Tentokrát si oči strážců na okolí zvykly mnohem rychleji. Jednak proto, že už jednou v tomto světě Ian s Frenanem byli, a jednak zde svítilo mnohem více světla. Bylo pozdní odpoledne a brána mezi Zemí a Středem přenesla strážce na předměstí nevelkého anglického města – Hastingsu.
Slunce se pomalu sklánělo k horizontu a studený vítr věštil konec dne. Podle opadaných stromů a nízké teploty usoudil Frenan, že může být tak listopad. Poloprázdné ulice se vinuly všemi směry. Přejížděly po nich mnohé automobily. Ianovi neuniklo, že jezdí v opačném směru než ve Washingtonu. To je chaos. Jsme skutečně na stejné planetě?
Avšak architektura staveb, přítomnost automobilů a podobná flóra ho ujistila, že jsou opět na Zemi. Nestálo zde sice tolik výškových budov, jako v metropoli USA, ale početné vily vypadaly stejně jako pár domečků, které pochytil při jízdě taxíkem. Byly zde ovšem i domy zcela odlišné. Například úzké vícepatrové řadové domky byli pro Iana novou informací o kultuře pozemšťanů. Frenan nesdílel Ianovo nadšení. Jsou tu přece pracovně. Tak honem najít Keitha Sullivana a šup do dalšího světa.
Po několika minutách hledání našli docela velkou vilu. U branky stála poštovní schránka a na ní jméno – Keith Sullivan. To je nějaké snadné, napadlo hned Iana. Potom si teprve začal připouštět fakt, že jim práci usnadňuje sám Ancorion. Luka našli napoprvé, nasedli do taxíku Jamese the Routera a teď tohle. Brána je hodí pár metrů od Keithova domu.
To přece nemůže být náhoda.
Frenan zazvonil na domovní zvonek. Uslyšeli z domku slabý bzučivý zvuk, který uvnitř jistě musel být slyšet každému. Tak takhle tedy funguje zvonek… Nic se však nestalo. Vstupní dveře, ke kterým se teď upíral zrak strážců Středu, zůstali zavřené. Nikdo je neotvíral. Frenan zazvonil znovu, bez odezvy.
Tu náhle šel kolem ojedinělý chodec. Na nic se nevyptával a hned oznámil: „Jste tu brzo! Ještě je v práci…“
„Vy víte, kde je?“ zeptal se ihned Ian. Frenan by se byl určitě zeptal také, koneckonců bylo to i v jeho zájmu, ale byl raději, když mluvil Ian.
„Vždyť Vám to říkám. V práci!“ opakoval chodec.
„Kde v práci?“
„Je ředitelem obchodního domu Safeway.“
Ian se zarazil. Už pojem „práce“ mu byl cizí, ale co má ředitelování obchodního domu společného s tím, že není doma. Ti pozemšťané jsou nějací divní… Po okamžicích přemýšlení vyrukoval Ian s další otázkou: „A kde je ten Safeway?“
Jenže chodec byl už ten tam. A tak Ian s Frenanem poprvé během svých intergalaktických toulek narazili na problém. Keith tu není. Ale pravděpodobně je někde blízko. Ale jak ho najít? Řešení se však našlo rychle a samo.
„Támhle!“ zvolal Frenan ukazujíc na tabuli, připevněnou k pouliční lampě. Ian se tam ihned podíval. Hle! Na tabuli stálo velkými písmeny: „Safeway – 0,8 km.“ Pod tímto nápisem ukazovala velká červená šipka směrem nahoru. Vida! Známe směr. Ještě tak vědět, jak je to daleko… Na otálení nebyl čas. Vzhůru za Keithem.
Ten necelý kilometr byl skutečně směšná vzdálenost v porovnání s tím, jak dlouho oba bloudily ve Scarbu na Jeladu. Asi za čtvrt hodiny se jim naskytl zajímavý pohled: Velké prostranství plné aut. Stála zde cedule s písmenem P. Dál za touto plochou stál samotný obchodní dům. Ian předpokládal, že bude větší než domy obytné, ale přesto byla jeho očekávání překonána. Obchoďák nebyl ani tak vysoký, zato byl však rozlehlý. Postavili ho ve venkovském duchu a natřeli na oranžovo. Tím sice vybočoval z tohoto městského prostředí, ale vytvářel takovou příjemnou atmosféru zátiší.
Ian s Frenanem se pomalu dostali přes parkoviště. Ancorion jim řekl, že auta nejsou nebezpečná, pokud v nich nikdo nesedí, ale přesto oba cítili před těmito produkty pozemské techniky značný respekt. Auta skutečně v žádném světě nemají. Zvláštní. Ve Scarbu mají kosmické lodě, ale na automobily ještě nepřišli.
A tak se oba dostali až do obchodního domu. Kdyby před pár hodinami nebyli v srdci Washingtonu, asi by je překvapilo to množství lidí, které tady teď na sklonku dne nakupovalo. Takhle už zůstali klidní a hleděli si svého úkolu. Přesto nebylo jednoduché se tady vyznat. Davy lidí chodící kolem regálů plných zboží. Někteří házeli vybrané kusy kvapem do košíku, jiní jen tak okukovali a další si pečlivě vybírali. A že bylo z čeho. Iana ihned napadlo to samé, co tehdy u hlavní ulice Washingtonu – organizovaný chaos.
Ale opět se bleskurychle našlo vodítko. Mezi všemi nápisy, které interiér obchoďáku zdobily, se nacházel jeden, kterému strážci středu rozuměli: „Informace“.
„Je tady Keith Sullivan?“ vybafnul na postarší pracovnici Ian.
Ta si ho nejdříve přeměřila přísným pohledem. Jakoby řekl něco špatného. Teprve po chvíli trapného ticha mu odpověděla: „Ano, pan Keith Sullivan je ve své kanceláři.“
„Výborně! Musíme s ním ihned mluvit…“
Pracovnice vůbec nevypadala, že by jí Ianovo rychlé tempo bylo po chuti. Pomalu zvedla telefon a když se ve sluchátku ozval hlas, promluvila: „Pane řediteli, přišli za vámi dva lidé…“
„My ale nejsme lidé,“ opravil ji Ian, ale Frenan ihned dodal: „… kteří mají moc času!“
Na rozdíl od Iana si Frenan plně uvědomoval, co může takové prozrazení znamenat.
Pracovnice tohle malé extempore možná přeslechla. Jenom položila sluchátko a oznámila, že je Keith Sullivan očekává ve své kanceláři.
„Výborně, kde to je?“ ptal se hned Ian.
„Tudy po schodech nahoru,“ ukázala na dveře kousek od přepážky.
Během cesty do kanceláře vytknul Frenan Ianovi jeho neopatrnost: „Jsme tady pro Keitha Sullivana, ne abychom oznamovali, že nejsme lidé. Nikdo, kromě Keitha teď pro nás neexistuje!“
„Jo, já vím!“ kýval hlavou Ian, jakoby se vlastně vůbec nic nestalo.
To už oba stanuli před kanceláří. Frenan nejdřív zaklepal na dveře, a potom oba současně vstoupili.
Pohled na Keitha Sullivana je oba trochu rozhodil. Přeci jenom čekali člověka s hrubými rysy v obličeji, krátkým vojenským sestřihem a nebezpečným výrazem v očích. Místo toho teď spatřili usmívajícího se chlapíka s tmavě hnědými vlasy po ramena a dlouhou ofinou. Na sobě měl černý oblek a hrabal se ve všelijakých papírech. Některé ukládal do stolu, jiné mačkal a házel do koše. Při jejich příchodu nepřestal, jen oznámil, že nemá moc času, tak ať si pospíší…
„Vy jste Keith Sullivan?“ začal opatrně Frenan.
„To souhlasí,“ odpověděl s úsměvem Keith, aniž by se na Frenana podíval.
„Potřebujeme vaši pomoc,“
„Co to? Já myslel, že chcete jen podepsat objednávku…“
„Ne, to ne. Nejsme tu pracovně,“ vysvětlil Ian.
„Tak proč tedy?“
„Vy jste poručík Keith Sullivan, známý ostřelovač?!“ uvedl věci na pravou míru Frenan.
Tohle s Keithem viditelně trhlo. Teď poprvé se podíval na oba strážce středu. Hned ho udeřilo do očí, jejich nápadné fialové róby a pláště. To mu přineslo na jazyk otázku: „Kdo jste vy?“
„Jste poručík Keith Sullivan?“ nedal se odbýt Frenan.
Keith se na chvíli zamyslel, ale potom absolutně bez emocí odvětil: „To skutečně nejsem. Jsem Ing. Keith Sullivan, ředitel obchodního domu Safeway.“
Ian znejistěl. Co když jim Ancorion udal špatnou adresu? Ale Frenan neváhal. Ancorion se nemýlí. Někdy možná podceňuje situaci, ale NEMÝLÍ se.
„Co nám to namlouváte?“ řekl s úsměvem Frenan, „my víme, že jste sniper.“
„Vůbec nevím, o čem mluvíte,“ řekl Keith, když vyhodil poslední zmačkaný papír do koše. „Já tady dneska končím. Těšilo mne a nashledanou,“ snažil se strážce Středu vystrnadit, ale Frenan se nedal: „Náš rozhovor ještě neskončil!“
Keith se zastavil. Chvíli si hleděli s Frenanem vzájemně do očí. Frenan při tom cítil v Keithově pohledu jakousi uhrančivou sílu. Jako kdyby se snažil číst ve Frenanově mysli, či co, což Frenana jen ujistilo, že jsou opravdu na správné adrese.
„No tak dobře,“ řekl Keith. „Můžete jít se mnou. Uvidíme, kdy vás to přestane bavit.“
Potom všichni tři opustili Keithova kancelář. Beze slova prošli celým obchoďákem a až venku Frenan pokračoval: „Nemusíte se bát to přiznat. My to víme!“
„Co víte?“
„Že jste sniper.“
Keith se rozesmál. Nebyl to upřímný smích, ale z jakéhosi důvodu tím říkal: Dejte s tím už pokoj.
Iana už štvalo, že Frenan se jen snaží vymámit z Keitha přiznání. Vložil se do rozhovoru, ale vzal to z jiného konce: „Váš svět i všechny ostatní jsou v ohrožení. Obrovská armáda temných válečníků, které nazýváme Škůdci, útočí na centrální svět, aby zničila všechno co existuje. Pokud nám nepomůžete, Vesmír zanikne.“
Jaké však bylo Frenanovo i Ianovo překvapení, když Keith při tomto sdělení jen kývnul hlavou. Vůbec se netvářil překvapeně, ani že tomu nevěří. Vypadalo to jako: Já vím, a co má bejt?!
„Sháníme deset největších hrdinů ze všech světů, kteří by jim čelili. Jste jeden z nich.“
„Já?“ zeptal se s úžasem Keith, „k čemu vám bude ředitel supermarketu?“
Tohle Frenana dopálilo: „Říkejte si, co chcete. My víme, kdo jste. Sniper, pod krycím jménem Reptile, že?!“
Keith jen kroutil hlavou. Byl připraven každé teorii o tom, že je sniper, dementovat. Za chvíli přišli k celkem nenápadnému obchůdku. Bylo to pekařství. Keith vstoupil dovnitř bez jediného slova. Frenan i Ian ho poslušně následovali.
Uvnitř čekali ve frontě jen dva zákazníci. Postarší chlápek a malý kluk. Vůně čerstvého pečiva sváděla ke koupi všemožných koláčků a loupáků. Nabízené zboží bylo vyrovnáno v proutěných košících na pultě. Za pultem obsluhovala žena středního věku se silnými brýlemi.
„Ráda tě vidím, Keithe!“ oslovila Sullivana ihned po příchodu. Jeho dvou společníků si vůbec nevšimla. „Jakto, že jsi tu tak dlouho nebyl?“ Hned potom oznámila postaršímu pánovi cenu jeho nákupu.
„Zase jsem měl chřipku,“ odpověděl Keith a začal si prohlížet košíky s chlebem.
„Najděte tam těch 55 pencí. Já už na to nevidím…“ říkal omluvně pán natahujíc k prodavačce ruku s drobnými.“ Ta se ihned začal v mincích přehrabovat a za chvíli vytáhla jednu větší stříbrnu minci podivného tvaru a jednu úplně malinkou kulatou: „Takhle je to, jo? Děkujem a na shledanou… A co ty si dáš?“ zeptala se malého chlapce.
„Tak tohle je lidské jídlo?“ podivil se Ian.
Keith opět trochu znejistěl. To má být provokace, nebo on opravdu neví. Ale ne, jistě je to jen habaďůra.
„Dám si pět tvarohových šátečků,“ oznámil kluk.
Prodavačka ihned speciálními železnými kleštičkami vložila pět šátečků do igelitového sáčku a podala ho chlapci se slovy: „75 pencí, mladý pane.“
Chlapec se na chvíli zamyslel a potom oznámil: „To souhlasí. Zrovna bereme ve škole násobení, tak se procvičuju.“ A podal prodavačce žádanou sumu.
„To ti schvaluju,“ usmála se prodavačka. Potom chlapec odešel následován postarším pánem, který se zdržel ukládáním nákupu do tašky.
„Tak co to bude, pane řediteli? Jako obvykle?“ zeptala se prodavačka se širokým úsměvem.
„Jo, jeden bílej krájenej a šest rohlíků,“ odpověděl žertovně Keith.
Když balila rohlíky, oslovil ji: „A tenhle znáte? Slečno, chcete tu pizzu rozřezat na šest, nebo na osm kousků? Na šest! Já bych jich osm nesnědla…“
Vypukla bouře smíchu. Prodavačka se za pultem skoro skácela a i sám Keith se rozesmál. Jenom Ian s Frenanem se nesmáli. Asi nevěděli, co je to VTIP.
„Ten byl dobrej. Tak je to libra a 90 pencí,“ oznámila stále ještě pochechtávající se prodavačka.
Keith ji podal dvoulibrovou minci, ale drobné nazpět si nevzal. Potom s oběma strážci Středu odešel z pekařství a venku se zakousnul do rohlíku, který právě koupil.
„Kolik to stojí dolarů?“ zeptal se zvědavý Ian.
„Dolarů?“ podivil se Keith, „tady v Anglii se platí librami. No ale v přepočtu jsou to asi čtyři dolary.“
„To je chaos! Jedna planeta a nemá jednotnou měnu…“ kroutil hlavou Ian
„Pro mě je spíš chaos, že jste tam stály ve svém výstředním oblečení a nikdo si vás nevšímal. Tahle prodavačka si všimne, když mám odpoledne jinou kravatu…“
„To je tím,“ přerušil ho Frenan, „že nás si nevšimne nikdo, koho neoslovíme.“
„Co to?“
„Umíme částečně ovládat lidskou mysl. Dokážeme lidem vůlí přikázat různé věci. Ale využíváme to jen na zneviditelnění se.“
Po zbytek cesty zpět ke Keithovu domu už nepromluvili. Frenan se už neptal Keitha, jestli je ostřelovač a ani Keith je neodháněl. Bylo to zvláštní. Tihle dva chlapíci mluví o věcech, které nedávají pozemšťanovi smysl, ale přesto je Keith poslouchal.
Když došli ke Keithově vile, padla už tma. Je to zvláštní, jak rychle se stmívá. Až tady se Frenan opět zeptal: „Nerozmyslel jste si to?“
„O čem mluvíte?“
„O tom, jestli nejste sniper s krycím jménem Reptile…“
„Jo, tohle! Tak to jsem si opravdu nerozmyslel. Nechcete se už přestat ptát?“
Oba strážci Středu jen zakroutili hlavami.
„Fajn, půjdete dál?“ zeptal se jich Keith
„Proč nás zvete dál? Proč nás prostě nepošlete pryč?“ zeptal se s úsměvem Frenan.
„Víte, že ani nevím?“
„Tak já vám to povím,“ začal tajemně Frenan. „Protože my vám to nedovolíme. Máme moc, se kterou vás dokážeme udržet komunikovat s námi…“
„No vida, co se ještě nedovím,“ reagoval klidně Keith, „tak pojďte dovnitř.“
Vila byla obrovská. Měla tři patra a v každém minimálně deset místností. Keith ale nenechal strážce moc se rozhlížet a zavedl je rovnou do největšího pokoje v domě – do své pracovny.
Ta nevypadala jako běžné pracovny. Nebyl zde psací stůl ani stolní lampička. Byla zde dvě prostorná křesla a před nimi velká televize. Okno za křesly bylo zatažené záclonami. Teď byla sice už skoro noc, takže Keith rozsvítil krásný lustr ověšený skleněnými ozdobami připomínajícími velké diamanty, ale ani ve dne sem zvenčí nepronikalo mnoho světla. Jediný další nábytek byl kulečníkový stůl, stojící uprostřed místnosti. Na stěně za ním, kousek od dveří, viselo několik různě dlouhých tág. Na stěně za televizí bylo pověšeno několik medailí z kulečníkových soutěží…
„Jestli vám to nevadí, pustím si televizní zprávy,“ navrhnul Keith.
Frenan ani Ian mu nedali najevo žádnou známku nesouhlasu, a tak Keith tlačítkem na dálkovém ovládání přepnul na kanál BBC News.
„Ve Washingtonu bylo dnes odpoledne zastřeleno pět lidí,“ oznámila hlasatelka zpráv, „místní policisté předpokládají, že mrtví jsou členové místních gangů, které již delší dobu mezi sebou válčí. Menší nepokoje se objevili i o pár hodin dříve na Dark street. Zde si ovšem nevyžádaly žádné ztráty na životech…“
„To je tam, kde jsme byli!“ upozornil Ian při pohledu na záběry z reportáže.
„Byli jste na Dark street?“ zeptal se Keith.
„Ano, byli jsme za Jamesem the Routerem. Ze stejného důvodu jako jsme teď tady.“
Keith se zamyslel, ale z toho ho rychle vyvedla následující reportáž:
„V městečku Battle Abbey na jihu Anglie se obyvatelé rozhodli udělat něco neobyčejného. Začali plést z vlny šálu a chtějí, aby se dostala do Guinessovy knihy rekordů, co se délky týče. Zatím mají 215 metrů, ale vidina rekordu je stále pohání kupředu…“
Při pohledu na záběry z Battle Abbey, kde snad všechny babičky z města houfně pletly a pomáhali jim při tom i jejich vnučky a pár malých chlapců, se musel Keith smát.
„Tohle je něco. Tomu říkám týmový duch. O něco podobného by se měli pokusit v každém městě. Božínku, taky bych si zapletl…“
Zprávy skončili. Keith si teď v duchu nadával, že se tak zdržel a propásl tím jejich větší část. Potom však Frenan opět vyrukoval se svoji otázkou: „Opravdu nejste ostřelovač?“
Keith už chtěl co nejvíc nahlas vykřiknout, že není, ale napadlo ho, že bude lepší zachovat chladnou hlavu: „Podívejte se, já slyšel, že ostřelovači jsou brutální chlápci, kterým jde jen o to, co nejnenápadněji usmrtit své oběti. Copak jste si za tu hodinu strávenou se mnou nevšimli, že já jsem lidumil?“
„Třeba se jen umíte dobře přetvařovat,“ namítnul Frenan.
„To určitě!“ odsekl Keith a sundal ze zdi jedno z nejdelších tág. Potom přistoupil ke stolu, na němž bylo 22 koulí a šťouchnul do bílé, která nárazem poslala jednu z červených do rohové kapsy.
„To je zvláštní,“ zamyslel se nahlas Frenan, „že bydlíte v takhle velké vile. Na tu byste s platem ředitele v životě nenašetřil… Jo ale pár solidně placených kšeftíků pro sniper, to by hned peníze byly…“
„Zdědil jsem ji po prarodičích,“ zavrčel Keith a razantním šťouchem potopil černou kouli. „A přivydělávám si turnaji ve snookeru.“
Z celého tohohle dialogu začalo sršet napětí. Bylo zřejmé, že je jen otázka času, kdy to jeden z těchhle zatvrzelých chlapíků vzdá. Kupodivu to byl Frenan:
„Dost už těch řečí,“ rozkřičel se, „přestaňte to tady na nás hrát poručíku Keithe Sullivane! My víme, že jste ten, koho hledáme. Váš svět je v ohrožení, náš svět je v ohrožení… celý Ancorion je v ohrožení! Potřebujeme každého, kdo byl vybrán, aby nám pomohl. Vy byste mohl, tak proč nám sakra nepomůžete?!!!“
Na dlouhou chvíli nastalo ticho, jak se v takových situacích stává. Ian ani nedutal a Frenanovi z obličeje sálal vztek. Potom je oba Keith stručně vyzval: „Pojďte se mnou.“
Neváhali, na nic se už neptali a následovali ho do sklepa. Ian si představoval, že to zde bude alespoň tak velké, jako v každém patře, ale byla to jen malá místnůstka s jednou skříní a železnými dveřmi.
„Počkejte tady,“ vyzval je Keith, „hned se vrátím.“
Potom si klíčem, který vytáhl z kapsy, odemknul dveře a zmizel uvnitř. Oba strážci si prohlíželi komůrku, ve které se nacházeli. Byla malá, ale přesto Frenan cítil, že je ve skutečnosti větší, než se zdá. Ale kromě té skříně a dveří zde opravdu nebylo nic. Žádná tajná chodba, žádný skrytý poklop, nic.
Za pár minut se Keith vrátil. Už nebyl oblečen do obleku, nýbrž do černé uniformy, kterou používají speciální vojáci. Kterou používají snipeři. Ian se pousmál. Tak přece se Frenan nemýlil. Byl to ten pravý Keith Sullivan, řečený Reptile.
Keith držel v ruce jakési dálkové ovládání. Stisknul na něm zelené tlačítko a rázem se celá jedna stěna začala zdvíhat. Teď už nestáli v malé místnosti. Teď stáli na konci jakési dráhy. Keith stiskl jiné tlačítko a daleko vzadu, asi tak 100 metrů, se ze stropu spustilo šest terčů v podobě tmavých siluet lidí. Stiskem dalšího tlačítka se z podlahy vysunul displej s digitálními číslicemi. Teď právě ukazoval 0.0 vteřiny.
„Takže jste sniper?“ zeptal se tentokrát Ian.
Keith neodpověděl. Jenom přistoupil ke skříni a otevřel ji. Strážcům Středu se naskytl pohled na několik různých pušek. Keith chvíli vybíral, kterou si vezme, ale potom si to rozmyslel. Tohle je speciální příležitost. Vytáhnu svoji Serpentku.
Otevřel ve skříni tajná dvířka a vytáhnul velice zajímavě vypadající pušku. Pažba byla z ebenového dřeva, černá jako uhel. Hlaveň byla ozdobena tak, že vypadala jako ocas hada a mohutná optika při pohledu ze strany zase připomínala hadí hlavu. Tato puška zcela jistě nebyla běžná sériová zbraň. Byla vyrobena velice pečlivě. Člověk by si pomyslel, že je jen na ozdobu.
Keith z kapsy vytáhl šest nábojů a nastrkal je do zásobníku. Potom se s chladným výrazem v obličeji podíval na Frenana s Ianem a vykřikl: „Teď!!!“
S tímto výkřikem se rozeběhl čas na displeji. Keith namířil pušku proti prvnímu z terčů a po okamžiku míření vystřelil. Zasáhl ho. To samé zopakoval ještě pětkrát. Po vypálení posledního projektilu se čas zastavil: 13.68.
Keith stisknul další tlačítko na ovladači a terče se začaly pohybovat směrem k nim.
„Perfektní střelba!“ pochválil Keitha Ian.
„Perfektní?!“ opakoval s ironií v hlase Keith, „trvalo mi to skoro 15 vteřin. Před rokem bych to zvládl tak za 7.“
„To je možné,“ přikývnul Frenan. „Nicméně jste dokázal, že jste ten, koho hledáme.“
„Vy si myslíte, že jsem sniper. Omyl! BYL jsem sniper. Naposledy jsem střílel asi před deseti měsíci. Tehdy jsem možná opravdu byl nejlepší, ale jsem z formy. Už mě to nebaví.“
„Proč?“
„Protože jsem žil v představě, že dělám dobrou věc. Že zbavuju svět špatných lidí. Až nedávno jsem si uvědomil, že je to jinak. Brát život tímhle způsobem je tak snadné, ale je to jako obyčejná vražda… Víte, ještě nedávno byl pro mne rozkaz velitele vším. Nepřemýšlel jsem o tom. Řekli střílej, tak jsem střílel. Ale potom se stala taková věc… a já se změnil.“
„Jaká věc?“ zeptal se zvědavý Ian.
„To by bylo na dlouho… No tak jsem pověsil střílení na hřebík a přes kamaráda jsem dostal místo ředitele zdejšího supermarketu. Za peníze získané ze soukromých zakázek jsem si koupil tuhle vilu, jak jste poznali… No a to je asi tak všechno.“
„No,“ pousmál se Frenan. „Teď když víme, jak to je, se chci zeptat: Pomůžete nám?“
„Jak vám můžu pomoct?“
„I když jste dlouho nestřílel, jste pořád třída! Podle Ancorionu patříte mezi deset hrdinů ze všech světů. A my máme hodně velké potíže. Tak pomůžete nám?“
„Co konkrétně chcete?“
„Vemte si tohle,“ řekl Frenan a podal Keithovi fialový klíč. „To je klíč od brány mezi Zemí a Středem. Za šest dní ve 21.00 ten klíč začne zářit. Až se ujistíte, že jste sám a nikým nesledován, uchopte ho do holé ruky. Přesune vás do Středu, kde vám řekneme, co po vás chceme.“
Keith si klíč vzal a na nic se už neptal. Ianovi se zdálo podivné, že James jim nechtěl uvěřit, že existuje nějaký Ancorion a Střed, ale Keith se tváří, jako že to není nic neobvyklého, a tak se zeptal: „Řekněte, věříte tomu všemu, co jste se dnes od nás dověděl?“
Keith odlepil zrak od klíče a s pohledem pevně upřeným na Iana odvětil: „Jistě! Mám rád Sci-fi, a tak jsem vždy připraven na takovéto informace."
To Ianovi stačilo. Jejich mise tady byla úspěšná. Získali Keitha Sullivana.
Venku na ulici se ale stejně ještě zeptal Frenana: „Myslíš, že přijde?“
„Jestli je to ten Keith Sullivan, kterého jsme hledali, tak určitě ano.“
„Dobrá, tak kam teď?“
„Na Zemi jsme skončili, čeká nás Titan, kde žije Nathaniel…“
