Třetí část
Motto: "Klap, klapity, klap." Jak kapky deště
do prachu ulice padá ten tón.
Beznohý žebrák - snad dítě ještě,
protézou vytlouká žalostný ston.
Jasmínina píseň
==========================================================
"Já blbec! Že jsem bral tuhle práci. Tady někoho hledat, to je jak pátrat po jehle v kupce sena! A potulovat se tu s mošnou plnou zlaťáků, to už je skoro jistá sebevražda. No, a teď ještě tohle!" nadával jsem, když má noha uklouzla v něčem mazlavém. Raději jsem ani nestudoval, co to bylo. Jasmína mi pomohla udržet rovnováhu, opatrně jsme pokračovali dál a snažili se vyhýbat aspoň těm nejzřetelnějším překážkám v zšeřelé úzké uličce. Moc to nešlo. Tohle byl žebrácký slum, páchlo to tu výkaly, odpadky, špínou a přehršel toho všeho se povalovala všude kolem nás.
Tady, u jižních hradeb, končilo město, jeho hlavní stoka, která vstřebávala veškerou městskou špínu, sváděla ji do říčky, jež ji odnášela dál, do jiné řeky, až k moři Končila tu však i lidská důstojnost, kterou tu zase vstřebala špína lidská.
Cestou jsme míjeli žebráky všeho druhu, věku a podob. Byli tu vojenští invalidé, mrzáci s vrozenou vadou i relativně zdraví jedinci, které vyvrhla z nějakého důvodu společnost. Pod jejich pohledy jsem se necítil zrovna nejlíp a Jasmína určitě také ne.
"Aspoň ji jsem měl nechat dneska doma!" pomyslel jsem si, když jsem házel drobný peníz do misky, ležící vedle pahýlu nohy starého žebráka, oděného do zbytku uniformy královského pikynýra. Jenže od události s divou ženou se Jasmína už nedala odbýt a poukazujíc na to, že mi někdo musí krýt záda, zúčastnila se od té doby takřka všech dalších akcí.
Tentokrát jsme se nechali zlákat nezvykle vysokou odměnou a vzali tenhle zatracenej úkol! Jednomu z radních unesli syna. Nejprve si tatínek myslel, že hoch si někde užívá, bylo mu konečně už dvacet let, a když se první noc nevrátil domů, nedělal si ještě těžkou hlavu. Až další den dal bezvýsledně prohledat město gardou. Odpoledne potom našla služka pode dveřmi dopis, kde bylo kostrbatým písmem napsáno, že syn byl unesen žebráckým cechem a tatíček má složit výkupné u ústí stoky, na břehu říčky Firthy, pokud nechce, aby se mu potomek vrátil po částech. Radní Sothos dal znovu a důkladněji prohledat město, zvláště žebrácký slum, ale opět bez výsledku. Pak teprve se obrátil na nás.
Nějak se mi ta práce nelíbila od začátku, ale byly ty tisíc a dva důvody, proč jsem ji vzal. Tisíc se jich blýskalo v koženém měšci, další byl ten, že Sothos je muž s takovým vlivem, že se mu cokoliv těžko odmítá a poslední důvod tkvěl v samotným mým povolání. Jsem tu přece od toho, abych za jiné řešil jejich problémy, ne? Jak veliký však ten problém bude, to jsem netušil, když jsem vycházel ze Sothosovy rezidence. Dozvěděl jsem se, že syn se jmenuje Herk, je jedináček a otec o něm nemá příliš vysoké mínění. Přestože vyrůstal jen pod jeho vlivem, matka brzy po porodu zemřela, příliš se nepotatil. Je neprůbojný, snílek a měkota. Radní mi také ukázal portrét, visící v synově ložnici. Byl na něm hubený světlovlasý mladík, v té době asi šestnáctiletý. Za ty čtyři roky se prý ale příliš nezměnil. Dále jsem obdržel mošnu s výkupným a instrukce, že mám především najít a přivést Herta a jen pokud to půjde, zachránit i peníze. Přece jen mu na synovi záleželo. Výkupné mělo být na místě se soumrakem. To se mi vůbec nelíbilo, ale práce je práce. Já se vyzbrojil tradičně rapírem a přes hruď zavěsil svůj bandalír s vrhacími noži. Jasmína měla štíhlé boky obepaté opaskem s kordem a dýkou a na poutku stočený kožený bič s krátkou rukojetí. Tak jsme se před západem slunce vydali se do míst, kam bychom normálně dobrovolně nešli.
=================================
"Myslíš, že nám ho vydají?" zeptala se manželka, když jsme konečně přicházeli na určené místo.
"Doufám," zabručel jsem. "Tady bychom se žádné pomoci nedovolali, takže se musíme spolehnout, že jim skutečně jde jen o peníze."
Přáli jsme si, aby čekání nebylo dlouhé, protože zápach z ústí stoky byl značně nepříjemný. Když jsem už začal uvažovat, zda se nejednalo o nějaký žert, uslyšeli jsme čvachtavé zvuky vycházející z toho tmavého otvoru za námi. Po chvíli odtud vystoupilo pět odrbaných a špinavých postav a každá z nich svírala v ruce nějakou zbraň. Zahlédl jsem dýku, meč, ale i jen sukovité klacky. Ani jeden z přítomných však neodpovídal, věkem nebo vzezřením, synovi radního. Začal jsem tušit potíže a cítil, jak se Jasmína vedle mne napjala. Pořád jsem však doufal, že se vše urovná diplomaticky. Jeden z příchozích se skřehotavým hlasem zeptal: "Máte peníze?"
Odpověděl jsem: "A kde vy máte Herta?"
Mluvčí mávl rukou kamsi za sebe: "Čeká vzadu. Máte ty peníze?"
Nezbývalo, než kousnout do kyselého jablka. "Přiveďte ho ven a ukážu vám peníze," řekl jsem. Byla to chyba, přiznat, že výkupné máme u sebe. Chlapík mávl rukou a zařval: "Na ně, hoši!"
Hoši se vyřítili vpřed a ještě jsem stačil obdivně kvitovat Jasmínin klid, když se zeptala: "Máme něco proti všem nebo jen proti tomu vůdci?"
Jen jsem koutkem úst ucedil, že proti všem, ale to už byli u nás. Odrážel jsem rapírem rány meče i klacků, které rozdávali tři útočníci a občas stačil zahlédnout, že ti dva, kteří si vybrali Jasmínu a doufali, že s ní bude snadnější pořízení, jsou na tom hůř, než moje trojice. Má křehká žena si usmyslela, že těm otrhancům udělí pořádný výprask a brala to důkladně! Bič v její ruce ožil a jeho konec s děsivou pravidelností dopadal na různé části těla té dvojice. Každé prásknutí biče doprovázelo zoufalé zaječení a v krátké době oba žebráky přešla chuť na jakoukoliv další rvačku. Když vzali nohy na ramena a ukryli se v spásné tmě stoky, bič začal tančit po zádech mých protivníků a ti to také brzy vzdali a následovali své kamarády.
"Co teď?" podrbal jsem se ve vlasech. "Peníze jsme sice ubránili, ale mladého Sothose nemáme."
"Myslíš, že ho opravdu měli sebou a je někde v té stoce?" zeptala se Jasmína.
Vzdychl jsem, než jsem odpověděl: "Obávám se, drahá ženuško, že to budeme muset zjistit. Jen doufám, že nám služebnictvo dobře natřelo tukem boty. Procházka růžovým sadem to tedy nebude."
Vytáhl jsem z jedné z kapes malou svíčku a energií z konce prstu jí zapálil. Moc světla nevydávala, ale aspoň něco! Pomalu jsme se brodili zapáchající odpadní vodou vpřed. Když jsme urazili již několik desítek kroků, můj instinkt mě varoval, že je před námi nebezpečí, ale nečekal jsem, že přijde shora. Opatrně jsme postupovali vpřed, zbraně připravené, v domnění, že vepředu číhá nepřítel. Za jednou ze zatáček se však na nás snesla od stropu jemná kovová síť a její okraje, zatížené olověnými koulemi, nás strhly do páchnoucí břečky. V několika dalších vteřinách jsme byli omotáni provazem jak kus šunky a nadšeně ječící banda otrhanců nás na ramenou unášela do neznáma.
Musel jsem ty žebráky obdivovat v tom, jak se v té tmě orientují a jistě se pohybují v tomto páchnoucím podzemí. Nikde nezaváhali ani špatně neodbočili. Po několika minutách jsme viděli, že se před námi prosvětluje a najednou jsme byli v jakémsi podzemním sále, suchém a dá se říci, že i téměř bez zápachu, ve kterém jsme se doposud nepřetržitě pohybovali. Jediný puch, bohužel, vycházel z našich šatů. Únosci nás postavili na zem, obklopila nás horda ozbrojených otrhanců a zbavili nás sítě, ale i našich zbraní. Pak nám spoutali ruce za záda a postrčili dopředu, před šedivého starce, který seděl v jakémsi pozůstatku křesla.
Ten si nás chvíli prohlížel bystrýma očima, z pod huňatého šedivého obočí a pak řekl: "Slyšel jsem už o vás. Mohlo mě napadnout, že pan radní vyšle pro synáčka vás dva. Ale to je teď už jedno. Osobně proti vám nic nemám, ale naživu vás taky nechat nemůžu!"
"Skočil jsem mu do řeči: "Proč ne? Peníze přece máte a stačí, když propustíte mladého Sothose a všichni budou spokojeni!"
Stařec se chrchlavě rozesmál: "Jenže to je právě to, co nejde. Nehledě na to, že jste zbytečně moc toho dneska viděli, tím mám na mysli tenhle podzemní úkryt, nemůžu vám Herta Sothose vydat, protože je tu úplně dobrovolně. Ten nápad s penězi byl dokonce jeho!" Znovu se rozesmál, když viděl
můj udivený výraz. "To jste nečekali, co? No ano! Synáček měl dost tatínkovy autority a rozhodl se
pro život mezi nejchudšíma ve městě. Aby však papínka i trochu vytrestal, rozhodl se, že mu pustí drobet žilou a výtěžek rozdělí mezi potřebné. A aby nic z tohodle se nedostalo k sluchu pana radního, musíte, bohužel, opustit tohle slzavý údolí. Jak říkám, osobně proti vám nic nemám!" Otočil se k jednomu z přihlížejících: "Brante, strč je k mazlíkům!"
Popadli nás za lokty a vedli někam zpět, směrem ke stoce. Tam otevřeli bytelné dřevěné dveře ve stěně a vhodili nás dovnitř. Brant postavil na zem svíčku a řekl: "Nechám vám ji tady hořet, ať máte čas si ještě něco říct." Zachechtal se, zabouchl za sebou dveře a slyšeli jsme, jak zasouvá zvenčí závoru. Když jsme se rozhlédli kolem sebe, viděli jsme, že nás vstrčili do nějaké malé místnosti, do které proudil chladný vzduch malými otvory u podlahy. Kromě nás tu nikdo nebyl.
"Co myslel Brant tou větou o čase?" napadlo mě a určitě i Jasmínu. Ta poznámka a i věta starého žebráka o mazlících byla dostatečně zlověstná na to, abych začal neprodleně jednat.
Řekl jsem manželce: "Přepálím si provaz o tu svíčku a pak ti rozvážu ruce, jo? Nevím sice, co nás tu čeká, ale ať jsme alespoň volní." Sedl jsem si na bobek, zády ke svíčce na podlaze a snažil se přiblížit závit provazu co nejblíže k plameni a zároveň si příliš nespálit ruce. Brzy jsem zjistil, že se jedno bez druhého neobejde. S bolestným sykáním se mi to nakonec podařilo. Zuhelnatělý zbytek provazu praskl a mohl jsem rozvázat i Jasmínu, která mě do té doby účastně pozorovala. Ihned, jak měla ruce volné, přiložila mi dlaně na rány a brzy se mi ulevilo. Vzal jsem zbyteček svíčky a začali jsme prozkoumávat ta zákoutí našeho vězení, která byla dosud ve tmě. V jednom rohu jsme nalezli několik lidských koster. Pohlédli jsme na sebe. "To nevypadá moc povzbudivě, co?" řekla Jasmína.
"Ale čí je to práce?" zamyšleně jsem pronesl. "Jsou tu jen dvoje dveře, jedněma jsme se sem dostali, druhý jsou támhle naproti a oboje bytelné a zamčené. Pak jsou tu jen ty malé otvory u podlahy. A těma sotva proleze myš!"
"Proboha! Myš!" zařvali jsme oba najednou. Pak jsem dodal: "Vždyť my jsme ve stoce. Všude jsou tu krysy a potkani! Musíme ty díry něčím ucpat! Není čas na nějaké ohledy, svlíkej se a nech si jenom to nejnutnější!" Já jsem ze sebe také strhal, kromě spodního prádla, všechno. Cupovali jsme oblečení na kusy a cpali do otvorů. Na zemi jsme nalezli trochu plesnivé slámy a i tu jsme použili na ucpání jedné díry. Pořád to však bylo málo. Když jsme vyčerpali materiál, ještě dva otvory zbývaly. Zoufale jsem se rozhlédl kolem sebe, ale nikde už nic použitelného nebylo. Pak mi padl pohled na vybělené kostry v rohu. "Promiňte, kamarádi, ale posloužíte i po smrti dobrému účelu!" Začal jsem ostatky rozebírat na menší části a strkat je do zbylých krysích vchodů. Jasmína mě, s trochou odporu ve tváři, pozorovala. Konečně bylo hotovo a svíčka dosud hořela.
"Bohužel, už ne dlouho!" uvědomil jsem si při pohledu na kraťoučký zbytek svítidla. Také nám bylo jasné, že naše provizorní barikády nevydrží dlouho, jen pozdrží krysí invazi. Co bude dál, raději jsem nedomýšlel.
Objal jsem Jasmínu kolem ramen a řekl: "Neztrácejme naději, miláčku! Zatím ještě žijeme. A dostali jsme se už z různých šlamastyk. Musíme doufat, že přežijeme i tohle! Ty ucpaniny jim sice nezabrání se sem dostat, ale má to tu výhodu, že se sem nenahrnou najednou. A po částech se nám je třeba podaří blesky likvidovat. Jen škoda, že nám nenechali zbraně. Hned bych se cejtil líp!"
Sedli jsme si zády ke dveřím, objali se a čekali. Za malou chvíli knot svíčky prskl a obklopila nás tma. Ještě se pořád nic nedělo. Za pár minut jsme však už uslyšeli z jednoho směru šustot a pak, postupně, i z dalších. Krysí zástupy dospěly k barikádám! Hlodání a pištění bylo čím dál zřetelnější a pak najednou - šustot nožiček po podlaze! Již nějakou chvíli jsme se soustředili a nechal jsem Jasmínu, ať zlikviduje první příval zvířat. Tmou prošlehl žlutooranžový blesk, který oslepil nejen krysí zástup. ale i nás. Ve vzduchu začpěla spálenina z chlupů a masa. Pak již tento rituál získal na pravidelnosti. Jasmína! Já! Jasmína! Já!
Bohužel, naše zásahy neměly tu účinnost, kterou bychom si přály! Jednak jsme se mohli řídit jen sluchem a krys bylo přece jen moc. A také, při této frekvenci, se zásoba naší energie rychle vyčerpávala a zásahy byly slabší a slabší.
Ještě, že jsme si ponechali vysoké boty a nepoužili je na ucpávku! Brzy se mi jedno ze zvířat zakouslo do holínky a poslal jsem je kopem přes místnost. Náraz, zapištění a pak pískot z mnoha hrdel a křupavé zvuky, mi prozradily osud této drzé myši. Pak však nárazy chlupatých těl a kousnutí byly čím dál častější. Z nohou jsem je již ani neshazoval, jen jsem se zbavoval těch nejhorších vetřelců ze stehen a hrudi. "Jen neupadnout!" napadlo mě.
Pak se vedle mne ozval Jasmínin křik: "Rudgere! Proboha, Rudgere! Pomoc! Na krku!"
Vrhl jsem se poslepu k manželce a podařilo se mi hned napoprvé sevřít krysí tělíčko do prstů. Nedbaje na bolestné kousance, uchopil jsem druhou rukou myší hlavu a zakroutil. Křuplo to a se zlomeným vazem se i tento útočník stal potravou svých bližních. Nevím, jak dlouho jsme tam takto odolávali náporu krysí invaze. Jistě jsme už krvácely z mnoha ran a jen občas se nám dařilo vyslat mezi záplavu chlupatých těl nepříliš účinný paprsek, který spíš jen na chvíli odradil nápor, než aby vážněji ublížil.
Už jsme se smiřovali s nevyhnutelným osudem, když se v protější stěně otevřely dveře a ve svitu louče tam stál mladý Hert Sothos! Začal mávat plamenem při zemi a křikl: "Pojďte! Rychle!" V druhé ruce držel můj rapír a Jasmínin kord. Přeběhli jsme těch několik kroků, pod nohami nám zakřupala tělíčka, která se nestačila vyhnout a rychle se protáhli kolem mladíka do chodby. Ten přibouchl dveře před pištící záplavou a těch několik krys, které stačily vběhnout s námi nebo nám dosud visely na těle, jsme zlikvidovali ve chvilce, podanými zbraněmi. Pak jsme se s úlevou sesuli ke zdi a oddychovali a vůbec nám tentokrát nevadilo, že sedíme na vlhké a nevábně vonící podlaze.
Na můj tázavý pohled Hert rozpačitě řekl: "Víte, chtěl jsem utéct od otce a možná ho i nějak potrestat, ale vzít si na svědomí smrt dvou lidí, to prostě nemůžu! A tak, když si chlapi začali dělit tátovy peníze a pak si poslali pro pití, počkal jsem, až se opijí, sebral jsem vaše zbraně a doufal, že vás najdu ještě živé."
"No, málem se ti to už nepodařilo," povedl se mi dokonce veselý tón. "A co teď bude s tebou?"
"Vrátím se s vámi domů. Ten život tady přece jen není podle mýho očekávání. Když jsem jim vykládal svý myšlenky a představy, jak by mohli zlepšit podmínky lidí, tady v ghetu, stejně se mi většinou smáli. Ale naučil jsem se tu jednu věc a to, že už se nebudu bát říct tátovi svůj názor a třeba se s ním i pohádat!" odpověděl mládenec.
"Tak jo. Půjdem," uzavřel jsem debatu a vzal Jasmínu kolem ramen, abych jí pomohl při chůzi.
Hert nás vyvedl ze stoky a když jsme vyšli ven, děkoval jsem okolnostem, že je noc. Dovedli jsme mladíka k domu, ale dovnitř jsme raději nešli. Když jsme se na sebe s Jasmínou podívali, vypadali jsme opravdu strašně! Na sobě jen zbytky spodního prádla, kterými prosvítala pokožka a to i na jistých intimních místech a většinou byla pokryta krvavými kousanci. Navíc jsme zapáchali jako… no, proč vlastně jako. Vylezli jsme právě z žumpy! Hertovi jsme řekli, ať vyřídí otci, že ho navštívíme další den. Navzájem se podpírajíc, belhali jsme se domů. I když naše služebnictvo je zvyklé na ledajaké naše návraty, tentokrát se nás opravdu zhrozili!
"Víš co?" řekla mi pak Jasmína, když už jsme seděli, umytí a ošetření, u sklenky vína. "Takovýhle kšefty už nikdy neber! Příště půjdem, propíchnem pár solidních lumpů, ale s krysama už nechci do smrti mít nic společnýho!"
Jen jsem zamrkal: "Tak zase můžu za všechno já! Samozřejmě! Typická ženská!" Ale s tou poslední její větou jsem vřele souhlasil!
