V místnosti nastalo hluboké ticho, jenom Sámon zrychleně nahlas dýchal po urputném boji.
"Sámone, proč jsi nás neprobudil, abychom ti pomohli? Vždyť tě mohl zabít!" ptal se Balin poděšeně, ale Sámon neodpovídal.
"Protože ten chlapec ani pomoc nepotřeboval. Poradil si s bestií sám. To jen tak někdo nedokáže. Má dar, který se nezahazuje, Baline, ať je dnes doba, jaká chce" odpověděla místo Sámona stará, dobrá Atcelna. Sámon čekal opět křik, ale Balin tentokrát mlčel. Zdálo se, že přemýšlí. Zamyšlený se i vrátil zpátky do svého lože.
"Není ti nic?" starala se Helenína.
"Není teto, všechno je v pořádku" řekl vděčným dojmem Sámon a šel si také lehnout. Díval se všude kolem sebe, jestli neuslyší funění či chrčení. I když kontroloval svoji místnost, divil by se, kdyby se bestie vrátila. Musí na to rychle zapomenout, je přece noc a do rána by měl nabrat hodně síly a energie. Za chvíli vyčerpaný a zmožený Sámon usnul.
Po několika hodinách spánku se Sámon probudil do deštivého rána. Celou noc se mu zdálo o té bestii. Bojoval s ní a nakonec ho dolním klem nabodla a zabila jej. Sámon si uvědomil, že to o včerejší noci mohlo takhle dopadnout a může děkovat svým pohotovým reakcím, že je ještě naživu.
Vstal a šel se podívat do společné místnosti. Kupodivu, byli tam všichni- Balin, Helenína a Atcelna. Co ho ale ještě více překvapilo, v rohu místnosti stál Ardolus! Zdálo se, že na něj všichni čekají.
"Musí jít o něco vážného" pomyslel si Sámon v duchu.
"Dobré ráno, Sámone" řekl tajemným hlasem Ardolus. " Všichni mi pověděli, co se včera stalo. Je vskutku obdivuhodné, jak jsi čelil té odporné nestvůře. Pojď se mnou do mého domu, je toho hodně, co ti musím říci."
Sámon se podíval na Balina, co na to říká. Tan jen kývnul hlavou, aby šel. Vyšli tedy ven, do mokrého počasí.
"Řekni mi tedy Sámone, co se včera vlastně stalo?" zeptal se Ardolus.
A tak mu Sámon pověděl všechno, nač si vzpomněl...
