Ozvalo se pronikavé pípání. Brian se probudil a utrousil pár neslušných poznámek na adresu rušitele. Po chvilce pátrání identifikoval původce jeho nechtěného přerušení spánku. Byl to mobil. Volal mu Dagger.
Dobrých dvacet vteřin si pohrával s myšlenkou, že mobilem mrští o stěnu. Pak ho naštvaně zvednul.
„Hele, já chápu že jste můj nadřízený, ale až budete mít příště záchvat někomu volat, uvědomte si, že zatímco vy máte poledne, my máme půlnoc!“
„Poznámky si nechte od cesty! Už víme co to včera startovalo!“
Brian pohrdavě zabručel.
„Copak by to nepočkalo do rána?“ znovu si zamručel. „No dobře, co to tedy bylo?“
„Deimos!“
„Nemožné, byl zničen! Vybuchl těsně poté, co se dostal na oběžnou dráhu.“
„Jak slyšíte, tak asi nevybuchl.“
„Se vší úctu, pane, musím to vědět. Vrtal jsem se v tom Petersonovi, co ukradl ty kódy a zrovna on…“ vyschlo mu v krku. „…prováděl ten nezdařený start,“ nevěřícně dokončil větu. „Že by tu družici ukradl?“
„I to je možné. Hlavní ovšem je, že se přesunete do Japonska, odkud budete pátrat po Fredovi Marwickovi.“
„Není to ten nezvěstný technik?“ Do místnosti zvědavě nakoukl Muhmad. Brian pokýval hlavou a rty naznačil Dagger. Muž přikývl a zmizel za futry.
„Jo, A-ALA zbraň spustila nad Žlutým mořem. Odhady hovoří o nejméně osmi milionech nezvěstných. Naprostá většina z toho Číňanů. Pak to smetlo taky některé japonské a korejské vesnice.“
„Můj bože!“ Blair se kousl do rtu. „To ale nedává smysl! Proč by A-ALA napadala své spojence?“
„Myslíme si, že šlo o nehodu. Možná chtěli jen demonstrovat sílu. Podle zprávy pro tisk šlo o další zemětřesení. Ale my známe svoje.“
Brian zakroutil hlavou.
„Nechápu, jak to souvisí s tím nezvěstným technikem!“
„On tu zbraň vyvinul. Těsně před spuštěním zbraně jsme dostali zprávu od jednoho našeho torpédoborce, který byl v zóně zásahu, že navázali spojení s nějakým Marwickem od NASA. Prý tvrdil, že celou oblast vyhodí A-ALA do vzduchu. Byl na nějaké malé jachtě s několika Japonci. Prý ho zachránili. Poslali pro něj vrtulník. Poslední řádky zprávy říkají….mff…mm. moment, někde jsem to tady měl.“ Chvíli se v telefonu ozývalo šustění a zlostné mručení. „Jo, tady to je……Věříme Marwickovi, máme to potvrzené od NASA. Ta zbraň skutečně existuje. Plujeme co nejrychleji pryč. Podle toho co Marwick tvrdí, bude ta exploze opravdu zlá. Asi jí neunikneme. Naši dva piloti spolu s těmi zachráněnými letí někam dál. Snad přežijí…… To je všechno co nám přišlo.“ Další těžko identifikovatelný zvuk, snad zapálení doutníku. „Pojedete do Japonska a najdete Marwicka. Já letím s touhle zprávou za presidentem. Najděte ho a nezapomeňte, že teď se konfliktu už určitě nevyhneme, takže zřejmě budete v nepřátelské zemi!“
„Rozumím, pane! Ale proč si myslíte, že se to tak vystupňuje?“
„Ten torpédoborec, který to poslal je už minulostí! Bylo na něm sedm set našich vojáků! Tohle nemůže nikdo nechat jen tak! A teď padejte a splňte rozkaz. Peníze vám pošlu zítra!“
„Rozumím, pane,“ odpověděl Brian a vypnul hovor. Chvíli jen tak civěl do prázdna. Přišel za ním Muhmad.
„Tak co říkal starý?“
Brian se na něj nevěřícně podíval.
„Sbal si! Odlétáme do Japonska!“
Fred seděl na útesu a pozoroval ustupující vodu. Hleděl do dáli a nepřestával neslyšně pohybovat rty. Jeho život zastihla další pohroma. Vzal jeden z hromádky oblázků a mrštil jím dolů do vody.
Když se blížili k ostrovům, zaslechli za sebou výbuch. Rychle přistáli na nejbližším z nich z obavy, že je zasáhne elektromagnetický puls a všichni se zřítí do vody plné elektřiny. Jakmile přistáli na pobřeží, vyskládali ven zavazadla, vyrvali vysílačku a začali vše odnášet na kopec. Pak ucítili otřes. Anihilace zřejmě narušila zemskou kůru. Sylvie byla zrovna ve vrtulníku, když se pod ním propadla zem. Stroj se naklonil a pod něj se do pukliny nahrnula smrtící voda.
Fred běžel za ní, ale přes zelektrizovanou vodu se k ní nedostal. Pak voda ustoupila. Věděl, co to znamená. Rychle ji vytáhl z helikoptéry a utíkal s ní na kopec. Zastavil se až nahoře. Když se otočil, viděl, jak za ním Sylvie kulhá.
Nevěděl to! On to sakra nevěděl. Proč mu neřekla, že je zraněná? Nemohla se tak rychle vyšplhat do příkrého svahu. Běžel za ní, ale než k ní doběhl, byla vlna u ostrova. Byl zmaten, otřesen. Už toho na něj bylo příliš. Nebyl si jist tím, co má dělat. Stál tam a zděšeně pozoroval, jak vlna plná elektřiny polyká jeho ženu. Nemohl tomu zabránit. Zabilo by je to oba. Ne zabil by je oba, protože to on za tohle všechno může.
Seděl a hodil do moře další kamínek. Voda už přestávala být nebezpečná. Taky vodíkové výbuchy polevovaly. Do rána nebude nic znát. Voda stvořená vzplanuvším vodíkem začne brzo pršet zpátky do moře a nahradí tak většinu anihilované vody. Bude pršet několik měsíců v kuse, a pak bude vše v normálu.
Pohlédl nad sebe na úplně černou oblohu. To bude bouřka. Nejspíš je připraví o zbytek toho, co jim zůstalo. Fredovi to ale bylo jedno. Další kamínek se zanořil do hladiny. Už to házelo daleko méně jisker než před půl hodinou. Ráno bude oceán zase v pořádku.
Přišel za ním jeden z pilotů.
„Jak je na tom voda?“ zeptal se a pokynul směrem dolů. Fred neodpověděl. Vzal celou hrst oblázků a vysypal je do vody. Ozvalo se zlověstné zasyčení a několik jisker se zastavilo až těsně pod Fredovýma nohama. Byl v šoku, ale snažil se to na sobě nedát znát. Ti lidi na něj spoléhali. Byl ze všech přítomných nejvzdělanější a měl nejvíc zkušeností.
Nepřítomně sáhl vedle sebe na klacek a přivázal k němu kousek provázku. Spustil ho dolů z útesu a lehce se dřevem dotkl hladiny. Znovu začaly létat jiskry a po chvilce se palice vzňala. Vztáhl ji zase nahoru a podal ji pilotovy.
„Jako od blesku,“ pronesl smutně, aniž by na něj pohlédl. „Dávejte pozor, ať to nezhasne! Ráno se přeplavíme na druhý ostrov.“
2. 10. 2007 – 16:21 východoamerického času
Washington D. C. – USA – Pentagon
President přemýšlel. Dlouze a hluboce dumal nad budoucností. Opět civěl do desky stolu a žádal ji o pomoc.
„Musíme se rozhodnout, pane,“ naléhal Dagger.
„To je mi jasné. Rád bych ale věděl, jestli si dovedete představit to dilema. Když jim vyhlásím válku, během půl hodiny srovnají celé východní pobřeží se zemí…..ne, oprava, podle toho co jsem slyšel, vygumují celé pobřeží a i když odpovíme jadernými zbraněmi, dosáhneme pouze odvetného útoku Koreje a Číny. Byla by to zuřivá nukleární válka, která by za dvacet minut skončila.“ Pohlédl na ostatní. „A zároveň s ní by skončila celá planeta!“
Dagger se zavrtěl v křesle a opřel se lokty o stůl, aby byl co nejblíže presidentovi.
„Když nic neuděláme, vygumují nás stejně! Nezapomeňte, že z větší části jsou to fanatici, kteří Ameriku a Evropu nenávidí!“
„Evropa i Austrálie se k nám obrací zády. Tohle jim připadá moc nebezpečné. Doufají, že když jim předhodí jako obětního beránka nás, nechá je A-ALA na pokoji!“
Dagger zakroutil hlavou.
„Vy sám přece moc dobře víte, že je to blbost! Musíte jim vysvětlit, že do toho spadnou tak jako tak. Akorát, že když se přidají pozdě, budou z nás už jen trosky a vyhlídky na výhru budou mizivé.“
President vzdychl.
„Dobrá, udělám opět kompromis. Vyhlaste druhý kód. Oficiálně se zatím válka nekoná. Zkusím znovu uhodit na státy, co ještě nejsou v A-ALE a jak to tak vidím, měl bych pohnout, protože jinak tam budou brzy všichni!“
Dagger se zamračil. Druhý kód nedovoloval nic jiného než opětovat palbu.
„Pane, dejte alespoň tajným jedničku. Mám v terénu spoustu chlapů. Mohli by provést pár sabotáží a nepřítele ochromit!“
„Zamítá se, Daggere! Nebudeme je provokovat, když mají navrch!“
Tseng vešel do své kanceláře následován Číňany a Japonci. Do Pchjongjangu přiletěli teprve před chvilkou. Okamžitě zamířili do budovy A-ALA aby podepsali smlouvy.
„Abych řekl pravdu, skoro mě i mrzí, že to došlo tak daleko, ale na druhou stranu je to vaše vina! Kdybyste to podepsal hned, nebyly by žádné ztráty…..kolik že je to ještě pořád nezvěstných? Čtyři miliony, které spláchlo moře plné elektřiny?“
„Laskavě se mírněte! Nejsme vaše loutky, abyste nás mohl urážet! Pokud vím, jsme vaši partneři i když nám velíte!“
Tseng pokrčil rameny a nasadil úsměv typu – tak promiň, no.
„Tady je smlouva Yangu. Připravím ještě jednu pro Japonské přátele. Měl byste bát šťastný! Tak na rok jsem odvrátil vaši populační krizi,“ zašklebil se.
„Rád bych věděl, jestli byste mluvil stejně, kdyby šlo o vaše lidi!“ zamručel čínský president.
Tseng pokynul strážným a ti dovnitř vpustili smečku novinářů. Zatímco si hledali vhodná místa k pozorování historické události, přinesla sekretářka smlouvu pro Japonce.
Yang se začal před novináři usmívat a tvrdit, že ani ta hrozná katastrofa ve Žlutém moři ho nedonutí upustit od záměru podepsat smlouvu, která jak doufá vyřeší všechny čínské problémy, neboť otevře obchodní styky se spoustou zemí a udělá jednou pro vždy přítrž ekonomické krizi.
Nato se přidala Japonská delegace a pronesla něco v podobném smyslu. Tseng jako obvykle vyrazil jednomu novináři mikrofon z ruky, takže si už další na žádnou otázku netroufl.
Když nápor novinářů polevil, Yang vzal pero a pečlivě se podepsal pod smlouvu. Totéž pak udělala Japonská delegace v čele s Isaem Okawarou. Na závěr pak obě smlouvy stvrdil svým podpisem Pamal Tseng. Pak udělal něco, co dělá opravdu zřídka. Pronesl pár falešných slov k novinářům.
„Jsem velice poctěn, že mohu vzít do naší rodiny další dva tak báječné národy. Jsem si jist, že jak oni, tak my budeme mít z tohoto aktu prospěch a že co nevidět vyřešíme všechny společné problémy jednou pro vždy!“ To že první z nich je USA raději ze svého projevu vynechal.
