Napravit skutky své, křivdy na této zemi spáchané? Zdá se to nemožné, pošetilá touha mé myšlenky vede cestou nesprávnou a strmou. Cožpak lze napravit zlo a křivdy na této zemi spáchané za řadu let, co jí vládneme? Snad kdysi bych uvěřil tomu, nyní jako pouhý sen ta touha přede mnou se rozplývá jak mlha ranní nad řekou. Nemám již víru v dobro lidí, necítím již žádnou naději, ta mne opustila před léty mnohými. Ted zbroj lesklou sobě oblékám, k boku meč zlatý a štít do rukou. Do boje nerovného a ztraceného se vydávám. Kopí naše naposled pod paprsky slunečními se zalesknou, pevné kročeje zem rozechvěly, vlajky na stožárech se vlní.
Naposled ohlížím se zpět na rodnou zem, jejíž tvář zjizvenou na svědomí mám a po níž jsem beze studu a ostychu spoustu let bezohledně šlapal. I přes to, jak krutý jsem k ní byl, přes všechna příkoří, která na ní jsem vykonal, loučí se se mnou a po tvářích jejích slzy temně rudé kanou.
Vojáci poslední k zemi padají, ta tam je sláva a zlatý lesk brnění. Před nepřítelem poklekám, on ruku dává mi. Nemohu sám sobě odpustit, do srdce nůž bodá mi. I já nyní pláču, však ne očima. Ani duší, tou dávno propadl jsem. Ale srdce ještě ne zcela kamenné, chvěje se a v tom chvění smutek poznávám. Odpust mi, matko, odpust, prosím…
