Ve Valahu žili v malé vesnici poblíž řeky Revily dva bratři. Mladší Petr, a o rok starší Tomáš.
Tomáš se narodil s černou skvrnou na jazyku. Podobné znaky byly považovány za známku vznešenosti, výjimečnosti. Petr neměl skvrnu na jazyku ani jinde. Tomáš podle očekávání vynikal ve všem, v čem jen vynikat mohl. Petr nijak zvlášť nevynikal v ničem. Tomáš byl krásný, chytrý a společenský. Petr šedivě průměrný, zadumaný samotář. Tomáš byl silný, odvážný a kdekdo mu předpovídal skvělou budoucnost. Petr se ploužil v jeho stínu, nenápadně a s neurčitým pocitem křivdy.
Tomáš… Tomáš utonul v rozvodněné Revile, když zachraňoval bratra. Petr díky jeho oběti vyvázl se silným nachlazením. Myslel si, že je to všechno. Nebylo.
Věděl, že je marné pokoušet se na Tomáše zapomenout, byl by však rád, kdyby se to podařilo lidem okolo. Dívali se na něj, jakoby je podvedl. Jakoby ukradl život, jež mu nepatřil. Jakoby Tomáše zabil.
Dlouho to nevydržel. Sbalil si ranec a odešel. Nikdo ho od cesty neodrazoval, nikdo pro něj neplakal. Starý dobrý pocit křivdy.
Zpočátku byl na cestách nešťastný a zachmuřený.
Do roka však přišel na chuť pocitu svobody a nevázanosti a dokonce přestal být tak osamělý.V sousední Certhynii se k němu připojil bílý voříšek, slyšící na jméno Ajík.
Dnes bylo Petrovi dvacet let. Poprvé si vzpomněl na rodiče jinak než s hořkostí a sebelítostí. Ano, nikdy mu nedali poznat špetku lásky a vlastně ho vyhnali z domu, ale nejspíš neměli na vybranou. Tomáš byl příliš silná osobnost, než aby mohli vidět i Petra skrčeného někde daleko za ním. Petr by s ním přesto neměnil. Teď měl nad sebou azurově modrou oblohu a Tomáš pět stop černé hlíny. Ne, neměnil by.
Nadechl se něžného západního vánku a chvíli jej převaloval na jazyku. Cítil sůl. Moře bylo na dohled a za úžinou spatřil i ostrov Embros.
Bylo sedm hodin ráno a slunce začínalo pálit. Petr si na horko nemohl zvyknout, ač v těchto končinách bylo obvyklé.
V dálce se objevil šedý skalní útes a pláž. Na skále nalepená dřevěná chatrč, před ní se sušily rozprostřené sítě. Petr došel až k chatrči a rozhlížel se kolem, zda neobjeví rybáře.
Chatrč vyhlížela liduprázdně. Nejen to… vypadala opuštěně.
„Haló, je tu někdo,“ zavolal. Skála mu jeho hlas ozvěnou vrátila.
„No jo, no jo, to se ví, že sem tu, nemusíš tu hulákat chlapče,“ zachraptělo to za Petrovými zády. Petr se otočil. Spatřil staříka s veselou, dohněda opálenou tváří, černýma očima zasazenýma v síti drobounkých vrásek a holou hlavou.
„Co tu hledáš,“ chraptěl děda, jako když skřípou rezavé šrouby. Petr se usmál, pokrčil rameny. Ajík olízl staříkovi špinavé koleno vyčuhující zpod dlouhé košile.
„Jo, jo…“ řekl stařík. „Hledáš sám sebe, nebo smysl života, nebo lásku, nebo něco podobnýho? Pak táhni, odkud jsi přišel. Ale jestli hledáš něco k snědku, tak jsem ti k službám. Topinky s vajíčkem, zvu tě, kluku!“
Dědouš byl výřečný a Petr se mohl omezit na přitakávání a významné mlčení. Při tempu, jímž do sebe cpal topinky to tak bylo nejbezpečnější. Stařec si vystačil sám. „Jo, chlapče, na Embrosu už pěknou řádku let nežiju. Guvernér je starej sviňák. Chtěl po mně vždycky ryby zadarmo! A kdo by se mu odvážil odporovat, no ne? Prašivec starej! Nic, dej si k těm topinkám mlíko. Ale teď tam maj pěknej malér…“
Děda se odmlčel a zkoumavě se na Petra zadíval. „Nemáš náhodou černej flek na jazyku, že ne, Petře z Valahu?! No, von totiž prej Předurčenej má bejt taky z Valahu, tak proto se ptám.“
Petr na dědu civěl s pusou plnou topinky. Nějak zapomněl polykat. Rychle to napravil a zakoktal: „ Če.. če… černou skvrnu na jazyku? Proč?“
„Ále…“ mávl děda znechuceně rukou. „ No, na Embrosu je velká kniha. Jsou v ní věštby, chápeš? Jsou dost nesrozumitelný a dokud se nesplní, tak většinou nikdo neví, co mají znamenat. Většinou se splní. Bylo by špatný, kdyby se neplnily. No, a před třiceti dnama se v moři objevila taková mořská potvora. Je ohromná, skoro tak velká jako celej Embros a zejtra mávne ocasem a všechny lidi z Embrosu smete a utopí. No, a v tý knize věšteb je psáno, že příšeru zažene Předurčený s černou skvrnou na jazyku. Co se tak divně koukáš? Ty ho znáš?“
Petr nepřítomně přikývl. „Jo, ano… je … byl to můj bratr,“ řekl, „ale před pěti lety se utopil. Ten vám… tedy ostrovu nepomůže.“
V duchu si umiňoval, že se pokusí být co nejdřív co nejdál odtud. Do téhle věci se rozhodně nechtěl zaplést. Tomášův stín, už téměř zapomenutý, se opět vynořil a posměšně se chechtal.
Pohlédl na dědulu. Děda si mnul pleš, vraštil čelo a v jeho obličeji se rvaly dvě protichůdné vichřice. Nakonec jedna z nich převládla. Stařík se na Petra obořil: „Tak zmiz ty čuchare! Já věřím knize věšteb, Předurčenej přijde a ty se kliď, zmiz blázne!!!“
Petr se mlčky hádal sám se sebou a se stínem svého mrtvého, hrdinského a Předurčeného bratra. Na svých cestách potkal bezpočet různých příběhů, ale vždy se jim vyhnul, nebo jimi jen prošel jako jeden z bezvýznamného množství. Nikdy, nikdy se nepokusil příběhy ovlivnit, aby byly jeho a vyprávěly o něm. Aby se děly jinak, než jak by se děly bez něj. Ale tohle dobrodružství se ho týkalo a vtahovalo ho do sebe. Mohl se sebrat a jít pryč a také mohl něco změnit ! Petr po tom náhle zatoužil.
Rybář ho po dlouhém dohadování převezl přes úžinu na Embros. Cestou Petra ustavičně proklínal. Petr si ho nevšímal, držel Ajíka, který zvracel přes hrazení do moře. Psovi se kolébání lodi ani trochu nelíbilo. Petr se probíral v Ajíkově husté srsti a promýšlel, co a jak. Už ho napadl jistý nástin řešení a teď jej vybrušoval: Věděl, že na západním pobřeží je vše postaveno na víře a myšlenkách. Kdyby šel ještě dál, za Embros, našel by souostroví Hvězdy, kde každý žije ve vlastním mikrosvětě. V co věří, to má. Doslova. Ale už zde byla víra i nevíra velmi silná. Nebudou-li ostrované z Embrosu věřit v existenci svého ostrova, utopí se. Ostrov jim zmizí po nohama. Nebudou-li věřit v existenci moře, budou se moci klidně procházet po vodě, jako po souši. Nebudou-li věřit v existenci mořské příšery, nemůže jim tato nijak ublížit, neboť pro ně prostě nebude… A to je ono. Petr se usmál.
Při pohledu shora by ostrov Embros připomínal lidský plod. Kolem dokola jej oblévala modř a běl Verelského moře. Pobřeží nebylo příliš členité a skalisek bylo na celém ostrově jen pár. Na pobřeží se rozkládaly pláže s namodralým pískem a dál do vnitrozemí světlé cypřišové lesy. V srdci ostrova leželo město Ladon. Tam sídlil i Embrosský guvernér.
Slunce ukazovalo poledne, když Petr dorazil k Ladonským branám. Po krátkém rozhovoru se strážnými vešel do města. Ulice, světlé, prašné a domy jako placaté lepenkové krabice - malá okna, tlusté zdi a bílá omítka, rovné střechy, terasy a balkóny - to bylo pro Petra nové. Prohlížel si nenápadně i kolemjdoucí. Nenápadně, protože na rozdíl od staveb by jim prohlížení mohlo vadit. Ladonští byli snědí, černovlasí a energičtí.
V ulicích nebylo moc rušno. Petr přesto budil trochu pozornosti svým vzhledem. Na cestách se opálil, ale byl to docela jiný odstín, než jaký měla pleť ostrovanů. A také měl modré oči a tmavé vlasy s nádechem do zrzava, nikoli do modra jako Embrosští.
„Hej, vy,“ oslovil Petr prodavače ovoce, „kudy se dostanu ke guvernérovi ?“
„Nejste zdejší, že pane,“ zamumlal prodavač.
„Proč,“ podivil se Petr.
„Že chcete ke guvernérovi.“
„To je snad moje věc! Já se ptal, kudy se tam dostanu!“
Prodavač na něj chvíli zíral, pak si nahodil koš plný ovoce na rameni a ustoupil o krok, jakoby se bál, že ho Petr kousne.
„Vy jste blázen pane,“ zašeptal, „guvernéra smíte navštívit, jen když pro vás pošle! Jinak taky můžete skončit tamhle, pane. Tomu věřte!“ Ukázal na nejvyšší z krabicovitých budov, stojící na kopci na okraji města. Měla zamřížovaná okna. Petr pochopil.
Přeměřil si dům pohledem a otřásl se. Ve vězení se už jednou ocitl a strávil tam hrozný týden, než se vysvětlilo, že to byl omyl. To mu stačilo, aby si ze srdce znenáviděl všechna vězení na Oře a nijak netoužil strávit v jakémkoli z nich třeba jen den.
Za zády se mu zasmál Tomáš a Petr vykročil, zatínaje pěsti.
Dobloudil až na náměstí. Hned ho uhodil do očí dům se dvěma patry, nazdobený jako svatební dort. U vrat stál voják v šedomodré uniformě. Třímal v pravici nebezpečně vyhlížející šídlovou píku.
Petr vykročil ke vratům.
„Co chcete?!“ vyštěkl voják a sevřel ratiště píky oběma rukama.
„Rád bych mluvil s guvernérem,“ usmál se na něj Petr.
„Máte povolení, jste pozván?!“ štěkal voják dál. Ajík se k němu připojil a Petr musel psa posadit pod schody a přikázat mu, aby zůstal. Pak se vrátil k vojákovi a vlídně odpověděl: „Jak se to vezme. Znám muže s černou skvrnou na jazyku.“
Vojákovi málem vypadly oči z důlků.
„Tak pojďte,“ řekl, najednou tichý a pokorný.
Guvernérův přijímací pokoj Petrovi připomínal místnost, v níž byl tenkrát ve Fulicii souzen a nevinně odsouzen. Guvernér sám se Petrovi také dvakrát nezamlouval. Byl suchý, hubený a na ostrovana nezvykle blonďatý a modrooký. Měl tenká ústa, zuby jako žralok, výraz podobný. A choval se nemožně povýšeně.
„No a co,“ řekl jen, když mu Petr oznámil smrt svého bratra. „To je všechno, co mi chcete? To jste mne vůbec nemusel rušit, Petře z Valahu,“ zavrčel. Petr se kousl do rtu.Vyschlo mu v ústech. Trochu chraplavě navrhl guvernérovi svůj plán záchrany obyvatel. Guvernér se ušklíbl: „I kdybych něco takového mohl použít, myslíte že bych to udělal? Snad by to zapůsobilo, ale… nebylo by dobré zdůrazňovat, jakou má jejich víra moc a…“ Přes guvernérovu tvář přeběhl strach jako malá šedá myška. Petr si snadno domyslel, jak měl znít konec věty: „…také by mohli přestat věřit ve mne!“
„Ale můj bratr opravdu nepřijde!“ namítl.
„To rád věřím,“ zasmál se guvernér. „Sám odtud odjedu. Ale lidé se nic takového dozvědět nesmí! Bylo by to špatné, a lidé, kteří dělají špatné věci na to vždycky doplatí.“
„A komu budete vládnout, vy osle, až se tu všichni utopí,“ vykřikl Petr. Znělo to hloupě. Guvernérovi se v obličeji nepohnul ani sval.
„Odejdi,“ řekl tiše, „vrať se domů a řekni mamince, že vychovala pěkného blbce. Jdi si svou cestou, nebo tě budu muset umlčet. Pleteš se do věcí, kterým nerozumíš a do kterých ti nic není.“
Zazvonil na zvonec, který měl položený na stole po své pravé ruce a v pokoji se objevili dva vojáci.
„Tento muž je lhář. Vyhoďte ho na ulici,“ řekl guvernér.
Strážní plnili rozkazy doslovně a Petr si na dlažbě náměstí pořádně odřel kolena. Ajík vyběhl zpod schodů a začal na vojáky se zuřivým štěkáním útočit. Petr vstal, oprášil se, čapl Ajíka za obojek a táhl ho pryč.
„Tak,“ říkal si, „tos dokázal hodně, ty troubo. Je nejvyšší čas tomuhle pěknému ostrovu zamávat z pořádné dálky.“
Na okamžik se mu zazdálo, že zase zahlédl Tomášův stín.
Ajíkovi se na Embrosu nelíbilo. Nejdřív to byla cesta na odporně houpajícím plavidle, pak jeho páníčkovi ublížili a nakonec obcházeli s páníčkem domy a páníček obyvatelům něco povídal. Říkal to naléhavě a lidé po něm na oplátku házeli vším, co jim přišlo pod ruku. Někteří sice neházeli a hned si začali balit rance, jenže těch bylo žalostně málo. Ne, Embros nebyl dobré místo pro malého psa, jako byl Ajík.
Do toho hostince se Petrovi nechtělo. Měl z něj špatný pocit. Bylo tam však shromážděno větší množství lidí a tedy teoreticky víc uší ochotných ho vyslechnout. Ajíka nechal venku s pořádným kusem masa. Sobě objednal bramborové placky a pivo. Pálila ho žáha.
U jednoho stolu docela v koutě seděla dívka zahalená v hedvábí tak důkladně, že jí byl vidět jen nos, jedno oko a pramen vlasů. Petra zaujalo, že jsou to vlasy světlé, medové. Zazdálo se mu, jakoby ji během dne už několikrát viděl. Snad ho sledovala…
Byl z toho nesvůj. Zakázal si dívat se na ni a dařilo se mu to až do chvíle, kdy dojedl, vstal a zahájil své řečnické vystoupení. Tehdy se prostě musel podívat, co tomu ta zahalená cizinka říká. Odkryla si tvář a povzbudivě na něj kývla. Nebyla to tvář dokonale krásná, ale hezká, zajímavá a sebevědomá. Petr začal. Mluvil o svém bratru, jeho smrti a s vtíravým pocitem marnosti svého počínání se snažil své obecenstvo přesvědčit, že Předurčený nepřijde. Cítil, jak si všichni myslí: „Ten muž lže a ještě k tomu špatně.“ Brzy to začnou říkat nahlas a potom Petra vyženou. Špatné…
Zvenku se ozval Ajíkův zuřivý štěkot a pak naříkavé vytí. Petr vykročil ke dveřím. Než k nim však stačil dojít, vstoupilo jimi několik vojáků. Všichni byli po zuby ozbrojeni a tvářili se tuze přísně. Petr zbledl. Dívka vyjekla a zakryla si ústa. Jakže to říkal guvernér? „Jdi si svou cestou, nebo tě budu muset umlčet.“ A Petr udělal pravý opak.
„Petře, jdi s nimi a čekej,“ šeptl mu kdosi do ucha. Byla to ta dívka, zase už zahalená. Petr poslechl, nic jiného mu také nezbývalo.
Zavřeli ho do jedné z malých šerých místnůstek s důkladnými mřížemi v okně. Cítil se mizerně. Měl strach.
Vztekle zaskřípal zuby, ale jen ho rozbolela stolička. Skřípání zuby prostě patřilo k hrdinům a ne k Petrovi, který se právě dostal do velikých problémů. Povzdechl si.
Když k ránu usnul, nebylo to proto, že by byl otrlý a chladnokrevný. Spíš se do spánku proplakal. Neslyšel, jak v zámku zaskřípěl klíč a dovnitř vklouzla zahalená postava.
„Vstávej, prosím tě!“ Energicky s ním zatřásla. Petr se posadil. V ústech měl divnou pachuť, oči bolavé a celé tělo rozlámané. Světlo z lucerničky, jíž si postava svítila, ho pálilo v hlavě. Zakryl si oči rukama.
„Kdo to je?“
„Tak se na mne podívej.“
Petr opatrně zamžoural mezi prsty. Ani ho to nepřekvapilo, když spatřil svoji známou neznámou z hostince. Povědomě věřil, že přijde.
„Jmenuji se Atevi a guvernér je můj otec,“ pokračovala dívka. To z Petra téměř vyrazilo dech. Ne tak údivem nad faktem samým, jako nad vlastní krátkozrakostí.
„Když jsou na ostrově plném černovlasých snědých lidí dva lidé blonďatí a modroocí, pak určitě nemohou být nijak příbuzní, že, ty tupče,“ nadával si v duchu.
„Je nejvyšší čas odtud zmizet,“ řekla Atevi.
„Dobrá,“ řekl Petr, „nejsem proti, ale je tu někdo, komu jsem zapomněl za tenhle nocleh zaplatit. A já nerad zůstávám dlužen !“
„Jestli tím myslíš, že si budeš vyřizovat účty s mým otcem, tak na to rychle zapomeň! Na pobřeží mám nachystanou loďku a ty do ní pěkně nasedneš a na Embrosu se už ani neukážeš!“
„To máte v rodině dědičné, vyhazovat nepředurčené z ostrova, nebo jste se s otcem jen vzácně shodli,“ zabručel Petr a vysloužil si dloubanec do žeber. Atevi zhasla lucerničku a jako dva stíny se propletli chodbami věznice.
„Ty vážně jen tak odjedeš s otcem, když víš, co čeká všechny obyvatele ostrova,“ zeptal se Petr, když nadešla chvíle loučení.
„Cvoku,“ obořila se na něj, „to mám chodit od domu k domu a nechat po sobě házet odpadky, jakos to dělal ty? Jestli si myslíš, že je mi to jedno, tak jsi hlupák, Petře! Ale co můžu dělat?“ Otázku vyslovila měkounce, jako když kočka chodí po plyšových polštářích. Petr se ji neohrabaně pokusil obejmout. Odstrčila ho.
„Nesahej na mne,“ zasyčela. Nevyznělo to z poloviny tak stroze, jak to vyznít mělo.
„Poslyš, jak měl tu potvoru zahnat můj bratr?Myslím jakým způsobem,“ řekl Petr. Pokrčila rameny.
„To bys snad mohla vědět, ne? Co jsi dřív dělala? Pěstovala fazole? To to v té knize není napsané?“
Urazila se. „Tak sbohem!“ „Počkej!!!“ Petr potřeboval nějakou oporu, chtěl-li zvládnout to, co zvládnout zamýšlel.
Ajík se odmítl nalodit, a tak zůstala Atevi s Petrem sama. Když jí vysvětloval, co chce udělat a proč, otevřela několikrát ústa, jakoby chtěla něco namítnout, ale vždycky si to rozmyslela. Hlídkovali asi dvě míle od břehu na místě, kde se podle Ateviiných informací příšera objevila poprvé. Malounko, váhavě svítalo.
„Petře nech to být,“ zaprosila Atevi. „Nemá to cenu.“
„Proč ne?“ Petr se snažil odolávat sílícímu přílivu, který je táhl blíž k Embrosu, a tak ho to zaměstnávalo, že se na Atevi ani nepodíval, když na něj promluvila. „Říkala jsi, že ta potvora má rozum. A že rozumí slovům. Prostě se jí to pokusím rozmluvit.“
„A když se to nepovede?“
„Musí se to povést!“
„Nemá to cenu, Petře!“ opakovala Atevi naléhavě. „Jim nepomůžeš a nás dva zabiješ! Doufat v rozum mořské potvory, to je ten nejšílenější nápad, jaký…“
„Prosím tě mlč!“
Bylo ticho, jen vlnky s mlaskáním narážely do boků loďky. Znělo to, jakoby ji ze všech stran zvědavě ohmatávaly měkké žabí prstíčky. Pak Atevi znovu promluvila. Neměla daleko k hysterii: „U velké Ial, podívej se na sebe! Na hlavě máš bouli a modřiny, šaty špinavé! O co se snažíš? Ničemu nerozumíš a jen se ženeš do zkázy!“
Petr se k ní otočil, chtěl ji pohladit po vlasech, uklidnit, těšit, ale Atevi vzhlédla a zaječela na něj: „Víš jak je to doopravdy, ty hlupáku? Žádný Předurčený není, nebyl a nikdy nebude! Vymyslel si ho otec, aby držel lidi v klidu, nevěděl, že může opravdu existovat někdo s tak legračním znamením…“
Civěl na ni pohledem starého psa, jehož vyhnali z domu na mráz. Atevi pokračovala, už krapánek klidněji: „Podívej se na mne pořádně a vzpomeň si, jak vypadal otec. Já jsem se narodila tady, ale otec přišel z Amary. Víš že Embros dřív patřil k Amaře? Pak se ale ostrované vzbouřili a osamostatnili se. Teď chce Amara zpět území, které jí patří a také chce potrestat všechny lidi na ostrově… Takže… Amarský král choval mládě mořské příšery, a to teď dospělo. Ohromné zvíře, opravdu ohromné! A hloupé! Na slovo poslechne svého velitele! A hádej, kdo mu velí! Nemůžeš ho přemluvit, ne mého otce! Ach, Petře, vraťme se, jsme tu docela zbyteční!“
Petr zapomněl pádlovat a příliv je nesl k Embrosu.
„Proč…proč jsi mi to řekla, Atevi ?“
„Protože tě miluji, hlupáčku!“
„Dobrá…dobrá, jdu od toho…“drmolil Petr jako v horečce. „Jestli je v tom i Amarský král, tak jdu od toho! Amara je stejně velká jako Valah a když připočtu Amyryi, tak dokonce větší. A…Atevi, ty nechceš zůstat s otcem, nebo ano?“
„Já…asi…vždyť nemám, kam bych šla.“
Podal jí ruku a málem jí rozdrtil dlaň, jak ji tiskl a muchlal. „Já…já…taky ne, ale už bych se rád někde usadil, a…“
Už si nepotřebovali nic říkat, jen si zírali z očí do očí s oním tupým, telecím výrazem, jež je vlastní všem zamilovaným.
Necelých padesát sáhů od loďky se začala „vařit“, bublat a pěnit voda, a pak, jakoby se z vody vynořoval nový ostrov - ale byla to jen šedá, holá hlava. Ze dvou hrbolů po stranách mžouraly a mrkaly zelené oči, veliké jako plachetnice otočené dnem vzhůru. A od Embrosu se sem blížila veslice, na jejíž přídi stál a vztekal se - guvernér.
Hlava příšery čněla přímo nad Petrem a Atevi. Byli proti ní neskutečně maličcí, i ta nejmenší z žlutozelených šupin na příšeřině krku by je stačila oba rozdrtit. Veslice s guvernérem a čtyřmi vojáky se přiblížila a Petr s nenávistí pohlédl do tváře, o níž doufal, že ji už nikdy nespatří. Atevi si nervózně žmoulala cíp šatů. „Atevi,“ řekl guvernér, odkašlal si, plivl do vody a žraločí tvář mu stáhla zlostná grimasa.
„Proklínám tě, dcero!!!“ zařval, „proklínám i tvou matku a den, kdy jsem tě počal! Měl jsem tenkrát své sémě zašlapat do prachu, aby nikdy nevzešlo, zříkám se tě a proklínám tě, čubko zrádná, i tebe Valažane, buďte prokleti!!!“ Proklínal a nadával by dál, ale zrak mu se zalíbením spočinul na hlavě příšery. Zvedl ruce nad hlavu.
„Utop je, Lusone, UTOP!!!“ křičel, až mu hlas přeskakoval. Proti nebi se začernala ohromná masa, ocas příšery.
Rozhrnovaná voda řvala bolestí. Guvernér si uvědomil, že je moc blízko a úder ho zasáhne také. Začal ječet na vojáky, aby zabrali, jen rychle, u veliké Ial, rychle pryč… Rána dopadla. Ateviinu loďku to roztříštilo na tisíc kousků, Atevi s Petrem však na palubě nebyli.
Pevně svíral dívčinu ruku, když Atevi přestala plavat a hrozně ztěžkla. Musel se přemáhat, aby se nenadechl, jak ho k tomu nutily bolavé plíce. Přehmátl, čapl ji za vlasy rozplývající se ve vodě jako pískově zbarvené mořské řasy a táhl ji na hladinu, ke slunci a vzduchu. Ji, i sebe. Konečně se vynořil a se zasípěním nabral vzduch do plic. Šlapal vodu a pokoušel se držet Ateviinu tvář nad hladinou. Byla bílá a zošklivělá. Nedaleko se na hladině houpaly trosky guvernérovi veslice. Petr na ně bezvládnou dívku vytáhl a začal s oživovacími pokusy. Vzpomněl si, jak se jeho otec tehdy pokoušel vzkřísit Tomáše. Otec ten boj prohrál. Ale… ale Petr teď prohrát nesměl. Nesměl!
Málem se rozbrečel radostí, když se Atevi rozkašlala a začala zvracet vodu. Hladil ji po zplihlých vlasech a viděl Tomáše, jak odchází po vodě pryč. Povědomě tušil, že se ho zbavil navždycky.
Ohlédl se po obludě. Šťouchala čumákem velkým jako třípatrový dům do guvernéra. Potápěl se a příšera ho držela nad vodou. Nejspíš čekala na nový rozkaz a mlčenlivost guvernérova ji překvapovala. Petra nepřekvapila ani v nejmenším. I na tu dálku to viděl - guvernér měl hlavu dost hrubě odtrženou od těla. Petr měl co dělat, aby uklidnil bouřící se žaludek.
„LUSON!!!“zařval z plných plic. Příšera k němu pomalounku otočila hlavu. „Zmiz, běž odtud, VOLNO!!!“ ječel Petr dál. Příšera zaúpěla a tiše se ponořila. Petr klesl na trosky veslice vedle Atevi. Položil rozpálenou tvář do závoje jejích vlhkých vlasů a zavřel oči. Slunce se vyhouplo nad obzor a začal nový den.
