|
Setkání
Mé kroky nezranily ticho
Té noci, která nad městem
narudlé rozložila břicho,
těhotné sterým šelestem.
Zlé mlhy zahalily
dusným závojem hvězdný svit.
Hvězdy mi nesvítily
na cestu jíž jsem měla jít.
Vyšla jsem z ulic, dálnicí,
a našla polní cestu.
Touha po vzduchu, měsíci,
velela utéct městu.
Stála jsem. Šelestivý vánek
přines´s sebou vůni vody.
Mne by lehce dostih spánek –
sen bez pocitu nesvobody.
Potichounku zazněl cinkot
tisíce zvonů stříbrných,
zpěv a hlasy, smích a břinkot,
souzvuk tónů lahodných.
Neseny větrem lehce
se víly něžné objevily.
Jiskřivé, trávou kráčí měkce,
snad ani stéblo nezlomily.
A elfové, ty jasné oči,
moudrost věků ukrytá.
Tančí – se mnou svět se točí -
duše se blahem zalyká.
Objevil se u mne náhle,
Jednorožec, sníh bělostný.
Pohodil hlavou, zaržál táhle
hlas silný, radostný.
Jediný dotek rohu
blesk očí jiskřivých!
Padám uprostřed kruhu
tančících. Kraj kol nich
mlha zastřela. Za svítání
už byli pryč. Snad snila jsem?
Nevidím stopy, tráva se sklání,
jen pode mnou. Je jasný den.
Před měsícem se tohle stalo,
blíží se zas ta samá noc.
Říci že skomírám – je málo.
Říct že umírám není moc.
Musím je najít, jejich hudba
mi chybí. Jak je možné žít
dál bez ní? Krutá, krásná sudba -
je hledat vznešenost a klid.
Za chvilenku noc mne stráví
v sadě starém nad městem.
Vše pokazí se – nebo spraví.
Však bude konec bolestem.
|
