|
|
"
Směješ se? A proč to, můj malý bratříčku?
Jako bys neviděl, co mě tu mučí.
Pojď jen blíž, ať zříš i ty na tu chviličku,
co teď tvá sestřička vykonat musí.
Sem přijď a pohlédni té smrti do očí,
sestra tvá bojovat bude jen za tebe.
Uspěje snad; tak jí věř a měj strpení,
zemřu-l i má duše zamíří do nebe.
Bratře můj předrahý, dones mi otcův meč,
vím, že je těžký, však jiného nezbývá.
Jeho já nevpustím do těch dveří našich!
Jen ať se chystá na boj, jež očekává!
Sic jenom dívka jsem, mám snad dost rozumu.
Do konce budu se bít s oním cizincem!
Otcovu přilbu mi dones, můj chlapečku,
spěchej, ať neskončí den ten, než zahynem.
Jen my dva zůstali, neplač však, hošíčku.
Matka i otec nám předčasně skonali.
Dorazil cizinec - meč, přilbu, brnění;
přišel si pro ně - je zabil, my přežili.
Snad to tak stálo i v mé knize osudu -
utkat se nyní s tím mužem, jež neprohrál
bitvu ni jedinou proti těm rytířům,
kolik jich pobil – on vyhrál a všem se smál.
Snad to tak mělo být; bratře můj, neplakej.
Meč už mám, přilbu i brnění oblékám,
Bůh stojí nade mnou, rodiče mí snad též,
zkusím své štěstí, já vzdát se mu nehodlám.
Otevři bránu ať k boji už vyrazím,
neboj se, my přece věříme v naději.
Černému rytíři stavím se tváří v tvář,
že jeho tvář je výš, odvahu nezmění.
Pozvedl těžký meč, chystá se k výpadu.
Bratříčku, mysli teď na mě, ať vytrvám!
On je moc silný, já jen slabá dívčina,
pomalu proto tu ranám těm podléhám.
Padám tu na zem v prach, zvedám se, nekončím,
on mě však sráží zpět, meč cítím na krku.
Odvrať se, bratříčku! Tvá sestra umírá;
vydrž tu, neboj se, jdu k Bohu nahoru.
|
