Stejné noci, stovky mil odtud, zrovna kouzelník Gertan osaměl s Tevolanansovým zrcadlem, a ke svému znechucení i s Alunovým dlouho mrtvým synem.
Přemýšlel o tom, že by jako první krok něco udělal s tou mrtvolou, ale napadlo ho, že na nadcházející setkání bude potřebovat všechny své síly a tak od toho ustoupil. Přešel k zrcadlu a opatrně natáhl prst k jeho lesklé ploše. Svou stříbrnou truhličku si odložil opodál.
Nehodlal se skla dotýkat, nebyl takový blázen, aby sahal na věci, které mohou být nebezpečné, ale už ze vzdálenosti několika palců ucítil zvláštní chvění, které ze zrcadla vyzařovalo. Jako by z něj vál vítr Severních plání a současně dýchalo vzduchem z ohnivých jam. Jako by Gertana volalo a současně se ho snažilo odhodit co nejdál.
Kouzelník o krok ustoupil. Neměl tušení, jak by mohl Tevolananse zavolat, doufal, že se objeví sám. Nakonec ale zkusil prosté kouzlo spojení, kterým se dala přivolat něčí pozornost. Nebyl takový blázen, aby zkoušel spojit své myšlenky, věděl, že by je Tevolanansův příchod dovedl rozdrtit. A ucítil, jak se něco blíží, jak ohromná síla prolamuje všechny zábrany, které jí stojí v cestě, jak trhá hranici mezi časem a vzdáleností a letí a letí-
Tentokrát se zrcadlo nezamžilo, neobjevila se v něm tajemná postava Seveřana, ale vybuchlo zuřivým a oslepivým jasem, v Gertanově hlavě explodoval hlas nepodobný čemukoli, co kdy slyšel smrtelník.
CO CHCEŠ?! ZABIJU TĚ! JAK SES OPOVÁŽIL?
Gertan očekával hodně, ale tohle ne. Držel si dlaně na uších, jako by nevěděl, že ten hlas řve pouze v jeho hlavě, potácel se před zrcadlem dopředu a dozadu. Pokoušel se zachytit unikající niť své síly, pokoušel se postavit zábrany proti tomu, co přicházelo, ale bylo to, jako stavět slaměné stěny do cesty ohni, jako pokoušet se pískem zastavit povodeň.
Cítil, že mu ta ohromná síla brzy vytlačí mozek ušima, jestli se něco nestane. Tevolanans byl rozzlobený a to Gertan nečekal.
„Nehněvejte se na mne, pane,“ vypravil ze sebe, „ne pane, já…“
Jediné šlehnutí žhavé síly ho srazilo na kolena. Gertan se přestal bránit, život z něj unikal v sípavém výdechu.
VSTAŇ!!!
Pustil ho! Tevolanans se nad ním slitoval! Gertan se těžce zvedl, lapaje po dechu.
„Vím, proč tu jsi,“ ozvalo se ze zrcadla už celkem normálním hlasem. Gertan se odvážil zvednout oči, ale hned je zase sklopil, protože v zrcadle stále vířila ta neuvěřitelně agresivní změť barev a světel. „Přijímám tě za služebníka, čaroději Gertane. Budu tě potřebovat, zatím.“
„Já… chtěl jsem…“
„Chtěl jsi se zeptat na odměnu, je to tak?!“ Hlas zase nabíral šílené obrátky. „Dám ti nesmrtelnost, Gertane, nesmrtelnost, jen mě zbav pár špinavých hnusných parazitů! Souhlasíš? Mohl bych tě přinutit, ale raději budu, když to uděláš sám!“
„Ano, pane,“ řekl Gertan a doufal, že tím proti sobě Tevolananse nepopudil. Zdálo se, že pána Severu někdo opravdu naštval. Kdo to jen…
„Idiotský kluk z jiného světa, Gertane, čubka, která si říká královna a kouzelnický parchant. Jsou s nimi ještě další, ale důležití jsou tihle, protože… chci, abys mi je přivedl do Freklanu, Gertane, uděláš to a dostaneš svou odměnu. Přiveď mi je živé, živé!!! Chci si s nimi pohrát, rozumíš?“
„Ano, pane,“ přitakal Gertan. Začínal chápat. Ti, které jmenoval, Tevolananse zranili, dotkli se ho a to pán Severu nepřipouštěl. Ale nebude těžké splnit tenhle úkol, ačkoli Gertan věděl, že o to samé se bude pokoušet i Alun.
„Myslím, že to půjde udělat. Docela snadno.“
„Snadno? Snadno? Ten kluk je Deslönyl. Gertane, zapomněl jsi, co stálo život tvého otce?“
Gertan zavrčel cosi, co mohla a nemusela být kladná odpověď. Vzpomínal si, ale nenáviděl, když mu to někdo předhazoval. Jeho otec, Gertan První, se za nevyjasněných okolností dostal do kontaktu s Lönirem a shořel na troud.
„Pokud ho dostanete společně s Alunem, kluk bude jeho. Ale ten kámen musí být rozbit, rozumíš mi?“
„Rozumím. Je tu ještě něco, co byste mi chtěl dát vědět, pane?“ zeptal se Gertan, kterému vztek nad zmínkou o otci dodal odvahy. Ze zrcadla vytryskla další dávka světla a Gertan měl na hrozný okamžik pocit, že ho Tevolanans zase začne drtit. Ale dostalo se mu pouze odpovědi.
„Ano. Ta žena, kterou máš sebou, je matka toho kouzelnického zmetka, co kluka doprovází. Dnes jsem ztratil jedno své Oko, Gertane, a ty už budeš vědět, co tím chci říct. Využij jí.“
„Ano pane.“
„A Gertane, na něco jsi zapomněl. Jak mi můžeš sloužit, když jsi nesložil přísahu?“
Teď zněl Tevolanansův hlas mírně a trochu pobaveně. Gertana však vyděsil víc, než všechno, co předcházelo. Složit přísahu… dát svůj život do rukou Temného boha.
MÁM TĚ RADĚJI ZABÍT HNED, GERTANE?
Bodalo to, Gertan měl pocit, že mu hlavou procházejí žhavé jehlice, tam a zase zpět.
„Ne, pane, ne, to ne,“ vychrlil ze sebe a bolest ustala.
„Tak dělej to, co musíš,“ zaznělo ze zrcadla.
Gertan roztřesenýma rukama popadl dýku a po krátkém zaváhání si ušmikl pramen vlasů. Pak zůstal nerozhodně stát, vlasy v pozdvižené ruce.
PODEJ MI TO, GERTANE! A ŘÍKEJ PŘÍSAHU!
Gertan natáhl ruku k zrcadlu, ucítil na ní chlad a zároveň žár, jako by mu hořela zevnitř. Hlasem zastřeným bolestí odříkával přísahu, plnou, nezkrácenou verzi: „Od této chvíle mám ve vás pána, můj život leží ve vašich rukou. Dokud se sám nerozhodnete náš svazek zrušit, budu vám věrně a vytrvale sloužit a mohu tak počítat s odměnou, avšak kdyby mě napadlo a já proti svému pánu pozvedl ruku, nebo chtěl sám zrušit svůj závazek, nechť mě stihne smrt z pánových rukou.“
DOBŘE, TEĎ BĚŽ A PŘIVEĎ DESLÖNYLA!
Zrcadle zhaslo tak náhle a neočekávaně, jako se rozsvítilo. Gertan poodstoupil a teprve teď na něj dolehla celá hrůza toho, co udělal. Poprvé od doby, kdy mu zemřel otec, se mu chtělo plakat.
Napřímil se a pohlédl na rozkládající se mrtvolu Alunova syna. Svraštil obočí. Měl by začít pracovat, protože čím dřív vyřídí své závazky tady, tím dřív může začít plnit úkol, který mu dal jeho nový pán.
***
Pamara prozkoumala, jaká kouzla Gertan použil na zajištění jejího stanu a vůbec ji to nepotěšilo. Nejenže nemohla vyjít, to bylo celkem očekávatelné, ale Gertan použil stěnu tak silnou, že se Pamara začala cítit jako pohřbená zaživa. Nemohla vyslat myšlenku, nemohla ji přijmout, nemohla používat svou moc. Tady, v malém a špinavém stanu, který nejspíš patřil nějakému z řadových vojáků, byla Pamaře její kouzla k ničemu.
Chvíli přecházela sem a tam, stan byl čtvercový a dvěma kroky se dostala z jednoho konce na druhý. Pak se posadila na zem a složila hlavu do dlaní. Byla tu sice jako zabalená do vaty, nic k ní zvenčí neproniklo, ale přesto tušila, co Gertan právě dělá. Až dosud byla odhodlaná poslouchat a neprotivit se jeho rozkazům, protože jen tak mohla doufat, že jednou dostane příležitost k pomstě, ale pokud se Gertan spojil s Tevolanansem…
Vzpomněla si, jakým způsobem se Gertan díval na dvojčata, jak se ho dívenky bály. Zaťala ruce v pěst, bylo to zoufalé a bezmocné gesto. Zasmála se, znělo to jako vzlyky. Co může dělat?
Možná by měla… měla by si pospíšit, pokud chce Gertana zničit, musí to udělat dřív, než bude tak silný, že to prostě nepůjde. Ale je tu malý problém, že. Pamara přece nechce zemřít. A jak to tak vypadá, tak je sebevražedný útok tím jediným, co může Gertana ještě zastavit.
Rozhlédla se. Za stanovým plátnem viděla přijít několik temných obrysů postav, mihotavé světlo pochodní. Ráda by věděla, kde jsou teď dvojčata. Měla pocit, že je musí chránit, už proto, že sama nikdy dceru neměla a že ty dvě byly dětmi její dávné přítelkyně, která nepřežila Gertanův výběr. Stejně jako stovky jiných, stejně jako Pamařin muž, stejně jako několik jejích starých učitelů. Teď zavřená v malém dusném vězení, si přehrávala před očima všechny ty scény z Anfu, obrazy, které nikdy nechtěla vidět znovu. Mohly jí dodat potřebnou zuřivost, odvahu, aby Gertana dostala, aby byla schopna zaplatit cenu, kterou si takový čin žádal.
Dlouho to nevydržela. Věděla, že se rozpláče, pokud nepřestane myslet na naříkající kouzelníky a kouzelnice, kteří kvůli Gertanovi umírají, zbaveni jakékoli naděje na záchranu. A ona nechtěla plakat. Nevěděla, kdy se vrátí Gertan a kdyby náhodou přišel a viděla její slzy, nejspíš by ho to potěšilo.
Objala si rukama kolena a začala se pomalu kolébat dopředu a dozadu. Na tváři se jí objevil podivně pokřivený úsměv, odhalené zuby…
Udělala jsem dobře, když jsem tehdy poslala svého chlapečka přes zábranu, šeptala, udělal jsem dobře… vědět tak, že někde žije, kéž bych se mohla dozvědět, že je v pořádku, můj malý, můj sladký. Pak by bylo všechno mnohem snazší. Vidět ho, vidět, v jakého muže vyrostl, jestli si ještě pamatuje svou matku. Jistě, mohlo mu to ublížit, když jsem ho poslala z ostrova, ale u velké Ial, ať to tak není, ať je můj chlapeček v pořádku.
Před stanem se ozvaly kroky a Pamara se rychle napřímila. Pokud za ní jde Gertan, mohlo by to znamenat, že slyšel její šeptání a poslední, po čem Pamara toužila, bylo, aby odhalil její staré tajemství. Jejího synka. Bylo to to poslední, co se jí dařilo skrývat před Staršími na ostrově i před Gertanem později. Jestli ovšem mezi kouzly, která použil okolo stanu nebylo i nějaké, které sledovalo její myšlenky. Protože v tom útlumu rozhodně nebyla schopná vybudovat si ochrannou zeď kolem svého myšlení, to rozhodně ne.
Ze zmateného roje myšlenek ji vyvedl Gertanův hlas, když čaroděj odhrnul plachtu u vchodu a vstoupil dovnitř.
„Přišel jsem na malou návštěvu,“ řekl a v hrdle mu to podivně klokotalo. Tehdy ještě Pamara nevěděla, co to znamená, ale měla to brzy zjistit, „jak se dámě vedlo, zatímco jsem tu nebyl?“
„Co jsi to udělal, Gertane,“ zašeptala Pamara. Zahlédla znamení na jeho levé tváři a nemohla od něj odtrhnout oči. Kruh s kolečkem uprostřed, vlasová, tenká jizvička. Tevolanansovo znamení, „ty ses… tys mu přísahal…“
Byla tak ohromená, že nemyslela na možné následky svých slov. Její obavy se vyplnily. Vlastně to mohla očekávat, ale přece jen nevěřila, že by byl Gertan schopen…
Chrčení v čarodějově hrdle zesílilo, až se zdálo, že spolkl zvíře, které mu uvízlo v krku a vrčí a dere se ven… Díval se na ni tak, že ustoupila, za zády ucítila stanovou plachtu. Nebylo kam utéci a Gertanovy oči hořely, hořely!
Teď už věděla, že udělala chybu, když mu odpovídala, že to klokotání je znakem největšího vzteku. Zapomněla na všechno, co se kdy učila, zapomněla na kouzla. Když k ní pokročil, zvedla jen ruce a zakryla s nimi obličej, jako by ji to mohlo ochránit.
Ani Gertan ale nebyl ve stavu, kdy by se chtěl zdržovat s pletením kouzel. Švihl rukou a v dlani sevřel chumáč Pamařiných vlasů. Škubl, Pamara vykřikla a ohnula se, aby jí vlasy nevyrval. Druhou rukou odrazil její paže, zvrátil jí hlavu a chytil ji za krk. Pamara se začala dusit, panika jí velela vzepřít se, ale věděla, že právě to udělat nesmí. Sípavě se nadechovala, snažila se nehýbat. V ponižující, přidřepnuté poloze to nebylo snadné, brzy jí strnula šíje a do stehenních svalů se zakousla křeč.
„Něco jsi mi zatajila, viď, panenko,“ zařval Gertan, ovanul ji jeho dech, nakyslý, nepříjemný. Zacloumal s ní, málem jí rozdrtil hrdlo. „Jak sis to mohla dovolit!?“
V tu chvíli čekala, že ji zabije. Možná ji potřebuje, ano, ale jeho vztek mu na to nedovolí pomyslet dřív, než bude pozdě. Hleděla na něj vyděšenýma očima a nedokázala se přinutit k pokusu o odpověď.
Gertan zaťal zuby, jeho ruka se na Pamařině krku trochu víc sevřela – její vědomí se začalo zatemňovat – a pak ji pustil a smýkl s ní na zem. Strašlivě jasně na okamžik spatřila jeho tvář, zkroucenou tak, že vypadala jako spletená z kořenů nemocného stromu, ale nejhorší byly oči, jasné, rozumné. Možná, že všechno ostatní se v něm bouřilo a vztekalo se, ale Gertanovy oči zůstávaly rozumné. A to bylo horší než šílenství.
„Že se mě nepřestaneš pokoušet zabít, to beru,“ řekl náhle a do jeho hlasu se začínal vtírat nečekaný podtón. „ale nikdy jsi neřekla, že máš syna! Ty špinavá verfulčí čubko! Jak se ti podařilo dostat ho z ostrova, co?“
Pamara se nadechla, že něco řekne, ale místo toho se začala smát. Smích se z ní dral jako ostrý, přerušovaný štěkot a ona nebyla schopná to zastavit. Gertanovi nevadí, že ho chce zabít, to je jen taková hra, samozřejmě, ale vadí mu, že dokázala poslat svého syna přes bariéru, protože on se určitě také mnohokrát pokoušel bariéru sám překonat a nikdy se mu to nepodařilo. On… on jí závidí, do kalboní nory, on v ní vidí protivníka!
„Přestaň!“ zaječel Gertan a náhle vypadal bezmocně. Jizva na jeho tváři plála, „přestaň, přestaň, hned přestaň!“
Nemohla ho poslechnout, i když se o to snažila. Ne jen pro jeho rozkaz, ale zdálo se jí, že jestli se nepřestane chechtat, tak se brzy počůrá. Ale smích z ní stále vyvěral jako voda z bezedné studny. Gertan zatínal pěsti, nakročil, zdálo se, že do Pamary kopne. Pak se však jen zašklebil, náhle z něj přímo vyzařovalo klidné soustředění. Dotkl se špičkami prstů znamení na své levé tváři a pravici natáhl k Pamaře. Ta ho viděla skrz závoj slz ze smíchu, přesto strnula a poslední uchechtnutí strnulo ve vzduchu jako otazník.
„Tumáš, ty lživá děvko,“ řekl Gertan a z ruky mu vyšlehl namodralý plamen. Zasáhl Pamaru do břicha. Zkroutila se a s hroznou jistotou si uvědomila, že se už nemůže ani pohnout. Nic ji nebolelo, to ne, ale byla naprosto strnulá.
„Můžeš o tom teď přemýšlet,“ řekl jí Gertan, „a možná tě napadne, jak co nejrychleji objevit toho tvýho synka.“
Co s ním chceš dělat, u Ialiny milosti, Gertane, chtěla říct, ale nemohla otevřít ústa. Gertan však její otázku slyšel. Usmál se, kdyby v tu chvíli seděl nad knihou, mohl by posloužit nějakému malíři jako model učence dumajícího nad knihami.
„Zdá se, že trochu… hmmm… ten tvůj syn Tevolanansovi dost zahýbal žlučí, smím-li to tak říct. Takže si dovedeš představit, co ho čeká.“
Luskl prsty a v tu chvíli vypadal velice spokojeně. Obrátil se k Pamaře zády a vykročil k odchodu. Než vylezl, ještě se otočil a vyštěkl: „Pomoz mi ho najít a bude to mít rychle za sebou.“
Možná má pravdu, pomyslela si Pamara, když Gertan odešel, možná má pravdu, protože on si dovede lidi najít sám. A pak to bude horší. Co mám dělat, Mawire, co mám dělat.
Teď už by jí vůbec nevadilo, kdyby se rozplakala, ale nemohla.
***
Musel jsem si zdřímnout, pomyslel si Daner, když se s trhnutím probral ze zmateného a neurčitého snu o létání na bílém jednorožci mezi proudy světla, ale co mě vzbudilo? Co mě, u Hertona, probudilo?
Zaposlouchal se. Noc světlala a na východě se mezi šedivými mraky probouzel den. Ve větvích stromů začínali zpívat ptáci, listím nedaleko od Danera se s tichým chrastěním prodírala myš. Na vysokém modrém smrku šaškovala žlutá veverka a cosi švitořila. Nic z toho ale nebylo zvukem, který by Daner neznal, který by ho mohl vylekat.
Vstal, protáhl si svaly ztuhlé jitřním chladem a vyšel mezi stromy na kamenitý vršek, jakousi korunu kopce, na němž tábořili. Rozhlédl se. V nejbližším okolí mu výhled zacloňovaly stromy a po okolním kraji se válela mlha. Přesto se mu zdálo, že v soutěsce, jíž včera projížděli, se od západu cosi pohybuje. Nebyl si jist, ale vypadalo to jako jezdci na koních.
Trochu ho zamrzelo, že u sebe nemá ten báječný vynález o kterém jednou vyprávěl Andrej… dalekovid, tak nějak. Seskočil z hromady kamení. Pokud je Geodor na svém místě a hlídá, tak možná vidí víc.
Vydal se lesem dolů, k cestě, kde hlídkoval Geodor. Ať je jsou ty stíny v průsmyku čímkoli, nebude na škodu, prozkoumat je trochu víc zblízka.
Geodor si musel trochu vypomoci, chtěl-li zůstat celou noc opravdu vzhůru. Stál u cesty a zády se opíral o strom, takže bylo celkem jednoduché zavřít oči a zdřímnout, ale Geodor našel několik trnitých šlahounů ostružin a obtočil je kolem kmene. Když ho pak obestřela dřímota a on se opřel, velmi rychle se zase vzpamatoval.
Svítání ho zastihlo s očima zarudlýma a napuchlýma, ale bdícího, třebaže mu v hlavě hučelo a málem usínal s otevřenýma očima. Přibližně ve stejné chvíli, kdy nahoře na kopci otevřel oči Daner, zaslechl Geodor od západu vzdálený dusot kopyt. Napřímil se, všechna ospalost z něj spadla. Pokud někdo cestuje i v noci, nebo alespoň takhle časně zrána, pak nejede jen na vyjížďku. Zvlášť ne v tak velké skupině, která se sem blížila.
Zaslechl ještě jeden zvuk, který zprvu nedokázal určit a až když se ozval o něco blíž, Geodor rozhodl, že jde o psí štěknutí. Lovci? Možná. Jistě to však nejsou lovci obvyklé zvěře.
Rychlými kroky se vydal do kopce, k tábořišti. V půli cesty se z pološera lesa vynořila čísi postava a Geodor tasil dřív, než o tom stačil popřemýšlet.
„Stůj, raletene, to jsem já,“ zarazil ho Danerův hlas. Geodor si oddechl, ale současně se trochu znepokojil. To, že byl ve střehu, ukazovalo, co si doopravdy myslí o blížících se jezdcích.
„Slyšel jsi to taky?“ zeptal se Danera. Chlapec zavrtěl hlavou. „Jen jsem viděl nějaké postavy tam dole v soutěsce. Vy jste je slyšel,“
„Ano. Přibližně dvacet jezdců, mají sebou psy. Mawir ví, co jsou zač, ale bylo by dobré odtud zmizet.“
„Může to být nějaký larden na lovu,“ řekl Daner.
Geodor pokrčil rameny. Mohlo to tak být, ale to neznamená, že se s těmi jezdci chce setkat.
„Nejspíš by se mu nelíbilo, že mu překážíme v honitbě,“ řekl uvážlivě, „a víš snad jistě, že je to larden na lovu?“
„Freklanští to být nemohou. Říkal jsi, že mají psy.“
„To, že je ještě nikdy neměli, neznamená, že si je nemohli pořídit. A pak, Freklanští nejsou jediní, komu se musíme vyhýbat.“
Za řeči kráčeli ostrým tempem k tábořišti. Už se před nimi vynořila louka a spáči, zachumlaní do svých houní. Vyhaslé ohniště působilo zvláštním, teskným dojmem.
„Kdo je tu ještě? Myslíš, že Vivianu pronásledují Sturnusovi lidé?“
„Možná. A také… nesmím zapomínat na to, co se stalo v Závrší. Jestli mě a Rinu kvůli tomu pronásledovali, pak nám ještě stále mohou být v patách.“
„Ty jsi opravdu zabil toho městského správce?“ zeptal se Daner. Otázka z něj vyhrkla, jako by ji v sobě nosil už hodně dlouho. Geodor zastavil. Na prsa mu sedla tíha.
„Ano, zabil jsem ho,“ řekl.
Daner pokýval hlavou. Odhodlával se k další otázce, Geodor viděl, k jaké. Na okamžik spatřil kolem chlapcovy hlavu auru nejistoty, bledě žlutou, s pramínky studu, které pableskovaly nahnědle.
„Vím, na co se chceš zeptat,“ začal sám, než se Daner stačil odhodlat, „ano, zabil jsem ho, přestože jsem mu slíbil, že to neudělám. Jsem vrah, to jsi chtěl slyšet, ne?“
„Proč jsi to udělal?“
„Nevím. Asi kvůli tomu, co se stalo té víle… ale na to není čas, teď. Pokud mě kvůli tomu chceš odsoudit, nic ti nebrání. Ale napřed musíme vzbudit ostatní, je nejvyšší čas.“
„Co se děje,“ zavrčel Andrej. Někdo s ním třásl, podle namodralého příšeří kolem odhadoval, že jsou tak čtyři hodiny ráno. „Zase ňákej pitomej po-po-poplááááchhh?“
Poslední slovo bylo zkomoleno dlouhým zívnutím. Andrej se posadil. Měl pocit, že v se jeho vnitřnostech odehrála jaderná havárie. Sucho v ústech, bolavá hlava. Tak mu bývalo, když celou noc flámoval.
„Jo, užil jsem si pěknej mejdan s Tevolanansem, Darésem a Lönirem,“ pomyslel si a křaplavě se zasmál.
To už byl docela vzhůru, přestože zbytky snů na něm dosud uplývaly jako zbytky nějaké šedé vaječné skořápky.
Vstal, připjal si opasek. Překvapilo ho, o kolik zhubl… když si tenhle opasek pořizoval, někde na začátku téhle cesty, chyběly mu do úplného dopnutí tři dírky, dnes byl na poslední a brzy bude muset nějakou přidělat. Zvedl bolavé oči od opasku a rozhlédl se po ostatních. Plížili se jako ospalí duchové v mlhavých stínech pod stromy. Sedlali koně, balili věci do sedlových brašen. Všechno rychle, téměř s horečnou snahou.
Andrej měl sto chutí ptát se a zase se ptát, dokud se nedozví, jaká legrace se zase chystá, a jindy by to také udělal, ale třeštící hlava a pocit, že má ze všech svalů v těle třaslavý rosol byly důležitější. Pro teď.
Počkal, až Síla vydechne a pak jí utáhl podbřišník. Nejspíš to nezvládl úplně dokonale, ale bylo mu to tak nějak jedno. Znepokojovalo ho, že nikdo nic neříká, jako by si všichni mysleli dobře, jsou čtyři ráno a my vyrazíme dál, to je samozřejmé. Ale jestli je to tak, ať s Andrejem dál nepočítají. Pokud si někdo myslí, že Andrej bude večer kouzlit s tím proklatým kamenem a potom v takhle pitomý čas vyskočí jako křepelička, pak je blázen.
„Andreji,“ ozval se za ním Geodorův hlas, „jsi v pořádku? Můžeš jet.“
Přikývl a znovu zívl. Vzpomněl si na Darése… viděl ho vstávat, nebo ne…
„Já jsem oukej,“ řekl, i když to byla lež, „ale co Darés? Jak to s ním vypadá.“
„Může jet,“ řekl Geodor krátce a hlas mu přitom tak podivně poskočil. Andrej se podíval směrem, kterým se v tu chvíli upřely Geodorovy oči a uviděl, že Darés sedí na svém koni. Sedí, v ruce má otěže, drží se zpříma. Až moc zpříma. Upřímně řečeno, Darés vypadá, jako by spolkl příložník.
„Nemyslím, že je na tom líp, než já,“ zamumlal Andrej. Geodor pokrčil rameny. „A vůbec. Stalo se něco? Pane… raletene,“ oslovil Geodora snad poprvé jeho titulem, „doufám, že se zase chystá ňákej taneček.“
„Uvidíme. Blíží se sem skupina cizích jezdců,“ řekl Geodor. Přivedl si svého koně a vyšvihl se do sedla. Přidružil se k němu Daner, v pozadí rozpačitě přešlapoval Kůňtaran se svým pánem v sedle.
Vyjeli, Viviana s Rinou se drželi po obou bocích Darésova koně, připraveny pomoci, kdyby Darés potřeboval. Ten se zdál být docela v pořádku, až na ten nepřirozený posed, ale oči měl skelné a jako nevidomé, ústa pootevřená, dýchal ztěžka a mělce. Geodor se po něm několikrát ohlédl, když projížděli mezi křovisky rozházenými na východní straně kopce, a pomyslel si, že kdyby mělo dojít ke střetu, budou jediní bojeschopní on, Daner a Taran. S Andrejem se také nedalo moc počítat, vypadal, jako by měl největší kocovinu svého života a navíc… Geodor si myslel, že Andrej má ten kámen zavěšený na prsou. Nechával si to samozřejmě pro sebe, ale několikrát viděl, jak chlapcovy prsty k tomu místu zajely a sevřely nějaký neviditelný předmět. No, a při minulé šarvátce chybělo málo a místo aby Andrej řízl sám sebe, uhodila by čepel jeho meče do Löniru. Nebo ho mohlo roztříštit kopí, nebo se mohla stát spousta věcí…
Geodor nenáviděl pomyšlení, že musí chránit takovou věc, jako je kámen, ale pomyšlení, že by se rozbil, bylo strašné. Co by se pak mohlo stát, jaká síla by se uvolnila… pokud to bylo něco, co má ublížit Tevolanansovi, pak to musí být veliké.
Koně doklopýtali na cestu, která obkružovala kopec. Vedla dál na severovýchod a Geodor věděl, že se za dalším kopcem stočí, aby pak vedla víceméně přímo k Nomituru. Na cestě zastavili, koně se nejistě točili. Nevěděli, zda se dál pojede po cestě, nebo se zase budou muset pustit neschůdnou trasou přes výmoly a kamení.
„Poslouchejte,“ zavolala Rina.
Lerk, stojící za příkopem, na počátku stoupání, se otočil směrem, kterým přijeli a zavrčel.
Zaržání koně, kopyta dusající tvrdou zem. Raním vzduchem se ty zvuky nesly s překvapivou jasností. Štěkot psů, dychtivý a místy přidušený, jako by psy někdo držel, bránil jim vyběhnout a štvát, hnát se za kořistí. A pak hlasy, stále sílící, jak neznámí přejížděli přes hřeben kopce. Slovům bylo rozumět, jen občas některý úryvek odnesl vítr.
„Tady tábořili – zavytí větru – popel. Budou tam dole!“
„Jsi si jistý – další poryv větru – oni?“
„Kdo – vítr – ujížděl? – další vítr, začíná sílit – psy!“
To už se cizí jezdci vynořili na vrcholu kopce, za zády jim zářilo ranní svítání. Několik černých postav, jak sjížděli dolů, daly se rozeznat barvy. Někde za kopcem se slunce vylouplo z mraků. A smečka psů, škrtících se na dlouhých provazech, které drželi dva z jezdců.
„To nejsou Freklanští,“ řekl pomalu a uvážlivě Taran. Rozhlédl se po ostatních. Daner přikývl.
„A kdo teda?“ zeptal se Andrej.
Daner otevřel ústa k odpovědi, ale pak se jen podíval na Geodora a mlčel. Ve vzduchu se začala chvět trapná bezradnost.
„Geodore?“ začala Viviana, polkla a pokračovala, „Geodore, ty… ty víš, kdo jsou ti muži?“
„Podle všeho,“ řekl Geodor, „jsou to družiníci Závršského správce, možná i královští vojáci.“
Jezdci dojeli do půli kopce, zdálo se, že zahlédli naši skupinu a zrychlili. Bylo jich třicet, možná víc.
„Pokusíme se ujet? Nechcete přece s nimi bojovat, ne?“ začal Taran. „Ne, že bych se bál, to ne,“ dodal rychle, „ale přece na sebe nemusíme upozorňovat. Je to tak?!“
To, že se mu nedostávalo odpovědi, že všichni kromě Darése hleděli na Geodora, jako by od něj čekali povely, Tarana znepokojilo. Je snad s raletenem něco v nepořádku? Snad… snad nebyly ty zvěsti o Závršském správci pravdivé!?
„Jeďte,“ řekl náhle Geodor docela tiše. „Dělejte. Chtějí jen mě. Vás nechají být.“
„Ale já jsem v tom také namočená,“ ozvala se Rina. Brada se jí třásla, hlavou se jí míhaly úděsné vzpomínky, ale nemohla v tom Geodora nechat samotného!
„O co vlastně jde?“ zeptal se Andrej.
Jezdci už byli blízko, ale skutečnost, že jejich kořist neprchá, ani se nepřipravuje k obraně, je nejspíš udivovala a tak zpomalili a bylo vidět, že jsou ve střehu.
„Řekl jsem, že máte odjet,“ Geodor začínal mít vztek. „Musím si sníst, co jsem si uvařil.“
„Proč jste to udělal,“ zeptal se Daner.
Geodor se k němu otočil, tvář rozpálenou vzrušením a zlobou. „Nejsi můj otec, abys mne zpovídal a jestli odtud okamžitě všichni nevypadnete, tak to špatně skončí,“ zasyčel. Raději se přitom díval stranou, nejen kvůli Danerovi, ale hlavně kvůli Vivianiným očím, které se na něj upíraly, žádaly vysvětlení, ujištění, že raleten není zločinec, že je čistý, nevinný. Ale on jí žádné takové ujištění dát nemohl, pokud nechtěl lhát.
Jezdci v kopci zastavili, zdálo se, že se mezi sebou šeptem baví. Psi se na svých obojcích škrtili, jak se snažili dostat dopředu, sípěli a zdušeně štěkali.
„Dobře, pojedeme,“ řekl Daner a roztrhl tak napětí, které se ve vzduchu vytvořilo. „Pojedeme. Jestli je to rozkaz, raletene, pak poslechneme.“
„Ano, je to rozkaz.“
„Geodore, to přece nemůžeš, ty-„ Viviana k němu bezmocně vztáhla ruce a pak je nechala poklesnout. Kdyby byl nevinný, řekl by to, hučelo jí v hlavě, řekl by to, obhájil by se a…
„Má paní, upozorňuji vás, že máte větší závazky vůči své zemi, než vůči mně,“ prohlásil Geodor upjatě.
Viviana sebou trhla, jako by dostala ránu. Daner ji předjel a vzal uzdu jejího koně. Taran ho váhavě následoval. Andrej chvíli váhal mezi raletenem, stojícím osaměle na cestě a těmi, kdo se chystali odjet.
„Kdybych věděl, o co tu jde…“ Připadalo mu, že je vzduch kolem nějaký těžký.
„I ty máš svůj úkol, tak jeď. Jeď, dokud si támhleti nejsou jistí, co se děje,“ řekl mu Geodor. Pohled upíral do země, obě ruce křečovitě zaťaté na otěžích.
Andrej se nadechl k námitce, ale pak jen otočil koně a vydal se za Danerem a ostatními. Byl prázdný, hluchý a všechno ho bolelo. V takovém stavu nebyl s to řešit raletenovy rozmary.
„Počkejte!!!“
Všichni se ohlédli, i jezdci v kopci zvedli hlavy. Geodor povytáhl obočí. Uprostřed cesty stála Rinina huculská kobylka, vílka seděla vzpřímeně v sedle a oči jí doslova plály temným ohněm. Najednou se zdála být silná, mocná a nejen Andrej si v tu chvíli uvědomil, že víly jsou něco víc než pouhé lesní cácorky.
„Jste přátelé, nebo krysy,“ zeptala se, „opustíte Geodora, protože vám to řekl, nebo proto, že je „vrah“? Ve chvíli nouze, ve chvíli, kdy by potřeboval, abyste mu stáli po boku, ho zavrhnete. Chcete vědět, jak to bylo? Ty, Danere, po tom přímo paseš!“
Při těch slovech se Andrej na Danera podíval a překvapeně zjistil, že rudne a rty se mu třesou.
„Corydalis nechal své muže, aby mi ublížili. Ublížili hůř, než si vy dokážete představit. Ten správce o tom věděl a protože nechtěl, aby se o tom dozvěděl ještě někdo další, chtěl mě nechat zabít. Kdo byl v Závrší opravdovým vrahem, Danere? A co myslíte vy, paní,“ obrátila se na Vivianu, „zasluhuje si raleten vašeho opovržení? Pokud si myslíte, že ano, jděte a už se nemusíte vracet. Já ale zůstávám s raletenem, tak, jako on byl při mně, když jsem byla v nesnázích.“
„Dost,“ zašeptal Geodor, ale nikdo kromě Riny samotné to neslyšel. Viviana zadržovala pláč. Andrej si hryzal dolní ret a toužil po tom, aby tahle chvíle skončila, aby se čas přestal protahovat jako žvýkačka, aby…
Daner slezl z koně a předstoupil před Geodora.
„Raletene,“ řekl, „myslím, že se stalo něco, co se stát nemělo. Ale my… já jsem se… Prostě jsem zblbnul.“
Sklonil hlavu a čekal Geodorův soud. Ale raleten hleděl jiným směrem.
„To nic,“ řekl, „ale nevím, co budu… co budeme dělat. Původně jsem se jim chtěl vydat, ale teď jsme ohrožení všichni. Zdá se, že se rozhodli nás obklíčit. A někteří z nich mají kuše.“
„Budeme bojovat?“ zeptal se znovu Taran. Celá předchozí scéna mu připadala zbytečná a nudná. Kdyby se raději dohadovali o důležitějších věcech. Mawir ví, že jich tu je nepočítaně.
„To by byla sebevražda,“ řekla Viviana a vrhla krátký pohled k Darésovi. Hlas se jí ještě chvěl slzami. „Ale jsme všichni rozumné bytosti, alespoň doufám. Možná bychom se mohli dohodnout.“
Jezdci se rozdělili do dlouhé rojnice a sjížděli dolů. Psovodi postupovali rychleji, protože je smečka táhla, ale ostatní zadržovali koně, blížili se pomalu, zlověstně.
„Ještě můžeme ujet,“ navrhl Andrej, ale než mu někdo stačil odpovědět, věděl, že se to nestane. Možná měl pravdu, možná by se to povedlo, háček byl v tom, že ostatní nechtěli ujíždět.
„Je tu až moc lidí, před kterými bychom měli utéct,“ řekla Rina, „a lepší bude to jednou pro vždy vyřešit.“
Andrej polkl, zdálo se mu, že jeho vlastní sliny obsahují příměs lepidla. Kde to jsem? Co tu dělám mezi těmahle bláznama?
Ruka se mu zvedla k Löniru, na poslední chvíli si to uvědomil a promnul si hrdlo. Doufal, že si toho pohybu nikdo nevšiml, netušil, že takhle zvedal ruku už nejmíň tisíckrát.
Jezdci dojeli až na cestu. Mlčenliví, zachmuření. Uzavřeli kruh. Zatím mezi nimi nepadlo jediné slovo, ale všichni byli připravení zaútočit, vrhnout se na nepřítele a s zabíjet. Geodorovy obavy se potvrdili, teď si mohl prohlédnout ty veselé lidičky pěkně zblízka. Zjistil, že několik z nich je oblečeno v barvách Závrší – červená a žlutá, černé pláště, kovové přezky a pláty zbroje z lesklého, skoro bílého kovu. Zbylí vypadali spíš na královské vojáky, ale o to to bylo horší. Geodor se ani nepokoušel sahat po meči, doufal, že to nenapadne ani nikoho jiného. Tihle muži vypadali rozzlobeně, jako by jim správce zabil teprve včera.
Konečně jeden z nich promluvil, muž se znakem štiky na prsou. „Zdá se, že tu všichni oněměli,“ řekl, „takže jsme se asi nespletli. Jeden z nich bude ten, koho hledáme.“
Z hlasu zaznívalo opovržení a zloba. Kamennými tvářemi ostatních však nepohnul.
„Dobře,“ řekl muž, „myslím, že je to celkem zbytečné, ale chci se vás zeptat, kdo jste a kam jedete.“ Obrátil se na Geodora. V tu chvíli ale jeden z ostatních mužů vykřikl: „Proč to zdržuješ, Lurne, vidíš přece vílu. Berem jí a toho chlapa a jedeme zpátky.“
Lurn zvedl ruku a nespokojence tak umlčel. Znovu se zadíval do Geodorových očí. Raleten viděl, jak kolem muže září světle zelená aura, protkaná načervenalými nitkami. Viděl, že jediné, co Lurn chce, je spravedlnost a že udělá všechno, aby potrestal vraha svého pána. Geodor si pomyslel, že štika je pro tohoto muže dobrý znak.
„Pane,“ řekl, „jsem tím, koho hledáš. Chápu tvé rozčilení.“
Tím posledním si nebyl tak jistý. V Lurnových myšlenkách, které byl schopen zahlédnout, spatřil touhu dostat správcova vraha pod šibenici a současně i přání, aby si to s ním mohl vyřídit sám. Ta myšlenka byla trochu nejasná, ale ukazovala Geodora a Lurna, jak kříží své meče. To mohlo znamenat naději. Pokud toho Geodor dokáže využít.
„To asi ne,“ řekl Lurn. „A musíme to nějak ukončit. Půjdete s námi dobrovolně? Chceme jen tebe a vílu. Vaši společníci mohou pokračovat v cestě.“
„Jeho společníci z vás nadělají hodně malé kousky, jestli ho nenecháte na pokoji,“ ozval se Taran.
Geodor se po něm ohlédl, chtěl ho uklidnit, ale pozdě. Taran tasil tak rychle, že to vypadalo jako kouzlo. Jednu chvíli měl ruce volně podél boků, v další už celý vzpřímený a napjatý třímal svůj široký meč. Následovala bouře cinkotu a zvláštních klouzavých zachrastění, jak Taranova příkladu následovali všichni Lurnovi muži. A trochu opožděně totéž provedli i Daner, Andrej a Viviana. Jediní, kdo v tom lese blýskavé oceli zůstali klidně sedět, byl Darés, který byl nejspíš napůl v bezvědomí, Geodor a Rina. Rina však nehodlala zůstat bezbranná, nenápadně zvedala k ústům hrst modrobýlu.
„Nech to,“ sykl k ní Geodor, „nebo s tím alespoň počkej.“
Vílka poslechla. Kolem vzduch praskal napětím, zdálo se, že se kolem skupiny lidí na cestě utvořila dusivá bublina.
„Chcete bojovat?“ zeptal se posměšně Lurn, „chcete tu všichni zemřít, u Mawira? Nepřijeli jsme, abychom si probíjeli cestu mečem, ale budeme-li muset, uděláme to. Jediné, co chceme, je spravedlnost.“
„Nechci vysvětlovat, proč jsem Corydalise zabil,“ řekl Geodor, ačkoli cítil, kolik toho riskuje. Po těch slovech se jeho hrdla dotkla špička Lurnova meče. Hned na to mířil na Lurnovu hruď Andrejův Taris. Opravdu vylepšení situace. Geodor si všiml, jak se čepel Tarisu chvěje.
„Ale asi bych to měl udělat,“ dodal Geodor a hlavou se mu mihla bláznivá naděje, že když to opravdu vysvětlí, tak tihle muži pochopí… Ne. Ať jim poví cokoli, neuvěří. Nebo najdou pro svého správce omluvu.
„Tahle víla,“ řekl a ukázal na Rinu, „nikdy nikomu neublížila. Nečarovala ve vašem kraji. To byla jen záminka pro Corydalisovi muže, aby ji zatkli a ublížili jí.“
„Takové řeči nemusím poslouchat!“ Lurnovi se v obličeji objevil výraz, který byl skoro potěšený. Jako by říkal: jen mi dej záminku, ty hlupáku, jen mi jí dej…
„Ne, nemusíte. Jen jsem myslel, že hledáte spravedlnost.“
„Taky že ano. Ty jsi vrah, Geodore z Anfu.“
„To nepopřu. Ale zabil jsem jen vraha ještě horšího.“
Lurnova tvář se zkřivila, potemněla, jak se mu do tváří vehnala krev. Dostal jsem ho, pomyslel si Geodor, když zpozoroval náhlý zvrat barevnosti záře, která muže obklopovala. Teď se do ní vmísilo mnohem víc červeně a neurčité, mlhavé žluti. Lurn si náhle nebyl jistý, možná poprvé v životě dostal příležitost zapochybovat o Corydalisovi a udělal to.
„A rozhodne Mawirova spravedlnost,“ ozvala se šeptaná slova a všechny oči se tím směrem stočili. Byla to Rina, bledá a vystrašená, ale ten hlas jí nepatřil. Zdálo se, že jejími ústy opět promlouvá někdo další, alespoň to tak mohlo připadat těm, kdo vílin hlas znali.
„Co říkala?“ zeptal se jeden z Lurnových vojáků.
„Je-li spor lidským rozumem nerozřešitelný, pak jest dobré svěřiti ho Mawirovi, jest dobré předložiti ho Ialinu zraku. Ať zvítězí ten, kdo v právu jest,“ Viviana ocitovala Tonitrusův Zákoník. Musela se ovládat, aby se jí hlas netřásl, protože věděla, co to znamená a tušila, že na to dojde. Nejraději by křičela, hystericky ječela: možná s tímhle mužem čekám dítě, možná už je otcem, miluji ho a jak to, že mu nemůžu pomoci?!
Geodor na ni krátce pohlédl a ji zamrazilo. Ví to, napadlo ji, on to ví…
„Mawirův soud,“ zašeptal jeden z Lurnových lidí a Lurn se po něm ohlédl, v očích divokou radost. Pak pomalu sklonil meč, zastrčil jej do pochvy. Andrej si oddechl a odtáhl od jeho prsou Taris.
„Neměl bych, ale souhlasím,“ řekl Lurn.
Geodor spatřil v jeho auře zvláštní záblesk rudé, která ho skoro oslepila. Pochopil, že muž před ním je posedlý slovy čest, věrnost a spravedlnost a že může být nebezpečný, protože všechny tyto pojmy vztahuje jen na věci, které si jednou zažil a které odmítá změnit z jakéhokoli důvodu. Lurn se s nejvyšší radostí bude bít za čest svého mrtvého pána, i kdyby zjistil, že Corydalis si opékal děti zaživa a jedl je každý den k snídani. A pokud nad Geodorem zvítězí, plivne na jeho mrtvolu.
Mawirův soud nekončil vždycky tragicky, z protivníků často zlost vyprchala po několika ranách a nakonec se dokázali rozumně dohodnout, nebo se smířili. V Zákoníku nestálo, že by jeden ze soupeřů musel zemřít, ale Lurnovi to bylo jedno.
„Udělejte tu prostor,“ zvolal. „a my zatím dohodneme podmínky. Navrhuji toto: bojovat se bude mečem. Pokud vyhraješ ty, jsi volný. Ty i víla. Pokud ale vyhraji já, vezmeme vílu sebou do Závrší. Tebe nejspíš zahrabeme někde poblíž.“
„A moji průvodci?“
„Mohou jít, ať tak či tak.“
„Souhlasím. Ať tedy ostatní vyjedou kousek do kopce. Budou mít lepší výhled a nebudou nám překážet.“
„Neutečete? Neuteče ta víla?“ Lurn se znepokojeně ošil, „Nebude ta víla kouzlit?“
„Nebude,“ ujistil ho Geodor a zamračil se na Rinu, která stále svírala v hrsti modrobýl. Začervenala se a vysypala. bylinnou drť na zem.
„A vy?“ zeptal se ještě Lurn, „vy nebudete kouzlit?“
„Ne,“ odpověděl Geodor okamžitě, ačkoli chtěl namítnout, že přece není kouzelník. Protože to pro Lurna byl. Pocházel z Anfu a v Anfu přece bydleli jen kouzelníci. Otázku, jak Lurn zjistil, odkud pochází, nechal Geodor raději na později.
Během chvíle bylo všechno připraveno. Lurnovi muži a Geodorovi přátelé zavedli koně do stráně a sami si posedali po svahu v blízkosti cesty. Andrejovi to celé přišlo jako příprava k divadelnímu představení, ale nahlas nic neříkal. Vyšlo slunce, vypadalo jako opařené. Začínalo být teplo. Andrej nenápadně položil dlaň na váček s Lönirem, byl tak hned klidnější. Zdálo se mu, že slyší hlasy, které mu potichu zpívají, jen a jen jemu…
