřejmě pozlacený, teď vypadal jako hodně zajímavá tapeta, v pruzích se odlupoval a odhaloval své kameny vyložené pozadí. Na dně jámy bylo plechové vyložení ve stavu nejhorším, ovšem dlouhému meči, který ležel na rudočerné podložce, čas nijak neuškodil. Byla to nádherná zbraň, zdálo se, že její čepel stříbrně svítí, na jílci se leskly drobné rubíny. Vedle leželo prosté pouzdro z černé kůže a stejný opasek. Andrej si klekl, aby na meč dosáhl a vytáhl ho z jámy. Nebyl nijak zvlášť těžký, seděl mu v ruce přímo perfektně. Andrej se cítil, jako by právě získal nějakou dosud chybějící část své osobnosti. S obdivem meč několikrát natočil a sledoval, jak se čisté, hladké ostří leskne. Na slunečním světle to byl třpyt zlatavý, avšak o nic méně ostrý.
„Pane jo,“ řekl.
Děda Jelínek na něj hleděl ve stejném vytržení, v očích mu však stály slzy. Škoda, že to už není nic pro mě, myslel si. Vedle něj Viviana bezděky sáhla na svůj meč Styrix, který jediný by se snad s Andrejovým darem mohl měřit. Geodorovi plály oči tak trochu chtivě. Na co je takovému holátku třeba takové zbraně, napadlo ho, vsadím se, že s ním nebude umět zacházet.
„Mohu?“ zeptal se Andreje a natáhl po meči ruku. Andrej krátce zaváhal a pak mu zbraň podal, jílcem napřed.
„Ne!“ vykřikla Rina polekaně, ale to už Geodor meč vzal. Stačil si jen pomyslet, jak je perfektně vyvážený a pak se zablesklo a Geodor ucítil palčivou bolest v pravici. Upustil meč a chytil se za zápěstí. Měl pocit, že do něj uhodil blesk. Pohlédl na svou ruku. Na dlani mu naskočilo několik ošklivých puchýřů. Meč v trávě házel světelná zrcátka na všechny strany a vypadal tak neškodně, jak jen zbraň určená k zabíjení může vypadat.
„Ten meč se jmenuje Taris – Strážce,“ řekla Rina. Brada se jí klepala, jako by se měla každou chvíli rozbrečet, ale statečně pokračovala ve vysvětlování. „ Smí ho držet jen ten, kdo chrání Lönir. Nikdo jiný se ho nesmí dotknout.“
Andrej hbitě vytáhl z jámy opasek, utáhl si ho kolem pasu a zavěsil na něj pochvu. Pak zvedl meč z trávy. Geodor ho sledoval s omluvným úsměvem, ale bylo vidět, že se přemáhá aby se neškaredil. Andrej pokrčil rameny a zastrčil meč do pochvy.
„Tedy, tak skvělou práci jsem ještě v ruce nedržel,“ řekl Geodor s lítostí, „a také asi držet nebudu. Ale vy víly mě nepřestáváte překvapovat. Nikdy bych nečekal, že jste tak zdatné ve výrobě zbraní.“
„Ach ne,“ řekla Rina, „Taris patřil elfům. Když ještě žili v Údolí Světla. Jeden z nich, Nantil z Erianu, byl nějaký čas ochráncem Löniru, když se v Certhynii objevovaly nestvůry, toužící ho zničit. Než odtud odešel, zakopal svůj meč zde a prohlásil, že ho smí vyzvednout jen Světlonoš.“
„Myslíš, že tohle všechno předvídal?“ zeptala se Viviana. Rina pokrčila rameny. „Těžko říct. Elfové byli moudří, ale s vílami se o svou moudrost nedělili. Ani s lidmi.“
„Nezdá se, že by mezi vámi a jimi byl nějaký podstatný rozdíl,“ řekl Geodor, „vy také řeknete jen to, co chcete.“
„Děláte snad vy něco jiného?“
„Jisté je, že nikomu nečteme myšlenky, když o tom neví!“
Stáli proti sobě, Geodor a malá víla, a mezi nimi to začínalo napětím ne jiskřit, ale přímo blýskat.
„O čtení myšlenek bych raději nezačínala,“ řekla Rina, „protože je nás tu víc, kdo jsme tento zločin spáchali. Nebo se pokoušeli spáchat.“
Geodor si uvědomil, že nemá šanci zvítězit, ne v tomto souboji. Navíc to byl hloupý souboj, vyvolaný bezvýznamnou maličkostí. Kdo chce vypadat jako blázen, ať v něm pokračuje.
„Omlouvám se,“ řekl, „uznávám, že lidé i víly mají své chyby. Ale nemyslíte, že bychom měli vyjet? Čeká nás ještě pořádný kus cesty Dolními Zahradami a, přes všechny jejich krásy a lákadla, nerad bych jimi bloudil potmě.“
***
Ať už to přiznával, nebo ne, v čele výpravy, kterou vedl, se Daner cítil nejlépe. Ještě před dvěma roky se pokoušel výprav s Vlky nechat, žádala ho o to dívka, s kterou krátce udržoval poměr. Zjistil ale, že ji nemiluje víc, než své výpravy. Když mu dala na výběr, buď ona, nebo Vlci, Daner se k jejímu zklamanému údivu ani minutu nerozmýšlel a zvolil druhou možnost. Navíc od doby, kdy se rozhádal s otcem, měl jediný domov na cestách. Zpočátku ho sice Vlci nebrali vážně, připadal jim mladý, ale teď mu bylo skoro dvacet a zažil s nimi většinu jejich dobrodružství. Tři roky jsou dost dlouhá doba na to, aby ze sebe člověk udělal naprostého pitomce, nebo uznávaného parťáka a Danerovi se podařilo to druhé.
Připadalo mu lákavější vydat se na lov garvotských náramků, jenže na Vivianě, kterou považoval přese všechno za právoplatnou a jedinou královnu, mu záleželo mnohem víc. Navíc se mu nechtělo dělat cokoli pro tak nemožného chlapa, jako byl Sturnus. Hned ráno po poradě v hostinci U Fijeka posháněl dohromady své protestující a bručící druhy, přinutil je zabalit na cestu (což pro většinu z nich prakticky znamenalo sbalit všechen svůj majetek) a ještě za tmy vyrazili z města. Daner v čele udával ostré tempo, nehledě na bručení medvěda Tarana ani na trochu pichlavé vtípky, jimiž se na jeho účet bavil Farin.
U pramenů Sargisy, kam dorazili s polednem, nakázal konečně odpočinek. Nezastavil však jen proto, aby si všichni oddechli – vždyť mnohokrát museli být na cestě nepřetržitě celý den – potřeboval také seznámit ostatní s plánem pátrání, který promýšlel včera večer. Nakreslil si pro ten účel malou mapku. Tu teď rozložil a zavolal ostatní.
„Nemůžeme jet všichni pohromadě,“ prohlásil. „Chápete doufám, že by se tím jen zmenšila možnost, že královnu najdeme.“
„Ne že by teď byla kdovíjak veliká,“ zabručel Darés, „stejně si myslím, že marníme čas. Viviana může být kdekoli, u Mawira!“
„Právě proto se rozdělíme. Pročešeme tak větší kus území. Tuhle jsem zakreslil trasy, kterými pojedete. Setkáme se po týdni v tomhle městě.“ Zapíchl prst do bodu s označením Klapava.
„Proč zrovna já musím jet nejseverněji,“ povzdechl si Farin při pohledu na plánek, kde byly vyznačeny trasy a jména.
„Jestli se ti sever nelíbí, vyměním si to s tebou,“ nabídl mu Darés ochotně, „já jsem ten nejjižnější…“
„Díky, mám totiž tam nahoře nějaký známý, co se se mnou touží setkat… Ale já s nimi ne.“
„Počkejte,“ ohradil se Daner, „vy uděláte ve všem hrozné zmatky!“
„Já mám jet tudy?“ ozval se Taran rozpačitě.
Gelt se spokojeně usmíval, Daner se chytal za hlavu. Farin a Darés se dohadovali, zda byla nebo nebyla uražena jejich čest. Další Vlčí podnik mohl začít.
Po pár dnech se skutečně sešli v malé, zastrčené hospodě v Klapavě. A tentokrát nebyl nikdo ani z poloviny tak dobře naladěn, jako na začátku cesty. Daner se chystal přiznat, že celý tenhle podnik byl od začátku zbytečný a marný. Na své cestě nenalezl ani stopu po Vivianě nebo Geodorovi a z toho, jak se tvářili ostatní, usoudil, že také nebyli nijak zvlášť úspěšní.
„Tak jak?“ zeptal se po chvilce mlčenlivého popíjení. „Našel někdo stopu?“
„Nic,“ řekl Farin a ostatní jen mlčky pokývali na souhlas. Daner sklonil hlavu a upil ze svého korbelu piva.
„Mám to utnout, nemám,“ táhlo mu hlavou, „kdybychom s tímhle skončili, museli bychom se nejspíš vrátit do Nomituru a poprosit Sturnuse, aby nás přijal zpět. Pak by šlo všechno dál, jen bez královny. Když budeme hledat dál, možná na její stopu narazíme, s trochou štěstí… S velkou dávkou štěstí,“ opravil se. „Může být kdekoli, Certhynie je veliká a než bychom ji propátrali celou, trvalo by to léta. Navíc může Viviana být mrtvá, možná se Sturnusovi podařilo ji odstranit. Nebo se doopravdy zbláznila.“ nebylo to nijak příjemné pomyšlení, ale Daner se snažil být upřímný. Nemělo smysl sám sebe klamat. Všechny důvody vedly k tomu, aby pátrání zastavil. Přesto však z nejasných důvodů cítil, že musí pokračovat, že bude pokračovat, třeba sám, třeba bez naděje. Královna Viviana byla jeho hvězdou a i když hvězdy zakryje mrak, nepřestanou se lidé shánět po jejich světle.
„Poslouchejte,“ řekl a přátelé zvedli hlavy od svých korbelů. Gaverla Gelt vypadal trochu udiveně, Daner si pomyslel, že gaverla nejspíš nedopatřením přečetl závěr jeho myšlenek. Geltovi se takové věci někdy stávaly. Ostatní čekali jediné slovo a byli si jisti, že je Daner vysloví: Končíme.
„Pokračujeme dál,“ řekl Daner, „za týden se sejdeme v Rovaru. A musíme se víc snažit!“
„Danere,“ řekl Darés, „jestli tudy Viviana neprojela, bude marné víc se snažit! U Mawira, můžu vyzpovídat každého človíčka v okolí, můžu z nich ze všech dostat pravdu, ale nemůžu se dozvědět něco, co sami nevědí!“
„Zítra ráno vyrážíme dál,“ pokračoval Daner nepohnutě, „cesty, kterými pojedete, vám ukážu před odjezdem.“
„Copak nechápeš, že se snažíme dokázat nemožné?“ naléhal Darés, „jen ztrácíme čas.“
„Najdu ji,“ řekl Daner, „najdu ji a jestli je mrtvá, zjistím to. Kdo nechce pokračovat, může jít. Ale nezapomeňte, že jsem vás nikdy nevedl do něčeho, co bylo zbytečné!“
„To je pravda,“ uznal Taran a podíval se kose na vedle sedícího Darése, „nikdy nám neradil špatně.“
„Dobrá, pokračujme,“ vzdal se konečně Darés. Farin se zasmál. „Slyšme slova Darésova,“ parafrázoval Knihy Marwirovy, „neboť on jest tím, bez něhož ani zrno nevzejde.“
„Ale no tak,“ napomenul ho Daner, ale sám se usmíval. Neshody byly zažehnány a Vlci byli ochotni pokračovat v podniku, v jehož úspěch nevěřili.
Po čtrnácti dnech se měli sejít u úpatí Krahujčích hor, nedaleko Darlatanu. Na předchozích dvou setkáních nikdo nepřinesl povzbuzující novinky, ale Daner věřil, že dnes se přece něco pohne. Nejen proto, že už bylo na čase, aby se někam pokročilo. Nejen proto, že toužil po výsledcích. Daner cítil změnu ve vzduchu, dýchal ji spolu s větrem, který se sem prodíral skrz rozervané štíty krahujčích hor. Byl to tak silný dojem, že si Daner bezděky připomněl slova Nomiturského básníka Turduse z Borů: „Jen slepý nepozná, že právě prošel cílem, jen hlupák necítí odměnu za své snahy.“
Daner nebyl slepý a necítil se být hlupákem. Možná se zmýlí, bude-li následovat svou předtuchu, ale nikdy si nebude vyčítat, že to neudělal.
Na strmé stráni rozdělal oheň, aby ho ostatní Vlci našli, až se začnou s večerem scházet. Posadil se na kamen, pod zadek si prostřel houni. Na západu Certhynie bylo obecně tepleji, než ve středu a na východě země, ale v horách toto pravidlo tak docela neplatilo. Daner, zachumlaný do svého pláště, sledoval svého hnědáka, pokoušejícího se najít pastvu na kamenitém svahu, a snažil se otevřít dvířka všem těm pocitům, pudům a instinktům, které jindy potlačoval.
Věděl, že je docela blízko cíli, ale zároveň netušil, co má udělat, aby jej dosáhl. Jako by, umíraje žízní, ležel pár metrů od džbánu vody a nemohl jej najít. Viviana byla někde blízko, to věděl, ale za Krahujčími horami ležely lesy, které neznal, lesy, které vyzařovaly temnotu stejně, jako oheň světlo. Bylo by těžké najít královnu na rozlehlé světlé pláni; bylo téměř nemožné najít ji v těch tmavých lesích.
Za jeho zády zapraskala větvička. Daner hmátl po meči a otočil se. Ze tmy se vynořil Farin, šklebící se jako poťouchlý žabák.
„Tak jsem tady,“ řekl docela zbytečně a zamlaskal, načež pomalým krokem přikráčel i jeho kůň. Farin si stoupl k ohni a začal si prohřívat prsty.
„Našel jsi něco?“ zeptal se Daner. Farin se znovu ušklíbl svým patentním šklebem. „Nic,“ řekl, „ale včera jsem se zastavil v jedný vesnici na slavnostech Marity. Je to tam docela zastrčený, myslím, že se to jmenuje Dálky. No, znáš ty vesnice, kde je každej cizí člověk událost hodná zápisu do kroniky.“
„Na takové jsem právě spoléhal,“ řekl Daner.
„Nevím, jestli to souvisí s Vivianou, nebo ne, ale když jsem se tak mimochodem zeptal, zjistil jsem, že tudy asi před týdnem projížděla žena na bílé klisně a nějakej kluk, na grošovaný.“
„Ptal ses, jak vypadala?“
„To jo ono. Popis by souhlasil, ale co ten kluk? Kde by ho vzala? A pak, to co ti lidičkové považovali za nejdůležitější, byl nějaký černobíle pruhovaný kůň který ty dva cizince prý doprovázel.“
„Jestli to byla Viviana,“ řekl Daner, „jsme na správné stopě. Víš, jak vypadal ten kluk?“
„Úplně obyčejně. Hnědý vlasy, modrý voči. Říkali, že se choval trochu divně, ale co se dá čekat od člověka, který putuje zemí s pruhovaným koněm. Jo, a bylo mu asi tak šestnáct sedmnáct let.“
„Počkáme, co budou nebo nebudou mít ostatní,“ řekl Daner, „a pokud nikdo nebude mít jistou stopu, chtěl bych se zítra vypravit támhle do těch lesů.“
„Máš k tomu nějaký důvod?“ zeptal se Farin nezvykle vážně. Než však Daner stačil odpovědět, vyrušili je další dva příchozí, Darés s Geltem.
„To byla zase cesta,“ zabručel Darés místo pozdravu, „myslím, že jsem zjistil víc, než by mi bylo milé.“
„Počkáme s tím na Tarana,“ řekl Gelt, „víte, že není jednoduché něco mu vysvětlovat dodatečně.“
„Tomu není jednoduché vysvětlovat cokoli kdykoli,“ zasmál se Farin. „Ale asi na něj opravdu počkáme. Zatím si můžeme dát večeři. Taranovi nevadí, když musí dodatečně jíst.“
„Mluví se tu vo mě?“ ozval se hluboký hlas z večerních stínů pod strání. Pak zafrkal kůň a objevil se medvěd Taran, vedoucí svého chladnokrevného valacha.
„Výborně,“ prohlásil Darés, „takže mě už posloucháte všichni.“
„Počkej, až se posadím,“ zamumlal Taran. S udivující rychlostí odsedlal koně a svalil se do trávy vedle Darése a Farina. Darés zabodl pohled do ohně, odkašlal si a začal vyprávět: „Vybočil jsem trochu z té tvojí stezky, Danere, ale ne o moc. Potřeboval jsem se podívat do Závrší, když už to bylo tak při ruce. A vyplatilo se to. Myslím, že jsem našel stopu Geodora. Alespoň myslím, že to byl on.“
„Jak to? Tak mluv trochu určitěji, u Ial. Jak ses o něm dozvěděl,“ zeptal se Daner.
„Právě že na tom není nic pěknýho… No, před nějakou dobou prýv Závrší chytili vílu čarodějku. Víte, že v Afu jsou kouzla zakázaný a tyhle lidi na tom ohromě lpějí. Chtěli jí popravit, ale objevil se tam muž, jehož popis přesně odpovídá Geodorovi, a ten jí zachránil. Vzal si jako rukojmí správce města, nějakého Corydalise, a když byli s tou vílou v bezpečí, tak ho zabil. Přitom mu slíbil, že ho propustí.“
„To by Geodor neudělal,“ řekl Daner, ale vzápětí se nad tím zamyslel a o dost méně jistě dodal: „I když za určitých okolností...“
„Nevíme, jak se to stalo doopravdy,“ řekl Gelt. „To, co nám řekl Darés, byla jen verze těch Závršských. Doopravdy to mohlo být jinak. A jestli to byl Geodor, pak bych počkal, až nám on sám poví, jak to bylo.“
„Jestli toho Corydalise zabil, tak tomu měl asi důvod,“ přidal se Taran.
„Takže máme dvě skoro jisté stopy,“ řekl Daner a odvyprávěl ostatním Farinův objev. Poslouchali, ale bylo jim vidět ve tvářích, že stále myslí na Geodora. Geodor s nimi také jezdíval, v dobách, kdy se Certhynie teprve vzpamatovávala z rozvratu a bídy, a všichni Vlci ho znali jako muže se silně vyvinutým smyslem pro čest a právo. Jak tedy mohl zabít Závršského správce, když mu předtím slíbil, že ho nechá jít? O osvobození víly neuvažovali, to byla Geodorova věc a určitě měl pro to své důvody. Ale prahli po vysvětlení události s Corydalisem.
„To, že jsme našli staré stopy, nám moc nepomáhá,“ řekl Daner závěrem, „jen v tom, že Geodor s Vivianou nejspíš opravdu jsou někde tady na západě. Ale navrhuji, abychom zítra propátrali lesy za těmihle horami.“
„Proč?“ vyhrkl Taran, Farin s Darésem zvážněli a v Geltově dlouhé gaverlské tváři se objevilo něco, co mohlo znamenat zděšení.
„Danere,“ řekl Gaverla pomalu, „víš, co je to za lesy?“
„Nevím a je mi to jedno. Ale mám pocit-„
„Pro velkou Ial, nemůžeme jít do Dolních Zahrad jen kvůli pocitu,“ vykřikl Farin. „Věřím, že jsi si jistej, že tam najdeš Vivianu, i když nevím, proč, u Mawira, zrovna tam. Ale tohle jsou ty nejhorší končiny v celý Certhynii. Nikdo tam nechodí jen kvůli pocitu.“
„Já tam půjdu,“ řekl Daner.
Nechápal, proč se všichni těch lesů tak bojí. Ano, byly temné, ale Vlci se už prodírali temnějšími.
„Nevíš, co říkáš,“ začal Gelt, „v těch lesích žijí tvorové zasažení dávnými kouzly a-„
„Do čuchaří nory, žijou tam příšery,“ přerušil ho Farin, „nevím, jak vypadá Předělová Tma, ale podle toho, co jsem slyšel, tak tyhle lesy jsou jejím odrazem!“
Pokud to mělo Danera odradit, pak ho jeho přátelé zřejmě neznali dost dobře. Čím horší věci se o Dolních Zahradách dozvídal, tím víc byl odhodlaný do nich vkročit. Daner z Milnu přece necouvne před nějakým lesíkem!
„Zítra vyrážím,“ řekl, „za těmi lesy leží Darlatan, můžete tam dojet oklikou po cestě. Ale já jedu lesy. Všechny stopy vedou sem a já jsem přesvědčený, že Viviana je v těch lesích. A jestli jsou tam opravdu příšery, tím spíš ji musím najít, než bude pozdě.“
„To máš pravdu,“ řekl Taran, „a já jedu s tebou.“
„Nikdo neřekl, že tě opouštíme,“ dodal Farin, „jestli jsi takovej blázen, že do těch lesů vlezeš, pak budeš potřebovat ochranu.“
***
Tentokrát už se neodvažovali jet vodou. Pouze se drželi břehů Rovné, aby se neztratili v nepřehledném pralese. V čele běžel Lerk, hbitě se prosmekával mezi křovisky. Jeho bílá srst zářila do daleka, stejně jako srst Říčky. Zpočátku, když vyšli z Údolí Löniru, jeli na Říčce a Síle Rina s Vivianou, Geodor a Andrej šli pěšky a prosekávali cestu. Přibližně po půl míli cesty dusným zeleným šerem se však začaly objevovat podivné narudlé výhonky, které se chňapavě obtáčely kolem lidských nohou. Koně z nějakého záhadného důvodu nechávali na pokoji. Nebyl by to až takový problém, kdyby výhonky nebyly pokryté dlouhými trny, které způsobovaly odřeniny a puchýře. Andrej se tedy přidal k Rině a Geodor k Vivianě a cesta začala být ještě nepříjemnější, neboť na koních se obtížně vyhýbalo větvím žravých i obyčejných stromů. Než dojeli do části lesa, kde začaly opravdové potíže, byli všichni poškrabaní, zpocení a pokousaní od všudypřítomných komárů, ovádů a muchniček.
„Tohle není les,“ prohlásila Viviana, „ale mučírna! Mám pořád pocit, že nás obcházejí šelmy a čekají jen na vhodnou příležitost, aby nás zakously k obědu. Vidíte, jak se to listí hýbe? Všechno se tu chvěje a přitom vůbec nefouká vítr!“
„Pssst,“ sykl Geodor a ukázal dopředu, „Vypadá to, že se les mění, vidíte? Nevím, jestli k dobrému nebo zlému, ale každopádně je jiný!“
Andrej s Rinou o kus předjeli, aby viděli dopředu. Vlk Lerk stál mezi rozestupujícími se stromy. Zdálo se, že váhá, zda má překročit rozhraní, jež ho zarazilo – rozhraní mokrého a suchého lesa. Až doposud byl vzduch tak vlhký, že by se dal ždímat, půda mlaskala pod nohama a všechno kolem se lesklo zelení. Ve vzduchu se vznášela mračna hmyzu. Před bílým vlkem však náhle a naprosto nečekaně půda vysychala, zdálo se, že každý krok po ní musí zdvihnout mračna prachu. Stromy z ní rostoucí byly téměř holé, seschlé a svraštělé, jako spálené, ale přesto žily a zdálo se, že šepotají, jako starci prosící o sklenku vody vyprahlými rty. Rostl mezi nimi řídký koberec trávy, narezle žluté a vlnící se, syčící jako větrem. Z ubohých keřů, osamělých a orvaných, viselo listí jako olezlé hadry z tuláka. Pokud prales až sem naháněl strach svou životností, bujarou rozpínavostí a přímo bublajícím kvasem rození a umírání, dál to byla vyprahlá země bez stopy radosti, panoval jí strach a jejím správcem byla samota. Nejděsivější vlastně nebyl les sám o sobě, ale ta náhlá změna, nepřirozený přechod z jednoho stavu do druhého. Bylo to jako plavat rozvodněnou řekou a najednou se ocitnout uprostřed pouště.
„U velké Ial,“ zašeptala Viviana, „co to má znamenat?“
Lerk vpředu zježil srst na hřbetě a zavyl. Znělo to jako troubení rohu, volajícího o pomoc, o které trubač ví, že nepřijde.
„Jedeme dál,“ řekl Andrej a pobídl Sílu, třebaže se na něj Rina s tázavým a vystrašeným pohledem otáčela. Klisna se zdráhala překročit hranici, frkala a párkrát se mírně vzepjala, otáčela se, ale nakonec ji Andrej přiměl, aby vstoupila na půdu suchého lesa. Měl trochu strach, že se něco stane, že z nebe sjede blesk a sežehne je, že se jim půda proboří pod nohama a propadnou se do horoucích pekel, ale nic takového se nestalo. Na prašné zemi sice zněla Sílina kopyta dutě, podivně, ale když přejeli pomyslnou dělící čáru, začala se klisna chovat zase normálně, třebaže stále ostražitě otáčela uši a zdvihala hlavu.
„Andreji, tohle mi nedělej,“ zapípala Rina, „tohle mi nedělej!“
„Co jako?“ podivil se Andrej, přes rameno sledující Geodora a Vivianu, kteří je po chvilce váhání následovali.
„Nemusíš být tak strašlivě odvážný,“ vysvětlila Rina a Andrej měl pocit, že se přenesli zpět v čase, že jsou zase dětmi. Rinino sebevědomé, záhadné vystupování se ztratilo, alespoň na ten prchavý okamžik, a ona byla znovu malou vílou, vzhlížející ke staršímu Andrejovi s bázlivým obdivem.
„Jéžišmarjá, snad se tak moc nestalo,“ odfrkl si, „prostě suchej les, no! U nás jsou takový skoro všechny.“
„To tedy ano,“ potvrdila Viviana, „sama jsem to viděla.“
„Musí to tam být strašné,“ řekla Rina, „tam, na tom Druhém světě.“
„O nic horší než tady,“ ušklíbl se Andrej a znovu pobídl Sílu.
Klusem se vydali mezi pařátovitými větvemi, naštěstí dost řídkými, dopředu, východním směrem. Slunce pálilo do zad, ale oproti dusné atmosféře předchozí cesty pralesem znamenal suchý les příjemné osvěžení. Zvedl se dokonce mírný vítr a zvířil prach. Nesl sebou vůni vody, vůni řeky Rovné, která stále tmavě pableskovala mezi kmeny stromů.
„Když se budeme držet řeky, dostaneme se odtud,“ řekla náhle Viviana a znělo to napůl jako otázka, napůl jako horoucné přání.
„Měli bychom se dostat do hor,“ řekla Rina, „vidíte, támhle jsou trochu vidět.“
Skutečně, jako obraz pokrytý pavučinou se mezi větvemi rýsovalo vzdálené pohoří, ne zrovna mohutné, ale přívětivé jako rodný dům. Bylo vzdálené a přitom blízké, navozovalo dojem zdravých lesních strání, zurčících potoků a mechem porostlých skalisek.
„Tak jedem,“ řekl Andrej, „ať to máme za sebou.“
Ještě že s náma není děda, pomyslel si, to by bylo zase keců.
Jednou rukou objímal štíhlý, pružný Rinin pas a přese všechnu nevlídnost okolního lesa byl spokojený. Její hebké dorůstající vlasy ho šimraly na tváři. Už jí sahaly na ramena a přestože Andrej nevěděl přesně, kdy je měla ostřihané, udivovala ho rychlost, s jakou dorůstaly. Brzy bude Rina opravdu tou dívkou ze snů, paprskem světla v temnotě. Andrej se snažil bránit pomyšlení, že ji miluje, opravdově a navždy. Bylo v tom něco strašlivě neodvratného a sladce vzrušujícího.
Nemoh bych přestat s tím blbnutím? Harlekýnky fakt nejsou moje oblíbená četba a i když tady na ně nejspíš nenarazím, tak bych měl dát pozor, abych se nechoval jako ňákej pitomej Chosé Armando, táhlo mu hlavou. Odvrátil obličej od bělounké Rininy šíje, která přímo sváděla k políbení a raději sledoval vysokou žlutou trávu. Vlnila se, jako by se všude kolem plazili hadi, neviditelní, velicí. Byl to zneklidňující pohled a dokázal rychle zahnat všechny myšlenky na lásku.
„Jako by se tou trávou něco plížilo,“ ozvala se Viviana. Hrdlo měla stažené. Zvedla ruku a opatrně si prohmatala krk. Měla pocit, že boule, která ji dusí, se dá nahmátnout. Geodor se rozhlédl a konejšivě ji poplácal po rameni.
„Vypadá to tu strašně, ale nezdá se mi, že by poblíž bylo nějaké nebezpečí,“ řekl.
V tu chvíli, jako by chtěl odporovat jeho slovům, Lerk zježil srst na hřbetě a z hrdla se mu vydralo dunivé vrčení. Díval se ke skupince strašákovitých keřů. Třásly se a nebylo to jen větrem.
Andrej seskočil z koně, koutkem oka zahlédl, že si Rina sype do úst špetku modrobýlu. V tu chvíli se tím ale nemohl zabývat. Tasil nádherný meč Taris a s pocitem, že mu stejně nebude k ničemu, protože s ním neumí zacházet, pomalu kráčel k podezřelému křoví. Geodor ho dohonil a postavil se mu po boku.
„Dokážeš s tím mečem něco?“ zeptal se šeptem a Andrej jen zavrtěl hlavou.
„Škoda,“ řekl Geodor, „ale asi ti nezbyde nic jiného než se to rychle naučit.“
Hodil hlavou napravo, Andrej pochopil, že chce, aby keře obešel tím směrem. Poslechl, při posledním letmém pohledu za sebe viděl Vivianu, kterak drží obě klisny, netrpělivě podupávající a plašící se, zatímco Rina, opřená o kmen stromu, prochází nějakým záchvatem. Pak už zašel za první křovisko a ocitl se v bludišti šramotivých větviček, pichlavých výhonků a polosuchých listů. Nedokázal rozeznat, kterému z mnoha šramotů je původcem on a kterému neznámé cosi. Byl si však jist, že tu není sám. Ruka, v níž třímal Taris, se mu třásla. Čím si vlastně zasloužil tuhle krásnou zbraň, když pomalu neví, jak by ji měl držet? A čím si vlastně zasloužil celé tohle zodpovědné poslání?
Ucítil na jazyku zvláštní hořkost. Poprvé od okamžiku, kdy ho tam ještě v Údolí pověsil, ucítil na prsou klimbající se váček s Lönirem. Jestlipak se váček nepromáčel potem? A jestlipak Lönir ochrání svého nositele, když se ho nějaký z jeho nepřátel pokusí prošpikovat? Andrej si nemyslel, že to kámen světla dokáže.
Rozhrnul další větve, zakřupaly mu pod rukama jako rybí kosti. Strnul. Náhle si byl jist, že za jeho zády někdo stojí. Slyšel funivý dech… Geodor? Ne, ten by ho oslovil, neděsil by ho zbytečně.
Přešlápnutí, praskot větývek. Andrej zařval a otočil se. Máchl přitom Tarisem v půlkruhovitém oblouku a nepředstavitelně ostrá čepel uťala vršky několika keřům, projela jimi jako máslem.
„Suprovej křovinořez,“ projelo Andrejovi hlavou, než meč zastavil a udýchaně se rozhlížel, kde je jeho ufuněný pronásledovatel. Zahlédl mihnutí čehosi rezavě červeného, co hned zmizelo. A křoví praskalo.
Jsem obklíčenej, napadlo Andreje, jsou všude kolem, ti parchanti, co se to děje?!
A, veden spíš panikou než rozmyslem, začal se otáčet a sekat mečem do všeho kolem. Větve keřů utínal tak hladce, jako by sekal do pouhých vidin. Po čele se mu přesto řinul pot, tekl mu do očí a pálil, oslepoval.
„Do hajzlu!!!“ vykřikl vztekle a zoufale, „Geodore, kde jste?!“
Žádná odpověď. A pak se před ním objevil ten podivný obličej, tak zvláštní, že Andrej málem upustil meč. Bylo to něco mezi tygří hlavou a lidským obličejem, velké zelené oči, nos člověčí, tváře porostlé rezavočernou srstí. Ústa na přechodu, vybavená rty a současně ostrými tesáky. Ten tvor se usmíval.
Andrej znovu vykřikl, ale než stačil zvednout Taris k smrtícímu úderu, praštil ho někdo zezadu do zátylku. Padl na zem napůl v bezvědomí a jako v mlze si uvědomoval, že je kamsi vlečen vysokou trávou, a že ti, kdo ho vlečou, mají na rukou tygří srst a ostré drápy.
