Někdy se člověku daří, na co sáhne. A někdy mu nezbude nic než temnota. Jenže jak s tím má potom žít?
Stephen King, Pavučina snů
I.
„Koukej odtud vypadnout! A honem! No? Mám zavolat psa?“
Nechat se chytit na školních pozemcích mimo vyučování s sebou přinášelo mnohé nepříjemnosti. A nositelem většiny z nich byl tenhle protivný žlučovitý dědouš.
„A už se neopovažuj znova přijít! Jinak ti napráskám prdel! Spratek jeden, furt si to dovoluje víc a víc…“
Nerudné školníkovo huhlání zaniklo v ruchu ulice. Lukáš přeskočil zídku, oddělující hřiště od bloku s garážemi. Vrazil ruce do kapes. Podzimní vítr mrazil.
Lítostivě se ohlédl. Nikdy odtud neodcházel rád, ani když ho k tomu místo školníka přimělo jen stmívání. Na školní zahradě nalézal útočiště, tak často, jak potřeboval. Nepamatoval si, kdy se tady schoval poprvé, pod loubím tmavých šeříků nebo ve vysoké trávě mezi jabloněmi v zanedbaném sadu. A ani na tom nezáleželo, protože na zahradě plynul čas jinak… to místo znamenalo jednu z krajin snů.
Jakmile i devátá třída skončila vyučování, školní prostory se vyprázdnily a zůstaly tiché, klidné. Lukáš pak rád sedal v trávě a opíral se o kamenný kvádr, který tu obrůstal mechem od doby, kdy školu postavili. Jedl malá sladká jablka, díval se do mraků a v duchu spřádal spletité příběhy plné dobrodružství.
Někdy mu byla zima, jindy pršelo a Lukáš se musel schovávat po pláštěnkou, dokud ho vlhko nezahnalo domů. Někdy se školník Štojdl rozhodl být více iniciativní a začal zanedbané školní pozemky procházet, občas se svým vlčákem na krátkém vodítku. A někdy se Lukášovi podařilo utéci až na poslední chvíli.
Zahrada však byla lepší, než domov. Proč by někdo měl chtít chodit domů za tátovými fackami a máminou utrápenou tváří?
Jabloně mlčely a nikdy nikoho nebily. Plakaly, jen když jim někdo zlomil větev. A nikdy se nedívaly smutně a vyčítavě. Lukáš je měl rád.
Zachmuřeně se ohlédl ke škole. Ke své zahradě. Stromy sahaly k šedému nebi, jakoby se z něj snažily vytřást alespoň kapku vlídnosti. Postava školníka Štojdla se mezi nimi šourala, protivný starý skřet. Lukáš i na tu dálku rozeznal, jak si školník odplivuje, mezi prsty žmoulá cigáro. Dovedl si představit ty žluté, odporné chrchlance, poskvrňující měkkou trávu.
„Dospěláci všechno zkazí,“ pomyslel si Lukáš. „Nejlepší by bylo, kdyby… kdyby někam zmizeli. Prostě je všechny odeslat na jinou planetu.“
Nakopl kamínek a pozoroval, jak daleko doletí. Tiché klapnutí na silnici mu to prozradilo. Nic moc…
Na co vlastně Štojdl zahradu potřebuje? Nebo škola? Nic se na ní neděje. Jen leží ladem. Co by tam tak asi Lukáš mohl provést? Poválet trávu, kterou nikdy nikdo neposeče, utrhnout si pár jablek, než všechna opadají a shnijí…
„Štojdl, hajzl,“ zkusil zarýmovat, ale ani jemu samotnému se to nelíbilo. „Do vesmíru s ním! A se všema dospělejma. Ať si vodletí na nějakou svojí planetu…“
Tentokrát kámen vyhodil proti šedé obloze. Pozorovat jej nemohl, rozslzely se mu oči. Slunce pomrkávalo zpoza mraků. Alespoň si představil raketu, jak do ní nastupují všichni dospěláci. A letí pryč, aby se už nikdy nevrátili. Všichni…
„Možná kromě mámy,“ doplnil v duchu svou myšlenku a útroby se mu sevřely tesknotou.
Cestou k domovu usekal hlavy padesáti osmi kopřivám a chvíli hovořil se psem v jedné ze zahrádek vilové čtvrti. S takovým smutným, chundelatým. Přivázaným na řetízku. Jak lehké bylo s ním soucítit…
Ještě chvíli zkoušel plivat na auta z nadjezdu. Dost ho to zaujalo: třeba vyčkat správnou chvíli, trochu dřív, než se auťák přiřítí, vyslat plivanec.
Vžuuuum, plesk!
Bombardovací letoun zasahuje!
Plesk a plesk, ne, třísk a prásk!
Všechny dospěláky v autech označkovat, vyhodit do vzduchu, když už ne do vesmíru….
Úplně při té zábavě ztratil pojem o čase a když se podíval na hodinky, vyvalil oči.
Okamžitě si představil brunátnou otcovu tvář:
„Řek sem, že budeš doma do sedmi, kde ses zase flákal!? Myslíš, že ti tohle bude procházet?“
Rozběhl se.
A běžel dál, i když doběhl k přechodu u supermarketu. Nenapadlo ho zastavit. A silnice mu připadala prázdná.
Stačil udělat dva kroky, silnice, trochu vlhká od něžného večerního mrholení, se leskla a třpytila. Zastavil, do uší mu z levé strany vtrhl zlověstný zvuk motoru. Stačil tím směrem otočit hlavu, pomyslet si, že tudy přece nikdy moc aut nejezdilo!
Ve zlomku vteřiny viděl osvěžovač vzduchu ve tvaru stromku, kývající se za čelním sklem modrého mercedesu, šedou, vyděšenou tvář muže za volantem, vytřeštěný pohled jeho očí.
Pak mu auto hroznou silou podrazilo nohy a vymrštilo ho do vzduchu. Ticho, vítr.
Necítil bolest, jen závrať a nevolnost. Instinktivně se stočil do klubíčka, koulel se po kapotě. Čelem narazil do předního skla. Bylo to jako břinknout hlavou o led. Mrazivý zvuk v uších, tlak v čele, nosu. Černota, rudý ohňostroj.
Překutálel se po střeše auta, sklouzl na asfaltku. Do předloktí se mu zaryly drobné kamínky. Oslepovala ho krev z rozbité hlavy.
Kolem ticho, jako by byl Lukáš rybou v akváriu, pozorující svět přes silné sklo. Houpání, oči se mu mžily. Strhoval ho hučící vír, vtahoval ho kamsi do nicoty plné temných ozvěn.
Nezřetelně zahlédl, jak se k němu blíží kola dalšího auta. Chtěl křičet, ale z úst mu vyšel jen mrak, který ho oslepil, hlavou mu běželo vesmír, to je vesmír z mojí hlavy, jde ven, vesmír…
Řidič bílé Lady strhl volant, pach spálené gumy, kvílení. Auto sebou smýklo do příkopu, mačkaný plech, tiché škytnutí a motor zhasl. Dřív však ještě obě levá kola přejela po Lukášových stehnech.
Do ticha, které obalovalo jeho hlavu, se ozval křupavý, vlhký zvuk. Nepřicházel zvenčí, ale zevnitř.
Lukášovi se zvedl žaludek, ale než se stačil pozvracet, ztratil vědomí.
II.
Sametový trávník, smaragdově zelený, se táhl od jednoho konce údolí ke druhému. Jen na některých místech jeho hladkost narušovaly trsy květin a vzrostlejší trávy, jinde vyrážely k nebi ostrůvky růží, obrovské rudé květy. Vše ale vypadalo dokonale promyšlené, kompozice jako z nějakého renesančního obrazu. Údolí obklopovaly stromy s rezavě nazlátlými kmeny, štíhlé, vysoké. Větve se kývaly ve větru. Uspávající šumění, jako pohlazení od neviditelné ruky. Ptačí hlasy se ozývaly tiše, tlumeně. Krajem se linula hudba harfy.
Lukáš ohmatal stébla trávy. Byla jemná, ohýbala se pod jeho rukou jako vlasy dítěte. Pohladil ji. Přivřel oči, málem by zavrněl, tak byl ten dotek příjemný. Utrhl hrst trávy a zvedl ji k obličeji. Začichal.
Vůně země, silná a jakoby kořeněná a vůně čerstvě utržené rostliny. Mohl něco takového cítit ve snu?
Zamračil se proti nebi... vytřeštil oči.
Nebe. Ne modré, zlatorudé, se sluncem podobným bílé zářivce. Mraky, které po tom podivném nebi pospíchaly, byly také nazlátlé, jako ovčí rouno. A zdálo se, že jsou tak nízko,a by se jich mohl dotknout, jen natáhnout ruku.
Jenže Lukášovi se nechtělo dotýkat mraků. Ne, výjimečně myslel prakticky.
Musí se mi to zdát, říkal si, třeba jsem byl blbej, a chtěl jsem vyzkoušet máminy prášky na spaní. Obyčejnej sen to není, to už bych se teď vzbudil.
Promnul si čelo. Usilovně vzpomínal, co se dělo před tím. Jak se sem dostal. Šel večer spát? Opravdu snědl mámě její prášky? Cítil se trochu podivně, jakoby odpoutaný od těla. Všechno ho brnělo a krev proudila líně, pomalu. Dostalo by se to i do snu?
Zdálky se ke zvuku harfy přidalo cinkání, jako tisíce stříbrných zvonků. Před očima se Lukášovi objevil obraz jakéhosi chrámu, křišťálového, čistého. Chrámu, v němž všude visí tenké tyčinky a zvoní a zvoní ve větru. Nikde žádný člověk, jen vítr a tiché zvonění.
Zatřepal hlavou. Takové představy nemíval, ani když chtěl. Natož když se o ně neprosil.
Ve vzduchu to zavonělo levandulí a vodou. Někde poblíž musela téct řeka. A musela být čistá a svěží. Takhle mohla vonět jen ta nejčistší voda na světě.
Viděl ji před sebou, průzračnou tak, že i v nejhlubším místě se dá dohlédnout na dno. Oblévající kamínky, zurčící a zpívající stejně čistě, jako hlas zvonků.
Lukáš měl pocit, že se by se mohl napít samotného vzduchu prosyceného vlhkostí. Zavřel oči a začichal. Nádhera. Lepší, než školní zahrada v líném odpoledni. Zmocnila se ho touha všechno tu prozkoumat, ať už sní, nebo ne. Může se snažit.
Stačilo vstát a jít se k řece podívat. Zjistit, kdo hraje na harfu a co znamená to zvonění.
Jestli je to sen, pořádně si jej užije.
Nazvedl se na loktech, ale zjistil, že víc udělat nemůže. Špatný pocit po celém těle zesílil. Jako by mu dolní část těla někdo ukradl.
Polkl, se zlou předtuchou se podíval dolů. Zalapal po dechu a tentokrát se mu vzduch zdál palčivě žhavý.
Jeho nohy… nebyly tam, kde by měly být. Zůstaly jen groteskní pahýly, obalené bílou gázou. Vypadalo to, jako by mu přímo z trupu vyrůstaly dva žampiony.
Vzduch z něj vyrazil v drásavém výkřiku. Harfa zmlkla, jen zvonky v dálce zněly dál. Nyní mu jejich zvuk připadal mrazivý.
Lukáš vykřikl znovu. A znovu. Zachvátila ho panika. Pomalu si na všechno vzpomínal
(auto, kola, křupnutí, to vlhké, odporné krrrkchch)
a nebylo to hezké vzpomínání.
Křičel a křičel. Napadlo ho, že je někde, kam se lidé dostávají po smrti a nechtěl tu být. Nechtěl být mrtvý. Chtěl zpátky a chtěl mít nohy. Chtěl mámu. Chtěl, aby se věci vrátily do správných kolejí, chtěl mít jasnou hlavu...
Chtěl odtud PRYČ!!!
V jediném okamžiku údolí zmizelo. Nahradil jej sterilní nemocniční pokoj. Bílá barva, hladké plochy, umělá hmota a sklo. Trošičku deprimující, ale normální.
Lukáš přestal křičet. Tohle bylo lepší. Alespoň věděl, kde je. Ve svém světě, živý a přítomný.
Nadechl se, zápach dezinfekce ho pálil v plicích po občerstvující vůni vody a květin. Úlevně se usmál. Vztyčil se na loktech a rozhlédl se.
Vzápětí se přesvědčil, že nijak zvlášť dobré to zase není. Normalita nebo ne, groteskní žampiony na místě nohou zůstaly. A aby toho dobrého zůstal skutečně jen ždibec, zakousla se mu do těla bolest.
Lukáš vykulil oči, zakousl se do spodního rtu. Při další příšerné křeči mu došlo, že se klidně může rozbrečet, není doma s tátou, který z něj chce mít chlapa. Chlapa, který nepláče.
Zvrátil hlavu a znovu se rozkřičel.
Za chvíli se otevřely dveře. Přišla sestra; konejšivá slova, pohlazení po vlasech teplou buclatou dlaní. A hlavně mu dala injekci.
Bolest ještě chvíli hryzala v celém těle, pak začala usínat jako ježaté mrzuté zvíře. Lukáš se bál jen pohnout, aby ji znovu neprobudil.
Ležel, díval se do stropu a snažil se uvěřit, že přišel o nohy. Opravdu opravdicky, žádné máminy tabletky, žádný zlý sen. Vnucovaly se mu hrozné vize budoucnosti, konec krásných chvil na zahradě, konec svobody. Nikdy už nepoběží podél trati spolu s vlakem, nebude hrát s klukama fotbal. Nikdy neucítí vítr kolem uší, vítr, pročesávající vlasy. Nikdy nebude utíkat ze zahrady přes plot, nebude se moci zdálky pošklebovat Štojdlovi s hřejícím pocitem vítězství. Nikdy…
Snažil se nebrečet, ale slzy mu přes veškerou snahu z očí vytryskly a stékaly po tvářích. Bylo to, jako by mu někdo pustil na obličej hejno slimáčků.
Zvedl ruku, aby si slzy otřel. Do nosu ho uhodila vůně trávy a země, zarazil se. Přiblížil si dlaň k očím. Byla umazaná od hlíny a za jedním nehtem zůstal útržek stébla trávy.
Lukáš ruku spustil a zavřel oči. Najednou se cítil hrozně unavený.
