Odplata

O D P L A T A

Neboť jest přišel ten den veliký hněvu jeho.
I kdo bude moci ostáti?
Zjevení Sv. Jana, 6, 17

Vrátil jsem se zpátky do svého těla něco před osmou večer. Bylo to poprvé, co jsem byl mimo tak dlouho. Celé dva dny. Co se asi stalo nového? Sešel jsem dolů do kuchyně, z chladničky si vzal jogurt a zasedl k počítači. První pokus o připojení k internetu nevyšel, druhý taky ne a při třetím na mě vyskočilo okno s průvodcem připojení k internetu. Co se to sakra děje? Pak jsem si vzpomněl, že jsem instaloval novou síťovou kartu a asi nechal vytažený konektor. Dojedl jsem jogurt a podíval se pod stůl. Samozřejmě. Konec kabelu ležel na zemi poblíž zásuvky. Zapojil jsem tedy konektor a pokus o připojení zopakoval. Na obrazovce se objevily přesýpací hodiny a okamžik na to i chybové okno s oznámením, že spojovací server je nedostupný. Sakra! Zkusil jsem to ještě jednou, ale kýženého spojení jsem se nedočkal. Znechuceně jsem se podíval na hodinky. Pět minut po osmé. Takže je po zprávách na všech kanálech a jedinou možností, jak se seznámit s novými informacemi, je skočit do večerky pro dnešní noviny. Tedy, pokud ještě nějaké budou. Zrovna jsem se zvedl od stolu, když zazvonil mobil. Mrknul jsem na displej a zjistil, že volá Jenny. Touhle dobou by měla být v Šanghaji na mezinárodní biofyzikální konferenci. Kolik tam teď vlastně je? Asi něco po čtvrté ráno… Stiskl jsem příjem a zvedl přístroj k uchu.

„Ahoj Jenny!“

Odpovědí mi bylo zapraskání a jakési podivné zvuky. Že by chyba přenosu? V dáli někdo křičel. Pak se ozval Jennin vyděšený hlas.

„Prosím … přij … me v Praze … letiš …“ Ozvalo se něco jako dávka ze samopalu. „Nás … risté … drží! Pros … moc!“ Následovala další vzdálená dávka, křik a něčí pláč. Pak se spojení přerušilo. Nevěřícně jsem zíral před sebe a vůbec mi to nedávalo smysl. Prudce jsem sáhl po ovladači televize a stiskl jedničku. Naskočil obraz, na němž právě jeden z reportérů naživo komentoval situaci před pražským letištěm obklíčeným policisty, vojáky a těžkou vojenskou technikou.

„ … ven byla právě vyhozena další videokazeta s požadavky teroristů. Jakmile budeme vědět nějaké podrobnosti, ozveme se vám …“

Objevil se záběr na studio, v němž sedělo u podlouhlého stolu několik vysokých představitelů armády a policie – naproti nim i prezident a premiér – a komentátor právě přebíral od režiséra jakési dokumenty. Přepnul jsem na druhý kanál, kde bylo to samé. Další kanál a naprosto stejná situace.

Proboha! došlo mi okamžitě. Jenny je na letišti jako rukojmí! Musím něco udělat! Musím se tam dostat a nějak jí pomoct! K čertu s tím, že jsem se zapřísáhl, že se do podobných záležitostí nebudu plést! Jde přeci o Jenny, o moji Jenny!

Hodil jsem na sebe tuniku, mobil strčil do kapsy, vlasy svázal mašlí – nic lepšího nebylo po ruce – a chvátal do sklepa pro kolo. Cestou jsem ještě sebral peněženku, protože jsem se hodlal zastavit ve večerce pro noviny. Venku právě začínal krásný letní večer, ale ve světle událostí by bylo velmi relativní nazývat jej krásným… Spěšně jsem za sebou zamkl, naskočil na kolo a vyrazil ztichlou ulicí směrem k letišti. Nikdy jsem bydlení blízko letiště za výhodu nepovažoval, ale teď, teď to byla výhoda jako hrom. O dva bloky dál jsem zastavil před večerkou a vpadl dovnitř.

„Dobrý večer, pane doktore,“ přivítal mě úsměv paní Zbořilové, vedoucí podniku. Na poličce za ní běžela televize. Právě probíhal přímý vstup z letiště.

„Dobrý,“ vyhrkl jsem. „Jsou ještě nějaké dnešní noviny?“

„Pár mi jich tu zbylo,“ odpověděla paní Zbořilová a sáhla pod pult. „Jako obvykle?“

Přikývl jsem. Reportéry opět vystřídalo studio. „Ne, vlastně ne. Dejte mi všechny tituly, které máte.“

Zaraženě se na mě podívala. „Jste v pořádku, pane doktore?“

„Ne, asi ne,“ odpověděl jsem trochu příkřeji, než jsem měl v úmyslu. „Promiňte, spěchám.“

Podala mi patery noviny. „To je všechno, co vám mohu nabídnout. Už jste slyšel, co se stalo…“

Hodil jsem na pult padesátikorunu a shrábl noviny. „Drobné si nechte,“ křikl jsem přes rameno a vyběhl ven. Rozevřel jsem první noviny a strnul.

„SEDM TISÍC MRTVÝCH PŘI PLYNOVÉM ÚTOKU V LONDÝNSKÉM METRU“

„MEZINÁRODNÍ LETIŠTĚ V PRAZE A BERLÍNĚ OBSAZENA TERORISTY,“

hlásaly dvoupalcové titulky. Otevřel jsem noviny a spatřil fotografii nekonečné řady plastových pytlů s mrtvými. Palcový titulek pod ní oznamoval vyhlášení výjimečného stavu v Londýně. Následovala řada reportáží o včerejším přepadení mezinárodních letišť na řadě míst světa, Prahu nevyjímaje. Rychle jsem noviny prolistoval a otevřel další. Alespoň k něčemu se hodí mít zvláštní schopnosti, pomyslel jsem si během okamžiku, kdy jsem otvíral čtvrté noviny. Hlavou se mi honily útržky článků oznamující jeden teroristický čin za druhým. Válka v Iráku, která začala minulý týden a plnila titulní strany novin, se přesunula do úplného pozadí. Hodil jsem noviny do koše na odpadky u zdi domu a nasedl na kolo. Vše, co jsem potřeboval vědět, jsem už věděl. V hlavě se mi pomalu skládala neuvěřitelná mozaika událostí minulého dne. Šlápl jsem do pedálů a vyrazil k letišti. Takže nakonec přeci jen islámské teroristické organizace splnily svůj slib a vyhlásily válku západní civilizaci. Válka v Iráku jim k tomu dala pádný podnět. Během jediného dne stihli udeřit na více jak třiceti místech světa, především v Evropě a Americe, a zůstaly po nich tisíce mrtvých a atmosféra strachu. Kolik dalších lidí ještě bude muset zemřít, než jim dojde, že tímhle způsobem ničeho nedosáhnou? Mohl bych je zničit, uvědomil jsem si. Všechny ty teroristy zašťiťující se svými nezvratnými ideály, které jsou stejně pochybné jako oni sami. Ale k čemu by to bylo? Byla by to sisyfovská práce… Společnost by stejně co nevidět stvořila další. A navíc, já, poté, co jsem zjistil, co všechno dokážu, jsem se rozhodl nezasahovat – do té doby, než se to bude týkat mě samotného. Říkám si, že na to nemám právo, ale je tomu skutečně tak? Vždyť ani nevím, kdo – vlastně co – jsem. A proč jsem takový, jaký jsem… Znovu jsem procházel všechny ty novinové články. Rozhovory s pozůstalými po obětech, jejichž žal byl takřka bezmezný a jejich myšlenky plné pomsty. Pomsta. Byl bych schopen mstít se? Možná ano, kdyby se něco stalo Jenny. Jenny…

Znenadání se přede mnou objevil zátaras střežený vojenskou hlídkou. Voják s napřaženým samopalem se mi postavil do cesty.

„Dál nikdo nesmí. Je to uzavřená zóna,“ řekl, když jsem zastavil před ním.

„Podívejte, moje – přítelkyně – je rukojmí,“ zkusil jsem to.

„To je sice možné, ale mám rozkaz nepouštět dovnitř žádné civilisty. Je to příliš nebezpečné. Takže se prosím vraťte domů.“

„Já…“

„Nenuťte mě, abych vás musel zatknout!“ přerušil mě a už sahal po vysílačce, aby si přivolal posily.

„Tak dobře,“ řekl jsem tiše a sklonil hlavu. Soustředil jsem se a pomalu hlavu zvedl. Upřeně jsem se mu podíval do očí. „Teď mě pustíte dál a po minutě zapomenete na setkání se mnou.“ Dával jsem si záležet na tom, aby voják každé slovo nejen slyšel, ale i vnímal. Bylo to poprvé, kdy jsem jiného člověka ovlivňoval a ačkoliv jsem věděl, jak na to, výsledek rozhodně nebyl zaručen. Voják toporně spustil ruku se samopalem podél těla a ustoupil k zátarasu. Zvedl závoru a čekal. Projel jsem pod ní a pokračoval dál. Úlevně jsem vydechl. Takže to opravdu funguje… Po mé levé ruce se objevil komplex hangárů starého letiště a já odbočil doprava na silnici k novému letišti. Po několik stech metrech mě přivítala další hlídka, tentokráte složená z policie a armády. Na krajnici stály dva policejní vozy a jeden vojenský džíp. Hlídka zaklekla s namířenými samopaly.

„Jak jste se sem, sakra, dostal?!“ vykřikl na mě jeden z policistů, jakmile jsem zastavil.

„Přeci po silnici,“ odpověděl jsem nevinně a usmál se.

„Tak vy si myslíte, že jsem tady pro srandu?!?“ vybuchl policista v záchvatu zuřivosti a mával mi zbraní před obličejem. „Tohle je uzavřená zóna, takže tady nemáte co pohledávat a proto vás zatýkám!“

„Ne,“ odpověděl jsem naprosto klidně. Policista vytřeštil oči – a zbraň mu vypadla z ruky. „Ne,“ zopakoval jsem to prosté slovo a vložil jeho zvuku tolik emocionální energie, kolik jsem se jen odvážil, abych mozky těch nevinných lidí trvale nepoškodil. Policista padl na kolena a schoval si obličej v dlaních. Vojákům vypadly zbraně z rukou a také oni si přitiskli dlaně na obličej.

„Vidíte jen to, co chci, abyste viděli,“ říkal jsem jim tiše, zvláštním tónem, jenž byl schopen nést spoustu emocionálních obrazů. „Teď mě necháte projít a po minutě na všechno zapomenete.“ Nikdo z hlídky se ani nepohnul. Opřel jsem kolo o vojenský džíp a dál se vydal pěšky. Zbývalo posledních pár set metrů. Míjel jsem odstavené policejní, hasičské a vojenské vozy. Řidiči na mě vyjeveně zírali, ale nikdo se mě nepokusil zastavit. Z protisměru vyrazila sanitka s blikajícími majáčky. Uhnul jsem ze silnice a letmo se za ní podíval. Dostal jsem se až k vojenským obrněným vozidlům, když mi cestu zkřížil voják od elitní jednotky. Poznal jsem seržantské výložky.

„Člověče, proboha, jak jste se sem dostal a co tady děláte? Tohle je přeci uzavřená zóna! Víte vy vůbec, jak je tady nebezpečno? Budete muset jít se mnou!“ namířil na mě samopal. Proč na mě všichni pořád míří samopaly? Možná proto, jak vypadám. Myslím, že to dělají ty vlasy. Každý přeci jen nenosí stříbřitě šedé vlasy dlouhé až na zem. Potřásl jsem hlavou. „Dobře, půjdu s vámi. Možná to k něčemu bude.“

Vydali jsme se podél zaparkovaných vozů tvořících jakousi hradbu k šedozelenému kontejneru umístěnému na návěsu. Nahoru vedly železné schůdky. Z kontejneru právě vyšli dva vojáci v neprůstřelných vestách, každý držící v ruce modré desky. S údivem se na mě podívali, ale pokračovali dál. Seržant mi naznačil, abych vstoupil dovnitř a samozřejmě to neopomněl zdůraznit pohybem zbraně. Pokrčil jsem rameny a po schůdkách vylezl nahoru. V kontejneru bylo umístěno jakési velící centrum plné počítačů, vysílaček a vojenského vybavení. Dva vojáci seděli u vysílaček a dva další se skláněli nad něčím na provizorním stolku. Jeden z nich, podle výložek major, se ke mně otočil a vytřeštil zrak.

„Jak sakra…“ sevřel pravou ruku v pěst.

„Objevil jsem ho u příjezdové cesty od města, pane,“ zasalutoval seržant po mém boku.

„Jak se…“ chtěl zopakovat major, ale nakonec spolkl otázku a mávl rukou. „To je jedno. Předejte ho policii, ať si s ním udělají, co uznají za vhodné. A posilte hlídky, nebo se nám tu za chvíli bude promenádovat celé procesí zvědavců.“

Rozhodl jsem se převzít iniciativu. „Moje přítelkyně je rukojmí teroristů,“ řekl jsem na vysvětlenou.

„Dobře, seržante, odveďte ho k ostatním příbuzným do bezpečné zóny,“ změnil rozhodnutí major a obrátil se zpět ke stolku.

„Byl jsem s ní ve spojení,“ vytáhl jsem své eso z rukávu. Major se prudce otočil.

„Jak?“

„Přes mobil.“

„Seržante, doveďte ho okamžitě do hlavního…“ Major nestačil větu dokončit, protože se zvenčí ozval rachot automatických zbraní doprovázený zvukem tříštícího se skla.

„Kdo sakra…“ vykřikl rozhořčeně druhý důstojník a pak vše přehlušila blízká exploze. Pokusil jsem se vyhlédnout ven, ale seržant mě strhl ke stěně kontejneru. „Člověče neblázněte! Copak se chcete nechat zabít?“ Jednal v dobré víře, jak ho to naučili a samozřejmě nemohl vědět, že mně žádná existující zbraň nemůže ublížit. Podíval jsem se vnitřním zrakem ven. Protiteroristické komando právě ustupovalo od budovy letiště, pod těžkou palbou velmi dobře vyzbrojených teroristů. Na zemi, na obou stranách, leželi mrtví a ranění. Palba na okamžik ustala, aby o chvíli později spustila s ještě větší intenzitou. Skleněné tabule obložení budovy se tříštily a jejich střepy se sypaly k zemi jako křišťálové vodopády. Zahlédl jsem několik teroristů uvnitř budovy, všichni byli vyzbrojeni samopaly a někteří i lehkými kulomety. Vypadalo to, jako by předtím vyloupili menší muniční sklad. Rukojmí nikde. Vydal jsem se dál do budovy a shlížel na obraz zkázy. Všude po podlaze rozházená zavazadla, prázdné zásobníky, střepy a trosky vnitřního vybavení. Rukojmí jsem našel až za odbavovacím terminálem, kde byli shromážděni uprostřed malé haly, hlídáni dalšími teroristy. Kousek dál, u terminálu, leželi popravení rukojmí. Jenny, kde je Jenny? Pátral jsem mezi vyděšenými přeživšími, ale nemohl jsem ji najít. Podíval jsem se i mezi mrtvé. Bylo jich tam deset, všichni zabiti střelou do týla. Ani mezi nimi Jenny nebyla. Možná ještě drží nějaké rukojmí někde jinde. Vydal jsem se zpátky. Musím se sem dostat fyzicky, uvědomil jsem si. Takhle mi spousta věcí uteče. Náhle mě jakýsi podprahový impuls přiměl změnit směr k toaletám. Prošel jsem skrze zeď – a spatřil to hrůzné divadlo. Několik žen tam leželo na podlaze v tratolišti krve. Krvavé stříkance na stěnách a stropě dodávaly celému místu atmosféru toho nejděsivějšího pekla. A tam, v rohu, seděla Jenny s hlavou zvrácenou v podivném úhlu. Přes šíji se jí táhl obludně rozšklebený řez a celé tělo měla zbrocené krví. Podřezali je, podřezali je jako ovce na jatkách! Proboha, pokud nějaký bůh vůbec existuje! Co je to za lidi?

Cosi se ve mně zlomilo. Dříve jsem nebyl schopen uvažovat o něčem takovém, jako je pomsta. A to ani poté, co jsem na svých cestách navštívil Yg-Sarath, peklo na samotném konci vesmíru, kde první přirozeností zvráceného života, dá-li se to tak nazvat, je věčná a nekonečná bolest a utrpení v nesmírné prázdnotě neexistence. Kdybych jen tehdy tušil, že i zde, ve světě lidí, je možné nalézt ozvěny tohoto děsuplného a nepochopitelného světa, světa, jenž se na samém úsvitu věků propadl do věčné temnoty a nikdy z ní nepovstal. Kdybych jen tušil, čeho všeho jsou lidé schopní, co všechno je jejich zvrácená představivost schopná přivést v život! Nikdy jsem o pomstě neuvažoval, nikdy! Proč také, když nebylo důvodu. Vzdal jsem se působení na lidskou společnost a vlastně se vzdal i všeho, co mě s ní pojilo. Kromě Jenny. Ona jediná mi rozuměla, ona jediná mě chápala. Teď mi ji vzali! Oni! Oni, kteří možná nevědomky otevřeli brány Yg-Sarathu a pustili tak jeho materii v tento svět. Oni, jejichž touhou bylo ničit a zabíjet. Za tohle zaplatíte! Všichni! Budete litovat dne, kdy jste se poprvé odvážili pohlédnout skrze brány Yg-Sarathu – protože já vám ukážu, jaká dovede být pomsta někoho, kdo tam byl!

Vrátil jsem se zpět do svého těla a zjistil, že mi po tvářích stékají slzy. Oni mi zabili Jenny… Přestal jsem vnímat svět kolem sebe a soustředil se na to jediné – na pomstu. Možná nemám právo mstít se – ale oni také neměli právo mi ji zabít. Mají oni vůbec nějaká práva? To nechť posoudí jiní, pokud tací jsou.

Vyšel jsem z kontejneru a zamířil mezi obrněné transportéry. Seržant za mnou vyběhl, ale když si všiml mého výrazu a slz stékajících po tváři, něco vyděšeně zablekotal a zůstal stát na místě. Vyšel jsem na prázdné prostranství a zamířil k budově letiště. Potyčka mezi teroristy a komandem stále trvala, i když nyní se omezila jen na sporadické přestřelky. Kdosi u vozové hradby na mě zakřičel, ale já mu nevěnoval sebemenší pozornost. Budova se přiblížila. Ještě nikdy nebyly mé myšlenky tak jasné, přímé a silné. Všechny emoce a city šly rázem stranou. Pro ně nebylo místa. Sáhl jsem do vlasů, rozvázal mašli a pustil ji na zem. Potřásl jsem hlavou a záplava lesklých vlasů se zavlnila a jako stříbrná řeka se mi rozlila po zádech. Další smysl v plné síle. Vnímal jsem několik vojáků, jak přikrčení běží za mnou. Promnul jsem si ruce až to příjemně zapraskalo. Tak. A jde se na to.

Vojáci byli už téměř za mnou, když jsem se otočil a jednoduchým gestem a myšlenkou stvořil mezi nimi a mnou časoprostorovou diskontinuitu. Narazili do ní a nechápavě se na mě podívali.

„Člověče, neblázněte! Proboha vás prosím, vraťte se, než vás někdo zraní nebo, nedej bože, zabije! Mrtvých už takhle máme dost!“

„Musím to udělat,“ řekl jsem tiše a obrátil se k nim zády.

Rozpřáhl jsem ruce a ona diskontinuita se šířila závratnou rychlostí kolem celé budovy. Přímo za mnou se oba její konce spojily v slabě zářící lince. Jeden z teroristů mě zahlédl a vystřelil po mně dávku ze samopalu. Kulky mi s hvízdnutím prolétly kolem hlavy. Šel jsem podél rozbitých skleněných tabulí a blížil se ke vstupním dveřím, které byly celé rozstřílené. Dva teroristé mi běželi vstříc. Přes hromadu střepů jsem vstoupil do haly a přivítala mě dávka ze samopalu. Jeden z teroristů cosi vykřikl v arabštině a v běhu měnil zásobník. V okamžiku, kdy pozvedl samopal, jej do boku zasáhla děsivá síla a mrštila jím proti konstrukci prosklené stěny. Příčný nosník mu utrhl hlavu, bezhlavé tělo prolétlo ven jako hadrová panenka a až vojenský transportér zastavil jeho hrůzný let. Druhý terorista začal zběsile pálit a přitom křičel do vysílačky. Kulky svištěly kolem mého těla a několik jich prolétlo skrz bez sebemenšího efektu. Znenadání se před teroristou a za ním objevily modře zářící stěny, které se bleskurychle blížily k sobě. Za okamžik se s třesknutím srazily, teroristovo tělo rozdrtily na kaši – a se zajiskřením zmizely. Krvavá kaše dopadla s odporným mlasknutím na podlahu a rozstříkla se na všechny strany.

Další terorista, vlastně teroristka, se na mě s výkřikem „Alláh!“ na rtech vrhla zezadu, s dlouhou dýkou v levé ruce. Zvedl jsem ruku a mezi mnou a ní se objevila nazelenalá záře. Její pohyby se zpomalily a její ruka s dýkou uvázla v nazelenalém oparu. Žena vykřikla v záchvatu nesmírné bolesti. Zelený opar byl ve skutečnosti jinou časoprostorovou dimenzí, v níž čas plyne mnohem rychleji a tak se dýka během okamžiku změnila ve rzí pokrytý kus železa a ženina ruka zpráchnivěla, tkáně se rozpadly a prstní kůstky se začaly pomalu snášet k zemi stejně jako zbytky dýky. Vše se změnilo na prach ještě dříve, než se dotklo podlahy. Z pahýlu ruky stříkala krev. Teroristka zbledla a ze rtů se jí nesl křik prostoupený děsivou agónií. Zelený opar jí obklopil nohy a torzo jejího těla se zhroutilo na podlahu poté, co ztratilo jejich oporu. Zanechal jsem ji její agónii a vydal se dál do haly. Skupina čtyř teroristů, z nichž ten vpředu svíral v rukou lehký kulomet, sbíhala schody. Všichni jako jeden muž spustili palbu.

„Jen pojďte blíž!“ křikl jsem na ně v záchvatu hrůzu nahánějícího smíchu, jenž se nesl halou a odrážel se od stěn a násobil neskutečnou ozvěnou. Rozpřáhl jsem ruce a sáhl po spirituálních mečích. V rukou se mi objevily téměř třímetrové, úzké čepele planoucí nachovou červení. Čepele tak neskutečně ostré, že neexistuje ve vesmíru ničeho, čím by nepronikly.

Kulometčík se dostal na pár metrů přede mě a pálil jako zběsilý. Panenky měl rozšířené hrůzou, možná drogami, ve tváři děsivý škleb. Zavřeštěl, když závěr zacvakal naprázdno. Čepele se mihly vzduchem v oči oslňujícím tanci barev a načisto odsekly část hlavně kulometu, část teroristovy ruky a v další úžasné kreaci plné nachových záblesků a stříkající krve rozsekaly jeho tělo na kousky, které se s nepatrným zpožděním rozsypaly jako domeček z karet. Dva ze zbylých teroristů se s výkřikem děsu otočili, odhodili zbraně a dali se na útěk zpět po schodišti nahoru. Ten třetí se okamžik na to dostal do víru čepelí a jeho tělo skončilo spolu s kusy schodiště na krvavé hromadě. Podíval jsem se za prchajícími teroristy a postavil jim do cesty další časoprostorovou bariéru. Zazněly výkřiky neskutečné bolesti, to když se jejich těla ponořila do bariéry, která, rozdělujíc jejich setrvačnost pohybu na neskutečně malé kousky, nejprve oddělila jejich kůži, poté svaly a tkáně a nakonec jejich kosti vyvrhla nijak nezpomalené na druhé straně bariéry zpět do reálného prostoru. Po schodech se ke mně skutálela hlava jednoho z teroristů a hlava s částí trupu druhého. Meče zmizely.

„Neměli jste mi ji zabíjet,“ zašeptal jsem a ten šepot se nesl halou a pronikal do každého koutu, do každé skuliny. „Teď vám ukážu, jaký dokáže být Yg-Sarath…“

Přešel jsem k odbavovacímu terminálu a prošel mezi troskami dál. Náhle se za mnou vynořil terorista svírající v objetí malou holčičku a tisknoucí jí ke spánku hlaveň pistole.

„Zabiju ji!“ vykřikl špatnou angličtinou.

„Ne, nezabiješ,“ odpověděl jsem klidně a podíval se mu do očí. Byl v nich jakýsi nepopsatelný děs a já si uvědomil, vlastně jsem si v jeho myšlenkách přečetl, že viděl smrt svých spolubojovníků vpředu v hale. Smrt způsobenou mýma rukama. Obrys holčičky se zavlnil a modře zazářil. Terorista stiskl spoušť a třeskl výstřel. Holčička tam stála dál a terorista pozvedl hlaveň, jako by se chtěl přesvědčit, jestli to byla skutečně jeho zbraň, která vystřelila. Třeskl další výstřel a jedno jeho oko zmizelo nahrazeno krvácejícím otvorem. Pistole mu vypadla z ruky a jeho tělo se skácelo vzad. Holčička se mu vysmekla z objetí a rozběhla se ke mně.

„Tati! Tati!“ křičela a po tvářích jí tekly slzy. „Oni odvedli maminku!“ Padla mi do náruče a pevně mě objala. Pohladil jsem ji po vlasech.

„Oni mi … sebrali panenku … a utrhli jí hlavičku!“ vzlykala a celá se třásla.

„Neboj se, dám ti novou panenku,“ zašeptal jsem a snažil si představit, kde takovou panenku vzít. Rozhlédl jsem se kolem sebe a v jednom zavazadle před sebou zahlédl plyšového lva. Skrze bránu jsem pro něho sáhl a zlehka jím přejel po dívčině spánku. Otočila hlavičku.

„Jé, kočička!“ vykřikla radostně, pustila se mě a objala plyšáka.

„Ty nejsi tatínek! Ty jsi kouzelný dědeček!“ Její oči se rozzářily. Zabořila hlavu do lví hřívy.

Pohladil jsem ji po vlasech. „Ano,“ zašeptal jsem. „A ještě něco musím vykonat, splnit přání. Počkáš tu na mě?“

Radostně přikývla. „Ano. A kočička také počká! Přivedeš mi maminku?“

Přečetl jsem si její vzpomínky a nevěděl jsem, co odpovědět. Přesněji, jak jí říci, že její maminka skončila … skončila tak, jak skončila. Na okamžik se mi zatmělo před očima. Za tohle taky zaplatíte! Co vám to dítě udělalo, že jste jí museli zabít rodiče? Dokáže vám někdy odpustit, pokud to vůbec kdy pochopí?

„Podívám se po ní,“ řekl jsem tiše.

„Taky jí utrhli hlavičku?“ zeptala se náhle se slzami na krajíčku.

Podíval jsem se jí do očí a uvědomil si, že ona to ví. Přikývl jsem, co jiného mi zbývalo. Dokud má posttraumatický šok, dokáže se s tím snáze vyrovnat. Mohl bych sice zasáhnout – ale jakou škodu bych také mohl napáchat? Ovlivňovat a měnit – mezi tím je obrovský rozdíl. Kdybych tak jen měl moc život dávat a ne jen brát… Pohladila lva po hřbetě a znovu zabořila hlavu do jeho hřívy. Vzal jsem ji do náruče a odnesl do nejbližšího křesla. Položil jsem jí ruce na spánky a přivedl ji do světa bezbolestného spánku.

Minul jsem několik terminálů a vešel do haly, v níž teroristé drželi rukojmí. Skupina pěti po zuby ozbrojených teroristů střežila asi dvě stovky rukojmích. Stačila jediná myšlenka a kolem rukojmí se rozprostřela časoprostorová stěna oddělující je od této reality. Budou tak ušetřeni pohledu na to, co je nutné vykonat. Teroristé, jakmile mě spatřili, okamžitě zahájili palbu do rukojmí. Žádná z kulek však nezasáhla cíl, všechny do jedné mizely v jiném časoprostoru. Dva teroristé nejblíž mě obrátili zbraně proti mně a vypálili. Sáhl jsem opět po spirituálních mečích a za okamžik se oba teroristé za výkřiku nesmírného utrpení rozpadli na kusy. Zbývající teroristé, když zjistili, že jejich zbraně nemají žádný efekt, se vrhli k ovladačům náloží, které ležely v kruhu kolem rukojmí, pospojované dráty. Během zlomku okamžiku se jejich čas i pohyb zastavil a oni strnuli v nepřirozených pózách. Došel jsem k jednomu z nich, jenž mi byl nejblíže, a prohlédl si jeho strnulou tvář. Sklonil jsem se nad náloží. Primitivní časovač a půl kila plastiku. Jak jednoduché, jak účinné! Odpojil jsem dráty, na časovači nastavil deset sekund a podíval se na teroristu. Byl schopen vnímat, ale nikoliv se pohnout. Vzal jsem bombu a strčil mu ji za pás do kalhot. Vytřeštil oči a z úst mu uniklo zakvílení.

„Adios!“ pošeptal jsem mu do ucha a stiskl spínač na časovači. Přesně o deset sekund později jeho tělo roztrhala mohutná exploze a dosud neviditelná polokulová plocha kolem něho zrudla krví. Z hrdel zbývajících teroristů zaznělo děsivé zakvílení. Právě poznali svůj osud. Došel jsem k dalšímu. Pod jeho nohama se otevřela gravitační studna plná vířících světel. Terorista vytřeštil oči a ty na okamžik vypadaly, jako by měly co nevidět vyskočit z očních důlků.

„Poslední přání?“ otázal jsem se ho. Pokusil se něco zašeptat, ale nebylo mu rozumět. Sáhl jsem po bombě a hodil mu ji pod nohy. Zmizela v tom podivném vesmíru. Skrz jeho rty pronikl zmučený výkřik plný strašlivého děsu. Rozkrok mu zvlhl. A pak se gravitační studna zmocnila jeho těla, odtrhla mu obě nohy, poté část trupu, ruce a nakonec vtáhla i zbytek. Z ústí studny vytryskl sloup bílého světla a onen vesmír se zavřel. Nezbylo po něm žádné stopy. Podíval jsem se na posledního teroristu na protější straně haly.

Jednou to prostě musí skončit. Jednou. Pomalu jsem k němu přešel, postavil se před něj a pozorně si ho prohlížel. Vůbec nevypadal jako Arab a už vůbec ne jako terorista. Měl krátké černé vlasy a hustý knírek a podle vzhledu to mohl klidně být průměrný úředník nebo obchodník. Podíval jsem se do jeho vzpomínek a zděsil se hrůzy, kterou prožil. Pocházel z Iráku, kam se před patnácti lety s rodinou přistěhoval za prací pro ropnou společnost. Po válce v Zálivu, kdy bylo na Irák uvaleno embargo a on přišel o práci, žila jeho rodina z dávek mezinárodní pomoci, ale ani to nestačilo a jeho dvě malé děti nakonec zemřely na podvýživu. Jeho žena se krátce nato zhroutila a vzala si život. A on, v záchvatu nesmírného smutku, svalil veškerou vinu na západní společnost a před Alláhem odpřísáhl odplatu za svoji rodinu i za sebe. A tak se přidal k jedné z mnoha militantních větví islámských fanatiků a stal se z něho terorista. A proto tu také dnes byl, ve slepé víře v nějakou vyšší spravedlnost, o níž byl skálopevně přesvědčen, že existuje. Bylo mi ho líto. Tato společnost, lidská společnost, jej tak zmanipulovala, že ji začal nenávidět a pustil se s ní do nerovného boje. Díval jsem se do jeho očí, očí postrádajících ono fanatické vytržení, očí člověka, jenž je smířený se svým osudem, jenž ví, že již nemá co ztratit. Neměl jinou volbu a proto šel, i když věděl, že z jeho cesty již není návratu. On si nezaslouží smrt jako ostatní, on neměl tu nepřekonatelnou touhu zabíjet pro radost. On zabíjel, protože ho tato společnost přesvědčila, že je to ta nejlepší volba. Naposledy jsem se podíval do jeho očí a pak mu jediným přesným pohybem zlomil vaz.

Uvědomil jsem si, že jsem vlastně jako on. Také mě tato společnost přinutila, abych zabíjel. Je to začarovaný kruh, z něhož není úniku. Musím zabít lidi, abych mohl zachránit jiné lidi. Ale moji Jenny mi to stejně nevrátí…

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Rukojmí se tiskli k sobě a neměli sebemenší ponětí, co se tu odehrávalo. Pro ně se čas zastavil, přestala pro ně existovat vnější realita. Opustil jsem halu a vydal se pátrat po zbylých teroristech. Krátce jsem se zastavil u spící holčičky. Plyšového lva měla přitisknutého na hruď a ve tváři se jí zračil úsměv. Právě se jí zdál sen, v němž byla princeznou a všichni ji měli rádi. Kdyby jen byl svět takový, jaký je v některých našich snech…

Vyběhl jsem po schodech do prvního patra a můj vnitřní zrak se rozlétl po celém tom prostoru. Zbývali tři vyděšení teroristé v zadní části budovy a několik dalších na galerii, zraněných při přestřelce s policií. Proběhl jsem galerii a míjel těla teroristů i rukojmí ležící na podlaze. Pach krve byl všudypřítomný. Kolik jen této drahocenné tekutiny bylo dnes zbytečně prolito? Jenom proto, že někteří ctí jiné ideály než ti ostatní. Jen proto…

Většina zraněných teroristů byla na tom tak špatně, že nemělo smysl se jimi zabývat. Jen ať si užijí toho, co přáli ostatním. Nebude nikoho, kdo by jim pomohl, kdo by s nimi byl na jejich poslední pouti. Postaral jsem se o to, aby všichni z nich zemřeli strachem ze smrti. I to bude dostatečný trest.

Minul jsem stánek s rychlým občerstvením a zabočil doprava zanechávaje za sebou galerii smrti, z níž ke mně doléhaly steny a skučení raněných odsouzených na smrt. Zpoza rohu stánku se suvenýry proti mně náhle vyrazil terorista s pistolemi v rukou. Od úst mu kapala narůžovělá pěna a panenky očí měl doširoka rozevřené. Na podlaze se válela použitá injekční stříkačka. Začal zběsile pálit a při tom se smál hysterickým smíchem a vydával jakési skřeky. Spirituální čepele bleskly vzduchem a přesekly jej vedví. Jeho nohy ještě udělaly poslední krok a pak se tělo skácelo na podlahu. Zbývali poslední dva. Na jednoho z nich jsem narazil o několik metrů dál. Seděl v rohu, bledý v obličeji, s hlavní pistole přitisknutou na spánek. V okamžiku, kdy mě spatřil, třeskl výstřel a jeho hlava se zvrátila na bok. Unikl mé pomstě. On jediný mělo tu odvahu – a příležitost udělat to.

Ten poslední právě sbíhal po druhém schodišti dolů. Rozběhl jsem se za ním. Dostihl jsem ho, zrovna když se skláněl nad holčičkou v křesle. Neviditelná pěst ho srazila na zem. Pozvedl ruku se samopalem a vystřeli po mně. Pak z kapsy vytáhl granát a vytrhl pojistku.

„Ještě krok a ta tvoje holčička půjde do pekla!“ Jeho angličtina byla stejně špatná jako jeho charakter. Hystericky se zasmál, zvedl se a napřáhl ruku s granátem ke spící holčičce.

„Viděl jsem, jak ses s ní tady muchloval! Buď chcípneš ty, nebo já a ona,“ znovu se zasmál.

„Ne,“ řekl jsem prostě.

„Ale ano! Ty nevíš, co dokážu!“

„Ne, ty nevíš, co dokážu já…“ odpověděl jsem se smutným úsměvem, křeslo s holčičkou zmizelo a granát v jeho ruce explodoval a utrhl mu ruku v zápěstí. Krev zkropila podlahu. Zařval, pustil samopal a stiskl si paži. V jeho očích se poprvé objevil strach.

„Nezemřeš, dokud si to já nebudu přát,“ řekl jsem tiše. Podíval jsem se do jeho vzpomínek a zděsil se potěšení, jež v něm vyvolalo vraždění nevinných žen. On byl tím, kdo pozvedl nůž proti Jenny.

„Zabil jsi moji přítelkyni…“ zašeptal jsem zlověstně a všiml si, jak sebou polekaně trhl.

„No a?“ pokusil se dát najevo svoji odvahu.

„Při všech bozích nekonečných vesmírů – proč? Co komu udělala, že si zasloužila takový osud?“

„Byla prostě tady,“ poznamenal chladně. „Alláh nám říká, že máme zabíjet bezvěrce! Vedeme svatou válku!“ vykřikl vášnivě.

„Alláh … bezvěrce … svatou válku,“ opakoval jsem po něm. „Vidím, že rád vedeš svatou válku.“

Přikývl a usmál se. „Dostanu se za to do nebe!“

„Ne, nedostaneš.“

„Co ty o tom můžeš vědět. Nemáš pravou víru!“ vykřikl a sáhl do kapsy pro další granát. „Když tě vezmu s sebou na onen svět, stanu se mučedníkem a získám v nebi mnoho panen!“

„Ukážu ti, kam se dostaneš a ještě než se s tím místem důvěrně seznámíš, budeš si přát, abys byl mrtvý. Ale to se ti nesplní. Ne hned.“

Vzduch kolem nás se zavlnil a vše náhle zmizelo vystřídáno temnotou prozářenou paprsky zeleného světla. Odnikud se objevilo něco, co připomínalo lidskou hlavu, ale místo očí to mělo prázdné otvory, jimiž prosvítala narudlá záře. To něco se zastavilo před teroristovou tváří, z něčeho, co by se dalo nazvat ústa se vysunulo jakési červovité chapadlo a dotklo se to jeho tváře. Výkřik bezmezného děsu opustil teroristovy rty. To něco se snad zasmálo a chapadlo vytrhlo kus jeho tváře a vsunulo si ho do jednoho oka. Záře zesílila a ozval se nelidský chechot.

„Tohle je Yg-Sarath, svět temnoty, bolesti a utrpení, které nemají a nikdy nebudou mít konce. Vše je zde věčné. Myslím, že se ti zde bude líbit. Ani ty panny ti tu nebudou scházet, jenom možná budou vypadat trochu jinak, než jak sis je představoval a možná také jejich láska bude trochu jiná – více tělesná.“

„Ne … prosím,“ zavzlykal a padl na kolena tisknouc si pahýl ruky k tělu.

„Ano. Tohle je tvá odměna za tvé činy. Ani samo peklo, jak si ho lidé představovali, se nevyrovná Yg-Sarathu.“

„Nééé … prosííím …“ začal kvílet.

„Jeho hlasss zní tak krásssně … to kvílení … jaká krásssa,“ ozval se sbor dutých hlasů. „Ať křičí víc! Jaká krásssa…“ Ty hlasy se ozývaly odevšad a za okamžik přehlušily teroristovo kvílení. Po chvíli ustaly. „Že nám ho tu necháššš? Aby nás obvessseloval jeho hlasss…“ Hlasy přešly v ohyzdnou kakofonii zvuků nahánějící nepopsatelnou hrůzu. Mimoděk jsem se otřásl. Jak vůbec mohlo vzniknout něco takového, něco tak odporného, tak nepopsatelně hrůzného…

„Nevím,“ odpověděl jsem.

„Když nám ho tu nenecháššš, zničíme tě!“ začaly hlasy vyhrožovat. Pokrčil jsem rameny.

„Víte moc dobře, že to nedokážete.“

Odpovědí mi bylo vzteklé syčení. Podíval jsem se na teroristu. Jeho vlasy zbělely a jeho tvář vypadala, jako by zestárla o desítky let. Jeho rty opouštělo pouze chrčivé sípání. Jeho oči byly rozšířené nepředstavitelným děsem, jemuž byla jeho mysl vystavena.

„Ne, nenechám vám ho tu,“ rozhodl jsem se. „Nebylo by to správné.“ Kakofonie nesouhlasu mě málem ohlušila. Podivné útvary se začaly míhat sem a tam a vytvářet zmatené zářící obrazce v temnotě kolem. Teroristovo tělo se zhroutilo a několikrát sebou zaškubalo. Podíval jsem se do jeho nyní již mrtvých očí. Zůstaly rozšířené a vytřeštěné, stejně jako jeho tvář byla stažena v masce nepopsatelného strachu. Nikdy bych nevěřil, že člověk může zemřít hrůzou, ale tady přede mnou byl toho nepochybný důkaz. Temnota zmizela vystřídána prostředím haly letiště.

„Viděl jsi jedno z mnoha míst Yg-Sarathu – však existují i taková, na něž by tě jen jediný pohled zahubil a uloupil tvoji duši,“ zašeptal jsem tiše směrem ke ztuhlému tělu. „Peklo, jaké si stvořili lidé, je proti nim nebeským rájem… Nechť není nikdy nikým spatřena jejich skutečná podoba a nechť jsou jejich brány zamčeny na dvanáctero zámků.“

Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Má pomsta byla dokonána.

Podíval jsem se na spící holčičku. Nevinnost v její tváři byla fascinující, po tom všem, co se tu dnes odehrálo. „Postarám se o to, aby se našli rodiče, kteří tě přijmou za vlastní a budou tě milovat,“ řekl jsem do ticha a vydal se k toaletám. Ještě jednu věc zbývalo vykonat.

Náhle se před námi objevil s tělem ženy v náručí, jako by to nevážilo více než pírko. On jsoucí vesmírem zářících hvězd, chvějícím se a pulsujícím nesmírnou silou skrytou uvnitř; jeho oči planoucí chladnou modří supernov; jeho ruce jsoucí rameny ohromných galaxií a jeho vlasy ohonem komety vlajícím ve slunečním větru…

© Inuyasha, 2003

Hodnocení:
4.5 (11 hlasů)