O celé věci Sámon znovu přemýšlel. Všechna naděje spočívala v rukou Ardola. Musí z něho vycvičit schopného altazara, aby v nejvyšší nouzi pomáhal vesnici Tazar bránit.
"Možná si to Zogan ještě rozmyslí" honilo se mu hlavou pro uklidnění. Nakonec usoudil, že tohle si může myslet jen naivní člověk - Zogan určitě není ten typ, který mění své cíle a názory....bohužel. Nadcházející doba bude určitě velmi těžká.
Zahrnut svýma myšlenkama došel Sámon k Ardolově domu. Dveře byly vyražené a uvnitř se hlasitě mluvilo. Vstoupil tedy dovnitř s pokorným výrazem. Balin seděl u stolu jako hromádka neštěstí. Koukal do prázdna a příchozímu Sámonovi nevěnoval žádnou pozornost. Ardolus byl mnohem vstřícnější:
"Promiň Sámone, ani nevím, co nás to popadlo. To ta nervozita a stres. Nejsi jediný, kdo se s tím nemůže smířit..."
"Já už jsem se ale s tím smířil" namítl Sámon odvážně.
Ardolovi se rozzářily oči překvapením. Nikdy by nečekal od někoho, kdo ještě před chvílí utekl ze strachu a zoufalství, taková slova. Na tváři se mu objevil úsměv.
"Máš můj obdiv Sámone. Jak už jsem řek´, mnoho lidí si nemůže připustit, že se Zlo vrací dobýt naší Zemi. Jak bude potřeba, svolám postupně všechny bojovníky z Tazaru i okolí, aby nám pomohli odvrátit případný útok ze strany Pekla. A ty, Sámone, synu Lunorimův, budeš mezi nimi. Ať je Zogan silný a mocný jak chce, jistě není schopen shromáždit svou armádu a napadnout nás ze dne na den. Zoganův příchod se pozná podle náhlé změny v podnebí, alespoň tomu tak před 30 lety bylo. Sněžilo v období sucha, slunce spalovalo zemi v období dešťů, a místo vloček v období zimy padaly kapky teplého deště. Nuže, rapidní výkyvy v počasí jsem zatím nezaznamenal, místo toho se množí počet napadených...a bohužel...i mrtvých - jsou napadáni posly z Pekla.
Myslím, že jsem tě již dostatečně seznámil s tímto problémem. Dnešním dnem započne náš výcvik. Přijímám tě, jako svého učedníka!"
Místnost naplnila sláva, kterou vnímali jen Sámon a Ardolus. Balin se na ně sklesle zadíval, ale jen na okamžik.
"Musím jít. Ty Ardole, dávej na něj pozor a cvič jej jen tolik, co bude nutné. A ty Sámone....nevrhej se do všeho po hlavě, pořádně si promysli každou myšlenku a každý nápad. Pak jednej. Jsi jediný, kdo mi zůstal po mém milovaném bratrovi a nehodlám ztratit jeho největší pýchu!"
Z proslovu se dala vyčíst jiskra neznatelného proroctví, které však bylo zahaleno mlhou tajemství....tedy pro Sámona.
Ardolus přikývl způsobem, kterým jasně naznačoval, že ví, o co se jedná. Pohledem do očí se rozloučili. Balin vyšel z chatrče směrem kamsi na sever. Sámonův dům ležel ve východní části vesnice, proto nechápal, kam jeho kroky směřují. Na zlomek vteřiny ho napadla hrozná myšlenka - že už Balina nikdy neuvidí. Že by vize do budoucna? Smyšlená nebo pravdivá? Rychle se snažil na to zapomenout a chtěl se soustředit na svůj PRVNÍ TRÉNINK!!
Ardolus jej vyzval, aby šel za ním. Šli do bojové arény, ale v té se kupodivu nezastavili a i přes magickou arénu zamířili přímo do učebny. Sámon se posadil, ale zdálo se mu divné, proč jsou zrovna v učebně?
"Takže," promluvil Ardolus "ještě před tím než začneme nacvičovat samotný boj, musím tě seznámit s pár pravidly a zákony. Nemůžu ti rovnou dát meč a říct ti: "Bojuj," když neznáš ani základy. Proto pozorně poslouchej a uč se. Možná ti mé rady jednoho dne zachrání život...."
"To si buď jistý, Ardole" odpověděl Sámon.
"Výborně. Takže začneme."
Jako na povel se v učebně začalo stmívat, přestože venku bylo nádherný, prosluněný ráno. Učebna sice měla okna, kterýma sem pronikalo sluneční světlo, ale místnost přesto ztemněla natolik, že si Sámon myslel, že přišel o zrak.
Tápal ve tmě a snažil se najít pro jistotu Ardola. Náhle se ze tmy ozvalo:
"Neboj se Sámone a v klidu se posaď. Tvé obavy jsou zbytečné."
Sámon poslechl a opatrně se posadil na špalek. Ve vzduchu byla cítit jakási magie - ale ne špatná. Tu se objevilo matné světlo, které osvítilo pouze Ardola. Ten se naprosto změnil.
Místo všedního, otrhaného šatu měl koženou, ale i přesto vznešenou zbroj. Hnědé, kožené brnění chránilo jeho vypracované tělo. Na zápěstí měl mohutné chrániče, kolem pasu okovaný opasek a na nohou těžké, kožené boty, které vypadaly z celé zbroje nejopotřebovaněji. Na krku mu visel malý medailónek s vyrytým nápisem, z takové dálky nečitelný pro Sámona. V rukou držel masivní, dřevěný, ostnatý kyj, jenž i z té dálky vypadal dosti hrozivě. Už nebylo těžké si domyslet, jak před 30 lety s touto výzbrojí a výstrojí Ardolus čelil armádě pekelných nestvůr.
"Tuto zbroj jsem nosil od poslední bitvy a zůstala mi až do dnešních dnů. Její plnou funkčnost jsem využil právě v této bitvě, která trvala jen několik hodin. Má mi připomínat ono vítězství, kterého jsem dosáhli, když Sata-Nus padl. Celých 30 let jsem nebyl oděn v této zbroji a můj spolehlivý, věrný kyj nebyl nikým nesen v rukách...ale v blízké době budu opět potřebovat jeho pomoc. Začne nová válka, s novými démony a jejich pány. Ale já ti přisáhám, že tento kus dřeva bude mít na svědomí nové oběti, které si nezaslouží nic jiného než bolestivou smrt."
Před Sámonovýma očima se odehrávaly obrázky smyšlené bitvy. Krvavá jatka, v níž umírali lidé i démoni rovným dílem. Bojové pokřiky statečných lidí a skřeky odpudivých oblud se mísily s hlukem řinčení zbraní. V očích našich válečníků byl vidět strach ze smrti, v démoních touha po krvi. Uprostřed této vřavy běsnil Ardolus. Mohutným kyjem odrážel útoky každého démona a každému z nich zasazoval osudnou, smrtící ránu. Kožený pancíř jej chránil před meči, zuby a drápy těchto hříček přírody....nebo spíše pekla.
Pak Sámon uviděl něco strašného. Z vřavy se odkudsi vynořila bestie ohromných rozměrů. Přečníval přes všechny bojovníky. Takové monstrum Sámon ještě v životě neviděl - jediné, k čemu to mohl přirovnat, byl pekelný zlobr. Prodíral se skrz lidi přímo k Ardolovi. V rukách svíral robustní kyj, který byl větší než sám Ardolus. I ten si všiml blížícího se kolosu, ale už bylo pozdě. Monstrum šlo cíleně vyřídit Ardola jednou provždy. Napřáhlo se a s neuvěřitelnou silou a rychlostí mu vyrazilo kyj z ruky, který se rozletěl na kusy. Samotného Ardola kyj nezasáhl, ale ta rána jej odhodila na několik metrů daleko. S žuchnutím dopadl na zem jako balvan. Pohleděl na monstrum, které se radostně zašklebilo, že má před sebou bezbrannýho človíčka. Nebylo úniku! Bez váhání se monstrum napřáhlo, aby dokončilo své dílo.
Čas se zpomalil. Čím více se obrův kyj blížil k hlavě Ardola, tím byl čas pomalejší. Avšak Sámon tady již nic neviděl. Obraz v hlavě se mu rozplynul a před očima se mu objevil skutečný Ardolus. Jenom výkřiky plné bolesti ubohého muže byly stále slyšet....
