Motto“…již staletí se povídají pověsti o kouzelné rostlině Lissuin, která dlí v nejhlubším srdci prapůvodního elfského lesa, tam zpívá svou píseň, která utěšuje zoufalé a dává naději ve věci budoucí…“
„Zatraceně co to pořád meleš ?“ křikl muž zlostně a napřáhl ruku s dýkou.
„Pravdu říkám vám pravdu ctěný pane, Lissuin květina – Lissuin dívka. Není jedna, jsou dvě! Ony jsou srdce lesa, to ony jsou duchem a písní zdejšího hvozdu!“
„Zabij ho!“ nařídil beze stopy soucitu v hlase. Mág pronesl zaklínadlo, blesk vyšlehl od jeho dlaně a zajatec se skácel mrtev k zemi.
„Měl pravdu můj pane“, dodal po chvíli.
„Vím, cítím to chvění, tu píseň, která tu ševelí v korunách stromů. Konečně jsme se dočkali. Sesednout a uvázat koně. Dál jdeme pěšky.Ty mágu určuješ směr.“
…
Zvuk mečů se nesl lesem. Lissuin se zoufale rozhlédla kolem. Tahle mýtina, srdce starobylého lesa…vypadalo to, že nyní bude vydána napospas. Že není nic, co by mohlo odvrátit strašné chvíle a činy.
A skutečně. Hluk se přibližoval, vetřelci si nemilosrdně razili cestu přímo k ní. Sekali a ničili keře i stromy, které jim stály v cestě.
„Co mám dělat, CO mám proboha udělat“, vykřikla zoufale, ale květina dál tiše hrála svou píseň. Drobné pestíky se chvěly a hluboký zvonovitý květ vydával smutnou melodii.
Hustý jehličnatý porost se rozhrnul a na mýtinu vstoupila skupinka mužů. Silné kabátce, kroužková košile, vysoké kožené boty u pasu dýka či krátký meč.
Jejich vůdce byl štíhlý a vysoký muž, jeho vlasy byli již značně prokvetlé. Ostře řezané rysy doplňovala střídmá bradka. Možná by se dal označit za pohledného. Nebýt jeho šedivých očí, které připomínaly kruté mraky plné blesků, zkázy a zhouby.
„Tak přeci jen existuje“, řekl a postoupil několik kroků směrem ke květině.
Lissuin se stáhla až za ni, stoupla do pozadí a nešťastně pozorovala ostatní muže, kteří se zatím rozestoupili po stranách. Nebylo úniku.
„Lissuin, květina která podle pověstí skrývá ohromné síly.“
Pohlédl na elfku. Nezáleželo mu na její kráse, nezáleželo mu na jejím životě, ale zatím ji nemohl zabít, či předhodit svým mužům pro pobavení. Potřeboval aby mu řekla jak získat moc, která sídlila v květině.
„Ty víš proč jsem tady. Neublížím ti, když mi povíš to, co chci vědět. Jak mám získat sílu Lissuin, této zázračné elfské květiny?“
Lissuin vyšla muži vstříc.
„…zabij mne klidně, ale to ti nikdy nepovím“
Muž vztekle sevřel jílec meče, jediným prudkým pohybem - do kterého vložil všechnu svou zlost - proťal dívce hrdlo.
„…nesnáším tu elfskou hrdost“, řekl s odporem.
„Mistře mágu, dej se do díla“, pokynul jednomu z můžu, kteří jej doprovázeli. Ten vykročil k němu, ale krok nedokončil, S hrůzou natáhl ruku směrem k Lissuin. Krev z mladé elfky zkropila trávu její šat, trávu kolem a několik kapek dopadlo na květinu. Velký zvonovitý květ se z jasně bílé začal před jejich očima zbarvovat rudě. Pestíky se rozkmitaly v šíleném tempu. Líbezná píseň se měnila. Nabírala na síle, jednotlivé tony byly blíž a blíž. Zaplavili celou mýtinu. Zmatení muži se v bolesti snažili utíkat, ale hustý porost je uvěznil. Hluboké tony jako buchary drtili jejich kosti, vysoké a táhlé jako ostří čepele řezaly do měkkého.
Dávno už byli muži mrtví, když se Lissuin květina, znovu vrátila ke své písni. Každý tón, každý trylek oplakával smrt Lissuin elfky. Celý les, každý lístek, zvíře, nymfa či gnóm, plakal s ní.
