Jakpak to začalo?
Hloupá toť otázka.
Sama to nevím, ni nechci.
Vše se tak událo,
snad jako pohádka,
vypravěč tu však jen teskní:
Pohádka neskončí tak jako „Popelka“
na plese na zámku v obětí.
Princ už se nevrátí, na ples už nepřijde,
Popelka zůstane v podhradí.
Myslela Popelka, že by snad princ se moh‘
jen pro ni, holčičku, proměnit?
Bláhová děvenka podlahu umývá,
sestře své nevlastní závidí.
Jí se vše povedlo, prince tam potkala
na zámku na plese onoho večera,
Popelka však jenom hloupým snům věřila,
nyní už taky ví – vysoko mířila.
Teď už as poznala – princ není pro každou;
stále však může dál snít!
Možná jen pohádka, ta hloupá – pro děti,
třeba se může nám dít.
Co když ta pohádka, přec se zdá nemožnou,
co když se může jen stát?
Popelka nevěří, na ples se nechystá,
večera musí se bát.
Prince pak uvidí, jak myslí na jinou,
pohádka neskončí však;
třebaže princ též zná myšlenku tesknivou,
stejný sen nebude znát.
Dívenka nechtěla zámek ni vojáky,
chtěla jen tu hloupou věc -
princovy lásky jen maličkou ukázku,
jak moh‘ ji životem vést.
Popelka vzpomíná, jak s princem tančila.
Kde však je tomu dni dneska už konec?
Sen zdál se tou dobou snadným a nádherným,
jenže teď odzvonil nadějím zvonec.
Jak že to dopadne, ptáte se, zvědavci?
To ani Popelka ještě teď neví.
Počkejte den, dva, jen, pak snad už dopovím
konec té podivné pohádky mojí.
