Frenan s Ianem vstoupily do hostince. První věc, která je udeřila do očí, byla útulná atmosféra. Nebyla to lecjaká hospoda, kterých bylo ve Scarbu i jiných světech víc než dost. Byla to spíš taková klubovna. Všichni hosté se chovali ukázněně a hovor jedné skupiny nerušil jiné. Místností se linula vůně lahodných pokrmů a zvuky tekoucích nápojů a srážejících se koulí kulečníku. Prostě restaurace pro první třídu.
„Hm! Jsme skutečně v hostinci?“ zeptal se tak pro sebe Frenan.
„Co tím myslíš?“ otázal se ho nechápavě Ian.
„Ještě jsem nezažil, že by v hostinci panovala taková harmonie.“ Frenan se vydal uličkou mezi stoly ke dvěma volným židlím u baru. Ian se mu jako vždy držel v patách. Během této pomalé chůze se nenápadně rozhlížel kolem sebe a snažil se mezi desítkami hostů najít někoho, kdo by alespoň zdánlivě připomínal rytíře.
„Co to bude?“ optala se Frenana a Iana mladá barmanka ihned, jak usedli na židle. Byla vůbec první, kdo je na této planetě oslovil. Její úsměv Iana jen ujistil o poklidnosti tohoto podniku.
„Zatím nic,“ řekl Frenan neschopný si v tomto okamžiku vzpomenout na nějaký „normální“ nápoj.
„Zeptej se jí, jestli neví o Lukovi,“ nabádal Frenana Ian. Ale ten jen zakroutil hlavou: „To ne. Když se zeptám přímo jí, hned upoutám pozornost. Lepší když se jakoby zapovídáme s nějakými štamgasty.“
Ian na to jen kývnul a ihned se chopil první příležitosti. Nesnášel Frenanův flegmatismus. Času není nazbyt a Luke Hero se musí najít…
„Hele, člověče,“ začal Ian rozhovor se svým sousedem po pravé ruce, „taky se ti zdá, že Sibouští rytíři už nejsou co bývali?“ Ihned se mu srdce rozbušilo vzrušením, jaké se dočká odpovědi. To by ale nečekal.
„Pst!“ okřikl ho jeho soused, velký blonďatý svalovec, a tišeji dodal: „Ty máš ale kuráž, že se na něco takového ptáš tak nahlas.“
„Proč? Co je na tom?“ otázal se Ian.
„Kdo sakra jsi, že to nevíš?“ odpověděl otázkou zřejmě kamarád toho blonďáka. On sám měl krátké černé rozcuchané vlasy. Tihle dva tvořili nepřehlédnutelnou dvojici a asi proto teď upoutali pozornost několika hostů sedících poblíž.
„Do toho ti nic není, kdo jsme,“ vmísil se do rozhovoru Frenan, „Řekneš nám co je na tom divnýho?“
Černovlasý chlapík, mimochodem ne tak vypracovaný jako jeho společník, se rozhlédl a potom ukázal do rohu hostince: „Pojďte tam. Tam nebudeme tak na očích.“
Celá čtveřice se naráz zvedla ze židlí a zamířila k opuštěnému stolku právě se čtyřmi židlemi. Jejich pochod přerušil rozhovory několika návštěvníkům, ale když všichni čtyři usedli, vrátila se situace k původnímu normálu.
„Ještě než začnu,“ pronesl na úvod ten s černými vlasy, „měli bychom se představit. Já jsem Mun a tohle je Doug.“
„Já jsem Ian,“ představil se Ian… „a tohle je Frenan“ dodal, když viděl, že Frenan nejeví ani špetku zájmu o rozhovor.
„Výborně. Takže: říkal jsi, že Sibouští rytíři už nejsou, co bývali…“
Ian přikývl.
„Problém je v tom, že žádní Sibouští rytíři už nejsou.“
„Jakto?!“ vytřeštil oči Ian, „mám informace, že jeden ještě žije.“
Mun jen zakroutil hlavou.
„Ještě žije poslední. Jmenuje se Luke Hero.“ Dodal klidněji Frenan.
„Luke Hero? Ten už nežije pár let. Přesněji pět let. Před pěti lety byl popraven,“ dementoval Doug.
Ian při těchto slovech vyskočil ze židle: „To není možný! Luke Hero musí žít.“
„Sice nechápu, proč tě to tak rozrušuje. Byl to rebel, anarchista. A ty o něm mluvíš… s lítostí? No to je jedno. Tak jako tak, je mrtvý! Všichni Sibouští rytíři jsou mrtví!!!“
Tu poslední větu vykřikl Mun tak nahlas, že přehlušil všechny hovory, které se v hostinci „U posledního rytíře“ vedly. Všichni hosté teď koukali na Muna, na Douga a na Iana s Frenanem.
„Všichni ještě ne!“ vmísil se do hovoru jeden z hostů a přerušil absolutní ticho.
„Ale ne! Sil je tady!“ zavyl Doug při pohledu na nového člena debaty.
„Kdo je to?“ zeptal se Ian.
„To je Sil Derk,“ odpověděl Mun, „je tady skoro pořád. Budižkničemu. Vzpomíná na staré časy a každýmu vštěpuje své názory. Taky si pořád hraje na něco extra. Myslí si, že je Sibouský rytíř…“
„Ne, já si to nemyslím,“ zakroutil hlavou Sil, „já jím skutečně jsem.“ Sil Derk byl vysoký člověk. O kousek vyšší než Doug. Vypadal jako bezdomovec středního věku. Mastné tmavé vlasy po ramena a neholená tvář naznačovaly, že koupelnu navštívil naposledy asi před měsícem. Na sobě měl hnědé kožené kalhoty a špinavé triko, které kdysi mohlo být bílé.
„Ty jsi Sibouský rytíř?“ zeptal se opatrně Ian.
„Ano, jsem!“ znovu potvrdil Sil.
„Už ti ten lemox zase stoupnul do mozku, co?“ uchechtl se Doug.
Sil jen zlostně našpulil rty, ale ihned se zase usmál a klidně Muna vyzval: „Odvolej to o těch Sibouských rytířích!“
Mun se jen rozesmál. Vypadal jako by mu přeskočilo. Neradostný smích se rozléhal po hostinci a pozornost všech se stále upírala k pětici v rohu.
„Odvolej to!“ zvýšil Sil hlas.
„Tak mě donuť!“ odpověděl Mun s úšklebkem.
Sil neváhal ani okamžik. Zaťal pěst a vyrazil za Munem pevně odhodlán ubalit mu jednu mezi oči. Cestu mu však zastoupil Doug: „Hele Sile, nech to bejt.“
„Až to odvolá!“ syčel Sil a snažil se Douga obejít.
Mun se pořád pochechtával a Doug si stále stoupal Silovi do cesty.
„Jak chceš, sejmu i tebe!“ prohodil jen tak pro sebe Sil, napřáhl pěst a švihnul. Jeho úder byl však snadno čitelný. Doug bez problému uhnul a mnohem rychlejším útokem odmrštil Sila pět metrů daleko.
„Kašli na to, Sile! Nemá to cenu,“ říkal jakoby omluvně Doug, ale Sil byl odhodlán ztrestat Douga i Muna. Zaútočil tedy znovu.
Vrhnul se bezhlavě kupředu s cílem povalit Douga mohutným bodyčkem. Doug zachoval chladnou hlavu, přikrčil se lehce se naklonil proti sice vyššímu, ale mnohem lehčímu útočníkovi. Rozdíl vah vykonal své. Silův útok byl nejen odvrácen, ale obrátil se proti jemu samotnému. Odrazil se od Dougovi obrany a znovu se ocitl na zemi.
„No! Tak mi snad půjdem, ne?!“ prohodil Mun při pohledu na Silovo ležící tělo svinuté v bolesti.
„Jo!“ souhlasil Doug a měl se k odchodu.
„Moment!“ snažil se Muna zastavit Ian, „mám ještě další otázky…“
Frenan chytil Iana za rameno. Dal mu tím jakési znamení, ať je nechá jít. Stejně už jim nic užitečného neřeknou. Ian porozuměl tomuto signálu a ztichnul. Mun ani Doug se neobtěžovali s loučením. Prostě jen zasunuli židle a odkvapili. Jakoby se chtěli distancovat od konfliktu se Silem, který právě proběhl.
„Utíkáš z boje?!“ zasýpal ještě Sil. Jeho poznámka však zůstala nepovšimnuta. Zdálo se, že Doug nejeví zájem zbít Sila ještě víc.
Mun s Dougem tedy odešli k baru, zaplatili útratu a ihned opustili hostinec. Frenan cítil, že tady již nikoho nevypátrají a zvedl se k odchodu také. Sil se zvedl ze země a přikulhal k jejich stolku. Netekla mu krev, ale asi si pohmoždil rameno a měl problémy popadnout dech. Ian nechtěl vstát. Čekal, jestli jim Sil něco řekne nebo ne. Řekl.
„Nevěřte jim ani slovo! Všichni Sibouští rytíři nejsou mrtví. Jeden ještě žije.“
„Luke Hero?“ zeptal se ostře Frenan.
„Ano. Luke Hero. On je poslední.“ Odpověděl s námahou Sil.
„A nevíš, kde právě teď je?“ zeptal se ho co nejlhostejněji Ian. Po tom, co se tady stalo už nevěděl, čemu má věřit. Rozhodl se tedy, že bude ke všem novým informacím zaujímat neutrální postoj. Ale půjde to?
„Vím to velmi přesně. Právě s ním mluvíte.“
Frenan vyprskl smíchy. Sil se to snažil říct co nejvážněji, co nejtajemněji. A tenhle chlápek ho uráží. Směje se mu do obličeje. Sil ani nevěřil, že by mu to jen tak uvěřili, ale věřil, že drží karty, se kterými může hrát.
„Nevěříš mi?“ zeptal se Frenana, který s úsměvem kroutil hlavou. Ani Ian nevypadal nijak přesvědčen.
„Nevěřím, že by si Sibouský rytíř neporadil v bitce s takovým nemotorou, jakým je Doug.“ Odpověděl výsměšně Frenan.
„No! Dejme tomu, že nejsem v perfektní kondici. Asi jsem neudělal nejlepší dojem. Je tedy na čase, abych vám podal nějaký důkaz.“ Řekl Sil nečekaně rozvážně. Potom se otočil k baru a zvolal jediné slovo: „Angee!“
Ian se zarazil. Dá nám důkaz? Takhle daleko by nezašel kdejaký falešník. Jsou dvě možnosti. Buď je Sil velmi dobrý lhář s téměř neprůstřelnými alibi, nebo je skutečně Luke Hero? Všechno se začínalo zamotávat.
Za chvíli přišla barmanka. Ani se nevyptávala a hned na Sila spustila: „Neměl bys pít lemoxy, když jejich energii nevyužiješ…“
Sil ji nenechal domluvit a vyzval ji: „V pořádku Angee! O tohle teď nejde. Jenom chci, abys těmto pánům řekla, kdo jsem.“
„Sil Derk,“ odpověděla bez rozmýšlení.
„Jo,“ zasmál se Sil, „ale řekni jim, kdo jsem doopravdy.“
„No, Sil Derk, přece,“ odpověděl ihned. Znělo to, jako by se tuhle frázi naučila používat stejně automaticky, jako dobrý den.
„Angee!“ opakoval Sil. Tentokrát v jeho hlase zazněl nový tón. Něco prosebného, ale zároveň upřímného a nic neskrývajícího z něj promlouvalo: „Tohle nejsou žádní tajní agenti, Angee. Před nimi se nemusíš bát to říct. Tak jim řekni, kým jsem byl ještě před sedmi lety…“
Teď už Angee neodpověděla tak rychle. Váhala. Chvíli se dívala na Iana s Frenanem, chvíli na Sila. Sil se na ni díval s úsměvem a na její tázavý pohled odpověděl lehkým kývnutím hlavy.
„Dobře“, řekla Angee, „Tohle je Luke Hero.“
Sil si myslel, že tím má vyhráno, ale Frenan ho ihned vyvedl z omylu.
„Velice hezké. A to mám věřit výpovědím flákače v baru a barmance?!“
„Mysli si co chceš!“ odpověděl na to Sil. Opět se v jeho hlase objevilo něco nového. Jakási bojovná jiskra. Frenan to sice nepostřehl, ale Ian ano. Začínal věřit, že si tady právě povídá se Sibouským rytířem.
„Já si myslím,“ přerušil Ianovo fantazírování Frenan, „že Sibouští rytíři byli proslulí svoji schopností ovládat Energii a také krystalové meče, které byly jejich zbraněmi. Mimo to také dokázali výborně ovládat sebe. Naproti tomu, ty nejsi schopný ani dát ránu.“
„Dnes ne. Před sedmi lety jsem schopen byl. Před sedmi lety jsem dal poslední ránu…“ kontroval Sil.
„Proč?“ vmísil se do rozhovoru Ian, „Co bylo předsedmi lety a dnes není?“
„Spousta věcí,“ odvětil klidně Sil, „ale nemá cenu tady o tom hovořit, jestli mi nevěříte, že jsem Luke Hero.“
Ian se tázavě podíval na Frenana. Byl přesvědčen, že tohle skutečně je Sibouský rytíř, nebo alespoň kdysi býval. Bylo ale potřeba, aby tomu uvěřil i Frenan.
„Jsi poslední Sibouský rytíř, Luke Hero? Tak to dokaž.“
„Jak?“
„Přijď do Středu.“
„Kam?“
Frenan zalovil v kapse a vytáhl fialový klíč. Pečlivě si jej prohlédl a pak ho podal Silovi. Sil chvíli váhal, ale nakonec si klíč vzal.
„Tohle je klíč od brány Scarbu,“ řekl Frenan.
„Jaké brány?“
„Brány mezi světy. Teleportuje tě do Středu.“
„Aha! Teleport,“ usmál se Sil, „to je dneska velká móda. Staví se teleportéry mezi planetami.“
„Tohle je něco mnohem víc,“ přerušil ho Frenan, „Tenhle klíč tě přenese do jiného světa. Světa jménem Střed.“
„Jiný svět?“
„Myslel sis, že galaxie Scarb je nekonečná? Scarb je jen jeden ze světů. Je to všechno mnohem složitější, vysvětlování by trvalo hodiny a tolik času nemáme. Pokud se teleportuješ do Středu, všechno pochopíš…“
Sil váhal. Právě si uvědomil, že tady hovoří se dvěma chlápkama, které nejspíš nikdo nezná, a kteří zase nevědí nic moc o Scarbu. Teď mu dali klíč a tvrdí, že je to teleportér. K tomu ještě tvrdí, že existuje nějaký jiný svět. Co teď?
„Tak co? Přijdeš do Středu?“ zeptal se Ian
„Nevím.“
„Je to tvoje šance, jak dokázat, že jsi Luke Hero,“ vyzval Sila Frenan, „Sibouský rytíř by takovou výzvu nikdy neodmítl.“
Tato slova v Silovi probudila vzpomínky. Vzpomínky na doby, kdy byl proslulým dobrodruhem a obávaným válečníkem. Něco se za sedm let ztratí, ale srdce dobrodruha ne. Byl rozhodnut.
„Tak dobře.“
Ian se pousmál. Máme prvního.
„Půjč mi hodinky Iane!“ vyzval ho Frenan.
Ian vytáhl zkapsy podivný přístroj. Vypadal jako staré kapesní hodinky, ale měl na sobě spoustu ciferníků, po kterých se posouvaly desítky ručiček. Každý ciferník sloužil pro jiný svět, protože v jiných světech plyne čas různou rychlostí. Frenan spočítal čas a hned potom vrátil hodinky Ianovi.
„Za osm dní v 4:00 začne ten klíč zářit a zvýší se jeho teplota. Jdi do ústraní. Až se ujistíš, že tě nikdo nesledoval, uchop ho holou rukou. Přenese tě do středu.“
To bylo poslední, co Silovi Frenan řekl. Potom se zvedl od stolu a následován Ianem opustil hostinec „U posledního rytíře“. Poslední co Ian zahlédl, než se ocitli venku, bylo, jak si Luke Hero prohlíží klíč od brány Scarbu…
