První část: Modrá žena

Jak jasnou noční oblohou sem tam
už jiskra šlehne a zvedne nám oči,
snad létavice letí bůhvíkam
a než se pohled za ní pootočí,
je pryč a v místech, odkud vyšlehla,
nic nechybí, a ve chvilce to skončí...

Dante Alighieri, Božská komedie

I.

  Lukáš s tím počítal, celou dobu v nemocnici: jakmile se ocitne doma, nastanou potíže. A nešlo jen o domov.
  V nemocnici strávil čtvrt roku. Velkou část z toho se jeho ošetřovatelé snažili věnovat tomu, aby byl zase schopen plnohodnotného života, tedy zvykání si na handicap. Lukáš se nehodlal snažit. Podle něj zvyknout si znamenalo smířit se. A to si nedokázal připustit… měl pocit, že pořád čeká na nějaký zázrak, kouzlo, že se probudí a všechno bude v pořádku. Nikdy o tom nepřemýšlel, alespoň ne vědomě. Ale ždibíček doufání, dětinské víry v dobré konce, v sobě měl.
  Učil se ovládat vozíček, chodil i do nemocniční školy. Choval se slušně a zdvořile. Ale nic ho nemotivovalo, aby se opravdu snažil učit. Připadal si lhostejný, malátný. Učení ho uspávalo, vozíček byl dobrý jen k tomu, aby s ním dojel k oknu a zpátky k posteli. Dlouhé hodiny trávil tím, že pozoroval padající listí v parku u nemocnice, do nějž měl výhled. Někdy si přitom zdříml a když se probíral, zaplavil ho radostný pocit – ne, jistota – že zase má obě nohy. Pokusil se vyskočit, ale napřel váhu na oba pahýly a probudil bolest, která se v nich stále ukrývala.
  Potom přestával věřit v cokoli… dokonce i v kouzla.
  A často se potom z ničeho nic málem rozplakal.
  Svět za okny se stával cizím. Nebezpečným a chladným. Už si nepředstavoval, jak s kamarády dělá vylomeniny na školní zahradě, nebo jak běží podél železniční trati. Začínal se bát volného prostoru, který ho tam venku čekal a zvlášť se bál domova a školy.
  Důvěra, kterou měl k životu, v něm zemřela v okamžiku, kdy se probudil s těmi bílými žampiony namísto nohou. Nepomáhalo mu myslet na to, že kdyby dopadl o pár centimetrů jinak, když ho srazilo auto, mohl ochrnout nebo zemřít a kdyby do předního skla vrazil hlavou silněji, byl by z něj slintající idiot. Že na tom mohl být hůř. Některým spolupacientům takové představy pomáhaly. Smiřovaly je s osudem. Lukáš svůj osud nenáviděl a věděl, že ta nenávist nikdy neuhasne.
  Nakonec nastalo to, čeho se bál. Sanita ho převezla přes město domů, ošetřovatel mu pomohl dojet výtahem do třetího patra a pak Lukáše opustil přede dveřmi, v nichž stáli rozpačití rodiče.
  Zlé sny se plnily. Táta, vždy prudký a nedůtklivý, viděl v Lukášově postižení své vlastní selhání. Mluvil s ním úsečně a nedával najevo jedinou známku lítosti. Lukáš by si rád namlouval, že je za to rád, že ho lítost a soucit štvou, ale nebylo to tak. Táta se možná přísným přístupem snažil vychovat z něj chlapa – ale Lukáše to plnilo hořkostí.
  Podle otcova přání a příkazu začal nedlouho po návratu domů také znovu chodit do školy, do speciální školy s bezbariérovým přístupem. Ať už ale ta budova měla ve štítě cokoli, Lukáš ji celou v duchu naložil na příští raketu odlétající do oblasti černých děr.
  Zjistil, že on se může na svět vykašlat, ale to neznamená, že svět se přestane starat o něj. Ať v dobrém či zlém smyslu. Zrovna to zlé čekalo na Lukáše v hodinách matematiky. Často při nich zatoužil vypařit se, zmizet – když nemůže do nicoty poslat své okolí, udělá to sám se sebou - ale nedalo se. Nedalo se ani vypnout, odejít v duchu jinam. Matematikář si dokázal zjednat pozornost, přestože ve vysvětlování zrovna nevynikal.
  Když asi podesáté práskl Lukášovi pravítkem do lavice a přinutil chlapce zvednout hlavu a zmateně se rozhlížet, Lukáš se rozbrečel.
  Přede všemi se rozplakal.
  Ostuda.
  A ještě horší dopady doma. Jestli učitel mlátil jen do lavice, otec si rozhodně takové servítky nebral. Podle svých slov chtěl z kluka něco mít a svou nelibost s Lukášovým neprospěchem vyjadřoval pohlavky a tím, čemu říkal doučování.Tedy, otec ty chvíle za doučování považoval. Lukáš si byl jistý, že se mu snaží pomoci. Ale hodiny strávené s otcem ho stresovaly hůř, než ty školní.

***

  Znovu nastal podzim. Lukáš za okny školy pozoroval malé děti, jak se svými rodiči pouští draky na stráni od sladovny, běhají, smějí se, křičí. Nepřítomně se usmíval. V duchu byl s nimi, tam na té stráni, a také pouštěl draka. Velikého, rudého draka. A náhle se ten papírový začal měnit, lesk šupin, zubatá tlama chrlící plameny. Třpytivé oči. Lukáš na jeho hřbetě letěl divokým povětřím, mraky fantastických tvarů se kolem něj míhaly, rychlost, volnost!!!
  A prásk!
  Rána jako výstřel z pušky srazila draka i s jezdcem do propasti. Lukáš zvedl hlavu. Oči, ještě zastřené mžurkou neskutečna, upřel na matematikáře.
  „Jasanský,“ povzdechl si učitel. „Já nevím, to se doma nevyspíš, nebo co?“
  Lukáš pomalu zavrtěl hlavou. Za svými zády zaslechl hihňání holek. Neobtěžoval se na ně ohlédnout.
  „Tak zkus chodit do školy vyspalý, ano?“
  „Jo, zkusim to,“ zabručel Lukáš.
  „Hmmm, tak mi řekni, jaký je součet úhlů v pravostranném trojúhelníku.“
  Lukáš pomalu zavrtěl hlavou. Zase to začne. Vodopád otázek a na konci pětka v žákovské. Ta ostuda, až propadne a bude sedět ve třídě s dětmi o dva roky mladšími…
  Ne, to ho ve skutečnosti netrápilo. Místo úhlů a čísel mu před očima vyvstával otcův obraz, tak jasný, jak by to nedokázala sebelepší fotografie.
  „Ty seš vážně tak pitomej? Já nevim, seš vůbec můj syn, co? Prosim tě, řekni mi, na co ty myslíš? Na co ty, sakra, pořád myslíš?“
  Mohl by se usmát a říct: „Na to, jak po obloze lítají draci. Ne papírový, ale opravdový a jak všechno voní vodou, jak se všude ozývá to cinkání… Myslím na to, jak to bylo krásné jinde, víš, tati, tam, kde je zlatá obloha…“
  Mohl by?
  Ta představa mu připadal ještě fantastičtější, než výmysly, které si v ní vložil do úst. Otec by mu za to nejspíš urazil hlavu. Nebo by do něj tak dlouho hučel rovnice a geometrii, až by Lukášovi explodovala hlava…
  Otřásl se odporem.
  Pokud ale nechce, aby ho učitel odepsal, musí se v příští hodině přihlásit na opravu. K tomu potřeboval látku umět a s učebnicí si nikdy moc nerozuměl.
  Třebaže žádat otce, aby mu pomohl, se rovnalo žádosti o hodinku dvě mučení, musel to udělat. Jinak… viděl se na mrazivých pláních, svištící vítr rve dech od úst. Viděl svou tvář pokrytou jinovatkou. Taková arktická zima by nastala doma, kdyby propadl z matematiky.
  Samozřejmě šlo tu nepříjemnou věc co nejvíce odkládat. A tak Lukáš čekal a čekal, čekal až do večera a pak se teprve odhodlal. Popadl sešit z matematiky a natočil vozíček ke dveřím svého pokoje.
  Jenže tou dobou se v kuchyni strhla rodičovská rozepře.
  Povzdechl si a opřel se zády o křeslo. Za tenkou zdí z umakartu slyšel hlasy rodičů tak dobře, jako by stáli před ním. Vadilo mu to. Nestál o jejich hádky. Věděl přesně, jak probíhají, jakoby měli oba rodiče předepsaný přesný scénář, od něhož se neuchýlí:
  1. Matka si postěžuje nebo navrhne nějakou změnu, která se otci nelíbí.
  2. Otec rezolutně odmítne.
  3. Matka začne vysvětlovat.
  4. Matka se stále snaží vysvětlovat, ale otec jí skáče do řeči a je čím dál tím naštvanější a hrubější.
  5. Zakončení, kdy otec matku buď přesvědčí o své pravdě, nebo ji alespoň přinutí, aby předstírala souhlas a hlavně aby už konečně držela hubu.
  Lukáš se přesto odhodlal do kuchyně vjet. Táta se někdy naštval, když si myslel, že je Lukáš poslouchá schválně, ale jindy, když nešlo o moc důležitou věc, prostě s mámou přestal mluvit a věnoval se svému synovi. Možná jízlivě a uštěpačně, ale věnoval se mu. Právě v tu chvíli ale k Lukášovi dolehl otcův hlas, ochraptělý a zlostný.
  „Poslouchej,“ říkal otec a nebylo pochyb, komu ta slova adresuje, „jestli je toho na tebe moc, tak toho kluka dáme do ústavu. Netvrdím, že musíš zvládat domácnost a ještě postižený dítě.“
  „On není postiženej, je… měl úraz,“ namítla máma, jakoby to na věci něco měnilo, „ a… a je to náš syn. Musíme se o něj starat, je to naše dítě. A navíc je samostatnej. Já to zvládám, Milane, já bych jen chtěla, abys mi občas pomohl a - “
  „Jo, je samostatnej, a když jde na záchod, tak musí mít doprovod, co? A ven ho vozíš jako... jak malý dítě! Vždyť je to kripl! Komu chceš co namlouvat?“
  „Mlč! Já tohle nebudu poslouchat!“
  Lukáše začaly pálit uši. Věděl, že je má červené jako rajčata. Popotáhl, protřel si oči. Máma ho hájila, jenže musela prohrát. Byla slabá. A otec dosáhne svého, strčí Lukáše do ústavu, odloží ho jako nepotřebnou věc. Jako věc, která se rozbila.
  „To teda budeš,“ zavrčel otec. „Budeš mě poslouchat, protože ti říkám celou posranou pravdu. Ten kluk je k ničemu a jsou s ním starosti. Ty ho nezvládáš. A víš dobře, že já jsem nechtěl dítě. Víš to moc dobře! Ten kluk je tvoje chyba!“
  „Jéžiš, vždyť… vždyť než se to stalo, měl jsi ho docela rád a…nemůžeme ho dát pryč! Milane! Není to pes... Prosím, jednou jedinkrát mě poslechni.“
  „Jestli mi tu budeš takhle kňučet, tak se na to fakt vyseru. A hele, uděláme si jasno. Kdo tady v tý rodině vydělává?“
  „Ty.“
  „Kdo platí nájem, elektriku, vodu...“
  „Ty, ty, ty!!! Já to nepopírám, já jen-“
  „Neskákej mi do řeči! Další otázka: Kdo tu rozhoduje?“
  „Milane, to je přece o domluvě-“
  „Odpověz mi na otázku!“
  „V týhle věci musím-“
  Plesknutí a vzlykavé vzdechnutí.
  „Odpověz mi na otázku!“
  „Milane, já-“
  Další plesknutí. Silnější, než předešlé. Lukáš si mimoděk přitiskl dlaně na tváře. Hrdlo se mu stáhlo, sotva dýchal. Slyšel rachot, jak ze stolu spadly plechy přichystané na pečení. Lukáš zaťal zuby a snažil se udržet slzy, jen ať nevyhrknou, jen ať ho táta nepřistihne plačícího…
  „Jestli mi neodpovíš, tak ti normálně rozbiju hubu, sakra, doprdele, ty mě tak štveš!!! Tohle mi děláš naschvál, já-“
  „Nemusím se od tebe nechat mlátit, můžu odejít!“ mámin hlas zazněl překvapivě pevně.
  Něco tak odvážného řekla naposledy před lety. Tenkrát se ještě nebála. A teď… Lukáš se zajíkl v očekávání dalšího. Z kuchyně se ozval pár těžkých kroků. Pak rána.
  „Řekni to ještě jednou a zbytek života strávíš na vozíku jako ten kluk,“ táta mluvil téměř konverzačním tónem, ale Lukáš dobře slyšel vztek, jak těmi slovy probublává, jako jedovatá rtuť. Pára stoupá vzhůru a otravuje otcovy myšlenky, zastírá jeho vědomí a svědomí.
  „Zavřou tě, jestli mi něco uděláš,“ máma sípala, jako by ji někdo dusil. Lukáš doufal, že to tak není, to by přece otec neudělal!
   Neměl by si dělat iluze. Vždyť tátu zná.   „Jo, tak zavřou? Ty bys mě práskla? Seš přece moje žena! Tohle je ňáká zkurvená loajalita?“
  Další rána. Otec matku přirazil zády ke zdi z překližky. Lukáš si pomyslel, že jednou tu stěnu prorazí a oba se propadnou do koupelny. Chmurně se ušklíbl.
  „Už mě vážně sereš! Takže mi radši koukej odpovědět!“ vrčel otec.
  „Ty.“
  „Chci slyšet celou větu. Jako ve škole. Jak je to celou větou?“
  „V tomhle... v tomhle domě rozhoduješ... rozhoduješ ty,“ máma to ze sebe konečně vyrazila. „Ty, sakra, ty, Milane, rozhoduješ tu ty!“
  „To už je lepší. Takže ať máme jasno. Do pondělka mu najdeš slušnej ústav. Slušnej znamená, že mu nebudu odvádět celej svůj plat. A teď laskavě zkus něco udělat s tou kuchyní. Vypadá to tu jako v chlívě.“
  Lukáš zabral za kola a popojel s vozíkem ke dveřím. Za matným sklem viděl otcovu siluetu, jak si sedá do křesla v rohu a mámu, sklánějící se k zemi, aby poslušně posbírala popadané nádobí. Chvíli váhal s rukou na klice a pak otevřel.
  Toužil mít dost pevnou vůli, aby se dokázal dívat do země, ale oči se mu samy zvedly a vyhledaly mámu. Stála teď u kuchyňské linky, obě tváře červené. Lukáš měl pocit že na nich dovede rozeznat obtisky tátových prstů. Rudé, rámované bělejší linkou. Jako divošské pomalování.
  Usmála se na Lukáše. Snad nevěděla, že všechno slyšel. Nebo si to uvědomovala a právě proto se rozhodla hrát hru na malou šťastnou rodinku.
   Těžko, mami, vypadáš jako indián na válečný stezce a asi ses nelíčila hlinkami, pomyslel si Lukáš.
  Táta její herecké nadšení také nesdílel a neměl pro něj pochopení. Obrátil se k Lukášovi, na jeho bledém vysokém čele tepala vystouplá žilka.
  „Co chceš?“
  Lukáš se chystal vyslovit prosbu o pomoc s matematikou, místo toho mu však z úst vyšlo: „Nech mámu bejt.“
  „Cože?“ otec se zatvářil stejně překvapeně, jako se Lukáš sám cítil.
  „Nech jí bejt,“ pokračoval chlapec, aniž by chtěl. Slova mu klouzala ze rtů nezávisle na jeho vůli. Jako temná, hučící řeka, která konečně provalila hráz a teď se valí údolím, aniž by brala na cokoli ohledy. „Já klidně půjdu pryč, jestli chceš, ale nemusíš jí mlátit.“
  „Takže ty mi chceš řikat, co mám a nemám dělat,“ táta se zvedl.
  „Nic takovýho nechci. Tati, fakt ne, ale já… když mě se nelíbí, když mámě ubližuješ.“
  „Dobře. Když jsi tak chytrej,“ začal otec, postoupil k Lukášově vozíku a otočil ho o sto osmdesát stupňů. „Ty chytráku, dovedeš si asi spočítat, co z toho plyne, když je někdo tahle voraženej. Když se někdo takhle drze chová k vlastnímu tátovi.“
  „Milane, neblázni, nech ho bejt,“ vykřikla máma.
  „Ty se do toho nepleť, sakra. S tebou už jsem dneska skončil! Ty nejsi schopná pořádně ho vychovávat, tak se o to asi budu muset postarat sám.“
  „Mami, to bude dobrý,“ řekl Lukáš co nejklidnějším hlasem.   Sám si ale nevěřil, tak jak by mohla máma.V krku se mu usadil knedlík a dusil ho. Měl nepříjemný pocit, když jeho vozík tlačil otec. Jakoby ho unášel divoký vír, nevyzpytatelný a otáčející se všemi směry. Sem a tam, nebe, peklo, zima, žár. Nikdy nemohl vědět, kde s otcem skončí.
  A ta hrozná zášť, kterou táta hořel… Jako by se jeho rukama přenášela na kovové tělo vozíku a odtud do Lukášova nitra. Otec byl naštvaný. Byl naštvaný a zmatený, což bylo ještě mnohem horší. Jeho způsob, jak se vyrovnávat s nepochopitelnými věcmi, byl je zničit.
  Táta vozík zaparkoval u Lukášovy postele, tak hrubě, že ho málem převrátil. Sám se posadil na postel a upřel své temně hnědé oči na Lukáše.
  „Takže co?“ zeptal se.
  Z kuchyně bylo slyšet mámin tichý pláč. Byl v něm strach a bolest.
  Lukáš cítil, jak se v něm probouzí nenávist, ale vší silou ji potlačil. Nenávistný byl otec. Nenávidět bylo špatné.
  „Tati, já jsem vás nechtěl poslouchat,“ řekl.
  Otec potřásl hlavou. Netrpělivě se zavrtěl. „To je všechno? Já jsem myslel, že mě poučíš, jak se mám chovat, nebo tak něco? Co?“
  „Já tomu jenom nerozumím..“
  „Čemu? Čemu, sakra?“
  „Já… já jsem vždycky, myslel, že jsi chytrej, když jsem byl menší, tak jsem myslel, že jsi nejchytřejší člověk na světě,“ řekl Lukáš pomalu. Teď, když začal, se už nebude moci zastavit. Řekne všechno, bez ohledu na to, co by mu mohl otec udělat. „Ani teďka si nemyslim, že jsi hloupej, nebo tak, to ne… ale,“ pokračoval a snažil se dívat tátovi do očí, „když jsem byl malej, tak jsem tě měl rád. Ty jsi byl hrozně báječnej táta. Jenže ses hrozně změnil. Proč mě a mámu nesnášíš?“
  „Ježiš, vždyť vás mám rád,“ řekl táta. Místo aby vypěnil, se mu rozšířily oči a vypadal chvíli úplně mimo. „Já jen chci, aby bylo vo všechny postaráno. Víš co, já… možná jsem přísnej a tak, ale je to pro tvý dobro. Já se snažim o vás oba dobře starat.“
  „Jenže když mě pošleš do ústavu tak… tak se o mě nebudeš starat, ne?“
  „Ještě jedna taková drzost a jednu ti přišiju!“
  „Jen si posluž,“ řekl Lukáš a snažil se nedat najevo, že má strach, „aspoň budu vidět, jak mě máš rád.“
  „Ty parchante!“ zvedl ruku a Lukáš přivřel oči a obrnil se před bolestí. Otec však ruku zase svěsil.
  „Nebudu mlátit mrzáka,“ řekl.
  Toužil Lukáše zranit alespoň slovně, ale proti podobným výpadům byl chlapec obrněný ze školy.
  „Jo. Tak ho nemlať,“ pokusil se Lukáš o žert.
  V pokoji ale ztěžkl vzduch, žertům se v něm nedařilo.
  „Já… já bych chtěl vážně zůstat doma,“ zkusil to Lukáš. Měl pocit, že mluví k sádrové bustě. Sevřelo se mu hrdlo. „Tati, prosím! Já nechci do ústavu, prosím!“
  Táta se zvedl. Bylo vidět, že se rozmýšlí. Váhal, zda má mlčky odejít a trvat na svém, nebo ustoupit a ztratit na vážnosti.
  Nakonec zřejmě zvítězilo to lepší v něm.
  „Jestli se přestaneš flákat ve škole a budeš se chovat slušně, tak uvidim,“ řekl.

Hodnocení:
4.9 (7 hlasů)