14. 11. 2007 – 10:13 Íránského času
Město Bandare-Abbás – Írán
Fred se těžko smiřoval s poměry v tomhle městě. Pravda byla, že se tu nebude zdržovat ani dvě hodiny, ale i tak na něj celková atmosféra města působila velice zvláštně. Lidé tu vypadaly bezstarostně. Přeplněné ulice se vlnily pod náporem tisíců nakupujících a prodávajících. Domy byly pouze polorozpadlé chatrče a mezi nimi sem tam nevzhledně zapasované moderní budovy nových služeb.
Poznej svého nepřítele, zaznělo mu v uších. Viděl v nich obrovský potenciál a neoblomnou vůli a přesvědčení. Dokázali z pouště vydolovat obživu i stavební materiál. Který národ by to dokázal, žil tu a ještě se tvářil tak šťastně a bezstarostně.
„Myslíš, že tady najdeme pojízdné auto?“ zabručel na Muhmada.
„Určitě, ale hlavně aby ho nikdo nehlídal!“
Prodírali se ulicemi už přes půl hodiny a za tu dobu potkali tři auta, která si prorážela cestu davem.
Nakonec jim Muhmad převleky přinesl. Ukázalo se, že Rollins mohl jít klidně v arabském. Ženský převlek striktně odmítl, takže si vzal stejné šaty jako Fred a Muhmad. Přes stráže se jim podařilo proklouznout, i když viděli zkoumavý obličej, s jakým si bílou rollinsovu tvář prohlíželi.
„Neměli bychom se tady zdržovat dlouho!“ řekl Muhmad a rázně se prodral o další dva metry kupředu.
„Hlavně se nám neztrať, jo?“ šeptl mu do mizejícího zátylku Fred. Otočil se na Kathy. Byly vidět jen její modré oči.
„Tak pojď, půjdeme krásko,“ usmál se na ni a popostrčil ji kupředu.
Trvalo jim další půl hodinu, než se prodrali z hlavní třídy do jedné z bočních ulicí. Tady sedělo jen pár starých před ruinami, ve kterých žili. Každý bafal dýmku a sem tam hráli větší skupinky domino.
„Tady si dejte pozor! Jeden jediný nevrlý, nebo zkoumavý pohled na nějakou ženu a jste všichni do jednoho pod kytičkami!“ nenápadně ukázal na nejbližšího staříka. „Tak támhle tomu chlápkovi není víc než pětatřicet a ta vyboulenina na stehně pod pláštěm rozhodně není vřed!“
Fred se zaměřil na sedící postavu několik metrů před nimi. Spal, nebo to alespoň tak vypadalo. Pod pláštěm se mu skutečně rýsovala pažba samopalu.
„To že jsou všichni ozbrojeni je tady úplně normální, takže bacha,“ pokračoval Muhmad. „Hlavně si dejte pozor na ty ženský! Jsou na to někdy dost hákliví!“
„A to jim máme ukrást auto?“ zakoulela očima nevěřícně Kathy.
Muhmad jí věnoval naštvaný pohled.
„Na to taky pozor! Žena nemluví, dokud se jí muž nezeptá!“
Další zakoulení, teď už mlčky. Pak se nenápadně přitočila k Fredovi a šeptla mu do ucha.
„To bude pořád tak otravnej?“
„Dělej co říká, lásko! Já tě varoval, že to nebude sranda. Když sis nedala říct, tak si to užij!“
„Měli bychom jít! Stojíme tu jak pitomci už moc dlouho a přitahujeme na sebe pozornost.“ Zadíval se na Kathy. „Marwick měl pravdu! Budeš se hodit. Vyměníme tě za auto!“
„Cože?“ Vyjekla. Když spatřila rozhněvané obličeje kolem sebe, sklopila oči. „Tak tohle teda ne, hošánci! Odmítám obcovat z nějakým ušmudlaným arabským dědkem!“ šeptla.
„To po tobě nikdo nechce! Odvede si tě dovnitř, zatímco my budeme čekat v autě. Potichu ho zneškodníš a chvilku počkáš, aby to vypadalo věrohodně! Pak pojedeme. Nevzbudíme tak moc velkou pozornost. Takovéhle půjčky a obchody jsou tu docela normální!“
„A co když ho nepřeperu? Třeba mě podřízne, nebo…..nebo…….“ zarazila se. „Krucinál však vy víte co!“ vztekala se.
„To tady máme začít střílet a válčit proti celému městu, nebo co? Prostě to uděláš, jak říkám! Kdo je pro?“ zeptal se Muhmad.
Nahoře se ocitly dvě ruce. Fred chvíli váhal. Podíval se na vzteklou Kathy.
„Jinak to nepůjde, lásko! Kdyby se něco dělo, tak pro tebe skočím!“ řekl a zvedl ruku taky.
Raketa opustila atmosféru Země. Tseng byl poprvé ve vesmíru. Prožíval to velice chladně a nezúčastněně. Byl vmáčklý do sedadla a odpočítával poslední sekundy, než uvidí své rozestavěné dílo.
Za oknem se venku začal zjevovat malý cípek kovu, ozářený světlem, které se odrazilo od Měsíce. Cípek se zvětšoval a přibližoval. Byly vidět stovky blikajících světlušek, které ho obklopují. Během vteřiny se cípek stonásobně zvětšil. Byly už jen kilometr od cíle. Kamuflážní nátěr dělal svou práci opravdu dobře.
Hlavní stavební stanice byla vidět už z dálky, ale zbytek, obrovská rozrůstající se kostra potažená antiradarovou folií se dala spatřit až z bezprostřední blízkosti.
„Přistání za dvacet sekund,“ ohlásil pilot interkomem.
Docela rychle to rostlo, když uvážíme jak náročný ten úkol byl. Vlastně už byl hotový celý vnější plášť. Teď, když to viděl na vlastní oči byl přesvědčen, že to zvládnou včas. Bude to největší věc, co kdy člověk ve vesmíru postavil!
Loď začala zpomalovat. Zlehka se přicucla ke stanici. Tseng se zvedl z křesla. Chvilkový stav beztíže zmizel, když se dala stanice, která ubytovávala na dvě stě techniků opět do pohybu. Její stavba byla neobyčejně rychlá a jednoduchá. Pětadvacet kusů, ze kterých se stanice skládala do vesmíru vynesly Dýky. Na oběžné dráze je pak Astronauti smontovali. Prostě taková dražší skládačka!
Vystoupil z kosmoplánu jako poslední. Přistoupil k oknu a pozoroval, jak obrovské rameno umístěné na stanici vybírá svázaný balík stavebních komponentů a jak ho ukládá na otevřenou rampu, ze které technici ve skafandrech postupně součástky odebírali.
Ozval se varovný signál a upozornění, že se všichni mají přidržet. Přistávala další loď. Nechtěli zbytečně riskovat zdlouhavé korekce rychlosti, aby mohly dýky přistávat za otáčení hlavního obytného tělesa stanice. Dunivý zvuk oznámil přicucnutí obřího kosmoplánu. Zároveň se odpojil i ten, kterým přiletěl Tseng. Vrací se napovrch pro další komponenty.
Po palubě se rozléhal jásot techniků.
„Co se to kurva děje?“ zahřměl na dvojici radujících se astronautů.
Oba okamžitě srazili svůj úsměv, když ho poznali. Provinile klopili oči.
„Víte, právě přivezli spojovací uzel! Tím končí to věčné vypínání gravitace! Za pár hodin ho namontujeme k ose základny, která se neotáčí. Je to skvělý! Můžou tam přistát i čtyři rakety najednou, aniž bychom o tom věděli! Od začátku stavby se tak budeme moci konečně v klidu vyspat!“
Tseng kývl hlavou a propustil je. Veselí utichalo.
„Všichni zpět do práce, ať je to co nejdřív namontovaný!“ hlásal reproduktor na chodbách.
Teď už mu jen zbývalo najít vedoucího stavby a zkontrolovat, jestli vše dělá podle plánu. Ještě naposledy vykoukl z okna, aby spatřil čtyři techniky, kteří právě plachtili s kusem oceli o velikosti auta vstříc staveništi.
Proplétal se chodbami až nakonec stanul před žebříkem, nad kterým byl nápis „Řídící sekce“. Vyšplhal se nahoru, nebo vlastně spíš dolů k ose otáčejícího se válce a ve stavu beztíže přeplul do druhého, o něco menšího. Opět se vyšplhal po žebříku do míst, kdy alespoň trochu cítil svou hmotnost. Podíval se z okna. Viděl jen tělo hlavní sekce přilepené prakticky přímo na okně. Hlavní sekce se otáčela pomaleji a tak ji vlastně Tseng předbíhal. Pozoroval všechny záhyby, nýty a svary, kterýma byla základna poseta.
Po chvilce ho to začalo nudit. Připadal si jak křeček v myším kolotoči. Vydal se dál. Zjistil, že zde byla pouze hlavní chodba, vedoucí po obvodu a přibližně uprostřed poloměru válce byly různé sledovací a řídící střediska.
Otevřel dveře, nadepsané hlavní řídící středisko, a vešel dovnitř. Množství lidí uvnitř ho prásklo přes oči. Snad jich tam bylo i dvacet, přitom židle u pultů jasně odpovídaly pětinovému počtu. Jakmile vešel, vše utichlo.
„Pane, vítejte na stanici! Tohle je další směna řídících stavebních prací! Zrovna máme brífing!“ trochu si odkašlal. „Ehm nechtěl byste se zatím podívat po stanici? Je nás tu už moc a tohle je velice důležité.“
To bylo poprvé, co Tsenga něco opravdu překvapilo, že nebyl schopen odpovědi. Právě ho vyhodili z místnosti, která patřila jen a jen jemu! To on ji naprojektoval, sehnal peníze a umožnil její výstup do vesmíru.
Konsternovaně pokýval hlavou a neschopen slova dveře zase zavřel. Odkráčel. Po chvilce začal přemýšlet, kdo ho vůbec na jeho místo dosadil a proč. Pak si vzpomněl, že to byl on a z důvodu jeho naprosté odhodlanosti. Taky v tom sehrál určitou roli fakt, že jako jediný mu nikdy nepodlézal a nechoval se k němu jako k bohu. Takovou troufalost už léta nezažil a začínal v něm tudíž vidět velkého ducha. Dokonce ho ani nepovažoval za tak podřadného živočicha jako ostatní! Vlastně si ho docela oblíbil! Bude se jim dobře spolupracovat!
