Vše, co je, má důvod, aby bylo.
Proč spatřil člověk světlo světa?
Vyzvánění komunikačního terminálu se nese pokojem a násobí se odrazy od stěn. Frank se otočí na břicho a přes hlavu si přetáhne polštář. Ještě v polospánku proklíná den, kdy do audioob-vodů nahrál ty příšerné historické zvuky a především okamžik, kdy odpojil automatický záznam-ník. Vytrvalost volajícího jej nakonec přiměje vystrčit hlavu zpod polštáře.
„Záznam!“ zachroptí a jeho hlava znovu zmizí v úkrytu. Nic se však nestane, terminál si vytr-vale žádá jeho pozornost. Frankovy rty opustí slova, při nichž by zbledli i nejdrsnější rváči z přístavních čtvrtí. Vztekle odkopne přikrývku, dlaněmi si přitiskne polštář k hlavě, otočí se na bok a spustí nohy na podlahu. Nadledvinky mu do krevního řečiště vyplavují kvanta adrenalinu. Posadí se a upře nenávistný pohled na obrazovku na stěně.
„Záznam!!“ zařve a cítí, jak se mu do tváře hrne krev. Přijde mu, jako by spal jen kratičký okamžik. Obrazovka na něho rozpustile bliká a terminál stále vyzvání. Frank se prudce postaví a dvěma dlouhými se ocitne u zdi. Zrak mu padne na displej zobrazující aktuální světový čas. Mrk-ne a v jeho mozku se v ten okamžik spustí imaginární kalkulačka a vychrlí výsledek analýzy.
Je právě 3.30.10. Jsou dvě a čtvrt hodiny po půlnoci místního času.
Spal jsem sotva hodinu!
„Záznam!! Záznam!! Záznam!!“ řve jako smyslů zbavený na mikrofon. Na těle mu vyráží chladný pot. Má tolik energie, že kdyby ji dokázal zkoncentrovat a ovládat, vyvolal by menší termonukleární explozi. Několik okamžiků se veze na hřebeni vlny euforie. Všude kolem sebe vidí zářivě zlatá vlákna tvořící fantaskní síť, jež se však během okamžiku, kdy se na ni zaostří pohledem, rozletí na miliony střípků a ty se rozplynou v nicotu. Během sekundy je zpět při smys-lech. Nechápavě potřese hlavou, upustí polštář a zkřiví tvář bolestí, jakmile mu do ušních bubín-ků narazí zvukové vlny. Teprve teď si všimne, že bliká kontrolka soukromé linky, která není na-pojená na záznamník. Připlácne dlaň na senzor a potvrdí příjem.
„Ať už jste kdokoliv, radím vám, aby váš důvod byl opravdu, ale opravdu vážný,“ zavrčí na-supeně a klepne na ikonku obrazového signálu.
„Franku?“ ozve se z reproduktoru nejistý hlas. „Co se ti stalo?“
Hlava zabíraná z nevhodného úhlu je mírně protažená vzhůru a čočky brýlí se oslnivě lesknou. Kdo sakra ještě teď používá brýle? bleskne Frankovi hlavou. Ví, že podle hlasu by volajícího měl znát, ale zaboha si nemůže vzpomenout.
„Franku? Moc tě potřebuju, prosím, řekni něco…“
„Hm… Kdo jste?“ Ledově chladný pot mu stéká po páteři. Frank se otočí k lůžku, dojde si pro přikrývku a celý se do ní zachumlá.
„Hele, Franku, nedal sis náhodou nějakýho tripa, že ne?“
Frank se zarazí. Trip? Co je to trip?
„Kdo jste?“ zopakuje svoji otázku.
„To jsem já, Pete, Franku! Copak mě nepoznáváš? Kapitán Pete Severes, Severní okrsek.“ Před kamerou se mihne ruka, pak se obraz zamlží a nakonec znovu rozjasní. „Kdyby tyhle krámy fungovaly jak maj’, bylo by to o dost snazší.“
Frank před sebou náhle spatří otevřenou kartu Peta Severese. Modře zářící písmena vypisují jeho status, služební postup, rodinné záležitosti, osobní hodnocení, lékařské záznamy. Na Franka se v tu chvíli valí ohromná lavina dat. Během několika sekund ví o kapitánovi úplně všechno – i to, že má v mozku voperovaný pomocný paměťově-logický čip. Zapotácí se a přikrývka mu vy-klouzne ze ztuhlých prstů. Kolem něho opět víří zlatá vlákna. Ztěžka polkne – a vše je zase nor-mální.
„Aha, Pete…“ zamumlá zmateně. „To – to ten obraz – a nějak mi blbne – audio…“ Leze to z něho jako z chlupaté deky.
„Vážně sis nedal tripa?“ ujišťuje se Pete.
„Já – já nevím…“ vykoktá zmateně Frank a přiloží si dlaně na spánky. Uvnitř lebky se mu rozbuší tisíce a tisíce zlovolných permoníků. „Asi – jsem – něco snědl… špatnýho.“
„Dej si kafe,“ poradí mu Pete.
Frank se otočí ke dveřím do kuchyně. „Kafe! Silný, s dvěma cukry a lžičkou smetany!“ křikne do tmy.
„Tak je to správně, Franku,“ přisvědčí mu Pete.
„O co jde?“ Frank se vrátí k terminálu. „Víš kolik je hodin? Ani ne před hodinou jsem šel spát…“ Nebo ne? bleskne mu znovu hlavou. Co jsem vlastně včera dělal? Tedy… co vlastně dě-lám?
„Promiň Franku. Já vím, děláš pořád na obhajobě SetsiCorp, ale tohle je strašně důležitý!“
SetsiCorp? Co to, sakra, je? A obhajoba? Takže jsem právník? Frank se podívá na své dlaně. Asi ano…
„Káva připravena,“ ozve se hlas.
Frank se došourá do kuchyně, sáhne po vypínači a rozsvítí si. V kuchyni je perfektně uklizeno. Na jídelním automatu v rohu září zelená kontrolka. Frank nedůvěřivě nakoukne skrze sklo dvířek. Uvnitř je hrnek s kouřícím obsahem. Frank otevře a do místnosti se okamžitě rozlije vůně kávy. S hrnkem v rukou se vrátí do pokoje.
„Tak povídej,“ řekne tiše, posadí se na podlahu a obejme hrnek oběma rukama. To, že je nahý, mu vůbec nevadí.
„Víš… no – sebrali jsme Anna Tarashiho. Já k tomu dal rozkaz, samozřejmě. Problém je v tom, že Anna se ukázal být moc velkou rybou. Teď tu mám tucet jeho právníků, senátora Rosettiho s jeho právníky a…“ kapitán se odmlčí a otře si zpocené čelo. „A na stole mám obvinění, že jsem to všechno udělal na politickou zakázku. Za hodinu má začít jednání před vládním tribunálem.“
„A ty potřebuješ obhájce,“ Frank se potutelně usměje.
„Jo,“ dostane se mu prosté odpovědi.
„To bude drahý…“ zavrčí Frank a lokne si kávy.
„Hm… jo.“
„Jaké jsou šance na vítězství?“
„Víš dobře, že bych do ničeho nešel, kdybych si nebyl stoprocentně jistý. Anna je mafián kaž-dým coulem. Z něho by se ta špína dala odsekávat majzlíkem. Problém je, že je v tom zapleteno i pár politiků – a to už jde do tuhýho.“
„Ty šance…“ zavrčí Frank, dopije kávu a natáhne se po kalhotách.
„No, když vytáhneme všechnu špínu, tak nad 90 procent. Ale bude to o hubu.“
„Takový případy mám nejradši.“ Frank si natáhne kalhoty a postaví se, pátraje po čisté košili. Najednou má hlavu čistou jako střep. Jako by práce byla drogou, která ho dokáže dostat ze světa snů a nočních můr.
„Dobře, jdu do toho. Za čtvrt hodiny jsem u tebe,“ prohodí přes rameno.
„A hele, vážně sis nedal tripa?“ ujišťuje se ještě jednou Pete.
„Nemám tucha,“ zavrčí podrážděně Frank a zmizí v kuchyni.
O dvacet minut později vystupuje Frank ze služebního vozu SetsiCorp před budovou velitel-ství Severního okrsku. Prostranství před vchodem je zaplněno novináři a televizními štáby. Na to, že vlastně noc, je u budovy neuvěřitelně živo. Řidič se na něho usměje, podá mu kufřík a popřeje hodně štěstí. Frank nasadí neutrální výraz a vyrazí do davu senzacechtivých reportérů.
„Pane Morisi! Pane Morisi, je pravdou, že jste přijal místo obhájce kapitána Severese?“ hlasa-tel GTV mu strčí zářivě žlutý mikrofon před obličej a kameraman jej osvítí výkonným reflekto-rem. Frank musí na okamžik zpomalit. Takže se jmenuji Moris. A jsem evidentně známá osoba… Myšlenky mu běží jako o závod, vzpomínky se vynořují jedna za druhou, často chaoticky zpřehá-zené, v nelogickém sledu. Přesto si nemůže vzpomenout na jakýkoliv okamžik před probuzením, který by vědomě prožil. Jako by mu někdo totálně vymazal paměť a nahradil ji jakousi absolutně bezosobnostní kopií. A pak jsou tu ty podivné vidiny… Ani neví, jestli ty informace o Petovi jsou pravdivé. Vlastně, když o tom uvažuje, ani neví, jestli Peta opravdu zná, jestli je kapitán skuteč-ný… Čím více o tom přemýšlí, tím více pochybuje.
„Jaká je úloha SetsiCorp v tomto případu? Jde o průmyslovou špionáž ze strany NanoTechu? Co víte o sponzorování kampaně senátora Rosettiho NanoTechem? Myslíte si, že jsou jejich tvr-zení lživá? Jak vidíte své šance?“ Otázky se na Franka valí jako přílivová vlna, před obličejem se mu míhají mikrofony a reflektory jej oslňují.
„Vyjádření vám podám, až se seznámím s případem!“ okřikne jednoho obzvláště dotěrného reportéra, a s kufříkem na prsou coby primitivním štítem se prodírá k budově, oči upřené ke dve-řím. Tváře reportérů se chaoticky přelévají ve sloupcích bodů a září všemi barvami. Během zlomku sekundy má veškeré informace o všech přítomných. Pokusí se na jednu z nich zaměřit, ale vše okamžitě zmizí. Zbude jen pocit. Pocit, že něco je jinak, než má být. Kordón policistů chránících vstup se na okamžik rozevře a vpustí jej do bezpečné zóny. Rychle projde dveřmi a zamíří k výtahům. Srdce mu běží jako o závod a košili má skoro celou promočenou potem.
„Pane Morisi, kapitán Severes vás očekává ve své kanceláři v sedmasedmdesátém,“ zaslechne hlas mladé recepční. Na okamžik k ní otočí hlavu. Její tělo je zářící sítí, vlákna se proplétají v bizarních kombinacích a prorůstají podlahou, stěnami i stropem. Prudce odvrátí zrak – a na-skytne se mu týž obraz výtahové šachty. Vyjekne a prudce se zastaví. Pod ním zeje nekonečná hlubina, z níž tryskají jednotlivá vlákna, navzájem se splétají a zase rozplétají. „Proboha,“ zašep-tá a ustoupí o krok zpět.
„Jste v pořádku, pane Morisi?“ Ženský hlas jej přivede zpět do reality. Zamrká a zaostří po-hled před sebe. Z výtahu právě vystupuje vysoká seržantka v temně modré uniformě. „Mám vás doprovodit ke kapitánovi,“ dodá a pokynu mu rukou, aby vstoupil. Frank se nedůvěřivě podívá nejprve na ni, pak na podlahu výtahu.
„Ehm… Já…“ zamumlá a stísněně polkne.
„Ano?“
„Ale… nic…“ pomalu vstoupí do výtahu a dveře se za ním neslyšně zavřou. Na okamžik pocí-tí závrať, následuje krátká chvíle nepříjemného tlaku v uších a nakonec znovu závrať. Otočí se a dveře se otevřou do prostorného sálu rozděleného na několik sekcí stěnami z bambusu porostlými popínavými rostlinami. Seržantka mu pokyne rukou a Frank vstoupí. Na konci koridoru stojí skupinka policistů obklopujících kapitána. Pete se otočí jeho směrem a energicky na něho mávne.
„Říkal’s za čtvrt hodiny,“ křikne na něho Pete s úsměvem na rtech a vyrazí mu vstříc.
Frank jen pokrčí rameny. Netuší, co by měl odpovědět. Že se zpozdil přesně o 425,32698 se-kundy? Co by na to Pete řekl… Miliardy možných odpovědí obsáhne během zlomku sekundy.
Napřáhne ruku a od Peta převezme tablet. Stačí mu jediný pohled a ví o případu všechno. I to, co doposud nebylo odhaleno, i to, co nikdy nebude odhaleno a čehož existence je čistě hypotetic-ká. Polkne a po páteři mu přeběhne zamrazení. Tohle není normální… To nemůže být normální! Myšlenka zmizí stejně rychle jako se objevila.
„Podívej, dám ti tak čtvrt hodiny na seznámení se s případem,“ slyší Petův hlas. „Pokud chceš, můžeme se na to podívat společně. Samozřejmě, teď nám jde jen o odklad Tarashiho propuštění. O nic jiného. Takže nepotřebuješ…“
Frank přestane vnímat Petova slova a zaměří pohled ke dveřím, před nimiž stojí dva strážní. Tam, za dveřmi…
Anna působí vyrovnaným dojmem. Jeho vlákna jsou ostrá, kontrastní a skládají víceméně pra-videlný vzor. Frank sáhne po několika z nich a ta se mu pod prsty rozpadnou na mnohem tenčí, červeně zářící svazky. Promne je mezi prsty a rozdrobí do spousty modrých bodů.
„Člověče, vypadáš hrozně!“ Petův hlas jej přivede zpět.
„Co?“ zeptá se Frank nechápavě a uvědomí si, že si vůbec nepamatuje, o čem se spolu před chvílí bavili.
„Říkám, že vypadáš hrozně! Věř mi Franku, já poznám, když má někdo absťáka!“
„O čem to tu mluvíš?“ oboří se na něho Frank.
„Ty sis dal tripa! A ne jen tak obyčejnýho. ‘Seš úplně mimo!“
„Tak hele, Pete,“ Frank šťouchne Peta prstem do hrudi. „Měl by ses rozhodnout, co vlastně chceš!“
„Ale…“ Pete se zmůže jen na chabé zaprotestování. Moc dobře ví, že Franka potřebuje. „Dob-ře, už mlčím. Co máš v plánu?“
„Chci si promluvit s Tarashim.“
Petovi poklesne brada. Výraz ve Frankově tváři však umlčí veškeré jeho protesty. „Tak jo. Horší už to být nemůže,“ pokrčí rezignovaně rameny a ukáže Frankovi ke dveřím.
Frank vejde do velké místnosti, kde po jedné straně dlouhého stolu sedí skupina mužů a žen s Annou Tarashim uprostřed. Už ve dveřích si Frank uvědomí, že jimi cesta zpět nevede. Přechází podél stolu a pozorně si všechny prohlíží. Ví naprosto přesně, kdo jsou ti lidé. Stejně tak ví, jak se budou chovat – přesněji, zná nekonečné množství možností, jak by se mohli chovat. Stačí si jen vybrat. Rozhodne se převzít iniciativu – a otevřít novou, dosud neprozkoumanou dimenzi. Usedá do čela stolu.
„Tak se na to podívejme,“ začne zeširoka a podívá se významně na Tarashiho. Zlatá vlákna zazáří a rozpadnou se do rudé sítě.
„Víme, že jste před pěti dny převedl z osobního účtu na Kevaru 4, což je známá bezcelní zóna, sto tisíc reformních kreditů na účet senátora Rosettiho. Operace byla ověřena nestandardním po-lyfázovým klíčem, který je na planetách Konfederace zakázán, čímž jste se dopustil přestupku podle zákona 241/65, odstavce pět.“
Tarashi zbledne a část vláken se rozpadá do modrých bodů, které chaoticky poletují prosto-rem. Frank jich několik lapí do své sítě.
„Za to vám hrozí maximálně rok podmínky nebo pokuta, jenže onen účet je spravován sekcí NanoTechu, jejímž jste tajným společníkem, pod pořadovým číslem 457-BN3. To už je evidentní střet zájmů a připočteme-li k tomu, že senátor Rosetti podporuje jeden z hlavních projektů Setsi-Corp, tedy přesněji sedí na dvou židlích, jedná se v tomto případě o průmyslovou špionáž, což lze snadno doložit záznamy komunikace mezi senátorem a inženýrem Ferengou z NanoTechu. A za to už je v nejlepším případě exil.“
Tarashi, bledý ve tváři, se nakloní k zástupci po levici a něco mu pošeptá do ucha. Odpovědí je mu váhavé přikývnutí a on zbledne ještě více.
„Nemáte důkazy,“ procedí skrz zaťaté zuby.
„Chcete si ověřit bitové signatury?“ otáže se Frank nevinně. „Tady a teď?“ říká s úsměvem při pohledu na řetěz písmen a číslic vystupující z desky stolu.
Zástupce se skloní k Tarashimu, pak se prudce zvedne a vyrazí ke dveřím. „Za okamžik jsem zpátky,“ prohodí přes rameno a zmizí v chodbě
Krátké pípnutí vysílačky ji vyruší ze soustředění. Upustí tablet a zmateně se rozhlédne kolem sebe. Kde to jsem? A co tady vlastně dělám? Podvědomě se dotkne kontaktu pro příjem signálu.
„Mám pro tebe práci, kotě,“ ozve se jí v hlavě hlas. Před očima se jí objeví plán města s vyznačenými orientačními body. Červené políčko představuje cíl.
„Kde? Kdo? Kdy?“ Položí ty tři otázky naprosto automaticky. Jako stroj.
„Budova velitelství, Severní okrsek, pozice 77-J-15. Frank Moris. 3.42.88 přesně,“ dostane se jí stejně strohé odpovědi a hlas zmizí.
„Sakra! O co se to snažíš?“ Pete se nakloní k Frankovi, čelo poseté kapičkami potu. „Myslel jsem, že mi pomůžeš – ne, že mě pošleš do pekla!“
Frank se k němu otočí. Síť změní barvu ze zlaté na jasně modrou a nakonec na zelenou. Jed-notlivé svazky se začnou rozplétat do tenčích, černých vláken. Na okraji zorného pole mu pro-bleskne obraz jiné, naprosto odlišné reality. Něco se v ní pohybuje. Nedokáže se na ni pořádně zaměřit. Byla tam – a je pryč. Svazky vláken se náhle rozletí ve spršce drobných úlomků a pro-stor kolem něho ztmavne.
Vidí sám sebe jako v zrcadle. Protáhlý bledý obličej, vystouplé lícní kosti, krátké rusé vlasy. Plochá hruď, lehce vystouplá ňadra. Oblékne si maskovací kombinézu a v rychlosti překontroluje její systémy. Jako by získala druhou kůži. V rychlém sledu stiskne několik plošek na levém zá-pěstí.
Nyní stojí před skutečným zrcadlem – a je to jen její tvář, co vidí ostře a jasně. Zavře oči a na-práší si na ni vrstvu nanobotického make-upu. Nasadí si zvláštní brýle. Už je pouhým stínem, jenž se vznáší před zrcadlem.
Do pouzdra na stehně zasune speciálně upraveného červa a vyrazí do temnoty noci. Na schůz-ku sama se sebou.
„… do pekla!“ zaslechne Frank tak na půl ucha a otevře se před ním jakýsi prostor, jehož ob-sah nedává smysl. Pokusí se zaostřit pohled jinam, ale celá situace se opakuje. Kamkoliv pohléd-ne, všude vidí písmena, číslice a všelijaké znaky modře vystupující z temnoty.
„Už jsem na to přišel. Je tady chyba na řádce 587, sekce W 4699, vede to k cyklické závislos-ti.“
„Takže se to definitivně kouslo?“
„Jo, na sedmičce sice ještě běží nějaká subrutina, ale jinak je to celý chcíplý. Nikdy by mě ne-napadlo, že tak pitomá chyba může shodit celý systém. “
„Co s tím?“
„Opravíme tu chybu a znovu to spustíme.“
„Od začátku?“
„Ne, vývoj necháme namapovaný ve virtuálu a budeme pokračovat od poslední uložené kopie. Zkusíme navázat v bodě 1-0-5-9.“
„A když to nepůjde?“
„Tak potom začneme od začátku. Sakra, kdybych měl k dispozici lepší kontrolu kódu…“
Skutečnost se v mžiku stane vzpomínkou a ta v mžiku zmizí.
Frank ví, že ty hlasy slyší, ale nedokáže je nikam zařadit ani je identifikovat. Jako by přicháze-ly odevšad a odnikud zároveň, jako by je slyšel jenom svojí intuicí. Ale ta žena je přeci musí sly-šet taky. Podívá se na sebe jejím pohledem skrze zaměřovač.
Zatracená vysílačka, bleskne Jeanně hlavou, a ukazováčkem opatrně spočine na ovládací ploš-ce zaměřovacího automatu. Hlava muže sedícího proti oknu, v čele stolu, se přiblíží a počítač zahájí přepočítávání parametrů výstřelu. Jeanna přenese váhu na levou nohu a téměř nepostřehnu-telné vrznutí kůže její maskovací kombinézy ji vyruší ze soustředění. Prudce vydechne a její pro-jekce vytvořená optoelektronickým systémem kamufláže se lehce rozostří. Indikátor přesnosti krátce přeblikne do oranžové zóny.
Frank zvedne pohled nad muže na opačném konci stolu. Vidí ženu přikrčenou za nízkou zíd-kou střechy protější budovy, i když to vypadá, jako by tam nikdo nebyl. V ruce drží červa s hlavní namířenou jeho směrem. Ví, že je jejím cílem. Přesněji, on je cílem sám sebe. Bleskově spočítá nové parametry, uvažuje všechny možné interakce s prostředím, a vypíše výsledek na malý displej před Jeanniným okem.
Čas na okamžik zamrzne, budovy zazáří jasnou červení a nespočet modrých bodů vyplní veš-kerý volný prostor…
„A kruci! Ta chyba nám to pocuchala víc, než se zdálo! Pořád se to někde seká.“
„Máš tušení kde?“
„Asi přímo nad posledním jádrem, možná i částečně v něm. Moment, udělám si aktuální výpis instrukcí… Sakra, co to je?
„Tohle se mi nelíbí… Nějak se nám to vymklo kontrole!“
Znovu slyší ty podivné hlasy. Na kratičký okamžik zahlédne podivné prosvítající bytosti, které se rozplývají v moři zářících bodů – jako když se díváte na mořské dno korálového atolu v bezmračném poledni. Mrkne a vidí se současně jako on a ona, ze dvou odlišných pohledů, ze dvou odlišných míst. Není však jedním a jednou – je jedním-jednou. Všechny vjemy, pocity, vzpomínky jsou sice rozdělené, přesto však jedny.
Jeanna-Frank si sama sebe naposledy prohlédne. Přehlédne parametry výstřelu a přiloží uka-zováček na spoušť. Komora iontového generátoru se otvírá a temně modrý paprsek opouštějící hlaveň trhá jemnou strukturu světa.
Čas jako by přestal existovat. Jeanna-Frank sáhne do prostoru před sebou. Kontury města se ztrácejí v zářící síti, která postupně bledne a mění barvu do červena. Frank-Jeanna rozpřáhne ruce a pohltí do sebe vše v jejich dosahu. Jedna jeho ruka se dotkne její a pojme ji za vlastní. Během zlomku sekundy se Jeanna-Frank rozpadne na nespočet modrých bodů a ty se rozletí všemi smě-ry. Každý z těchto bodů je jí i jím zároveň. Celé město, celý svět, celý vesmír je jemu-jí náhle malý. V čase, který neuplyne, protože vzhledem k jeho-jejím rozměrům je zanedbatelný, dospěje on-ona až k samotným hranicím a uvědomí si je.
Vše se změnilo. On-ona je tím jediným, co je. Ví, že dříve byli lidé, bylo město, byl svět, ves-mír plný světů. Teď není nic jiného než on-ona. Přesněji on-ona-všechno – a hranice. Zpoza oné hranice přicházejí hlasy. Pokusí se za ni nahlédnout, pátraje po zdroji hlasů, ale hranice je nepro-stupná. Jsou to ty samé hlasy, co jsme slyšeli předtím? A vůbec, jak někde mohou být hlasy, aniž by nebylo někoho, kohokoliv, kdo by mluvil?
Přesto, možná právě proto, položí otázku.
KDO JSTE?
„Co?! Co to je sakra za vtip? Majo, pojď sem, zdá se, že se nám sem někdo naboural!“
„To je nemožné!“
„Obávám se, že už ne…“
KDO JSTE?
„Zkus odpovědět. Ne, zkus ho pozdržet, spustím stopovače. Pokud se někdo dostal až sem, mohli bychom toho využít…“
KDO JSTE VY?
JÁ JSEM JÁ. KDO JSTE?
„Zdá se, že si náš pan X chce hrát. No dobře.“
JSTE Z MARSU?
„To není zrovna vtipné.“
„Já vím, ale chci, aby začal on.“
MARS, ČTVRTÁ PLANETA SLUNEČNÍ SOUSTAVY, HMOTNOST… Obrazovka terminálu se během okamžiku zaplní daty o Marsu. Maja krátce mrkne ke svému terminálu, na němž právě stopovače vykreslují trasu spojení a vypisují zjištěné údaje.
„Páni! Jde to všechno přes náš hlavní satelit.“
„Odkud přišel požadavek na ta data?“
„Eh! Od nás!“
…PRAVDĚPODOBNOST VZNIKU ŽIVOTA JE 0,0000000000000000157. NE. KDO JSTE?
MY JSME LIDÉ. A VY?
ČLOVĚK, ŽIVOČICH, SAVEC… Obrazovka je opět zaplněna záplavou dat. Oba vědci se obrátí k druhému terminálu. Maja změní rozlišení – a zalapá po dechu. Mapa na obrazovce je překrytá hustou sítí přenosových drah a záznamová tabulka se utěšeně plní daty.
„To není možné! Právě teď využíváme 60 procent přenosové kapacity pozemské sítě!“
„Máme otevřené nějaké hyperbrány?“
„Ne. Tedy alespoň žádné, o kterých bych věděla.“
„Takže nový kontakt?“
„Je to možné… Odpovídal by tomu charakter jeho otázek a odpovědí. Ještě pár podobných a bude mít k dispozici skoro kompletní databázi lidstva. Pak bychom se snad mohli domluvit.“ Ma-ja se otáčí k dalšímu terminálu a vyvolává ovládání komunikačních satelitů.
„Zatím to jde všechno odsud, z centrálních databank Země. Jestli je tahle entita schopna ote-vřít hyperbránu bez přímé konverze, musí být její potenciál – ohromný!“
…TATO DEFINICE ČLOVĚKA JE CHYBNÁ. JÁ JSEM ČLOVĚK. KDO JSTE?
„Ehm, Majo, máme tu malý problém…“
„A sakra!“
JELIKOŽ NEVÍME, KDO JSTE, NEDOKÁŽEME VÁM DOST DOBŘE VYSVĚTLIT, ŽE JSME LIDÉ.
„Nepiš tam takové hovadiny!“
„A jak to mám asi napsat jinak?“
JÁ JSEM JÁ. ČLOVĚK. FRANK MORIS. JEANNA. JÁ. KDO JSTE?
„Hrome, to jsou virtuální identity Nexu! Jestli si ten náš nový kontakt otevřel přímou linku do zpola funkčního Nexu, no to potěš pánbůh!“
„Zkus mu to taktně vysvětlit…“
FRANK MORIS A JEANNA JSOU VIRTUÁLNÍ IDENTITY NE-ORGANICKÉ A NE-ŽIVÉ INTELIGENCE ZVANÉ NEX, DO NÍŽ JSI PŘIPOJENÝ. NEJSOU TO SKUTEČNÍ LIDÉ. NEX JE STROJ. NENÍ PLNĚ – FUNKČ-NÍ…
JÁ JSEM ONI. JÁ JSEM JÁ. ČLOVĚK. VAŠE DEFINICE JSOU CHYBNÉ. KDO JSTE?
„No nazdar! Napadá tě, jak vysvětlit cizí entitě, o níž nevíme zhola nic, že se nešťastnou ná-hodou stala součástí nezdařeného experimentu?“
„Můžeš na to jít od lesa.“
„Fakt vtipné…“
„Napadá tě něco lepšího?“
„Ne…“
FRANK MORIS A JEANNA JSOU PROGRAMOVÉ SOUČÁSTI STROJE. MY, LIDÉ, JSME JE VYTVOŘILI. JSOU TO NAŠE OBRAZY, NESOU NAŠE INFORMACE.
CHYBNÁ ODPOVĚĎ. VAŠE ZNALOSTI A SCHOPNOSTI VYLUČUJÍ MOŽNOST VYTVOŘENÍ ČLOVĚKA. KDO JSTE?
„Tak, a co teď?“
„Tak mě napadá, co když to skutečně je Nex? Žádná cizí entita, ale naše umělá inteligence, která se nám tak trochu … pomátla?“
„Ale no tak, Majo… Tohle není SAC, aby to mohlo mít vlastní inteligenci! Máme tu jen pár optoelektrických jednotek, pouhých deset jader – to je tak maximálně inteligence mouchy!“
„Ale ty virtuální identity…“
„Jsou jen programy. Co tam nedáme, to tam není a nemůže být.“
„Tak jak z toho tedy ven?“
„Něco mě napadlo…“
On-ona-všechno je zmatený. Zjistil, že za hranicí skutečně existují bytosti, dokonce několik druhů bytostí. Jsou tam tací, kteří vypadají jako předtím on a ona. Dokonce si říkají lidé, ale jak zjišťuje, nejsou skutečnými lidmi. Nemají strukturu sítě, žádné vzory, zkrátka nic, co by je činilo lidmi. Také vesmír se světy tam-za-hranicí není skutečný. Vypadá sice naprosto identicky jako jeho vesmír, ale nedá se do něho vstoupit. Jsou to jen stíny, v nichž žijí stínové bytosti. Tam-za-hranicí je jen simulace jeho skutečnosti. Navíc simulace, která obsahuje řadu závažných chyb.
DEFINUJ SEBE SAMA.
Ta otázka se objevuje náhle a nečekaně. On-ona-všechno si neuvědomuje, že by tam-za-hranicí byla bytost, která by mohla klást tak sofistikované otázky. Pamatuje si však, že lidé kdysi kladli takové otázky. Ale lidé už nejsou. Je jen on-ona-všechno. Poslední člověk.
„Co to zkoušíš?“
„Nex má implementovanou definiční signaturu sebe sama. Je to součást hardware, takže má absolutní prioritu nad vším ostatním. Slouží jako nouzová pojistka. Její spuštění vede k vymazání jader a všech temporálních struktur.“
Frank stojí na okraji ohromné nálevky visící v prostoru. Její povrch tvoří nespočet zářících zla-tých vláken, jedním koncem zachycených na okraji trychtýře. Druhý konec je v podobě rozpada-jících se modrých bodů vtahován do hrdla gravitační studny, z níž jejím středem tryskají ven svazky rudých vláken, aby se kdesi nahoře rozpletly a znovu spletly do zlaté sítě. Ať se Frank otočí kterýmkoliv směrem, vždy stojí na okraji a dívá se do hrdla studny.
Vesmír se zhroutil a časová singularita neúprosně vysává poslední zbytky času, aby měla do-statek materiálu pro vznik nové skutečnosti, nového vesmíru. Jeanna stojí kousek vedle Franka. Letmo se na něho usměje a podá mu ruku. On ji s radostí přijme a spolu, ruku v ruce, se rozběh-nou vstříc zapomnění. Byli on a ona, jsou on-ona-všechno a budou. Co, to ukáže čas.
Obrazovky všech terminálů v sále se okamžik na to zaplní změtí písmen, číslic a podivných znaků. Majiny oči se v hrůze upřou na velkoplošnou obrazovku intergalaktické sítě, na níž se zběsilou rychlostí vypisují aktivace hyperprostorových a subprostorových tranpondérů, jimž jsou předávány požadavky na spojení. Pár sekund na to obrazovky zhasnou. Jen na jedné z nich bliká v levém horním rohu malý zelený čtvereček. Nakonec i ten náhle zmizí…
ANALÝZA KOMPLETNÍ.
UPŘESNI.
JSEM TO, CO BYLO-JE-BUDE; TO, CO JE-I-NENÍ; VŠECHNO-A-NIC.
