Tak jsem konečně tady. Půlhodinka lesem a cesta končí před tímhle srubem. Vypadá až příliš pevně, tady v takové klidné dolině. Stromy jsou tu tak hustě vedle sebe, že už je téměř tma, přestože do západu slunce chybí ještě nejméně hodina. Půjčil jsem si tuchle chatu od kamaráda z firmy, musel jsem už konečně vypadnout. Můj život začínal nabírat rychlost úplně jiným směrem. Občas je potřeba vyhodit kotvu. Takže žádná elektřina, žádný signál pro mobil, žádní lidé. Přesně tohle teď potřebuji. Natahal jsem těch mých pár krámu do chajdy a mám toho všeho tak akorát. Je to tady docela skromné, ale dostačující. Veliká místnost s krbem, postelí a malou kuchyňkou. Něco jako záchod a koupelna jsou venku pár metrů ze svahu. Zapálil jsem oheň v krbu sedl jsem si do velkého proutěného křesla a koukal do ohně. Ticho, praskání ohně a slabé hřmění vzdálené bouřky. Nebyl jsem asi ještě dost unavený, protože mě opět začaly napadat ty nepříjemné otázky, před kterými jsem se snažil uniknout. Před týdnem jsem byl na služební cestě, což není nic neobviklého, ale bohužel cestou domů jsem měl malou nehodu. Při vyjíždění z benzinky do mě narazil takový tatík , celkem o nic nešlo jen mi promáčknul blatník , ale neměl u sebe papíry a tak jsme jeli k němu domů. No a tam jsem zjistil, že tatík má taky dceru. Byla zvláštní, nebyla moc hezká, vlastně nebyla hezká vůbec, ale když jsem se jí podíval do očí, projel mi hlavou záblesk.
Záblesk, blýsklo se a ozvala se rána. Tak to bylo někde blízko. Nebojím se bouřky. Musím ale přiznat že když kolem sebe nemám trochu toho betonu, jsem maličko nervózní.
Dám si panáka. Vzal jsem si jednu lahev vodky. Jedna na týden to jde, nechci strávit týden v lihu. Když jsem opilý nedokážu myslet na nic jiného než na ty pitomé otázky proč, proč, proč. Ptát se proč je jednoduché, ale najít protože a ještě si ho přiznat. To je dřina ! Mám na to týden.
Moje první setkání s někým kdo přesně ví co si myslím ještě než si to myslím. Zvláštní že ani nevím jak se jmenovala. Vlastně jmenuje, dostal jsem od ní číslo telefonu a začaly jsme si psát. Teda nedá se říct že si píšem, já se svými problémy jsem asi dost otravný, ale ona dokáže vždycky přesně trefit podstatu a to ostatní krutě ignoruje. Ukázala mi cestu a já se po ní vydal. Proto jsem tady, teď. Můj život až doposud neměl smysl. Samé malichernosti a umělé problémy, tedy jak říká moje dosud ještě žena zásadní maličkosti. Sakra, to bylo blízko záblesk a hned rána.
Na střechu začaly dopadat první těžké kapky. Prší jistě už nějakou chvíly, prodrat se těmi stromy je i pro vodu děsná fuška. A je to, venku už se blýská co chvíli. Doufám že tu nebudou nějaké problémy se zatékáním nebo tak něco. Zase blesk a po něm další, ale tohle jsem ještě neviděl, záblesk a vsadil bych se že trval tak pět vteřin .
A nezmizel hned , ale pomalu dohasínal.
To bude rána !
Nic ?
Další blesky a další rány . Je to zvláštní, ale nejsem odborník na bouřky. Škoda že tady není signál, mám náladu si pokecat s kamarádkou o životě. No nic bouřka slábne asi už toho má dost, já taky jdu spát. Zítra vyrážím na malý průzkum okolí.
II.
Ráno.
Co ráno, nádherné ráno !
Vzduch je krásně čistý a svěží.
Voda ze studny a tenchle ranní chlad dokážou nejen probrat, ale taky pěkně nakopnout. Už se těším do lesa ani nesnídám. Beru si jen trochu vody a jednu konzervu.
Třeba konečně zabloudím. Je to zvláštní , ale doposud se mi ještě zabloudit nepodařilo, dokonce jsem jezdil bez mapy po cizích městech celkem v pohodě a tak nějak pořád cítil ten správný směr. Vydal jsem se jen tak směrem nahoru do svahu. Po včerejším dešti tu bylo jen opravdu málo stop. Čekal bych toho daleko víc, les si zřejmě dokáže poradit lépe než si myslím. Jen tu a tam pár cestiček kudy se drala voda, pravděpodobně hodně prudká. Slunce začína příjemně oteplovat vzduch a já opět začínám bojovat s těmi otázkami, dělám dobře když od všeho utíkám ? Je to útěk, nebo prostě měním směr a beru věci do svých rukou ?
Ještě že je ten kopec tak prudký, za chvíli už jen vnímám svůj dech a snažím se moc nefunět.
Je skoro poledne, musel jsem ujít dobrých deset kilometrů.
Potkávám prvního člověka, nějaký turista s maličkým chlebníkem přes rameno. Přesně stejným jako měl můj táta, když jsme spolu chodili do lesa na houby. Teda on si chodil provětrat hlavu od mámy a mě bral s sebou protože jsem byl trošku hyperaktivní, což moje máma nedokázala pochopit.
Už ho doháním, šlape mu to pěkně, mám co dělat.
Do prdele ! toho chlapa já znám !
Vždyť je to táta!
"Táto ! tati !"
Neslyší!
A támhle jsem já ! Běžím k němu s hříbkem a křičím na celý les !
Tohle si přesně pamatuji, otec mi vynadá že plaším zvířata a neumím se chovat v lese !
"Táto , tati !"
Vůbec mně neslyší a nevidí !
Chytám ho za rameno a ruka mi proletí vzduchem.
Jsou pryč, co to bylo ?
Tohle ne, tohle mě dostalo. Táta, můj táta a já. Bože kdy to bylo, tak nejmíň před pětadvaceti lety !
To je určitě tím že jsem nic nejedl, mám halucinace. Bože ti byli tak opravdoví a šťastní.
Otvírám konzervu a baštím. Úplně jsem zapoměl na celý svět, na ženu, na rozvod, na chudáka kluka, který už teď v noci nespí.
To by bylo téma pro Katku. Už jsem si vzpoměl, je to neuvěřitelné co všechno pro mě tenhle člověk za jediný týden udělal. A jen tak . Je to nepopsatelný pocit, mít někoho, přítele , který je tam někde kdykoliv je nejhůř. A nebo alespoň špatně. Bože potkal jsem se sám se sebou a s tátou. A pamatuji si všechny detaily, moje zelené proužkové kalhoty, můj první zavírací nožík.
Je čas se vydat nazpět. Vstávám a slibuji si , že už se nenechám jen tak oblbnout. Myslím že můžu být rád že jsem neomdlel.
Kdo by to byl řekl že cesta zpět ač z kopce, bude únavnější než nahoru.
Než jsem dorazil k chatě tak se úplně setmělo, vyšel měsíc a všechno kolem dostalo pochmurný nádech. Přesto všechno co jsem ten den prožil, jsem usnul prakticky ihned s dotykem lůžka.
III.
Další ráno, tentokrát se snídaní. Nechci riskovat že se někde složím, nebo že budu pozorovat modré slony poletující mezi stromy. Rozhodl jsem se, že dnes se budu jenom válet před chatou u ohniště. Jsem připraven dnes spálit minimálně polovinu zásob dřeva na zimu. Najedl jsem se a válím se ve spacáku na lůžku. Vzal jsem si knížku, detektivku, ale nemůžu se chytit tak ji nechávám být. Našel jsem staré noviny, lépe řečeno patnáct let staré sobotní vydání, takže se probírám kulturními a společenskými rubrikami a celkem se bavím. To je pohoda. Co asi dělá Kuba, můj syn. Nejspíš ho žena tahá někde po obchodech, nebo po těch svých kamarádkách pro které je tak strašně důležité mít to správné tričko k těm správným kalhotům. Ale když to tak chce, má právo na svůj život a já mám právo na svůj. Měl jsem to udělat už dávno.
Nic jsem zase tam kde jsem nechtěl, vstávat a ven ! Šup voda ze studny, rozdělat oheň. Trošku jsem to přehnal, je tady dřeva tak na dvě zimy. To je zvláštní jak se dá dlouho dívat do ohně. Je pokaždé jiný a při tom pořád stejný. Sedím a koukám.
„ Ahoj Petře „
Bylo to jako rána do hlavy ! Vyskočil jsem otočil se a civěl, doslova civěl !
„Ahoj Péťo"
Byla to moje máma! Moje máma, mladá a krásná. Rozesmátá oblečená v těch báječných květovaných letních šatech. „ ahoj maminko, co co tady děláš ?“ Nic lepšího mě nenapadlo.
„ Co tady dělám ? Jsem. Prostě tady teďka jsem a ty ? Nelíbí se mi jak se pořád trápíš." Přišla ke mně a úplně klidně si sedla k ohni. Chtěl jsem se jí dotknout, dát ji pusu obejmout ji, ale opravdu hodně jsem se bál. Bál jsem se že zmizí a že opět máchnu do prázdna.
„ Maminko, moc mi chybíš, kdyby si věděla jak tě teď potřebuji."
„ Já to vím a proto jsme teď oba tady." Řekla to tak samozřejmě, že nešlo než to prostě vzít jako fakt.
„ Víš to co teď dělám se ti asi nelíbí, mně taky ne, ale je to to nejlepší co mě napadlo, už to dál nevydržím zjistil jsem že život může být taky krásný a že na světě jsou lidé kterým můžu ještě něco ze sebe dát. Lidé kteří mi to dokážou vrátit tím nejkrásnějším způsobem. „
Najednou jsem měl pocit, že všechna slova jsou zbytčná. Podívala se mi do očí a já byl zase ten malý kluk co přinesl ze školy první poznámku a ona už dávno všechno věděla. Seděly jsme vedle sebe a koukaly do ohně.
Najednou jsem to nemohl vydržet . „ Jakto že jsi tady, vždyť jsem vedle tebe seděl v tom pokoji, držel tě za ruku a ..." Cítil jsem jak se mi ženou slzy do očí.
„ Dej mi ruku"
Lekl jsem se „ Ne, ty zmizíš ! “
„ Dej mi ruku a pojď „
Držely jsme se za ruce a šly jsme spolu k chatě, obešly jsme ji a vydaly se po cestě. Ještě kousek jsme šly a potom jsem ucítil jak pomalu ztrácím pod nohama zem.
Úplně samozřejmě jsme se pomalu vznesly mezi korunami stromů až k jejich vrcholkům. Drželi jsme se za ruce a vznášeli jsme se nad cestou ukrytou pod stromy až jsme se dostaly k rybníčku u křižovatky, kde se odbočuje ze silnice do lesa. A tam jsem to uviděl.
Jeřáb pomalu vytahoval auto z vody, moje auto. Na břehu ležela otevřená rakev, zatím ještě prázdná.
