|
|
IV.
„Kde je máma,“ zeptal se otec podruhé a přidřepl před Lukášovým vozíkem. „Nádobí
špinavý, bordel jak v chlívě a ona si šla na procházku, nebo co?“
Chlapec neodpovídal. Měl skloněnou hlavu a dýchal prudce a vyděšeně. Otec ho chytl za vlasy,
napřímil se a zvrátil Lukášovu hlavu vzhůru. Spolu se slovy na něj dýchal pronikavým zápachem vodky a
cigaret.
„Seš snad ještě hluchej, kriplíku? Ptal jsem se tě, kde je tvoje zasraná matka!“
„Já vím, na co ses mě ptal,“ zašeptal Lukáš sotva slyšitelně.
Otci se rozšířily zornice, překvapením, nebo zlostí. Nejspíš obojím.
„Když´s mě doprdele slyšel, tak proč neodpovíš? Slyšíš mě? Jsi vůbec schopnej vodpovědět,
když se tě na něco zeptám?“
„Neřekl jsem ti to, protože to nevím,“ řekl Lukáš stejně potichu jako prve.
„Jak to, že to nevíš?“
„Neřekla mi, kam jde.“
„Ona odešla?“
„Sbalila si svý věci a odešla. Nemohl jsem jí zadržet. Tati, já za to fakt nemůžu.“
„Odešla, jen tak odešla… Ta děvka!“
Otec pustil Lukášovy vlasy a začal rázovat sem a tam po kuchyni. Lukáš měl tisíc chutí odtud
zmizet, ale věděl, že musí vydržet, ať se stane cokoli. Nemá stejně kam utéci. Kdyby teď zmizel do Elterie, vzal
by otce s sebou. Strašná představa.
„Jenže to je jedno…“ otcova slova se změnila v mumlání.
Chytil si hlavu do dlaní a zaskučel. Vypadal jako plastový obal z kindervejce, do kterého někdo
nasypal kypřící prášek a přidal vodu. Každou chvíli to muselo vybuchnout.
„To je jedno, to je fuk, kurva, je to jedno…“ sklonil se nad kuchyňskou linkou a hrabal se v
šupleti s nádobím. Za minutku se před vyděšeným Lukášem vztyčil, v pravačce třímaje sekáček na maso.
„Vona věděla, co budu muset udělat, jo, vona to kurva věděla, píča jedna vymrdaná!“
„Tati, ne,“ zasténal Lukáš.
Hrůza ho ochromovala, teď už by nedokázal zmizet, ani kdyby se o to pokoušel. Otec, celý rudý
ve tváři, k němu postoupil a pozvedl sekáček. Na tváři měl úsměv.
„Tati, tati, když to uděláš, zavřou tě, jo, zavřou tě a já za to stejně nemůžu, prosím, tati, prosím,
tati, tati, nedělej to,“ drmolil Lukáš.
Pomalu nevěděl, co říká. Na otce však něco z těch slov zapůsobilo. Zastavil se. Spustil ruku se
sekáčkem a podíval se na Lukáše jako pejsek, který naslouchá neobvyklému zvuku.
„Jo,“ řekl, „na tom něco je.“
Jako postava ze zlého snu kolem Lukáše proplul, zmizel za dveřmi do manželské ložnice. Lukáš
zavřel oči a snažil se uklidnit dech, který z něj unikal se sípavým hvízdáním.
Slyšel, jak táta v ložnici křičí, směsice neartikulovaných výkřiků, v nichž jako jediné srozumitelné
vynikalo slovo kurva. Pak se ozvaly rány, praskot a skřípění.
Lukáš by se mohl otočit a podívat se pootevřenými dveřmi, ale nepotřeboval nic vidět. Věděl, co
táta dělá. Rozštípává na kousíčky postel, na které matka spávala a její noční stolek. Lukáš mohl být rád, že na
místě nábytku nestál on.
***
Jak vzduchem létalo peří z polštářů a přikrývek, zem pokrývaly štěpiny a třísky, Milanovi se
začínalo ulevovat. Ventiloval svůj přetlak. Ještě pár ran do nočního stolku.
Pronikavá vůně, v takovém množství nepříjemná, zaplnila pokoj. Poslední rána sekáčkem
roztříštila zdobený flakónek s voňavkou, který Milan kdysi Miriam daroval. Stál teď v oblaku husté vůně,
zpocený, vyčerpaný, ale klidný.
Vzpomínal, jak tuhle vůni Miriam používala, když se chtěli milovat – bylo to ještě před početím
Lukáše. Tenkrát ji nepotřeboval ukázňovat, sama dělala, co mu očích viděla a když jí říkal, že chce, aby byla
jeho otrokyní, brala to jako vzrušující hru.
Pro Milana to bylo také vzrušující, ale ne hra. Možná, že si to až dnes plně uvědomila a proto
odešla.
Milan se posadil na křeslo a díval se na trosky manželské postele. Příští noci bude nejspíš trávit
na gauči v obýváku. Teď, když si vybil nejhorší vztek, mu vnitřní hlas našeptával, aby na Miriam zapomněl, aby
to všechno hodil za hlavu a přivedl si domů nějakou jinou.
Nějakou, která ještě nechápe, že vztah pán – otrokyně není pro Milana hrou. Udělal by to… ano,
možná… kdyby…
„Ne,“ řekl nahlas, „ne, ty… ty nevděčná píčo, chci, abys mi za tohle zaplatila.“
Přejel palcem po ostří sekáčku.
Bude ho muset nabrousit, sekání do dřeva nástroji nedělalo dobře. A až ho nabrousí, najde pro
něj lepší použití. Protože Miriam je stále jeho manželka, jeho žena!
Neměla nejmenší právo od něj odcházet. A Milan už věděl, jak to napravit.
***
Trvalo to dlouho, než Lukáš znovu dostal příležitost navštívit Elterii, podívat se, jak se vede
mámě...
Konečně, myslel si. A žaludek se mu kroutil nervozitou.
Táta od doby, kdy máma odešla, přestal chodit do hospody, vysedával doma a jeho hlavní
náplní večera bylo Lukáše buzerovat. Tohle udělej tak, ne, jinak, tohle dej tamhle a támhleto semhle, ty blbče,
neříkal jsem ti něco jiného, idiote, tak ne, kde jsi s tim pivem, táhneš se jak smrad z údolí. To Lukáš slyšel,
jakmile přišel ze školy a pokračovalo to, dokud táta před televizí neusnul.
Jenže pak byl Lukáš tak utahaný, že na nějaké výlety neměl ani pomyšlení a kromě toho bylo moc
pozdě večer. Neměl zájem stát v lese a nechat se sežrat haraghem, kdyby se Luinela náhodou opozdila.
Dnes nastal jeden z nudných a šedivých podzimních dní uprostřed nudného a šedého týdne. Pro
Lukáše se však den rozzářil všemi barvami, když na dveřích četl otcův vzkaz: jsem U Krupičky. Udělej
večeři. Táta.
Ani nejvřelejší slova by ho nedovedla tolik potěšit, jako tohle obyčejné a cituprosté sdělení.
Hodil papír se vzkazem do koše, udělal si chleba s máslem a zavařeninou a zatímco ho
sežvýkával, připravoval si, co všechno bude vyprávět mámě.
Mohl by jí povědět, co se děje s otcem – že se po ní ani moc neshání a že Lukáše nijak zvlášť
netýrá. Taky by jí mohl říct, že ve škole psali slohovou práci na volné téma a že dostal jedničku, když napsal o
Elterii.
Že už mu z ostatních předmětů vycházejí čtyřky, protože nemá kvůli tátovi čas na učení, o tom se
určitě zmiňovat nebude.
Zajel do svého pokoje, postavil se s vozíkem proti oknu na to správné místo. Chvíli se jen tak
díval ven – ulicí chodili lidé, všední a obyčejní, za svými všedními a obyčejnými cíli. Nakupovat, pro dítě do
školky, z práce, do práce a na zahrádku za městem…
Nikdo z nich netušil, že existuje místo, kde není nic obyčejného. Některým se možná o takových
místech zdálo. Někteří se možná občas probudili s hlínou za nehty a vůní trávy kolem sebe. Ale Lukáš byl
přesvědčený, že nikdo z nich si to nedovedl vyložit tím nejjednodušším způsobem: že je to pravdivé.
Lidé jsou experti na vyhledávání složitých odpovědí na jednoduché otázky.
Lukáše pohled do ulice uklidňoval. Potřeboval se zbavit radostného vzrušení, které se ho
zmocnilo po přečtení otcova vzkazu.
Když byl úplně klidný, jeho dech se zpomalil a prohloubil, mohl se konečně plně soustředit na
přechod.
Zavřel oči. Přivolal si vůni trávy a květin, šumění lesa, hřející slunce.
Postava chlapce na vozíčku se před oknem do ulice začala rozplývat. Nejprve byl jen špatně
vidět, jako by ho normálně vidící člověk pozoroval přes silné brýle. Následně po něm zbylo jen chvění vzduchu.
Chladného vzduchu. V pokoji klesla teplota o několik stupňů. Cosi neurčitého se ještě zatřepotalo, jako by po
skle stékala voda a pak už nic…
***
„Zaplatím příště,“ řekl Milan. Doufal, že mu Sharpův člověk uvěří. „Mám teď málo peněz,
fakt. Mám problémy, já…“
„Jak ti máme věřit,“ řekl muž, který vypadal jako bankovní úředník, ale byl něčím úplně jiným,
„no? Řekni? Zpožďuješ se s placením pořád. Máš u Sharpa dluh. Velký dluh.“
„Já vím,“ Milan se vmáčkl do opěradla židle. Interiér restaurace U Krupičky se mu rozplizoval
před očima. Ostrý zůstal jen obraz Sharpova muže, jeho tvrdých, neúprosných očí. „Ale zaplatím. Fakt. Začal
jsem teď dělat na další kolekci, a-„
„Nám je úplně ukradený, na čem děláš nebo neděláš,“ řekl muž a naklonil se k Milanovi přes stůl.
„Sharp chce svý prachy. A chce je nejpozději hned!“
„Hele, Jörgene,“ Milan se zase musel doprošovat. Rostl v něm vztek, „hele, já tu mám…
počkej… čtyři tácy. Stačí? Jsou to všechny moje prachy.“
Vyložil na stůl čtyři tisícovky. Trochu se bál, aby ta Sharpova německá gorila nepoznala, že lže,
co se týče peněz. V zadní kapse u kalhot mu zůstal deset pětistovek, úhledně složených. Potřeboval tenhle měsíc
nějak přežít.
Jörgen peníze ze stolu shrábl, ohmatal, složil a schoval v náprsní kapse.
„Lepší než nic,“ řekl, „ale těch dalších dvacet bude mít Sharp do vosmnáctýho. Jinak by se ti
mohly v podniku stát… řekněme nějaký malý nepříjemnosti.“
Milan nestál o nepříjemnosti, ať malé nebo veliké. Nedovedl si ale představit, jak by tak rychle
mohl schrastit dvacet tisíc. Pokud nechtěl krást. Hořce se pousmál.
„Takže do vosmnáctýho listopadu,“ uzavřel Jörgen a zvedl se od stolu. „Stavím se pro to.“
„Jo, budu tady,“ řekl Milan.
Tady, nebo v kriminále, pomyslel si pro sebe. Jinak to nedopadne.
Pozdrav už slyšela jen Jörgenova záda. Jeho vysoká, atletická postava v obleku, která se v
hospodě U Krupičky vyjímala jako papež v bordelu, zmizela za dveřmi s lehkostí ducha.
Milan sklonil hlavu, zaryl nehet do nerovné dřevěné desky stolu. Když se u něj zastavila servírka,
objednal si vodku. Celou láhev.
Doma ho nikdo nečekal. Jen neumyté nádobí v dřezu, a dvakrát nic k večeři. S obličejem
rozpáleným hněvem a vodkou nahlédl k Lukášovi do pokoje.
Kluk nikde.
Milana se zmocnila zvláštní, ošklivá jistota, že tu byla Miriam a syna si odvedla.
Vzpomínal na ty nejhorší nadávky, které kdy slyšel a potichu je říkal jako zvrácenou modlitbu.
Pokoj se před jeho očima křivil, stěny svíraly nejpodivnější úhly.
Milan se naklonil a to, co v hospodě snědl, vyzvracel na Lukášův modrý koberec. Když už byl v
předklonu, nahlédl pod postel.
Jeho logika, zmrzačená koňskou dávkou vodky, mu našeptávala, že by tam Lukáš mohl být
schovaný.
Nebyl. Alespoň pokud to Milan mohl vidět. Ale co když se krčil v tom nejhlubším stínu a nechtěl
vylézt?
„Ukaž se, ty zkurvenej parchante!“ zařval Milan.
Zpod postele nic nevylezlo. Není tam. Dobrá.
Milan se chytil stěny, která představovala nejmíň pohyblivou věc v okolí. Postel se houpala,
Lukášův stolek mizel a zase se objevoval v Milanově zorném poli.
Asi je ten hlupák po škole, napadlo Milana, když se ploužil do obýváku na gauč. Můžu
si to s ním vyříkat, až přijde. To je mu podobný, kvůli svojí stupiditě zůstat po škole a zanedbat domácí práce.
Zanedbávat práci. Jo. To má po svý mámě. Ale já to z něj dostanu!
Milan se svalil na gauč. Sáhl po dálkovém ovladači televize. Obrazovka se rozsvítila, právě
začínala Nemocnice na kraji města.
Milan zamžoural na rozmazané postavy, které se před ním promenovaly, zasténal a zavřel oči.
Když došly úvodní titulky, k tlumeným hlasům z televize se přidalo Milanovo chrápání.
***
Luinela si dala načas. A když konečně přišla, kabonila se tak, že se jí Lukáš bál oslovit.
Vypadala dnes na to, čím opravdu byla, žádné zástěrky. Žena s obrovskou mocí. A když je někdo s obrovskou
mocí špatně naladěný, je s ním jednání jako s podrážděnou kobrou.
„Dobrý den,“ řekl co nejzdvořileji.
Bál se, že mu Luinela poví něco špatného o mámě. Třeba se jí nepovedlo, co měla udělat. Nebo
se jí něco stalo.
Tvář mu zkřivilo zoufalství.
„Buď vítán, Lukáši,“ řekla Luinela. Nepřestávala se mračit, takže její slova nevyzněla zrovna
nejupřímněji. „Proč jsi přišel až dnes?“
„Měl jsem… problémy s tátou, víte, nemohl jsem. Furt mě hlídal… Co je s mámou?.“
„Věřím, že tvůj otec o Elterii neví.“
„Ne, neví,“ ujistil ji horlivě Lukáš.
Když si představil, že by táta jeho tajemství odhalil, přebíhal mu mráz po zádech. A bylo to snad
ještě horší, než starost o mámu.
Luinela vzdychla. Posadila se před Lukášem na zem, nohy zkřížila. Dlaně si položila na kolena.
Náhle vypadala jako špice skály skryté pod zemí. Nepohnutelná, pevně ukotvená.
Lukáš pochopil, že dnes žádné výlety nebudou. Luinela na něj upřela své zelené oči. Bylo mu to
nepříjemné, ale neuhnul. Neměl co skrývat.
„Tak co je s mojí mámou?“ opakoval otázku.
„Tvoje matka zachránila mnoho životů,“ řekla Luinela.
„Ahmm,“ udělal Lukáš. Nic duchaplnějšího ho nenapadlo. Pak vyhrkl: „A co ona? Je v
pořádku?“
„Ano, je v pořádku.“
Jo, a proč tu teda není s váma, pomyslel si Lukáš, když je v pořádku, tak proč jí
nemůžu vidět?
Neřekl to nahlas, protože nechtěl Luinelu rozzlobit. Už jednou zažil její hněv, vyvolaný něčím, co
řekl. Nechtěl ho zažít znovu.
Luinela mu ale na jeho myšlenku odpověděla. Zamrazilo ho, když si uvědomil, že před ní nemůže
nic skrýt. Ano, neměl co skrývat, ale také nechtěl všechno odhalit!
„Tvoje matka už v mém Kruhu není,“ řekla.
Kolem Lukáše se vytvořilo něco jako mrazivý obal. Otevřel ústa, ale slova mu v nich zamrzla.
Chtěl pohnout rukou, ale ta byla jako rampouch, studená a necitelná.
„Je mi to líto,“ pokračovala Luinela a tentokrát už to nebyla jen prázdná fráze. „Tvá matka
uslyšela volání své Růže. Musela se dát na cestu, aby ji nalezla a zůstala s ní.“
„Cože,“ podařilo se konečně Lukášovi vyplivnout to slovo, „cože???“
„Vyprávěla jsem ti o Zemi růží, nerrito,“ řekla Luinela. Zvedla oči k žlutému nebi a začala se
mírně pohupovat.
Přestala vypadat nebezpečně, kobra se stočila ve svém košíku.
„Ale povím ti znovu. Stříbrné růže jsou to nejkrásnější a nejlepší, co vůbec je. Každá z nich má
svého člověka, některé si ho vyberou, až když vyrostou. Vzácně se stane, že se Růže a člověk zrodí ve stejnou
chvíli. Životy takových jsou navždy spojené. Tvoje matka, i když nepocházela z tohoto světa, měla takovou růži.
Když sem přišla, růže to poznala a začala ji volat. Kdyby za ní Miriam nešla, obě by strádaly a chřadly, až by
zahynuly.“
„Jak může bejt kytka společníkem pro člověka? Jak to, že jsou tak… jak to, že ty kytky maj
rozum?“
„Některé věci nemají žádné proto. Prostě jsou. Růže jsou takové. My jsme takoví.
Příroda také.“
„Ale byla… je to moje máma! Chci bejt s ní! Ona patří taky ke mně!“
Lukáš na Luinelu křičel, jako by za všechno mohla ona. Modrá žena to snášela klidně, bez
odporu.
„Chci s ní být! Prosím… chci jí ještě vidět! Jak se k ní můžu dostat?“
„Lituji, nerrito, ale-„
„Chcete říct, že už jí nikdy neuvidím?“
„Ona je-„
„Neuvidím? Neuvidím? Už nikdy?“
Začal plakat. Pěstmi bouchal do opěradel vozíku. Nenáviděl ho, nenáviděl ten kovový krám,
nenáviděl své postižení. Kdyby ho nebylo, mohl by jít mámu hledat. Takhle zůstane bez ní, odkázaný na milost
otci. Nepotřebný, žebrající o drobné milosti od druhých.
Luinela se zvedla ze země a objala Lukáše kolem ramen.
„Nerrito, nerrito,“ šeptala, „vím, jakou máš bolest. Já to vím, věř. Ale mysli na to, že ona
je šťastná. Až bude se svou Růží, bude žít v míru, kráse a radosti. Přej jí to, chlapče můj.“
„Já-já-já jí to chci přát a-a-ale ne-ne-nejde to,“ vzlykal Lukáš.
„Vím přesně, jak se cítíš,“ řekla Luinela, „ale to přejde. Zase bude dobře.“
„Chci tolik bejt s ní…“
Luinela sáhla za opasek. Dnes tam měla navíc pověšený plátěný váček, který teď vzala a otevřela.
Lukáš ji přes slzy viděl rozmazaně, poznal však třpyt předmětu, jež z váčku vyndala. Bylo to něco ze zlata, z
čistého, ryzího zlata. Podala mu tu věc.
Lukáš si protřel oči a poznal, že je to zlatá růže, vyhotovená tak precizně a jemně, že vypadá jako
živá.
„Dávám ti ji,“ řekla Luinela, „aby sis mohl matku kdykoli připomenout. Abys viděl alespoň odraz
nádhery, ve které teď bude žít. Nebude ti tak smutno.“
Lukáš růžičku přijal, držel ji v dlaních jako malého ptáčka. Vypadala křehká… a opravdu byla
krásná.
Lukáš si představil matku, jak pokleká u opravdové růže, té stříbrné, a jak se usmívá. Usmál se
také. On se vypláče a bude v pořádku a jestli je mámě dobře, tak jí nesmí zazlívat, že odešla.
Vzhlédl. Luinela zmizela.
Otřel si do rukávu mikiny tvář mokrou od slz. Dýchal ještě trochu přerývaně, jak někde v jeho
nitru doznívaly vzlyky. Vzal zlatou růži do obou dlaní a zavřel oči.
Přišel čas vrátit se domů.
***
V pokoji byl zvláštní zápach. Připomínal Lukášovi otce, když se vrací z hospody. Se zlým
tušením otočil vozík.
Vedle jeho postele se leskla louže zvratků.
Lukášovi se zachvěl žaludek a málem přispěl svou trochou do mlýna. Naštěstí se ovládl. Zvratky
byly pořád lepší, než kdyby mu za zády stál otec.
Podle zvuků z obývacího pokoje byl otec nejspíš tam. Lukáš zapřemýšlel, jestli by ho mohl nějak
přimět, aby si po sobě uklidil. Asi ne. Bude to muset udělat on – přivézt kbelík s vodou, hadr, slézt z vozíku a
koberec vydrhnout. Stále cítil mírnou nevolnost.
Horší otázkou bylo, zda byl otec alespoň tak opilý, aby nezjistil, že Lukáš není doma.
Vysvětlování by bylo složité a možná, že by Lukáš schytal pořádný výprask. V nejhorším by se otec mohl
dozvědět o Elterii. Lukáš si nefandil natolik, aby věřil, že ho otec nedokáže zlomit. Kdyby měl otec podezření,
dokázal by z něj vytlouci pravdu docela snadno.
Rozjel vozík ke dveřím, pečlivě se vyhýbaje louži zvratků.
Dojel do kuchyně a zjistil, že zapomněl umýt nádobí, než odešel. Ovanul ho ledový dech
paniky…
Byl zatracený hlupák! Jestli si toho otec všiml, musel zjistit, že Lukáš není doma.
Zaťal zuby a vjel do obýváku.
Táta se válel po gauči, pravou ruku položenou na koberci, kus od televizního ovladače. Na
obrazovce se odehrávala nějaká rozjuchaná show.
Lukáš se sehnul pro ovladač a televizi vypnul.
Sklopil oči a s hrůzou zjistil, že zase něco opomněl. Stále měl na klíně stále zlatou růži od Luinely.
Jestli se teď otec probudí, uvidí ji.
Rychle růžičku schoval pod svetr. Chatrná skrýš, ale lepší, než ten nádherný poklad nechávat otci
na očích.
Lukáš zacouval. Chtěl dojet do svého pokoje, růžičku schovat a pak se vrátit vzbudit otce.
Byl mezi dveřmi, když se otec, vyrušený ze snu absencí televizního šumu, zavrtěl. Vzdychl,
převalil se a jako naschvál spadl z gauče. Lukáš vyvalil oči a pokusil se couvat rychleji. Kola vozíku zlomyslně
odmítala přejet přes práh.
Otec se posadil, podrbal se mezi nohama a zamžoural před sebe. Spatřil Lukáše, skrčeného na
vozíku.
„Tak ty už jsi tu,“ řekl, „ty spratku líná?“
„Jo, já jsem byl jen-„
„Drž hubu. Poškole’s byl. Já to vim. Já vim.“
„Jo, byl jsem poškole,“ souhlasil Lukáš a úlevou se málem rozplynul. Vysvětlení tu bylo, nabídl
ho sám otec a bylo jasné a uvěřitelné.
„Takže tys byl poškole,“ pokračoval táta a pomalu se zvedal. „Co si zase proved? Nemůžeš se už
chovat jako člověk? Sakra! Nejsi schopnej jednou něco udělat dobře?! Zapoměl’s, že máš doma práci?“
„Ne, ne, já jenom-„
„Začínáš zanedbávat svý povinnosti. Normálně ses na to vybod! Víš co to znamená?“
„Ale já jsem za to nemohl!“
„Přestaň si hledat vejmluvy! Myslíš, že jsem úplně blbej, co? Myslíš, že jsem jako ty?“
„Ne, nejsi blbej, tati.“
„Ne, to nejsem. Takže co zaslouží ten, kdo zanedbává svojí zasranou práci?“
„Vynadat?“
Otec zvrátil hlavu a zachechtal se. Pak se k Lukášovi sklonil a chytl ho pod krkem. Jeho oblíbený
hmat.
„Víc než vynadat, ty magore,“ řekl a úsměv v jeho tváři se změnil v nebezpečný škleb.
Zatřásl Lukášem, až ho málem shodil z vozíku.
Neříkal jsi jednou, že mrzáky nebiješ? pomyslel si Lukáš, ale měl dost rozumu, aby si to
nechal pro sebe.
„Zasloužíš si rozbít hubu, ty kluku, protože jinak se nikdy nenaučíš, jak se chovat!“ zařval otec
jako na fotbale a rozpřáhl se.
Něco tiše zazvonilo o podnožku vozíku a skulilo se na podlahu. Otcova ruka zůstala viset ve
vzduchu, jeho oči zamířily dolů, po zvuku. Lukášův pohled také.
Na zlaté růži zůstaly viset dva pohledy, jeden vědoucí a k smrti vyděšený, druhý nechápavý a
chtivý.
„Kde jsi to vzal,“ zeptal se otec.
Lukáš se rozplakal.
Následovalo deset minut hrůzy.
„Snažíš se ze mě udělat idiota?“ zeptal se pak otec tiše, nevěřícně.
Na hřbetě pravé ruky mu zasychala Lukášova krev, ale nevěnoval tomu pozornost. Díval se na
rozbitý obličej svého syna jako na abstraktní umělecké dílo.
Zlatá růže mezi nimi ležela – corpus delicti.
„Ne, ne, tati nesnažím,“ zašeptal Lukáš. „Já… nelžu, vážně ne. Je to pravda.“
„Takže mi chceš namluvit, žes to přines z nějakýho jinýho světa, kde je žlutý nebe a modrý
stromy?“
„Nechci ti to namluvit, tati, je to pravda.“
Otec si Lukáše prohlédl. Zkoumavě.
„Říkáš, že tam utekla matka. Ne, žes jí tam pomohl utéct. Žes jí tam přede mnou schoval, ty
malej kreténe!“
„Jo,“ řekl Lukáš potichoučku.
Už dávno přestal plakat, i pláč byl nad jeho síly. Nad jeho sílu bylo také zapírat, nebo si
vymýšlet.
„No, to si vyřídíme později. Napřed chci, abys mi dokázal, že mluvíš pravdu,“ otec si zaťukal
nehtem na přední zuby, jak to dělával, když se potřeboval soustředit.
„Mám tě tam dovést?“
„Co jinýho, ty pitomče.“
„Neudělám to,“ řekl Lukáš. „K tomu mě nedonutíš. Ne! Nedovolím, abys našel mámu.“
Překvapivé vzepření se bylo to poslední, co ještě dokázal. Hlava mu klesla. Buď usnul, nebo byl
v bezvědomí. V každém případě nepočkal na odpověď.
„Nevadí,“ řekl Milan pro sebe. „Vůbec to nevadí. Nakonec to budu já, kdo vyhraje.“
Nemyslel teď na to, že by mohl najít Miriam. To jen ten kluk mohl být tak naivní. V prstech otáčel
dokonalým dílem – zlatou růží. Tam, odkud pochází, může být zlata víc. Dokonce musí. Když tam
rozdávají takovéhle skvosty malým dětem. Malým cizím spratkům.
A on to zlato dostane. Poplatí dluhy, bude bohatý. Pak teprve najde Miriam. A o to hůř s ní
zatočí.
Ještě jednou se podíval na svého syna a téměř něžným pohybem mu z tváře otřel krev z rozbitého
nosu.
Nepochyboval, že se do té jeho země dostane. Pokud je skutečná, Lukáš ho do ní dovede. Žádná
pochybnost.
Zasmál se, schoval růži do horní police kuchyňské linky a odešel dospat přetržený sen na gauč.
***
Bylo asi půl osmé ráno, když Lukáše probudil otcův hlas. Mluvil s někým po telefonu a Lukáš za
chvíli pochopil, že s ředitelkou jeho školy.
Nechtěl poslouchat, vážně ne, ale přece jen šlo o něj! Zasténal a převalil se, místa na těle, na která
včera dopadla otcova ruka, ho pálila.
Zbystřil pozornost, otec začal mluvit úředně. Lukáš vyvalil oči a z hrdla se mu vydral sípavý
vzdech.
Otec ho neomlouval na pár dní, jako to dělával, když Lukášovi nabil a nechtěl, aby potlučený
obličej ukazoval před lidmi. Odhlašoval ho.
Říkal něco o psycholožce, která Lukášovi doporučila zvláštní školu. Něco o tom,jak moc ho
mrzí neštěstí jeho syna, ale už se prostě nemůže dívat, jak ten kluk… jak se trápí, když nestíhá…
Hlas měl bodrý, nebyla v něm ani známka agrese. Když se Lukáš odhodlal otevřít oči a pohnout
rukama, otec zrovna přisvědčoval, že ano, přijde to do školy osobně vyřídit, ano, podepíše, co je třeba a ano,
Lukášovi se daří dobře.
Lukáš, který měl pocit, že má místo obličeje lívanec s marmeládou, se musel usmát.
Otec byl neuvěřitelný. I přesto, že ho Lukáš dobře znal a věděl, co od něj může očekávat, ho
nepřestával překvapovat. Někdy by byl přísahal, že si otec zaslouží Oskara za nejlepší herecký výkon ve filmu
Život svatého Milana Jasanského.
Od telefonu se vrátil se zamyšleným, ale spokojeným výrazem. Udělal nejspíš další krok k
uskutečnění Lukášovi nepochopitelného plánu. V ruce držel vlhkou žínku. Hodil ji chlapci na klín.
„To sem rád, že ses vzbudil,“ řekl, „takže si umej obličej. Pak můžeš popřemejšlet vo tom, jak
uklidit to svinstvo u sebe v pokoji.“
Lukáš neodpověděl. Šmudlal si mokrou žínkou obličej. Zaschlá krev nechtěla dolů. Možná proto,
že se Lukáš bál přitlačit. Každý dotek žínky ho bolel.
Přemýšlel, jestli nemá zlomený nos. Nikdy si nedělal naděje, že jeho nos přečká všechny otcovy
útoky ve zdraví. A dnes mu připadal být bolestivější, nateklejší a nějak vybočený.
Povzdechl si.
Otec si namazal chleba se sýrem. Nabídl také Lukášovi, k jeho údivu. Když dojedl, začal se
převlékat do svých společenských šatů –nejslušnějšího obleku, který měl v šatníku. Do aktovky uložil s
opatrností archeologa pracujícího s tři tisíce let starým papírem krabičku od čaje se zlatou růží uvnitř.
Vyštrachal z hromádky šatstva, které měl na sobě včera, peněženku. Nasadil vážný, sebevědomý výraz a třepl
Lukáše téměř přátelsky po hlavě.
„Můžu se zeptat, kam jdeš?“ řekl Lukáš co nejopatrněji. Nechtěl si vysloužit další úder do
rozbolavělého obličeje.
„Musím nahlásit, že pohřešuju svojí manželku,“ řekl otec, „že mám o ní starost a nevím kde
je.“
„Proč?“ Lukáš nějak nechápal souvislosti.
„Podívej,“ otec se k němu naklonil, „brzo ji začnou postrádat. Úřady, víš, malej ajnštajne.
Nevyzvedává si složenky a takový sračičky. Takže ji musim nahlásit, protože pak by bylo divný, že sem to
neudělal. Nebo nebylo?“
„To jo,“ uznal Lukáš.
„Tak vidíš,“ otec mu znovu vlepil slabý záhlavec, což Lukáš považoval za projev největší
náklonnosti, jaké byl otec vůči němu schopen. „Ať si jí poliši hledaj třeba v tramtárii. Jo, a až se vrátím, tak se
spolu půjdem porozhlídnout po tý tvojí zemi, parťáku.“
Lukáš strnul. Otec se na něj ušklíbl, mrkl a ukázal mu zdvižený palec. Pak svižným krokem
odkráčel. Lukáš zůstal sedět s otevřenými ústy, ale protesty vykřikoval pouze v duchu.
„Nikdy tě tam nevezmu, nikdy nikdy nikdy,“ podařilo se mu vyslovit, když už byl otec za dveřmi,
„nikdy nikdy nikdy…“
Třásl se po celém těle. Věděl, co ho čeká, až se otec vrátí. Dotkl se ukazovákem horního rtu,
napuchlého a bolavého. Bude protestovat, ale otec nakonec vyhraje.
„Nejsem tvůj parťák,“ zamumlal na jeho adresu, „a nikdy nebudu!“
Dovedl si přiznat, že to je jediný slib, který opravdu bude moci dodržet.
|
