Zhaslo oslnivé světlo brány mezi světy a vystřídaly ho paprsky letního slunce. Ve Falcenlandu, kam se teď oba strážci Středu teleportovali, byl krásný den. Tráva s všemožnými kytkami a bylinami tvořily půvabný trojrozměrný koberec a azurově modré nebe spolu s žhnoucím kotoučem slunce tvořili příjemnou letní atmosféru.
Frenan s Ianem, přestože byli navlečeni do těžkých rób, necítili horko. Ale viděli tu změnu oproti Washingtonu. Venkovské prostředí, které na Zemi nepoznali, si teď tady na Titanu mohli užít do sytosti. Na to ale nebyl čas…
Ian se sice snažil nasát tu příjemnou atmosféru, ale Frenan si byl dobře vědom, že mají práci. Vykročil tedy ihned na východ. Ian neměl na vybranou, musel za ním.
„Jestli tuhle válku vyhrajem, určitě si zaletím podrobně prohlédnout všechny světy,“ řekl si pro jen tak pro sebe Ian. „Je toho tady tolik krásného k vidění. Škoda, že to všechno vidím až teď. Za pár dní už to možná nebude…“
Ani ne za čtvrt hodiny minuli oba strážci skupinku čtyř vysokých listnatých stromů a spatřili malou vesničku. Stálo zde snad sedm domků a tekl skrz ní široký potok, taková malá říčka.
Frenan na nic nečekal a oslovil prvního človíčka, který mu padl do oka. Byl to starý farmář, který na zahradě svého domku okopával nějaký druh zeleniny. Vylézalo to ze země a mělo to žlutomodrou barvu. Strážců si všimnul až když se ho Frenan zeptal, jestli nezná jistého Nathaniela.
„Jakpak bych ho neznal… Vždyť je to žijící legenda Falcenlandu a bydlí kousek odsud.“
„Kde?“ zeptal se Ian ještě dříve než Frenan vůbec zaznamenal farmářovu odpověď.
„Kousek za vesnicí, támhletím směrem,“ ukázal směrem do dálky k hustému lesu.
„Jdete za ním?“
Ian najednou nevěděl, co má odpovědět. Přece jenom byl zvyklý, že otázky pokládá on. Situaci nakonec vyřešil Frenan sotva postřehnutelným kývnutím hlavy.
„Tak to byste mu mohli donést tuhle bednu malkitů. Chtěl si jich pár půjčit na setbu.“
Ian bezduše bednu vzal a prohlížel si zajímavé plody barvou i tvarem ne nepodobné pozemské mrkvi. Nebyl připraven, že bude požádán o něco takového. Přišel sem, aby získal pomoc od Mocného Nathaniela. A má nosit zeleninu?!
„A že mi to nemusí vracet!“ dodal farmář, „je to pro mě čest darovat tak velkému válečníkovi zeleninu z vlastní úrody.“ Dál už se s nimi nebavil a zase se věnoval své zahrádce.
Ian se podíval zaraženě na Frenana. Tak to bylo poprvé, kdy s nimi „domorodec“ jednal takovýmto způsobem. Na Zemi všichni jen odpověděli na jejich dotazy a hleděli si dál svého. Falcenlandští vás hned využijou jako přepravní prostředek. Prostě jiná mentalita.
Cesta ubíhala pomalu. V přírodě, kde je to skoro na všechny strany stálé stejné, se vám zdá, že jdete mnohem pomaleji než ve městě, kde míjíte všemožné výlohy a přecházíte křižovatky. Ian vytáhl z bedny jeden malkit a ochutnal ho. Nechutnal špatně. Nedokázal sice jeho chuť s ničím porovnat, protože v životě nic nejedl. Nepotřeboval to. Ale plně chápal, proč lidé konzumují věci jako je tohle.
Znepokojovala ho jiná věc. Proč Nathaniel, mocný válečník, jak tvrdil ten dědek, chce zasadit malkity?
„Hele,“ oslovil Frenana, „ten Nathaniel je teď zemědělec?“
„Asi ano, když bude sázet malkity,“ odpověděl naprosto klidně Frenan.
„No, počkej! A to ti nepřipadá divný, že Mocný Nathaniel, hrdina z Desítky, je farmář?“
„Po tom, co jsem viděl Luka Hero, mě už nepřekvapí nic…“
Blížili se k lesu a začali rozeznávat střechu domku. Byla natřena namodro a velikostí naznačovala, že nezastřešuje kdovíjak velikou vilu. Tak ohromné, jako Keithův dům, to rozhodně nebylo. Jak se přicházeli stále blíž a blíž, zaslechli nějaký hlas. Kousek od farmy už rozeznávali celá slova.
„Zatracení krtci!!!“ křičel jakýsi chlápek ve světlých kalhotách a košili. Měl dlouhé hnědé vlasy přikryté slaměným kloboukem a hnal se na svoji velkou zahradu s kbelíkem vody a podivným kovovým zařízením. „Já jim dám! Žrát mi tady zeleninu…“
Ian a Frenan si vyměnili překvapené pohledy. Bylo to pro ně další překvapení. Poslední z Mocných, jak ho uvedl Ancorion, tady válčí s krtky…
„Vy jste Nathaniel?“ zeptal se opatrně Ian, jakoby se bál, zda mu tento rozlícený člověk neublíží…
„Hned to bude, pane,“ odbyl ho Nathaniel a strčil to podivné kovové zařízení do jedné z mnoha děr, kterými byla jeho plantáž poseta. Potom nalil vodu z kbelíku do horní části tohoto udělátka, která vypadala jako trychtýř. Zem se začala chvět a za okamžik ze všech děr, kromě té ucpané začala stříkat voda. Bylo jí mnohem více, než kolik jí Nathaniel přinesl.
Gejzíry životodárné kapaliny teď začali vyplavovat krtky z půdy. Nathaniel každého obratně chytil a hodil ho vší silou k lesu. Byla to zajímavá podívaná. Z tohoto Mocného se sice stal zemědělec, ale ze cviku nevyšel. Hodit takovým mrňavým chlupatým zvířetem 70 metrů taky není úplně snadná věc, ale Nathanielovi to šlo bez potíží.
Když „odkrtkoval“ zahradu, vypnul tu magickou pumpu, či co to bylo, a přistoupil zpět ke strážcům.
„Tak, co mi chcete?“
Ian se teď probudil z transu. Ne, že by ho snad tak ohromilo představení s krtky, ale snažil se nějak pochopit, proč Ancorion doporučil farmáře, hospodského povaleče a ředitele obchodního domu. To nedává smysl. To už i já jsem lepší válečník, než tihle tři dohromady. Jediný James je v použitelném stavu.
„Co mi chcete?!“ opakoval Nathaniel s úsměvem, když Ian dlouho neodpověděl.
Ian podal Nathanielovi bednu s malkity.
„Aha!“ rozzářil se Nathaniel při pohledu na oranžové plody, „ty jsou nádherné. Když je zasadím ještě dnes, tak do zimy dovyrostou… Vyřiďte Jagovi, že děkuju.“
To byla pro Frenana poslední kapka. Není tu proto, aby si z něj falcenlandští farmáři dělali poslíčka, a tak razantním tónem oznámil: „Proto tu ale nejsme…“
„A proč tedy?“ zeptal se zaraženě Nathaniel.
„Jsme tu pro vás,“ odvětil co nejtajemněji Frenan.
„Jak, pro mě?“
„Potřebujeme Vaši pomoc. Ancorion je v ohrožení. A s ním i Titan, i Falcenland,“
řekl naplno Frenan.
Ian se nervózně zamyslel při pomyšlení, jak Nathaniel zareaguje. Porozumí vůbec tomu, co Frenan řekl? Kupodivu tomu porozuměl…
„Ancorion? To mi něco připomíná. Kdysi jsem to slyšel. Co to jen… Už vím. Není to něco hlavního? Něco jako Nejvyšší?“
Frenana i Iana velice překvapilo, že Nathanielovi pojem Ancorion není cizí. Jak je to možné?!
„Je to ono, že jo,“ ptal se Nathaniel, při pohledu na kleslé čelisti strážců.
„V podstatě ano,“ kývnul Ian, „Ancorion je veškerý prostor, jakýsi souhrn všech světů. Ale jak to víte?“
„Moc zná odpověď na většinu otázek,“ odpověděl Nathaniel. Neznělo to jako obyčejná odpověď. Spíš jako jakési rčení.
„Moc? Ta Moc, kterou vládnete. Prý jste poslední Mocný…“
„BYL jsem Mocný. Jsou tomu asi dva roky, co jsem se Moci vzdal. Ano, přesně tahle Moc zná odpovědi…“
„Jakto?“ vyzvídal Ian.
„To se těžko vysvětluje. Představte si, že tady všude kolem se vznáší jakýsi neviditelný duch. Jakási síla, která udržuje život. Díky ní rostou rostliny, tečou řeky a potoky a taky hrabou krtci, ovšem. Díky téhle Moci je tady život.
A ta Moc je tady odpradávna. Stále v sobě obsahuje vše, co se na tomhle kdy událo. Vyvolení lidé ji umí nasát. Načerpat do sebe a potom s ní vládnout. Když jsem byl Mocný, uměl jsem ovládat všechno okolo. Dokázal jsem přikázat stromu, aby vyrostl nebo vodě, aby zmrzla… Jenomže tím, jak jsem tuhle Moc načerpal do sebe, vzal jsem ji zemi. Půda ztratila úrodnost a zanedlouho všechno zšedlo. Stromy uhnily a květiny zvadly. Život se vytratil.
Tehdy ovšem bylo nezbytné načerpat Moc z celého okolí, jinak bych se k tomu nikdy neuchýlil. Bylo potřeba získat veškerou Moc dobra k poražení zla, které představovali lord Fangus a jeho syn Wolkran. Když jsem je porazil, vzdal jsem se své Moci, aby se do kraje vrátil život.“
Frenan s Ianem se zájmem poslouchali Nathanielův příběh. Donutil je přemýšlet o své moci. Jako strážci Středu dokázali upoutat pozornost nebo ji naopak nepřitahovat. Mohli si obstarat jakýkoli existující předmět a výrazně ovlivnit dění v jiných světech, i když to ještě nikdy neudělali. Ale hlavně byli nesmrtelní, nezranitelní a neinfikovatelní jakoukoli nemocí. Zvláštní pomyšlení vzdát se všech těchto schopností. Dost těžko říci, jestli by to někdo z nich dokázal. Proto je Nathaniel zaujal. Nejenom ovládání Moci, ale i schopnost se jí vzdát činila z Nathaniela v jejich očích hrdinu.
„No,“ přerušil chvilkové ticho Nathaniel, „Něco jste chtěli, ne? Říkali jste, že Ancorion je v ohrožení. Co to má co do činění se mnou?“
„Potřebujeme Vás. Sháníme deset hrdinů ze všech světů v Ancorionu. Jste mezi nimi.“
„To si moc nepomůžete. Bez Moci jsem k ničemu.“
„Podívejte se,“ začal svou Frenan, „Ancorion není jen nějaký prostor, je to i duch, určitě podobný zdejší Moci. On Vás vybral a věřte, že k tomu měl dobrý důvod. My jenom plníme jeho vůli. Když si Vás vybere sám Ancorion, tak už to něco znamená.“
V tu chvíli se z Nathanielova domu ozval dětský pláč. Nathaniel se ihned probral ze zamyšlení a vběhl dovnitř. Strážci Středu ho bez jakéhokoli pobízení pomalým krokem následovali.
Uvnitř to vypadalo jako v každém obyčejném statku. Asi pět místností vybavených dřevěným vyřezávaným nábytkem, kamenný krb v největší z nich a tam v dřevěné kolébce leželo malé dítě. Mohlo mu být tak sedm měsíců. Mladá dívka, nejspíš jeho matka, se k němu skláněla a jala se ho přebalit.
„Vidíte, pánové? Už nejsem dobrodruh jako dřív. Po válce proti lordu Fangusovi jsem se usadil tady u své rodné vsi, postavil tuhle farmu a založil rodinu,“ vysvětlil Nathaniel, když dítě přestalo brečet.
Ian jen mlčky sklopil zrak. S něčím takovým nepočítal. Věděl o existenci jakéhosi uskupení lidí, nazývaném rodina. Ale z moudrých knih vyčetl, že válečníci se do takovýchhle svazků nepouštějí. Mýlil se. Naproti tomu Frenan byl pevně rozhodnut prosadit si svou. Jako vždy…
„To sice trochu mění situaci, ale ne moc. Hrozí nám smrtelné nebezpečí. Jak nám, strážcům Středu, tak vám, obyvatelům Titanu…“
„Tak je to pravda,“ přerušil ho zamyšleně Nathaniel, „že žijeme na Titanu. Že Falcenland je jen jedna z menších říší na velkém světě. Moc mi to řekla, ale já tomu nevěřil. Tím se ovšem vysvětluje, proč tu dřív nebyli Kraňané. Přišli z jiné říše…“
Frenan s Ianem chvíli poslouchali Nathanielovu samomluvu, ale úsměv na tváři matky dítěte jim dal najevo, že je to u něj normální.
„Moc se omlouvám, zapomněl jsem vás představit…“ přerušil Nathaniel své úvahy, když si všimnul nonverbální komunikace strážců Středu a přítomné dívky. „Tohle je Elvíra, moje žena. A tihle pánové jsou…“ náhle se zarazil, neboť si uvědomil, že ani nezná jména lidí, se kterými už pár minut vede rozhovor.
„Tohle je Ian a já se jmenuji Frenan,“ řekl Frenan dřív, než stihnul Ian byť jen otevřít ústa. „Ano je pravda, že žijete na Titanu. A hrozivá pravda je, že bude zničen, pokud nám nepomůžete,“ vrátil se k přerušenému dialogu.
Pokud strážci očekávali, že tato informace s Nathanielem nějak viditelně trhne, pak se hluboce zmýlili. Nathaniel se jen pohodlně usadil do křesla a pokýval hlavou: „Jojo. Nic není věčné. Život, Moc, ani naše říše…“
„Vás to nezajímá?“ optal se nanejvýš rozrušený Frenan.
„Ale zajímá. Sice to není nic příjemného, ale přesto vám děkuji za tuto informaci.“
„To není informace. To je VÝZVA! Neříkám, že Titan zanikne. Říkám jen, že to reálně hrozí. A pokud nám nepomůžete, pravděpodobnost zániku jen vzroste.“
Přestože se zde mluvilo o závažné věci, Frenanův elán vyvolal na Ianově tváři úsměv. Rád poslouchal, jak jeho druh bojuje alespoň verbálně za jejich věc. Při tomhle emotivním rozhovoru si začal prohlížet interiér statku. Jeho oči se pásly na solidním vyřezávaném nábytku a pohledně vystavěném krbu ze zelených cihel. Náhle mu do oka padnul kus dřeva ve tvaru ve tvaru písmene L. Uchopil ho…
„Pozor, příteli…“ oslovil ho Nathaniel, vstal z křesla a bral mu klacek z ruky, „Některé věci nejsou tím, čím se zdají být.“
Ian nepochopil Nathanielova slova, ale všimnul si, že mu poslední Mocný nevzal z ruky klacek, ale jakýsi kovový předmět. Byla to rukojeť meče.
„Co to je?“ zeptal se zmatený strážce Středu.
„Tohle,“ řekl Nathaniel a významně zamával rukojetí, „je meč Moci. Teď se pozorně dívejte…“ Načež zavřel oči, natáhl ruku a zaklonil hlavu. Vypadalo to, že se na něco upřeně soustředí.
„Co vidíte?“ zeptal se po chvíli koncentrace aniž by nějak změnil svůj postoj.
„Nic…“ odpověděli po pravdě Frenan s Ianem.
„Správně,“ kývnul hlavou Nathaniel, otevřel oči a povolil napětí, „Nevidíte nic.“
„No a…“
„A to znamená, že už nemám vůbec žádnou Moc…“
Nastal chvíle ticha. Frenan nedokázal pochopit, proč se jim Nathaniel snaží naznačit, že není vhodná osoba pro tento úkol. Ian měl pro Nathaniela pochopení, ale Frenanův smysl pro povinnost splnit Ancorionův úkol je tady držela dál.
„Pro obyčejné lidi to vždy bude jen obyčejný sázecí kolík,“ vysvětloval Nathaniel upřeně hledíc na rukojeť, „ale když budete vědět, že je to meč Moci, ukáže vám svoji opravdovou podobu…“ a položil ji na stolek, kde se ihned změnila zpět v kus dřeva.
Ian ho znovu uchopil, ale tentokrát se kolík ihned změnil zpět v meč.
„Naštěstí, i když vím, že je to meč, můžu to uchovat v podobě kolíku. Ten dnes ke svému životu potřebuji mnohem víc než zbraně…“ usmál se Nathaniel.
Ian se zvědavě zadíval na rukojeť a zatoužil, aby se opět přeměnil na klacek, a tak se také stalo. Zasmál se nad touto zajímavou věcičkou a pak ji vrátil tam, kde původně ležela.
„Čas utíká jako voda,“ prolomil ticho svým úderným hlasem Frenan, „a my ho mnoho nemáme. Jsme tu jen proto, abychom vás přivedli do Středu. Pokud nemáte zájem, nebudeme marnit čas…“ načež se měl se k odchodu. Nathaniel nijak nereagoval. Neměl v úmyslu ho zadržet.
Jak se Frenan otočil ke dveřím, jeho těžký fialový plášť opsal ve vzduchu oblouk, přejel po nízké poličce z černého dřeva a s rámusem z ní shodil něco těžkého.
Ian ihned spadlý předmět zvedl a počal si ho důkladně prohlížet. Byl to kus plátového brnění, který se nosil na levé ruce. Něco takového ovšem Ian v životě neviděl, proto se Nathaniela optal, co to vlastně drží v ruce.
„Tohle je můj válečný rukáv,“ vysvětlil Nathaniel.
„A k čemu to slouží?“
„To se takhle navlékne na ruku…“ pokračoval Nathaniel a snažil se rukáv narovnat, aby do něj mohl vložit svoji paži, ale šlo to špatně. Dlouhým nepoužíváním byl tento kus zbroje celý ztuhlý a ztratil svoji pohyblivost v oblasti loktu i zápěstí.
„Vidíte, už se do toho ani neumím nasoukat… Kdy jsem to jen naposled na ruce?“ usmál se Nathaniel když se po vydání značného úsilí přeci jen do rukávu dostal. „Tak, a teď to slouží k odrážení ran nepřátel. Je to z neznámého, velice tvrdého kovu. Žádná zbraň vyrobená ve Falcenlandu to neprorazí. Meč, řemdich, sekera… všemu to odolá…. Ve válce proti lordu Fangusovi mi mnohokrát pomohl.“
„Vida,“ vmísil se do rozhovoru Frenan, „zdá se, že je to dobrá věcička. V boji proti zániku Ancorionu by vám taky pomohla.“
„Už jsem řekl. Bez Moci jsem k ničemu.“
„Nechte už toho s tou vaší Mocí!“ okřikl ho Frenan, „Je i jiný důvod než Moc, proč vás hledáme…“
„Jaký?“
„Falcenland je obydlená říše,“ začal Frenan, „jedno z nejobydlenějších území v Ancorionu. Nepotřebujeme jen vás. Potřebujeme co nejvíc bojeschopných lidí. A vy byste mohl zařídit, aby pomohli jak sobě, tak nám. Jste legenda v celém Falcenlandu. Vás by poslechli, kdybyste moudře promluvil…“
„Tak moment, uděláme si v tom jasno…“ přerušil ho Nathaniel, „vy potřebujete mě a co nejvíc obyvatel Falcenlandu pro nějaký úkol.“
„To souhlasí.“
„A pokud jsem vám dobře rozuměl, tak se ten úkol nějak týká boje…“
„Jde o to, že hordy škůdců postupují směrem ke Středu a chtějí ho zničit. Pokud bude Střed zničen, zanikne i celý Ancorion. Jako když někomu useknete hlavu … No a my máme za úkol dostat do Středu ty největší hrdiny ze všech světů, aby stáli v čele armády, kterou hodláme vytvořit na obranu Středu,“ upřesnil Frenan.
„A počítám, že ta armáda má být sestavena z obyvatel Falcenlandu,“ nadhodil Nathaniel.
Frenan nad tím jen pokýval hlavou.
„Tak to vám trochu musím vysvětlit situaci tady ve Falcenlandu,“ pronesl tajemně Nathaniel a vstav z křesla, přistoupil ke krbu a začal vyprávět: „Víte, my nejsme nijak bojovný lid. Ba naopak. Téměř všichni jsme jen zemědělci a pastevci. Jediná naše starost je, abychom vypěstovali dost jídla na celý rok a potom ho vyměňujeme s přáteli za jiné druhy. Dobrý hospodář se pozná podle toho, kolik druhů potravin má. Potuluje se tu sice několik dobrodruhů, kteří pobíjejí většinou jen škodnou zvěř, nebo případně skupiny Kraňanů, které se tu v malém počtu potloukají. Dřív jsem také byl takovým dobrodruhem a moje žena též… Ale jinak jsme mírumilovný národ. Proto nás všechny zaskočilo, když Kraňané přitáhli ve velkém množství a začali drancovat naši zem. Těch pár dobrodruhů je v žádném případě nemohlo zastavit. A tehdy… tehdy vznikli Mocní. Ve vesnici na východě je jediná „škola války“ ve Falcenlandu. A u této vesnice je pahorek, na němž je obelisk dobra. Ten tehdy přitáhl dvanáct učitelů na tamější škole k sobě a naučil je používat Moc. Oni se vrátili do vesnice a porazili Kraňany. Ale jeden z nich, lord Fangus, propadl Moci pocházející z obelisku zla, když na ni narazil. Ve velké bitvě Mocných zabil všechny své druhy, až na jednoho, který potom naučil používat Moc mě. Podle legendy se syn jednoho z těchto dvanácti Mocných měl stát Nejmocnějším ze všech. Fangus si myslel, že to má být jeho syn Wolkran, ale byl jsem to já. Já, syn Nathana, který padl v bitvě Mocných.“
„Ale co to má společného s…“ nechápal Frenan, který celou dobu pozorně poslouchal.
„Hned k tomu dojdeme,“ ujistil ho Nathaniel a pokračoval: „Jako Mocný jsem tedy vedl svobodný lid Falcenlandu do války proti lordu Fangusovi a jeho synovi Wolkranovi a po dlouhých bojích s jejich armádou černých válečníků jsme dosáhli vítězství. Lord Fangus i Wolkran byli poraženi a tím skončila i jediná válka v historii Falcenlandu. A tohle všechno se stalo před dvěma lety. Lidé si to ještě pamatují a mají s toho hrůzu. Nestojíme o válku a o boj. Kdybych je teď požádal, aby šli bojovat za Ancorion, o kterém v životě neslyšeli, nejspíš by mě ukamenovali…“
„S tím vám můžeme pomoct,“ oponoval Ian, „dokážeme je přesvědčit o pravdě…“
„Tady nejde o to, že by mi nevěřili…“ přerušil ho Nathaniel, „uvěří mi všechno, co řeknu. Přeci jen jsem legenda… Ale jenom to pomyšlení, že by měli znovu zažít to, co s sebou přinesl teror lorda Fanguse, je hrůzostrašné. Nejsme válečníci. Ani těch pár potulných bojovníků není zvyklých střetávat se s větší než pětičlennou skupinkou Kraňanů.
Jsme jen zemědělci milující svoji zem. Žijeme, plodíme potomky, učíme jak obdělávat půdu a umíráme… Čas plyne, ale nic se nemění. Nic se nezmění ani když oznámím, co jste mi dnes řekli. Všichni prostě jen pokývají hlavou a řeknou si: „Konec už je tady.“ A budou šťastní, že to právě oni zažili. My jsme smíření se stereotypním stylem našeho života i se smrtí. Nebojíme se jí, ani nebráníme…“
Frenan s Ianem zůstali stát s otevřenými ústy. Tak tohle byl šok. Velký válečník a poslední Mocný, Nathaniel, před nima stál a mluvil jako stařec netoužící po ničem jiném, než rychlé smrti. Tušili, že mentalita lidí bude v každém světu jiná, ale tohle bylo naprosto mimo jejich chápání. Copak ve Falcenlandu neexistuje nic jako pud sebezáchovy?
„Nathanieli,“ promluvila poprvé Elvíra. Nathaniel sklopil zrak a jeho výraz v obličeji naznačoval, že nechtěl, aby se jeho žena do toho míchala. Věděl přesně, co teď řekne. Ale neměl připravenou žádnou odpověď…
„Nathanieli,“ opakovala Elvíra, „co tě znám, tak jsi dosud nikomu neodmítnul pomoc.“
„To bylo něco jiného,“ opáčil až vztekle Nathaniel, „půjčit někomu nářadí nebo darovat mu pár malkitů se nedá srovnávat s pomocí vojenského rázu.“
„Nemluvím o malkitech. Když ti Alcranar nabídl, že tě naučí používat moc, souhlasil jsi. Souhlasil si s tím, že tě naučí lépe pomáhat slabým a bojovat za jejich práva a svobodu. A mně se zdá, že tohle je tomu velmi podobné…“
„To je pravda!“ pokýval hlavou Frenan. Vycítil příležitost. Zdálo se, že Nathaniel není zvyklý na rozepře s Elvírou. Nechce ji odporovat. Ona by ho mohla přesvědčit…
„Elvíro! Ty víš, že já pro tebe udělám cokoli, ale víš, co po mně chceš? Opustit tebe a našeho syna, pomáhat lidem, které ani neznám a hlavně – vzít do rukou meč.“
Elvíra neřekla nic. Jen se upřeně dívala Nathanielovi do jeho blankytných očí. Frenan jako obvykle vycítil, že přišel rozhodující okamžik jejich rozhovoru. Vytáhl z pod pláště fialový klíč a podal ho Nathanielovi.
„Nečekáme od vás zázraky a nechceme, abyste všechno zařídil sám. Za pět dní, večer, ten klíč začne zářit. Uchopte ho holou rukou a přenese vás do Středu, kde se dozvíte víc o našem, a teď už vlastně i vašem problému.“
Nathaniel si potěžkal klíč v ruce, podíval se znovu na Elvíru a po chvilce ticha strčil klíč do kapsy se souhlasným pokývnutím hlavou.
Frenan lehkou poklonou poděkoval Elvíře za velmi výraznou pomoc při jejich diplomatické misi. Potom se otočil a odešel ze statku. Ian rovněž poděkoval Elvíře, ale na rozdíl od svého kolegy poděkoval i Nathanielovi za jeho souhlas, načež i on opustil místnost. O čem si poté povídali Nathaniel se svoji ženou, to už strážci Středu neslyšeli…
