„Jsem Turingwelith, z jiného světa.“Zaznělo mu, ale jeho muži nic neslyšeli.
„Pánové, nechte nás chvíli o samotě, ano?“
„Jistě, pane“ A odešli.
„Teď si můžeme popovídat obyčejně, ne tak jako do teď“
Zavrtěla hlavou:“Copak to nechápete? U nás se mluví jen takto, neumím mluvit vaším způsobem.“
„To je zvláštní, ale jak jsi se sem dostala?“
„Jednou z Ardëa, dá se jimi projít, jen musíš vědět jak“
„Neznám případ, kdy by se sem někdo dostal tímto způsobem.“
„U nás je to docela běžné, je jen nálo z nás, kteří to neumějí.“
„Ukážeš ni, jak to děláš?“
„Dnes ne, jsem příliš unavena na to, abych otevírala Brány. Dej mi dva dny.“ Tak tak to stihla doříci, hned poté se v mdlobách sesunula na měkký koberec.
On otevřel dveře a osobně ji odnesl do pokoje pro hosty. Byl velmi spokojen.Turin netušila, co se s ní děje. Přetrvávaly u ní mdloby.
***
Probudila se až ráno, s hldem za který by se nemusel stydět ani vlk. Otočila se v posteli a shledala, že na stolku je pro ni připraveno ovoce, voda, chléb, máslo a něco červeného, co netušila co to je. Vstala, oblékla se, pak si sedla ke stolu a začala jíst. Nejdřív ze všeho ochutnala to červené. Bylo to velmi sladké. Zjistila že je to ještě lepší ve spojení s chlebem a máslem. Nikdy předtím nejedla marmeládu.Když se takto posilnila, začala prozkoumávat pokoj, našla dvoje dvře ale netušila kam vedou. Vstoupila do jedněch a úžas jí zatajil dech. Byla to knihovna, jenže asi tak trojnásobně větší, než ta, kterou znala.Chvíli jí trvalo, než se probrala. Pak chodila a hledala knihu, kterou by si přečetla. Když jednu takovou našla, sedla si do křesla přistaveného k oknu a začala číst.Když pak odlžila knihu, s úžasem zjistila, že už je čas obědu. Vešla do pokoje a nalezla v něm pečeni, opět chléb a nějaký salát.Snědla všechno. Sotva dojedla, někdo zaklepal na dveře.
***
„Kdo to, je?“ ozvalo se ustaraně v jeho hlavě.
Aneglar by však nejradši jásal, že neutekla. Strčil hlavu dovnitř.
„To jsem jen já.“
„Pojďtě dál.“
Sedl si naproti ní a prohlížel si ji.
„Mám dojem že jsem se vřera nestihla zeptat na vaše jméno.“
V jejím hlase pocítil otázku.
„Jsem Aneglar, může te ni tykat? Bylo by mi to příjemější.“
Usmál se na ni.
„Je mi ctí, Aneglare.“ Usmála se.
Povídali si spolu ještě dlouho, Turingwelith však vyskočila, a zeptala se:
„Kolik je hodin?“
Aneglara to překvapilo, ale přesto odpověděl:
„je půl jedenácté, madam.“
„Tolik?? A v kolik zítra vyrážíme??“
„ V devět nejpozději.“
„ V tom případě bys měl odejít, potřebuji se pořádně vyspat, dobrou noc, Aneglare“
„ Dobrou noc i vám, madam“
Odcházel ale těsně předtím než zavřel dveře, slyšel ve své mysli poslední lehký závan jejích myšlenek.
„ Nemám nic proti tomu, abys mi také tykal“
Po chvíli i tento poslední závan z jeho mysli zmyzel, ale Aneglar byl velmi šťastný.
***
Ráno se Turin probudila brzy. Cítila se tak odpočatě, jako již dlouho ne.Na stole na ni opět čekala snídaně. Najedla se a pak přišla komorná.
„ Madam? Máte jít se mnou, odvedu vás do stájí, čeká tam na vás náš pán. Turin přikývla že rozumí a vydala se za ní, nechtěla s ní navazovat ''řeč''. Nechtěla aby se jí komorná bála.
***
„Turingwelith, rád tě vidím“
„Já tebe také“ odpověděla a malinko se začervenala.
Teď už mu na způsobu její mluvy nepřišlo nic zvláštního.
„Pojď za mnou, koně jsou již připravení.“
Odebrali se do stájí. Turin dostala krásného a jemného koně barvy Isabel( medová srst a krémová hříva). Aneglar si vzal bujného hřebce, černého jako smůla.Oba nasedli a odjeli k západu, odkud slunce právě vysílalo své poslední paprsky...
