„Poslyš, měl by ses lépe starat o svůj meč,“ řekl Geodor Andrejovi. Chvíli před odjezdem z Krahujčích hor si ho vzal stranou a tvářil se přitom zvlášť otcovsky, což naznačovalo, že půjde o nějakou užitečnou radu do života.
Andrej se podíval na jílec Tarisu a přiznal, že má Geodor pravdu. Zapomněl zbraň po šarvátce s vůdcem tygrolidí otřít, v lese na to nebyl čas a když už byl v bezpečí, prostě si na to nevzpomněl. Krásně zdobený jílec i záštita byly zapatlány od krve, a Andrej věděl, že čepel je na tom ještě hůř. Ten pohled mu připomněl, jak mu na ruce vytryskla horká tygrova krev a otřásl se.
„A když už jsme u toho, měl by ses s ním naučit zacházet. Takhle ti není moc platný,“ pokračoval Geodor, přes Andrejovo rameno sledujíc ostatní, jak nasedají na koně.
Andrej se rozhodl chytit příležitost za pačesy.
„Mohl byste mě učit,“ navrhl a zadíval se na Geodora trochu vyzývavě. Pravda, byl by raději, kdyby byl Geodor slavným malířem, ale uznával, že se teď potřebuje spíš ohánět zbraní, než štětcem.
„Já?“ Geodor vypadal trochu překvapeně, ale Andrejovi neušlo, že se potěšeně ušklíbl. „Jak chceš. Nemůžu tě ale naučit víc, než dovedu sám.“
„To bude docela stačit,“ usmál se Andrej. Během řeči vytáhl Taris a kusem hadru ze své staré mikiny (nosil ho v batohu pro podobné účely) pečlivě otíral čepel.
„Začneme hned, jak budeme mít trochu víc času,“ rozhodl Geodor. Věnoval Andrejovi ještě jeden stříbrný pohled a vydal se ke svému koni.
Andrej došmudlal hadříkem Taris a rozhodl se, že jej ještě přeleští, až bude čas. Teď už se připravoval odjezd. Zahodil špinavý hadřík do trávy, otočil vyčištěnou čepelí ve slunci a s nespokojeným odfrknutím zastrčil meč zpátky do pochvy.
Udivilo ho a trochu zabolelo, že Rina nesedí na Síle. Mohl a chtěl by jí vézt dál. Víla se ale uvelebila za Danerovými zády, nejspíš jí nabídl svezení dřív, než to Andreje vůbec napadlo. Andrejovu pohledu se vyhnula, zato Daner se na něj trochu posměšně zašklebil. Andrej pohodil rameny, jako že ho to nebere a vydrápal se na Sílin hřbet.
Je to mnohem pohodlnější, jet sám, pomyslel si vzdorně, když ho minul Daner s Rinou, pro Andrejův pohled spíš jen Rininy ruce kolem Danerova pasu. Je to mnohem pohodlnější…
„Ale houby,“ zašeptal si hlasem dědy Jelínka, „jen si to namlouváš, hochu.“
Ten den postupovali pomalu, Farinův kůň si obtížně zvykal na slepého jezdce. Musel se naučit, že ho jeho pán nemůže řídit a že se musí spoléhat na vlastní úsudek a pokud možno jet za ostatními. Než to pochopil, několikrát Farina málem shodil. Škrábance od větví stromů Farin ani nepočítal.
Pro Andreje znamenala cesta muka snad ještě horší. Jel za Danerem a tak hleděl přímo na Rinina záda, na její pružný, štíhlý pas, na vlasy, stále ještě krátké, ale už plně zářící v ostrém slunci. Slyšel její zvonivý hlas, jak si povídala s Danerem.
Mohl ty dva předjet a nemusel by se dál trápit. Ale stejný pud, jaký nás nutí rozškrabat si staré jizvičky, strhnout sotva zahojený strup nebo stále přejíždět jazykem přes ostrou hranu zlomeného zubu, ho nutil zůstat, dívat se na vílku a strádat nepřítomností jejího doteku.
Daleko vepředu viděl Geodora a Vivianu. Ti dva si před ostatními udržovali odstup, ale Andrejovi se zdálo, že vidí napětí, které mezi nimi srší, pevné pouto, stejné, jaké cítil on k Rině…
Zachmuřeně svěsil hlavu, pokusil se dívat na prašnou cestu, ale Rininy zářivé vlasy jeho pohled vytáhly se stejnou jistotou, jako rybář pevně zaseknutou štiku. Náhle mu bylo jasné dvojí: Miluje ji. Miluje Rinu. A nenávidí Danera, přes to, že kdysi bývali nejlepšími přáteli. Příběh starý jako svět. Měl by být vyčichlý, mdlý, ale pro toho, kdo ho prožívá, je palčivější než ta nejnezvyklejší událost.
Když ho večer Geodor vzal na první lekci, když si oba našli správně dlouhé a těžké klacky, s nimiž mohli cvičit, překvapil Andrej kapitána urputností, kterou do boje dával. Geodor byl nucen ustupovat, Andrej, bez jakéhokoli stylu nebo umění, ho málem dostal. Byl v tom vztek, byla v tom nenávist, byla v tom touha zabít a Geodor doufal, že to není namířené na něj. Kdyby se ohlédl, spatřil by stát mezi stromy plavovlasou polovílku a možná by pochopil.
Cvičili na malé, vyprahlé planince, za zády jim šuměl borový les. Jak tak beze slova šermovali, oči přivřené před zvedajícím se prachem, ústa pootevřená, udýchaní a zpocení, připadal si Geodor, jako by byli odděleni od zbytku světa. Existovala pouze přítomnost, toto místo, a Andrej, ještě nedávno exotický návštěvník, se změnil v zuřivou fúrii, které je toto místo domovem.
Ten klam trval jen chvíli, ale Geodora pořádně vyděsil opar probleskující tmavorudou září, který se kolem Andreje vznášel. Kapitán měl strach, že jestli nepřestanou, bude těžké zranění jednoho z nich tou nejmenší cenou, kterou můžou zaplatit.
„No tak, nech toho, Andreji,“ zvolal, když spatřil rodící se šílenství v chlapcových očích, v jeho pohybech a přesvědčil se o oprávněnosti svých obav, „máš vztek. Takhle by to nešlo. Nemůžu tě učit, když ti nejde o to poslouchat, ale zabít mě.“
„Nic takového jsem nechtěl,“ řekl Andrej. Klopil oči a hleděl do země, ale ve tváři měl stále rudé skvrny a dýchal zrychleně. „Trochu… trochu jsem se zapomněl, no. Promiňte. Zkusíme to znova?“
Geodor přikývl. Andrej přestal myslet na vílu a Danera a snažil se pochopit, co mu chce Geodor vysvětlit, takže se nakonec dostali o kousek dál a kapitánovi se podařilo zapomenout na bestii, v níž se Andrej na chvíli změnil.
Celou tu dobu stála Rina v borovém háji, opřená o kmen stromu. Dívala se na Geodora s Andrejem, pozorovala jejich donekonečna opakované přískoky, shyby a údery a snažila se pochopit, jak je něco takového může nadchnout. Až sem cítila jejich pot, pach pracujících svalů. Byla to pro ni vůně mužů, vůně, která ji zároveň přitahovala a odpuzovala.
Jednou rukou hladila kůru borovice. Hledala hluboké záhyby, drsné prohloubeniny a sledovala, jak uvnitř stromu koluje míza. Cítila vůni smůly, strom ji v třpytivých krůpějích ronil z rány kousek od víliny ruky. Rina si vzpomněla na učení Sanvisino. Přiložila dlaň na smolnatý drásanec a potichounku zpívala. Do písně Daelniśö irn guor - Zacelení ran se mísilo dupání a údery klacků z cvičné mítinky.
Rina odtáhla dlaň. Ani se nedívala na výsledek, jen se pomalu sesunula do mechu. Dlaň měla ulepenou od pryskyřice, jako by jí připomínala: jsi bezmocná. Do očí jí vhrkly slzy.
Tak tam seděla a dívala se, jak se prach zvedaný Andrejovýma a Geodorovýma nohama zbarvuje zlatě a poté do oranžova, podle toho, jakou barvou právě hraje západ slunce. Vzduch chladl a stíny se prohlubovaly do šedé modři. Nakonec oba, muž i chlapec, složili své cvičné zbraně do trávy a odešli k ohni, kde seděli ostatní. K víle se přikradl Lerk, složil jí svou velkou vlčí hlavu do klína a nechal se hladit, zatímco mezi uši mu kapaly slzy.
Po další dny už Rina nezadávala Andrejovi důvod k žárlivosti, Geodor jí za drahokamy od Sanvis koupil huculskou kobylku a tak jela sama, většinou až vzadu. Vyhýbala se rozhovorům, které se po cestě vedly, když se k ní přiblížil Andrej nebo Daner, změnila se vílka v sochu vytesanou z ledu. Lerk se držel vedle ní a na každého nevítaného společníka vrčel.
Andrej napřed nechápal, co se s vílou děje, ale pak si pomyslel, že nejspíš nechce upřednostňovat jeho, nebo Danera. S trochou lítosti si vzpomínal, jak byli kdysi všichni tři nerozluční přátelé; vlastně to nebylo zase tak dávno. Je to vůbec láska, co takhle trhá vztahy?
Andrej na to nemohl myslet, protože si vždycky připadal jako postava z argentinské telenovely. Místo toho se plně věnoval Geodorovým lekcím, o každé zastávce se s kapitánem potýkali cvičnými zbraněmi a nakonec se z toho vyvinula zábava pro celou výpravu, protože se přidal i Darés s Geltem a Viviana. Když už si Andrej připadal trochu jistější, uspořádali i malý turnaj. Podle očekávání zvítězil Geodor, ale Andrej se nakonec neumístil tak špatně, když se mu podařilo zvítězit nad gaverlou a dokonce porazit, třebaže dost těsně, královnu.
Rina se díky tomu spřátelila s Farinem, sedávala vždy vedle něj a vyprávěla mu, co se na cvičišti děje. Jako jediná ho ve dnech, kdy se smiřoval s tmou, dokázala rozesmát. Popisovala všechno tak zapáleně, že ji Andrej udělil titul sportovní komentátor roku. Nikdo, kromě Andreje samého, sice nevěděl, co to znamená, ale všichni s ním souhlasili, když jim to zhruba vysvětlil.
Po týdnu putování dorazila výprava k Rovaru a na Geodorovo doporučení se rozhodla utábořit u Rovarských vodopádů.
Vodopády už zde své místo dostaly, takže by bylo ztrátou času popisovat je znovu, ale je třeba říct, že na některé z poutníků zapůsobila jejich krása poprvé a neopakovatelně. Když sjeli do údolí, provedli koně lesem a zastavili na okraji louky, zůstal Andrej stát s otevřenými ústy, Sílina uzda (přece jen dovolil, aby mu Geodor vybral a koupil postroj) mu vyklouzla z ruky. Klisna pohodila hlavou a důstojným krokem vkráčela na prostranství zamlžené vodní tříští. Andrej dál stál a díval se na duhu, kterou vytvářelo sluneční světlo lomící se v drobných kapkách vody nad vodopádem, a pak dlouho civěl do chladných vod tůně, na břízy a zlaté borovice, stojící kolem a dlouhé stvoly rákosu, jako črty tuší vyrážející z břehu na druhé straně.
„Tys tu ještě nebyl?“ ozval se za jeho zády Daner a mírně do něj dloubl loktem. Andrej sklapl ústa a zavrtěl hlavou. Kraťounké období, kdy Danera nenáviděl kvůli Rině, už minulo, ale teď by mu nejraději vyrazil zuby, protože porušil jemné kouzlo prvního pohledu.
„Já jsem tu byl jednou…“ řekl Daner.
Málem už dodal i ty ostatní podrobnosti, jako že tu byl s rodiči a bratrem, když ještě žil, ale zarazil se včas. To přece nikoho nemusí zajímat.
Poté, co se jakž takž utábořili a pokochali pohledem na vodopád, vyhnala Viviana všechny chlapy do lesa, aby nasbírali dříví a podívali se po pěkné pečínce na večeři. Viviana s Rinou se pak pořádně umyly v tůni a Viviana si i zaplavala. Rina si na hlubší vodu netroufla, nechtěla přiznat, že neumí plavat a tak vylezla na břeh dřív.
Když Viviana vylezla z vody, utřela se a oblékla, posadila se vedle Riny na břeh a obě se dívali na proudy vody valící se dolů z černých skal. Vivianě bylo náhle smutno, teskně. Tady končila bezstarostná jízda krajem, nastal čas pro dlouho odkládaná rozhodnutí.
U Rovarských vodopádů se měla výprava rozdělit. Farin s Darésovým doprovodem se vydá domů, nahoru k severu, až k Cukríně. Gelt vyrazí do Nomituru, což měl podle vlastních slov udělat už dřív, ale nyní už to nebude moci odkládat. A ostatní, Andrejova skupina, se budou muset rozhodnout, jestli se k Freklanu vydat přes Valah, což je kratší a možná bezpečnější, nebo podstatně delší cestou přes východní cíp Certhynie, kolem Santargejských pralesů a přes Ernak. Viviana byla nakloněna první možnosti, potíž však byla v tom, že Sanvis jim doporučovala tu druhou, dlouhou a nejistou.
Dosud si mohli dovolit ten přepych a dělat, že se nic neděje, že nejsou ničím víc než partou dobrodruhů, brázdících krajem bez významnějšího cíle. Vivianě to vyhovovalo snad ještě víc než ostatním a teď se na ni, se stejnou prudkostí jako vlny Rovary, valila skutečnost.
Království, které zdědila, je ohrožení a ona proti tomu nemůže nic dělat. Musí nechat Certhynii v rukou lardena Sturnuse a Rady a vydat se na cestu za pochybným cílem.
Povzdechla si. Všimla si, že ji Rina pozoruje. Viviana se neklidně pousmála a vstala. Zdálo se jí, že slyší z lesa hlasy vracejících se mužů. Vtom ji Rina oslovila.
„Stellato,“ řekla.
Viviana sebou trhla. Za prvé to nebyl Rinin hlas, co malé vílce vycházelo z úst a za druhé Vivianu oslovila lardenským jménem. Tak jí nikdo neříkal, kromě Geodora v důvěrných chvilkách. Otočila se a viděla, že Rina stojí proti ní a dívá se na ni. Oči však měla temné a nehybné.
„Stellato,“ opakovala Rinina ústa.
Hlas byl Vivianě známý, ale odkud? Odkud?
„Cítím tvoji nejistotu, dítě,“ pokračovala Rina. „Je pochopitelná, ale ty si ji nemůžeš dovolit. Poslechni a věř: nejvíce Certhynii pomůžeš, když se o to nebudeš snažit.“
Viviana málem vykřikla. Poznala, kdo k ní mluví, vzpomněla si, jakmile jí ten hlas řekl dítě.
„Sanvis,“ zašeptala, „já… nerozumím. Vím, že Andrej potřebuje chránit, ale stačilo by přece, kdyby s ním šel Geodor. Já cítím svou povinnost jinde. Co mu budu platná ve Freklanu…“
„Zůstaň s ním, Stellato. Přijde chvíle, kdy ho budeš muset opustit. Do té doby s ním zůstaň. Dočkáš se odměny, o tom nepochybuj.“
„Odměna může být i hořká, Sanvis,“ řekla Viviana. Zavřela oči, nemohla snést pohled na Rinu, již používá jako prostřednici víla vzdálená stovky mil. Sanvis nechala tuto poznámku bez odpovědi.
„Jděte tudy, kudy jsem vám poradila,“ zdůraznila ještě, „a potkáte buď svou zkázu, nebo klíč, který vás pustí dál.“
„Mluvíš o Alunovi z Beluy?“ napadlo Vivianu.
Žádná odpověď. Opatrně otevřela oči.
„O kom že?“ zeptala se jí Rina, která se omámeně potácela na kraji tůně. Sanvis byla pryč, přišla a zase odlétla. Viviana na ni dostala vztek, ale nemohla nic dělat. Chytila Rinu za ruku, aby vílka nepřepadla do vody a odvedla ji kousek dál od tůně.
„Byla tu,“ Rina zvedla hlavu a v očích se jí objevilo pochopení, „byla tady, že?
Viviana pokývala hlavou. Nechtělo se jí mluvit.
„Ona často takhle přijde, když jsem blízko vody,“ řekla Rina na vysvětlenou.
Z lesa za jejími zády se vynořil Daner s náručí klestí a za ním Geodor s Darésem táhli ulovenou srnu. Strašlivý pocit neskutečna, z něhož se Vivianě točila hlava, odezněl. Přišel čas jednat s živými lidmi.
Pozdě v noci se Andrej najednou probudil. Ležel na kraji lesa, mezi větvemi stromů se mu do očí upíralo měsíční světlo. Měl vyschlá ústa a oči zalepené ospalkami. Když si olízl rty, cítil ještě chuť masa, které jedli před poradou.
Jak si to už navykl dělat vždy, když se vzbudil, sáhl po váčku s Lönirem a sevřel jej v dlani. Když se tak přesvědčil, že je všechno v pořádku, posadil se a rozhlédl se kolem. Mezi stromy viděl temné obrysy spících těl, Darés, Taran o kus dál, Rina necelé dva kroky od Andreje, Daner. Viviana s Geodorem spali tradičně někde v úkrytu, v zákoutí, které jim poskytovalo větší soukromí. Andreje však zneklidnilo, že nevidí Farina a Gelta.
První, co ho napadlo, bylo, že slepec se probudil a potřeboval si odskočit, ale sám to nedokáže a tak… Ne, vždyť ve dne Farin, pokud si Andrej stačil všimnout, vždycky chodil sám a jaký byl pro slepého rozdíl mezi denní a noční tmou?
Do uší se Andrejovi dral hukot vodopádu. Dosud ten zvuk skoro nevnímal, vytěsnil ho kamsi na hranici slyšeného a neslyšeného, ale teď si ho uvědomil a málem dostal strach. Znělo to jako řev dobytka, natěsnaného v hořící stáji. Andrej si odkašlal a vstal. Rozhodl se, že se dojde napít k prameni, který prýštil ze skály kousek od vodopádu.
Zjišťoval, jako už mnohokrát, jak podivně snová je krajina zalitá měsíčním svitem. To světlo měnilo obrysy věcí, jasné měnilo v rozostřené. A všechny rozměry se pokřivovaly, louka, která za dne připomínala svou rozlohou fotbalové hřiště, se před Andrejovýma očima roztáhla do nekonečných dálav.
Brodil se mokrou trávou a ani nevnímal, jak mu nohavice kalhot nasakují vlhkostí a lepí se na kůži. Hleděl k nebi, čistému a jasnému. Zdálo se mu, že v noci se nad ztichlým krajem nese ozvěna všech denních ruchů, řev vodopádu se odrážel od nebeské klenby. Když se přiblížil k tůni, instinktivně od ní odvrátil pohled, neboť po hladině tančily mihotavé bílé odlesky. Usoudil, že je spousta věcí, které nemusí vidět a překonal nutkání ohlédnout se.
Došel až k prameni, nabral do dlaní vodu a pil dlouhými hlty. Voda však získala pachuť spánku, byla nahořklá a nedobrá. Pamatoval si, že ještě večer mu připadala chutná. Rychle si s ní opláchl obličej a otočil se, že půjde zpět, když zaslechl hlasy.
Vysoko nad ním, nad vodopádem, se ve skaliscích hádali dva lidé, v hukotu vody Andrej nedokázal rozeznat, o koho jde, ani o čem mluví. Vlastně to znělo dost nejistě, mohla to být také jen voda, nebo vítr, šramotící ve spadaném listí a větvích stromů. Už by nad tím mávl rukou a šel by zpátky, když jeden z těch hlasů vykřikl a Andrej poznal gaverlu Gelta.
Začal šplhat po drolící se stezce nahoru, mezi pokroucenými kmeny skalních borovic a suchou, ostrou trávou. Cítil se nejistě, nemá přece právo poslouchat, o čem se ti dva baví… ale už si byl téměř jist, že ten druhý bude Farin, a zajímalo ho, co dělá slepec na tak nebezpečném místě jako je skála nad vodopádem.
Už byl tak blízko, že slyšel gaverlův hlas docela zřetelně. Znal Gelta jako muže klidného v každé situaci a tón, kterým teď gaverla hovořil, o klidu rozhodně nevypovídal.
„Pro Mawira, nedělej to,“ prosil, „Farine! Je pravda, že nevím, čím bych tě měl přesvědčit, ale je to špatné, co chceš provést!“
Gaverla začínal komolit certhynijštinu. Andrej už ho viděl, jak stojí na posledním travnatém výběžku, obrácen ke skalnatým špicím, za nimiž řve voda. A na jednom z ostrých balvanů stál Farin, tvář obrácenou k nebi.
„Panebože,“ zašeptal Andrej, „on chce skočit!“
Vydral se křovím na planinku a téměř se svalil ke Geltovým nohám. Gaverla se otočil, překvapení v jeho očích se rychle změnilo v zoufalou jistotu. Popadl Andreje za košili na prsou, Andrej cítil jak jeho prsty projely skrz váček s Lönirem.
„Musíš mu pomoct,“ zašeptal, „on jinak to udělá!“
„Nevím jak.“
„Ať je tu kdokoli, jděte pryč,“ zavolal Farin.
Jeho postava ostře se rýsující proti poměrně světlému nebi se zakymácela. Gelt přidušeně vykřikl.
„Dej mu to světlo,“ vykřikl na Andreje, „třeba to mu pomůže!“
„Ne,“ řekl Andrej, přestože chtěl říct tisíc jiných věcí, jen ne definitivní zápor. Gaverla na několik vteřin vypadal, že z Andreje vytřese duši, jestli ho neposlechne, ale pak chlapce pustil a poodstoupil. Všemi silami se ovládal, aby si uchoval svou důstojnost, ale Andrej viděl, jak s ním třese potlačovaný křik.
„Gelte, teď mě poslouchej,“ ozval se znovu Farin, „chci, aby se moji rodiče dozvěděli… ne, neříkejte jim o tom. Řekněte, že jsem zemřel v boji. Přijmou to snáz. Vím, že tohle je útěk, ale nikdo z vás není tím, kdo by mě za něj mohl soudit. A já nemám…“ Odmlčel se hořce se uchechtl, než dokončil: „nevidím jinou cestu.“
Rozpřáhl ruce a skočil. Jestli křičel, zanikl jeho hlas v hukotu vody, ale Andrej s Geltem se spíš přikláněli k tomu, že byl zticha.
Ve chvíli, kdy Farin zmizel za skaliskem v burácející temné vodě, měl Andrej chuť strhnout si váček s Lönirem z krku a hodit ten proklatý kámen za jeho další obětí. Gelt stál vedle něj, svíral pěsti a na krku mu poskakoval ohryzek, jak usilovně polykal. Oba mlčeli.
Farinovo tělo vydala voda až druhý den k polednímu. Když ho gaverla s Geodorem chtěli vytáhnout, Darés je zadržel a přitáhl mrtvého přítele ke břehu sám. Chvíli nad ním postáli, pak přes něj Darés přetáhl deku.
Hrob začal Darés kopat také sám, v stinném zákoutí nedaleko vodopádu. Až když padal únavou dovolil, aby mu pomohli Geodor s Danerem.
Rina s Vivianou se pak pokusili zazpívat píseň Tichý spánek, ale nějak jim to nešlo, takže zmlkly. Viviana se rozplakala, Rině se rosily oči, ale vydržela to. Pak se ozval Darésův hlas a pomalu se k němu přidávaly ostatní. Byla to stará píseň Rozloučení a hodila se pro tuto příležitost mnohem lépe než jemný Spánek.
Kráčel jsi mnohokrát
po cestách této země,
A jdeš teď pod ni spát,
budou znít bubny temně
Loučit ses nestihl
tak rychle smrt tě strhla
tam, kam jde každý sám
tě, příteli můj, vrhla.
Ne, plakat nebudu
urazil bych tvé srdce
vstříc šel jsi osudu
statečně, ač ne lehce.
