Chlad a tma. To byly jeho první dojmy, když procitl a uvědomil si sám sebe. Chlad, tma. Tma a chlad. Celé tělo měl ztuhlé, bolavé. Přejel si dlaní po stehně – měl husí kůži, aniž by si to uvědomoval. Pleť byla vlhká a studená. Jako bez života.
Geodor se z plných plic nadechl. Málem začal křičet panikou. Potřeboval se ujistit, že žije, že ta tma, ticho a vůně hlíny a kamení kolem neznamenají, že leží ve vlastním hrobě. Pokusil se postavit na nohy. Zapotácel se, ve tmě vrazil hlavou do nízkého kamenného stropu. Nohy ho začaly brnět, jak se v nich obnovoval krevní oběh.
Geodor opatrně hmatal kolem sebe. Zdálo se, že se nachází v nějaké jeskyni. Podlaha byla posetá drobnými kamínky, trochu se svažovala, v nejnižším bodě šplouchala voda. Geodora svíraly ze všech stran stěny z kamene, drolivého, vlhkého, snad pískovce. Odkudsi zdálky slyšel nezřetelné dunění, hukot. Mohlo to být cokoli, od činné sopky po podzemní řeku.
Co ale dělám nahý v podzemní jeskyni? pomyslel si Geodor zachmuřeně. Jak jsem se sem dostal? U Mawira…
Čím víc odeznívala malátnost a zmatek z dlouhého bezvědomí, tím větší byla Geodorovi zima. Skutečně na sobě neměl ani hadřík. Zjistil, že někam zmizel i jeho přívěsek od matky. To ho naplnilo hněvem. Stříbrná Ialina hlavička představovala jediné pouto, které ho vázalo k rodině. K matce, s níž se sice nedávno viděl, ale jen nespravedlivě krátce. Vztekle praštil pěstí do kamenné stěny.
Hněv však představoval zdroj energie, z nějž mohl čerpat. Na události, které předcházely probuzení v téhle jeskyni, si nedokázal vzpomenout. Zatím tedy neměl cíl, jaký by mohl sledovat. A teď jej získal. Dostat se ven, najít toho, kdo je za jeho nynější stav zodpovědný a vzít si zpět své věci. Hlavně přívěsek.
Zarazil se. Pomalu se mu vracely vzpomínky a s nimi i zodpovědnost. Chytl se oběma rukama za hlavu, zapotácel se. Tohle zpožděné procitání mysli ho sráželo k zemi.
Viděl tábor Tygrů z Freklanu, chodbu, jíž se do něj dostali, i svůj souboj s Lurnem. Ano, Lurn… a všichni teď už vědí, co Geodor udělal, že je vrah, zločinec, křivopřísežník.
Bolestně zasténal, ve tmě před ním vyvstávala Vivianina tvář a Geodor nedovedl unést ten zmatek v ní, tu touhu být ujištěna, že její milenec je bez viny.
„Ialiny jasné oči…“ řekl. „Musím jí to vysvětlit! Musím za ní. Hned!“
Znovu se jal ve tmě prozkoumávat prostor kolem sebe, hledal únikovou skulinu, někudy se sem přece dostat musel a někudy se musí dostat ven… nebo tu má zemřít, v lůně skal, uvězněn navěky?
Jak si rozdíral špičky prstů o skaliska kolem, jakoby se je pokoušel prohrabat, vracelo se mu i vše ostatní – dvě podivné dívenky, z nichž sálala moc, zázračné uzdravování ve stanu uprostřed nepřátelského tábora a pak šílenou cestu ke stanu se zrcadlem…
Zrcadlem?
Temné zrcadlo, ozvalo se mu v hlavě. Temné zrcadlo, musím rozbít Temné zrcadlo…
Zastavil se. V tom byl ten háček, ten zádrhel. Kolem slova zrcadlo se točilo všechno podivné, co se mu teď dělo.
Šel jsem rozbít zrcadlo, rekapituloval si pro sebe, s Darésem. Ale dovnitř stanu, kde mělo být, jsem vešel sám. A pak…
Promnul si čelo. Cítil, že mu chybí už jen jedna vzpomínka, jeden dílek skládanky a všechno do sebe zapadne.
Pach, uvědomil si, uvnitř toho stanu to smrdělo… jako hodně stará mrtvola. Ne rozklad, ale maso vysušené, spečené dlouhými dny na slunci… A přede mnou stálo to zrcadlo, obludně velká věc na poměry vojenského stanu v pustinách. Měl jsem ho rozbít. Ale měl jsem strach. Visel přes něj těžký šedý přehoz. A to světlo… zelené světlo, co se vlní a pohybuje, jakoby žilo vlastním životem…
Vykřikl a klesl na kolena. Náhle mu v hlavě vybuchla bolest a světlo se prodralo dovnitř, do jeho mysli, oslepivé, tak chladné, že pálilo.
„Neeeee!“
Dotkl se čelem kamenů na podlaze, vlhkých, ohlazených vodou. Svíral svou bolavou hlavu v dlaních a sténal.
Přešlo to stejně náhle, jako to začalo. Chvíli ještě Geodorovi jedovatá zeleň probleskovala před očima a nutila ho mrkat, ale pak se ztratila i ta.
Rozechvěle se zvedl ze země. Narůstalo v něm hrozné podezření, protože teď už si vzpomněl na vše. Na proud světla, jež vytryskl ze zrcadla a sevřel ho jako zlý vodní vír. Na drtivou sílu, jež z něj vymáčkla dech a téměř i život. Než ztratil vědomí, měl pocit, že ho světlo někam vleče – tehdy s ním ze všech sil bojoval a nedokázal o tom přemýšlet, ale teď si to uvědomil. Nějaká strašlivá moc ho vsála do zrcadla a nejspíš ho vyplivla tady. Mohl se nalézat kdekoli na Oře a vlastně i mimo ni. Naprosto kdekoli. Jenže Temné zrcadlo patřilo Tevolanansovi. Geodor by hrozně rád věřil, že se neocitl v jeho revíru. Jenže to bylo jako s většinou špatných věcí, jichž se obáváme – nemyslíme na ně, abychom je nepřivolali, ale v hloubi duše víme, že se uskuteční. Protože z více možnost se přece plnívá ta horší.
Opřel se zády o stěnu. Jeskyni, v níž se nacházel, už se mu podařilo prozkoumat natolik, že se trochu orientoval a dovedl najít místo, kde se nemusel hrbit, když se postavil. Ale nenašel únikovou cestu, což bylo zlé. Věděl, že někudy sem musí proudit vzduch, cítil mírný průvan na tváři a brzy objevil i puklinu ve skále, jíž sem přicházel. Jenže dovnitř se mu stěží podařilo vtlačit ruku; určitě nešlo o možnost, jak se dostat ven. Určité naděje také vkládal do vody, jež protékala v nejhlubším místě jeskyně. I ta musela od někudy téct a někam odtékat. A věřil, že v místě průtoku by mohla být skála natolik zvětralá, aby v ní dokázal prolámat cestu. Šlo naštěstí jen o měkký, drolivý kámen.
Dovnitř voda proudila ze stejné pukliny, jako sem přicházel vzduch. Tenký pramínek chladné vody. A nejspíš se vsakovala někam níž mezi oblázky. Geodor zaťal zuby, chtělo se mu začít křičet. V horší situaci se snad za celý svůj život neocitl. Nahý ve studené díře kdesi uprostřed skály, odkud není úniku. Mohl hádat, jestli zemře na nachlazení, nebo hladem. V každém případě doufal, že dřív přijde o rozum.
Jediná možnost byla ještě horší, než ta, že je zavřený někde daleko od lidí uprostřed skalního masivu. A to, že je v Tevolanansově zajetí.
Když svou obavu konečně vyslovil naplno, otřásla s ním zimnice. Zuby se mu rozjektaly, vousy zježily. Vší mocí se bránil, aby se nezačal v záchvatu bezmoci a úzkosti vrhat proti stěnám a tlouci a kopat do nich.
Sesunul se opět do sedu, objal si rukama kolena. Co nejvíc se schoulil, aby zadržel tělesné teplo, ale stejně se nemohl přestat chvět zimou. Zavřel oči. Přivolával si v duchu Vivianu, její usměvavou tvář, hebké tělo, které by ho hřálo…
Jako závan ještě většího chladu skrz něj pronikl stín, snad duch tohoto místa. Geodor široce rozevřel oči. Měl pocit, že to cosi skutečně prošlo skrz něj, zmrazilo jak tělesné orgány, tak duši.
„Kde jsi, Geodore?“ zaslechl přízračný šepot. „Kde jenom jsi?“
„Kdo… CO to je?“
„Kde jsi? Hledám tě. Kde jsi?“
„Hej, je tu někdo? Nebo NĚCO, pro Mawira?“
„Hledám tě… kde jsi, Geodore… kde jenom jsi…“
Hlas pomalu odezníval, stejně jako mrazení. Stín temnější než temnota kamsi odvál.
„Ne, Ial naše jasná…“ zašeptal Geodor. „Už začínám šílet. Bludy a přeludy…“
Protřel si oči, ještě víc se schoulil.
„Orlice chraň mne i v místech, kam padl stín,“ začal odříkávat, „ve dne i za noci žiji jen s jménem Tvým.“
Modlitba šeptaná přidušeným hlasem a znak Ialiných křídel, neviditelný v naprosté tmě. Působilo jako poslední prosba odsouzence a Geodor věděl, jak je ten dojem příhodný.
„Tvé jméno vzývám v dobrých i zlých dnech, modlitbu k Tobě nosím na svých rtech. Nade mnou bdi, má hvězdo nehasnoucí, i pak, co srdce mé přestane tlouci. V životě chraň mne před stínem zlým, že k Tobě přijdu ať navždycky vím…“
V té chvíli se mrazení začínalo vracet, tentokrát tak intenzivní, až měl Geodor pocit, že do jeho těla vstupuje někdo další. Kousl se do rtu, až mu začala téct krev a tou bolestí si vyjasnil mysl. Začal další z Vět k Ial, přes to, že ho příchozí stín zmáhal, nutil ho přestat myslet na modlitbu a Orlici, poddat se tomu, co přichází, ať se strachem, či s radostí…
„Buď nyní mou sílou, věčná Ial, Orlice, tvé spáry, tvá křídla, jsou mi třeba nejvíce. Potácím se, tápu, hledám stále cíl, ať mi Tvoje přízeň dodá dalších sil.“
Náhlý záblesk zeleného světla Geodorovi vtrhl i pod pevně sevřená víčka. Trhl s sebou, uhodil se do zátylku o skálu. Proud slov, tak lehce se řinoucí z jeho úst, se zastavil. Geodor strnul, příliš vyděšený, než aby se mohl třeba jen pohnout. Znovu mu do mysli vtrhl ten hlas:„Už vím. JÁ VÍM! JSI TADY, GEODORE! TADY…“
Sykot netopýřích křídel v mrazivém vzduchu. Jinovatka, obalující mrtvé větve stromů.
„Brzy pro tebe přijdu. Neboj se… Už vím…“
Bledé rty, studené jako led. Hlas dávno zemřelého, přesto však živého. Nepřirozené bytí…
„Přijdu, myško… ulovit… chytit… vyšťourat tě ven. Myšička v díře ukrytá, jestlipak své dny počítá…“
S hloupou dětskou rýmovačkou hlas znovu odezněl, ale tentokrát už Geodor věděl, že se vrátí.
A také věděl, že to nebyl přelud. Možná by teď bylo lepší vrhnout se hlavou proti skále a zkusit se zbavit života. Teď nepomůžou ani modlitby, nemohou pomoci. Z tohoto místa se slova k Ial nedostanou, tím si byl Geodor jist. Nepomůže mu ani jeho síla, ani jeho obratnost. Nic. Může doufat jedině v rychlý konec.
„Jen bych chtěl ještě jednou vidět Vivianu, vysvětlit jí, jak to bylo v Závrší. Rozloučit se,“ řekl lhostejným stěnám. „Jenom to. Pak už by mi bylo všechno jedno.“
Ucítil, jak se mu po tváři koulí slza. Neotřel ji, náhle se za slzy nestyděl. Uslyšel, že ty vzdálené zvuky, jež považoval za dílo přírody, se blíží a vyjasňují. Zněly, jako když se horníci prokopávají k novému ložisku rudy.
***
Navzdory brzké ranní hodině se Barden a Mirlen se synovcem vetřeli na nejvyšší ochoz požární věže. Zvoník, jehož vytáhli z postele, sice bručel a nejevil přílišnou ochotu, ale nakonec jim dal klíče, když se Barden zatvářil úředně a důležitě. Pak už se všichni tři hnali vzhůru po ošlapaných dřevěných schodech, vrzavých a tak vratkých, že nebylo radno na nich zastavovat a přemýšlet, z jaké výšky by se v případě jejich zhroucení člověk zřítil dolů.V nánosech prachu na zemi byla prošlapaná jediná stezička. Kromě zvoníka sem nahoru nejspíš chodil málokdo a i on sám se sem šplhal, jen bylo-li třeba oznámit oheň.
„Tady,“ vydechl Barden a opřel se o hrazení, popadaje dech, „dívejte se! Tohle sem ti proklatci nepřitáhli ani minule! O to je to celé vážnější!“
Mirlen a Niro se mlčky postavili vedle něj. Z tohoto místa byl dobrý rozhled po celém města, bylo odtud dokonce vidět i za hradby. Na cestu, po níž se od severu blížily freklanské šiky.
Krajina teprve zvolna procitala, nad zemí se vznášela oblaka mlhy. Lesy v okolí Ilinanu se zdály ježaté a nebezpečné, stále ještě ukazovaly svou noční tvář, strašidelnou, temnou. Jen ptáci, kteří začínali zpívat, trochu zmírňovali cizotu, jíž celá jitřní krajina dýchala. Z kupy mraků na východě se pomalu klubalo slunce. A jeho růžová záře, rozlévající se po obloze, se ocitla v strašlivém kontrastu s vojáky, kteří pod ní táhli.
Pohled na vojsko, šinoucí se krajinou jako jediný sršatý tvor, rozechvíval srdce. Nešlo tu o bázeň z boje, z války. Tihle bojovníci nepřicházeli město dobýt silou. Už bylo jejich, leželo před nimi jako zneuctěná žena, zrazená, zaprodaná a nyní již příliš lhostejná, než aby se bránila dalšímu znásilnění. Možná někdo někde v tichých zdech dusil svůj vztek, umlčoval jej rozumem. Možná… ale nenašel se zatím jediný blázen, který by proti přicházejícím uzurpátorům z královského svolení pozvedl hlas, nebo dokonce ruku. Ilinan, tak jako v tuto chvíli mnoho certhynijských měst, přijal porážku a smiřoval se s předpokládanými roky poddanství.
„Svině,“ zamumlal Niro. Oči mu zarudly, bylo znát, že vší silou zadržuje slzy. „Věděl jsem, že přijedou, když je ten panchart Sturnus pozval, ale nevěděl jsem… nevěděl jsem, že to bude takové…“
„Že se budeš cítit bezmocný a zrazený. Jakoby k tobě promlouvala samotná země, jakoby cítil její žal,“ dodal Barden, aniž by spustil oči z blížících se šiků. „A máš pocit, že jestli se nepostavíš na odpor pod vlajkou svobodné Certhynie, už nikdy se nebudeš moci nazývat mužem.“
„Tak,“ kývl Niro. „Kdybych jen věděl, jak… jak něco udělat…“
„Dostaneš možnost,“ Barden se odmlčel a zvedl ruku.
Všichni tři naslouchali. Brzy se ozvalo tiché hřmění, dunění. Nepodobalo se ničemu, co už kdy slyšeli. Ano, velká armáda, pochodující krajinou, vydává podobný zvuk, ale tohle bylo mnohokrát horší. Snad se za freklanskými valila lavina, diví horští běsové, nebo tisícihlavé stádo divokých býků… A i samotná požární věž se sotva znatelně chvěla do rytmu dunění.
„Co to je?“ zeptal se Mirlen, který až dosud mlčel. Křivil obočí, až mu na dosud téměř hladkém čele vystupovaly desítky vrásek.
„To nejhorší, co mohlo přijít,“ řekl Barden, „přivedli si gwertiry.“
„Koho?“
„Brzy uvidíte. Jsou to ta nejstrašlivější stvoření, která jsem kdy viděl. Jednou… to jsem byl mladý kluk… Viděl jsem jen jednu z těch bestií, vystavovali ji na tržišti. A i přes to, že jí obrousili zuby a trny, byla strašlivá.“
„Proč… proč je sem vodí?“ vyhrkl Niro.
„Nevím,“ Barden pokrčil rameny, „možná chtějí ukázat, že to tentokrát myslí vážně.“
Už mlčky zůstali stát u hrazení a dívali se na cestu. Skutečně, jak Barden předpovídal – po prvních oddílech jezdců a pěších se za zatáčkou u zalesněného pahorku objevily ohromné tmavé obludy. Na tu dálku připomínaly spíš neurčité hroudy tmavé hmoty, pohybující se divným, plazivým způsobem vpřed. Až když městská brána vstřebala čelo vojska a tvorové se přiblížili, daly se rozpoznat znepokojující podrobnosti.
Gwetirové připomínali hodně přerostlé slimáky. Jejich zrůdná těla zabírala celou šířku cesty a ještě ničila porost na mezích. Zůstával po nich lesklý pruh slizu, jako po slimácích, ale to také byl konec vší podobnosti. Tyto obludy neměly oči na stopkách, ne – jen maličká, švidravá očka po stranách ohromné, kruhové tlamy, vyplněné několika řadami ostrých zubů. Tlama zabírala větší část obličeje těch potvor. Ohraničená záhyby černé, bradavičnaté kůže. Na místě, jemuž by se snad dalo říkat čelo, vyrážely z hlavy gwertira tři dlouhé kostěné bodce, pyramidově tvarované kostěné destičky také pokrývaly celý povrch těla. Na ocase se kýval ze strany na stranu další bodec, zahnutý a dlouhý jako mužská noha.
Nejnezvyklejší na těchto zrůdách byly boudičky z šedého kovu, které měli gwertirové připevněny ve středu hřbetů. Malé, kruhové pavilónky, se základy zdánlivě zapuštěnými do živého gwertiřího masa. Z úzkých, vysokých střílen čněly ven hroty šipek. V boji museli být gwertirové strašnou, zničující zbraní. Zranit je bylo téměř nemožné díky krunýři z destiček, jež neměly větší rozestupy než na pár milimetrů. Obludy zřejmě také dovedly převálcovat téměř cokoli, snad s výjimkou kamenných hradeb. Ozubené tlamy napovídaly, že gwertirové nebudou mírumilovní býložravci a z rohů na ocase a čele šel strach.
Přestože gwerirové zastavili před městskou bránou a vypadalo to, že se tam se svými pány i utáboří, z pohledu na ně tři muže na zvonici mrazilo. Ani jeden z nich nebyl schopen situaci komentovat. Stáli ztuhlí, nepřirozeně napřímení, napjatí. Jakoby na ochoz věže kdosi umístil sochy, oblečené do lidských šatů.
Dole ve městě zatím freklanské vojsko pochodovalo ulicemi. Nyní už se probudil i zbytek města – ti, kdo před příjezdem Freklanských spali, nutně procitli, když pod jejich okny začaly rachotit zbroje, dusat těžké boty. Lidé se vykláněli z oken, vybíhali na ulici. Na jejich tvářích se dalo poznat rozhořčení, trpkost. Většinou myslili na totéž, na co Niro: že ještě včera, když se o téhle pohromě dozvěděli, se jim nezdála tak zlá. Teprve ve chvíli, kdy opravdu viděli garvoty, přebírající vojenskou moc, se i těm nejlehkomyslnějším rozsvítilo.
Přicházejí zlé časy.
Už nebyl důvod na věži dál zůstávat. Barden vrátil se stručným poděkováním zvoníkovi klíč a vraceli se domů, zamlklí, ztracení v chmurných myšlenkách.
Cestou městem potkali několikrát freklanské vojáky. Poprvé se proti nim Niro málem vrhnul, oba starší muži ho však strhli do průchodu a drželi ho, dokud ozbrojenci nebyli dostatečně daleko. Tvář zrudlou, dusíc se nadávkami, se jim pak Niro vymanil.
„Zabil bych je!“ sykl.
„Nebo by oni zabili tebe,“ řekl nevzrušeně Barden. „Oni vědí, že nejsou vítáni a jsou připraveni potlačit každý nesouhlas hned v zárodku. Teď mlč. Bojovat můžeš později.“
„Ty… ty chceš bojovat, pane?“
„Před lety jsem válčil v jejich řadách,“ Barden se odvrátil, jeho hlas zněl náhle staře, „a tu ostudu odčiním. Ano, budu bojovat.“
„Nebudeš sám,“ ozval se Mirlen. „Ale nechápu, cos teď řekl, Bardene. Vždyť jsi hrdina, pomáhal jsi králi Chrysaétovi sesadit Antrofa, vyznamenal ses za povstání, tak jaká ostuda?“
„Někdy ti o tom povím. Ale teď pojďme, čím dřív budeme v tvém domě, tím lépe. Ulice jsou teď nebezpečné…“
Měl pravdu. Garvotové a lidští muži z Freklanu se sice chovali disciplinovaně, nerabovali ani jinak se nečinili jako na územích dobytých, jenže obyvatelé Ilinanu začali brzy dávat svou nespokojenost s nezvanými hosty najevo mnohem víc, než jen kyselými obličeji. Barden viděl několik chlapců, jak s nenávistí zkřivenými obličeji házejí po pochodujících vojácích kameny; muži hrozili pěstmi, ženy ječely nadávky. Věděl však, že tohle k ničemu nevede. A nejméně k tomu, že by se freklanští začali chovat mírumilovněji, nebo že by se snad sebrali a odešli.
Už s Mirlenem a Nirem došli k náměstí, když se stali svědky první srážky mezi místními a freklanskými. Šlo o střet krátký, jednoznačný a tím hrozivěji působící na mysli Ilinanských. Šlo o jediný kámen, který zasáhl freklanského pěšáka do obličeje. Z rozbitého nosu vytryskla krev, spořádaný špalír vojáků se začal rozpadat, jak se zasažený chytil za obličej a zapotácel se. To už zpředu vyrazili dva jezdci s kopími. Krátký výkřik z hloučku výtržníků, další krev na dlažbě. Ještě čtyři jezdci se připojili a začali vytlačovat dav do okolních uliček. Pod kopyty koní se dozmítal sotva dvanáctiletý chlapec; zemřel s překvapenýma očima upřenýma na rudý vodotrysk, stříkající z jeho vlastní hrudi.
„Oni ho zabili,“ zasípal Niro a hnul se tím směrem.
„Stůj, tady nic nenaděláš,“ Barden ho chytl za paži a vlekl ho až k domovním vratům. „Ve městě ještě poteče krev, ale freklanští si nakonec vydupou pořádek. Věř mi. Už jsem to zažil. Nesmíš teď zmatkovat, abys přežil pro pozdější, promyšlenější odpor. Rozumíš?“
Těžká vrata za nimi zaklapla, Alder, Mirlenův podomek, zastrčil závoru a přistoupil ke svému pánovi s úlevným úsměvem ve tváři.
„Už jsem se bál, že jste se do něčeho připletli, pane,“ halasil. „Tam venku je to divoké…“
Mirlen však očividně neměl náladu na žertování se služebnictvem. S nepřítomným výrazem ve tváři muže odstrčil a vešel do dveří domu. Barden s Nirem za ním.
Sesedli se v pokoji u okna s výhledem na náměstí, stejně jako předchozího dne. Mirlen nechal služebnou přinést víno, ale ani jeden z nich moc nepil. Na náměstí se řadili a přeskupovali vojáci, Ilinanský miriten předával pravomoci svému freklanskému protějšku a správce města jednal na balkóně s garvotským mluvčím. Takový výhled způsoboval, že víno kyslo v ústech.
„Jak to tedy chceš udělat, pane,“ obrátil se Niro, horkokrevný, na Bardena „jako za Antrofa? Založíme osadu v lesích? Teď to ale bude těžší, že?“
„Těžší?“ Barden se zamyslel. „Nevím. Na první pohled se zdá, že jsme na tom stejně, jen na trůně nesedí garvot, ale náš člověk. Certhynian.“
Zarazil zdviženou rukou Nirovy námitky. I Mirlen se chystal ohradit, ale pak si jen podepřel bradu rukou a s přimhouřenýma očima tiše naslouchal.
„Vezmeme-li to z právního hlediska, neděje se nic, proti čemu bychom měli důvod vystoupit. Tihle-„ mávl rukou k oknu, „-jsou spojenci. Neudělali nic zločinného. Přišli, protože je náš panovník pozval. Chtějí nám pomoci.“
Znovu se odmlčel a chvíli zíral do prázdna.
„Jsem si téměř jistý, že je za tím něco víc,“ pokračoval pak rozvážně, „jinak by ani nemohl jít o Freklan. Shrňme si, co víme. A vezměme to pěkně od začátku.“
„Ano,“ vpadl mu do řeči Niro. „Takže: nějací vyvrhelové zavraždili v Ernaku krále Chrysaéta a pak se spojili s garvoty a začali zabíjet gaverly. Nu, pak v Nomituru sesadili naši královnu a přišel ten divný larden… ten hlupák… nu… Vespertinus. A pak umřel…“
Nirův hlas se pomalu vytrácel, mladík se s obavami zadíval na Bardena. Náhle to vypadalo, že se za svůj překotný výklad stydí. Barden se však usmál a poplácal ho po rameni.
„Ano,“ řekl, „ v podstatě máš pravdu. Pak byl otráven Verspertinus a někdo se to pokusil hodit na mne. V králově smrti byl ale zapletený nějaký čaroděj, myslím, že byl ve službách Sturnuse.“
„Odkdy si certhynijský larden drží ve svých službách čaroděje?“ zeptal se Mirlen.
„Od té doby, kdy se chce prohlásit za krále. Mluvíme o Sturnusovi,“ Barden se nevesele zasmál. „Možná v tom měl prsty. Možná ne. Ale každopádně se zdá, že teď má všechnu moc v rukou on.“
„Není z královského rodu,“ odfrkl si Niro. „Nemůže být králem.“
„Zdá se, že si upravil zákony,“ řekl Barden. „Ale vraťme se k tomu, co je podstatné. Brzy potom, co jsme uprchli z Nomituru, podepsal Sturnus tu smlouvu. Už předtím se ale mluvilo o skupinkách garvotů, kteří jezdí po našem území a něco hledají. A také tu byla ta záležitost s Ernakem – na hranicích také útočili freklanští.“
„Proč je sem ale Sturnus pozval?“ Niro měl náhle pocit, že nic nechápe. „Když… říkal jsi, Bardene, že na nás útočili z Ernaku, tak…“
„Viviana chtěla jednat s Valahem o obnovení Eudromiasovy smlouvy,“ pokračoval Barden, zcela zabraný do svých úvah. „To byl taky jeden z důvodů, proč ji Sturnus zbavil trůnu… ale později Sturnus přesně to udělal a Valah stejně nechal garvoty projet. Jiné garvoty, než ty Ernacké… U Ial, to je zmatek…“
Odmlčel se, aby si to srovnal v hlavě. To už na něj jak Mirlen, tak Niro jen nevěřícně zírali s vykulenýma očima.
„Teď tedy Sturnus začal s Freklanem jednat,“ Barden pokýval hlavou, „možná právě o tom, že už si s těmi útoky nevíme rady. A Freklan nám sem poslal vojáky. Nejen aby dostali nás, nebezpečné zločince, na to by stačili naši lidé. Myslím, že tihle freklanští mají Sturnusovi pomoci proti těm, co přicházejí z Ernaku a co na vlastní pěst pátrají v Certhynii. Tak by to aspoň být mělo… ale počítám, že šlo jen o záminku, jak si nás podrobit – tak, jako už několikrát předtím. S tím rozdílem, že Freklan už příliš zmoudřel na to, aby se nás pokoušel obsadit silou.“
„To ale znamená, že když se postavíme freklanským vojákům, budeme prohlášeni za škůdce země,“ zašeptal Niro. „Protože tohle je stále Certhynie… i oni jsou teď Certhynie… Ial pomoz…“
„Ano,“ Barden pochmurně přitakal. „Tak to bude. A říkám vám, že se věci trochu usadí, najde se dost zdejších lidí, kteří budou s freklanskými vojáky souhlasit. Protože to bude bezpečnější a proto, že jim to přinese užitek. Oni změnili taktiku. Nebudou si získávat lidi hrozbou, ale sliby. Budou pokojní a milí jako ovečky. Až se nenajde nikdo, kdo by si uvědomoval, co jsou zač ve skutečnosti.“
„To se nestane!“ vyhrkl Niro. „Dneska přece… jak zabili toho kluka… to nikdo nezapomene…“
„Mrtví jsou zapomínáni mnohem rychleji, než by se zdálo,“ řekl Barden. „Ale než jsem začal mluvit, ptal ses, co budu dělat.“
„Jestli tohle měla být odpověď, tak jsem jí nepochopil,“ Niro se zaškaredil.
„Ne, Barden jen vyložil, jak na tom jsme,“ ozval se opět Mirlen. „Aby tě přešla chuť vrhat se tak zběsile do nějakých rebelií. Protože, jestli Bardena dobře chápu, tomu, co začneme, se alespoň na začátku nebude říkat ani povstání.“
„Máš pravdu,“ Barden sklonil hlavu. „Napřed budeme vrahové. Krvavé šelmy. Za všechno, co freklanští vojáci provedou lidem, budeme v jejich očích nést vinu. My budeme ti, kvůli kterým freklanští vypalují chalupy, v noci prohledávají domy a věší podezřelé. Taková bude naše pověst. Aspoň zpočátku… a Ial ví, zda se to někdy obrátí v lepší.“
„Bardene,“ Niro byl ve tváři skoro bílý, jeho upřímné oči teď vypadaly obrovské a vyděšené, „pane… Bardene, to přece… tak to ale není, že? A… a jestli ano, je správné to dělat? Kdybychom jen počkali…“
„Je to správné?“ Barden se kuckavě rozesmál. „Ano, ty chceš být hned hrdinou… ano… vidíš dobrodružství, boje, z nichž vždy vyvázneš, slyšíš, jak si lidé šeptají tvé jméno, chceš být bojovník za svobodu… och, jak nádherně to zní!!! Ale zapomínáš, že jde o špinavý, krvavý život ze dne na den, chlapče, jen o holý život, v němž tě štvou z místa na místo, lidé na tvé jméno plivou, pokud jej vůbec znají, a ty nemůžeš nikde spočinout bez strachu, že tě do rána chytnou a tvoji hlavu vystaví k radosti všech na hradbách, nabodnutou na kopí.“
Bez dechu ztichl.
„Proto jsi kdysi zvolil snazší cestu,“ řekl tiše Mirlen. „Už tenkrát jsi tohle věděl.“
Barden jen kývl. Vstal od stolu, otočil se k oknu, takže jeho společníci viděli pouze černavou siluetu, záda, týl. Tak potichu, že mu bylo sotva rozumět, řekl: „Přesto však vím, že je správné vzepřít se jim. Jestli se mnou souhlasíte a jestli jste i po všem, co jsem vám řekl, přesvědčení… jestli chcete jít a trpět pro to, co možná už sami nevychutnáte, tak pojďte. Jinak se s vámi hned teď rozloučím a půjdu sám. Vy můžete. Já musím.“
„Nechci, aby nás obsadil Freklan,“ zjednodušil si jeho slova okamžitě Niro. „Půjdu s tebou, pane.“
„Já také,“ řekl Mirlen.
Barden se k nim obrátil čelem, náhle plný síly a odhodlání.
„Dobrá. Niro, sbal si své věci, jen to, co uneseš na zádech. Ty, Mirlene, zůstaneš ve městě. Potřebujeme tu mít svého člověka a věř, že to není bezpečné místečko v závětří. Vždyť něco podobného kdysi dělal sám Voir z Milnu.“
Rozhlédl se kolem, jakoby mu nábytek v místnosti mohl dodat inspiraci.
„Kdyby se tě někdo ptal,“ pokračoval záhy, „tvůj synovec přijel jen na krátkou návštěvu a zas odjel. Nikomu neříkej pravdu, pokud si nebudeš jistý, že toho člověka znáš lépe než sebe. A teď – potřebuji vhodné místo někde v okolí; do dvou hodin cesty koňmo; kde uděláme prozatímní základnu.“
„Chvíli počkej,“ Mirlen cinkl na služku, „nechám přinést mapu a něco vymyslím.“
Barden přikývl, posadil se zpět ke stolu. Teprve nyní dopil do dna svou sklenku vína – a zjistil, že mu už zase chutná.
